„Jeníku, buď už konečně zticha!“

Vykřikla jedna mladá matka, když se marně snažila utišit své křičící dítě. Chovala ho, mazlila se s ním, laskala ho, třásla jím a dávala mu dudlík bez valného účinku. Jeníkův pláč stále jen narůstal.

PRVNÍ pláč dítěte zní matčiným uším jako hudba. Ale stálý zvuk dětského pláče, který se podobá siréně, může člověka dohnat k hrubosti. Jeden doktor vyjádřil, že „pláč malého dítěte... může přivést toho nejodpovědnějšího dospělého do stavu šílené bezmocnosti“. Některé matky, které jsou vyčerpané porodem a mají nervy vybičované z nočního krmení a nekonečného přebalování, zjišťují, že je těžké reagovat na dětský pláč soucitně.

Matky se přece po staletí úspěšně potýkaly s pláčem svých dětí. Můžeš to tedy učinit i ty! I když nenabízíme žádné „kouzelné“ řešení, rozhodně můžeme přispět radou rodičů, lékařské vědy a Bible.

Malé děti jsou také lidé

Nejprve se podívejme na obecný klamný závěr, že dítě je pouze malý kus hlíny, kterou je možné formovat, že nemá vlastní osobnost, že je to předmět, hračka. Dítě je však spíše živý, dýchající člověk se skutečnými potřebami. Dítě je všeobecně čilé, citlivé a má jedinečnou osobnost, i když chybující. Přestože je těžké si představit bezmocného kojence jako hříšného, ukazuje Bible realisticky, že „sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí“. (1. Mojž. 8:21) To nám pomáhá, abychom si uvědomili, že roztomilá a mazlivá děťátka jsou schopná podvodu, hněvu a žárlivosti, že mají znaky nedokonalého lidského pokolení.

Pravděpodobně probíhá v mysli kojence mnoho dějů, když rozlišuje svět kolem sebe a reaguje na své vlastní pocity. Malé dítě k tobě chce vztáhnout ruce a ve skutečnosti říká: „Jsem tady! Věnuj mi pozornost!“ Jak to však dělá? Klidným rozhovorem? Ne, malé dítě umí jen plakat, často co mu jeho malé plíce stačí.

Vztah matka ⁄ děcko

„Když jsem poprvé uviděla své děťátko, pocítila jsem, že jsem se do něho zamilovala. Právě proto, jak vypadalo, Bylo tak krásné!“ Tak popisuje matka tří dětí to, o čem se lékaři často zmiňují jako o „spoutání“, o vzájemném citovém upoutání matky a dítěte. Je důležité, aby matka a malé dítě byly do sebe „zamilované“? Ano, protože toto pouto pomáhá matce, aby byla citlivě naladěná na potřeby svého děťátka. „Může manželka zapomenout na svého kojence, takže by se neměla slitovat nad synem svého břicha?“, ptal se prorok Izaiáš. — Izaiáš 49:15.

Zdá se, že toto pouto se začíná vytvářet již během těhotenství, jakmile budoucí matka cítí, že v ní roste život. A mohou-li matka a dítě spolu zůstat ihned po porodu, je toto spojení značně posíleno. Mnoho nemocnic dnes dovoluje takový kontakt, protože studie ukazují, že má na dítě příznivý vliv: Dítě méně pláče, rychle roste, u matky se zvětšuje náklonnost k němu a ona sama má větší sebedůvěru.

Apoštol Pavel pozoroval, jak „kojící matka něžně chová své děti“. (1. Tes. 2:7) Tento něžný děj kojení má větší význam, než že jen dodává děťátku výživnou potravu. Barbara, matka pěti dětí, prohlašuje: „Kojení působí, že se cítíš blíže u svého děťátka. Cítila jsem se blízko svým dětem, když jsem je krmila z láhve, ale jestliže kojíš, je to zcela jiný pocit.“ Mnozí lékaři nadšeně souhlasí.

Jakkoli se snad toto pouto zdá přirozené, nepřichází automaticky, ale je možné ho posilovat nebo potlačovat. Snad si vyžádá čas a úsilí, aby dítě reagovalo na tvé snahy, ať je kojeno, či krmeno z láhve a ať se narodilo „přirozeně“, nebo pod narkózou. Koneckonců takové úsilí však stojí za to.

Co se ti to snaží říci?

Bible odsuzuje toho, kdo zavírá uši před křikem bezmocného, a malé dítě se obvykle nechce nechat přehlížet. (Přísloví 21:13) Pláče do té doby, než ho někdo utiší nebo dokud se tak nevyčerpá, že již nemůže plakat. Jedna matka přiznala: „Přímo tě zabíjí, když slyšíš své děťátko plakat.“ Tato instinktivní touha klade základ pro opravdové spojení. Časopis „Redbook“ vyjádřil: „Děti, jejichž matky na ně takto pravidelně reagují, si začínají zvykat na to, že se jejich signálům rozumí. To na ně působí tak, že touží po dalším spojení.“ Nakonec se malé dítě učí mluvit. Nejdříve ale musí stačit pláč. Naslouchej! Co se ti to snaží říci? Výzkum ukazuje, že matky, které jsou naladěné na své dítě, mohou uhodnout příčinu jeho znepokojení s udivující předností.

Co by tak mohlo trápit tvého novorozence? Kojenci touží po mléku, a tvoje dítě má možná hlad. Mateřské mléko, láhev nebo dokonce i dudlík ho mohou uklidnit. Jako děti patriarchy Jákoba je i tvé malé dítě velmi „křehké“ a pláče možná proto, že je unavené. (1. Mojžíšova 33:13, 14) Nemá tvé dítě horečku nebo jiné příznaky nemoci? Nebo nemohlo by mít mokrou plenku, která by ho znepokojovala? Těch možností je značný počet.

Tvé malé dítě má možná také citové potřeby. Cožpak nepotřebuješ lásku a stálé povzbuzování? Malé děti je potřebují o to víc! Jak můžeš uspokojit tyto potřeby? Dotykem, tím, že máš své děťátko u sebe, mazlíš se s ním, lehtáš ho. Dr. Eleanora Hamiltonová říká: „Malé dítě, které s pláčem volá po tělesném kontaktu, se hlasitě dožaduje splnění stejně podstatné potřeby jako je krmení, přebalení nebo říhnutí.“ Jestliže ho připravíme o tento podstatný kontakt, je to „totéž jako odsoudit malé dítě k léčení v izolaci“.

Malé děti potřebují mít pocit bezpečí. Lékař Lukáš se zmiňuje o tom, že Ježíšova matka používala ke konejšení svého novorozeného syna starověkou metodu: „Zavinula ho do plenek“ (Luk. 2:7) „Zavinování“ malého dítěte ti může připadat podivné, ale v této zvyklosti je moudrost. Jedna odborná publikace radí: „Některá napětí novorozených dětí se zklidní a zjišťujeme, že snáze usnou..., jestliže je zabalíme do světlé přikrývky nebo látky. Zdá se, že se přestávají budit ‚úlekem‘ nebo náhodnými pohyby rukou či nohou. Měli bychom je zavinout pevně, protože se zdá, že volná, ale omezující přikrývka děti spíše dráždí než uklidňuje.“ Ať dítě pláče kvůli jídlu nebo prosí o něžné mazlení, jeho pláč má svůj smysl, a pokusy i chybami se učíš „naladit“ na své děťátko.

Zápolení s břišními obtížemi

Dwan říká: „Moje první dítě bylo ‚dokonalé‘ děťátko. Ale mé druhé dítě plakalo — skutečně křičelo — takřka neustále celé tři měsíce.“ A výsledek? „Děťátko upoutalo celou moji pozornost. Izolovala jsem se od druhých lidí. Nejsem nervní typ, ale mělo to vážné účinky na můj nervový systém a vyvolalo mi to záněty.“

Bylo to „zlé“ dítě? Ne. Křičelo ze skutečné bolesti. Trávící systém novorozence není vyvinutý a někteří kojenci zakoušejí ostré bolesti v žaludku a ve střevech. Běžně se to nazývá kolika. A léčení? Dr. Benjamin Spock připouští: „Naneštěstí není dosud žádný jistý a účinný způsob pro úlevu od koliky.“ Jediné skutečné léčení, které je zatím lékařům známé, je běh času. Obvykle to trvá dva až tři měsíce.

Proto musíš zůstat klidná a podniknout rozumné kroky k utišení svého dítěte. Dítě možná uklidní, jestliže mu budeš jemně masírovat žaludek, chovat ho, kojit, dávat mu dudlík, balit ho, mírně na něj mluvit nebo mu dokonce zpívat. Docílíš, i když možná ne nadlouho, něco velmi důležitého: Ujistíš děťátko, že je milováno, a možná zabráníš, aby utrpělo svou bolestí citové šrámy.

Například Seth je bystrý, veselý a klidný šestiletý chlapec. Člověk stěží může uvěřit, že několik prvních týdnů svého života strávil křikem. Jeho matka Janice si však připomíná, že byla „vyčerpaná marnou námahou“. Její manžel dodává: „Vstáváš, bereš dítě na ruku, snažíš se je nakrmit. Ať děláš cokoli, stále pláče. Takový zážitek bičuje tvé nervy, a přiznávám se, že někdy jsem měl pocit, že ho snad odhodím.“ Jak si však oba rodiče udrželi rozumnost? Spoluprací. Janice říká: „Skutečně jsem cítila Bruceovu věrnost ke mně a jeho podporu.“ Ano, podělil se s ní o vstávání a utišování dítěte. Oba také pochopili svá omezení: „Někdy jsme mohli dosáhnout úlevy jedině tak, že jsme nejprve dělali, co jsme mohli, abychom dítě utišili, a pak jsme je položili a nechali je křičet. Cítíš se provinilý a sobecký, když tak jednáš, ale abychom nad sebou získali kontrolu, museli jsme to někdy právě jen ‚přetrpět‘. Také jsme si stále připomínali, že to jednou přestane.

Dwan dále radí: „Sděl svůj problém manželovi a přátelům. Jakmile ho znají, jsou často více než ochotní pomáhat. Také si uvědomuj své vlastní citové potřeby.“ Možná, že ti pomůže zotavit tvé nervy krátká přestávka v rodičovských odpovědnostech třeba tím, že u dítěte je někdo jiný. Také je důležité, abys nepřehlížela své duchovní potřeby. — Mat. 5:3.

Rozmazlení a nerozmazlení

Zdá se, že láska a pozornost jsou životně důležité pro citové zdraví dítěte, ovšem některé děti si vyžadují pozornost, i když je odstraněna kolika a utišen hlad. Většina lékařů souhlasí s tím, že je obtížné rozmazlit velmi malého kojence. Starší děti se však mohou stát tyrany, kteří vyžadují nerozdělenou pozornost svých rodičů.Typické pro to je batole, které podle jeho matky Carmen „upadne do záchvatu a začíná strašně křičet, jestliže nedostane to, co chce“. Jaké je řešení? „Museli jsme ho ukázňovat. Věděl, že pokaždé, když to začne dělat, bude za to bit.“ I když někoho děsí myšlenka na trestání dítěte, Carmen ví, že Bible povzbuzuje k vychovávání a ukázňování dětí. (Ef. 6:4; Přísl. 23:13) To možná znamená, že její dítě dostane příležitostně výprask. Carmen však říká: „Když je plácneš, za chvíli jde zase přímo k tobě a objímá tě.“ A tak přestože dítěti prospívá pozornost a láska, přidávej k nim láskyplné ukázňování.

Ukázněné dítě je mnohem lépe vybavené pro „vstup na veřejnost“. Jdeš-li poprvé do restaurace nebo nakupovat s neukázněným dítětem, může to být hrůza. Křesťané mají ovšem další povinnost: vychovávat své děti, aby se podílely na uctívání, protože Bible mluví nejen o shromažďování dospělých, ale i „maličkých“. (5. Mojžíšova 31:12) Malé dítě může skutečně způsobit nějaké těžkosti, když se čas od času dá do pláče na veřejnosti. Lidé však obvykle projevují pochopení a jsou tolerantní. A stísněná matka je vděčná, jestliže se jí někdo laskavě zeptá: „Mohu Vám pomoci?“

„Z úst nemluvňat“

Doufejme, že se nyní úkol, jak udržet dítě potichu, jeví poněkud méně hrozivý. Ovšem dítě se chce dále vyjadřovat, přirozeně to k němu patří. Tak uvolni a potěš své dítě. Poznávej je. Rodičovství je práce plným časem.

I když „z úst nemluvňat“ vychází pláč a křik, nezapomínej, že z těchže maličkých úst může při láskyplném poučování vycházet „chvála“. (Mat. 21:16) Malé děti podivuhodně dosvědčují Jehovovu lásku a moudrost a jsou jedním z jeho největších darů. Tvé děťátko přemění tvou sklíčenost v pouhý dým a tvůj nářek ve smích, citově tě vyčerpá, ale potom ti pozvedne náladu do ohromných výšin. Chovej tedy dále své děťátko, utišuj je a především je miluj. Možná se právě rozhodlo, že bude chvíli zticha.

[Praporek na straně 28]

„Kojení působí, že se cítíš blíže u svého děťátka“

[Praporek na straně 29]

„Také jsme si stále připomínali, že to jednou přestane“