Celibát — Proč je nařízen?
CELIBÁT jako požadavek pro kněžstvo je mezi katolíky stále méně oblíbený. Když papež Jan Pavel II. nedávno navštívil Švýcarsko, ukázal průzkum, že jen 38 procent tamních katolíků se staví příznivě k povinnému celibátu kněží. Ve Spojených státech ukázal v roce 1983 průzkum Gallupova ústavu, že 58 procent římských katolíků si přeje, aby se kněží mohli ženit.
A přece papež Jan Pavel II. znovu potvrdil zákon o kněžském celibátu, stejně jako Pavel VI. ve své proslulé encyklice „Sacerdotalis Caelibatus“ (Kněžský celibát) z roku 1967. Proč Vatikán dále trvá na tomto nepopulárním zákonu, i když se dokonce zdá, že odporuje jeho vlastním zájmům? Je celibát kněží požadavek, který uložil Kristus a jeho apoštolové?
Kde je jeho původ?
V předmluvě k této encyklice z roku 1967 připustil Pavel VI., že „Nový zákon, který chrání učení Krista a apoštolů... nevyžaduje celibát od nikoho, kdo chce konat svatou službu.“ Podobně to vyjadřuje „Katolická encyklopedie“: Tato místa (1. Timoteovi 3:2,12; Titovi 1:6) jsou zřejmě v rozporu s tvrzením, že celibát byl pro kněze povinný od začátku...
Zdá se, že tato svobodná volba trvala po celé období..., které nazýváme... prvním obdobím církevního zákonodárství, (což je) až do doby Konstantina a koncilu v Niceji.“
Jestliže povinnost celibátu pro kněze nepochází od Krista a od apoštolů, kde je tedy její původ?
„Ve starých pohanských dobách byl celibát v úctě,“ poznamenává M‵Clintockova a Strongova „Cyclopaedia“. Jiná encyklopedie ukazuje, že takové „staré pohanské doby“ sahají až ke starověkému Babylónu a k Egyptu. „Nová encyklopedie Britannica“ říká: „Se vznikem velkých starověkých civilizací se celibát objevuje v různých souvislostech.“ Bylo to například ve spojení s uctívání Isidy, egyptské bohyně plodnosti. O tom říká encyklopedie „Britannica“: „Od těch, kteří oslavovali její svatá tajemství, se vyžadovala naprostá pohlavní zdrženlivost.“
Kromě toho píše Alexandr Hislop ve své knize „Dva Babylóny“ (angl.): „Každý vědecký odborník ví, že uctívání babylónské bohyně Kybelé bylo zavedeno do pohanského Říma tak, že tam vstoupilo ve své původní formě, tedy i s celibátem kněžstva.“
Proč katolická církev přijala požadavek kněžského celibátu a tak napodobila starověká pohanská náboženství?
Proč byl přijat tento požadavek
Bylo to jednak proto, že kněžský celibát dával církevním autoritám moc. Ta spočívá v tom, že kněží nemají dědice na svůj kněžský úřad a mohou do něj být dosazováni pouze jmenováním shora. Dokonce i „Katolická encyklopedie“ připouští, že Řím byl obviněn z toho, že používá celibátu jako nástroje, „aby si zajistil závislost duchovenstva na ústřední autoritě, Svaté stolici“.
To však má ještě větší význam. Přehled na stranách 6 a 7 uvedený pod nadpisem „Dějiny celibátu“ ukazuje, že povinný celibát se stal církevním zákonem teprve ve 12. století n.l. Cestu k přijetí tohoto zákona rozhodně připravil papež Řehoř VII. (1073 až 1085). Je zajímavé, že se o něm říká, že „viděl mnohem zřetelněji než kdokoli jiný obrovský růst vlivu, který by vyplynul z přísného celibátu duchovenstva“.
Zákon o kněžském celibátu však nepodporoval pouze hierarchii katolické církve, ale také poskytoval duchovenstvu nadvládu nad prostým lidem. Georges Duby, jeden z předních francouzským historiků, řekl nedávno o středověkých mniších a kněžích, že na podkladě celibátu „byli v hierarchickém pořadí nad druhými. Měli právo panovat nad ostatní společností.“
Jeho následky
„Katolická encyklopedie“ poznamenává, jaké následky mělo to, že kněží odmítali vstoupit do manželství: „Nechceme popírat ani omlouvat velmi nízkou mravní úroveň, na kterou příležitostně klesali katoličtí kněží v různých obdobích světových dějin a v různých zemích, jež se nazývali křesťanské.“ I dnes nemravnost kněží v mnoha zemích způsobila, že duchovenstvo ztratilo v očích poctivých lidí svou cenu.
Zákon o kněžském celibátu, který byl přijat z pohanských kultů, má i ten následek, že snížil význam manželství, které jako uspořádání, jež si zaslouží úctu, založil sám Bůh. (Matouš 19:4–6; 1. Mojžíšova 2:21–24; Hebrejcům 13:4) „Nová Encyclopaedia Britannica“ říká: „Myšlenka o kultovní čistotě podpořila sklon snižovat hodnotu manželství a vydat sex démonským silám. Vedla k tomu, že kněží a mniši museli zachovat celibát, což po staletí působilo boje uvnitř církve.“
Kněžský celibát byl zaveden s postranními úmysly, jimiž se snad dá vysvětlit, proč se stále udržuje. A přesto není užitečný ani katolickému lidu ani duchovenstvu. I sama církev jím musí trpět, protože se má všeobecně za to, že současný nedostatek kněží je do velké míry zaviněn tímto nebiblickým zákonem.
Zkoumáním dogmatu o tom, že Marie byla stále pannou, vychází najevo další stránka názorů katolické církve na sex a manželství.
[Praporek na straně 8]
„Nový zákon... nevyžaduje celibát od nikoho, kde chce konat svatou službu.“ — Papež Pavel VI.
[Rámeček na straně 6 a 7]
Dějiny celibátu
První století: „V Novém zákoně nenacházíme žádný náznak toho, že by celibát byl povinný pro apoštoly nebo pro ty, které oni dosadili.“ — „Katolická encyklopedie“ (angl.).
Čtvrté století: „Nejstarším svědectvím zákona o kněžském celibátu je kněžský Zákon 33, který byl přijat na koncilu v Elviře (Španělsko) asi v roce 300 n.l.“ — „Slovník katolické teologie“ (franc.).
„Nicejský koncil (325 n.l.) odmítl zavést tento zákon (církevní Zákon 33 z Elviry) pro celou církev.“ — „Katolický slovník“ (angl.).
Až do desátého století: „Otázka celibátu duchovenstva byla po staletí předmětem stálého vnitřního boje uvnitř církve. Mezi duchovenstvem se rozmáhaly nepřirozené zločiny; v devátém a desátém století se zdálo, že jejich úřad je jakési povolení k různým výstřednostem... Mnozí kněží žili veřejně v manželství, i když koncily proti tomu vydávaly stále nová nařízení.“ — M‵Clintockova a Strongova „Cyclopaedia“.
Jedenácté století: „Pařížský synod (1074) prohlásil bez váhání, že tento zákon o celibátu je nesnesitelný a nerozumný... V některých zemích dlouhou dobu tento zákon částečně nebo zcela nedodržovali. V Anglii se v roce 1076 synod ve Winchestru domníval, že má právo dovolit, aby alespoň ve vesnicích a v městečkách nemuseli kněží, kteří již byli ženatí, své manželky propustit.“ — F. X. von Funk: „Učebnice církevních dějin“ (angl.).
Dvanácté století: „Konečně v roce 1123 vydal První lateránský koncil ustanovení (bylo zřetelněji potvrzeno na Druhém lateránském koncilu, církevní Zákon VII.), které bylo nejasně formulováno, a proto bylo chápáno tak, jakoby manželství, jež uzavřeli podjáhnové a duchovní vyšších hodností, byla prohlášena za neplatná... To je možné označit za vítězství celibátu.“ — (Podtrženo námi) — „Katolická encyklopedie“ (angl.).
Až do šestnáctého století: „Vydání zákona (o celibátu) neukončilo v římskokatolické církvi spor. Ve 13. a 14. stol. mnozí odborníci na církevní právo, a dokonce biskupové, požadovali přijetí zákoníku Východní (církve), který dovoloval kněžím manželství. Měli pro to pádný důvod v poklesu kněžských a náboženských mravních měřítek, který byl v raném středověku značný. Na velkých koncilech v Kostnici (1414–18), Basileji (1431–29) a Tridentu (1545–63) žádali biskupové a teologové zrušení zákona o celibátu.“ — „Encyclopaedia Universalis“.
„Na koncilu v Tridentu (1545–63) několik kněží a dokonce i císař Karel V. podporovali zmírnění předpisu o celibátu. Většina hlasů však rozhodla, že Bůh neodňal dar čistoty těm, kteří se o něj právem modlili, a tak byl předpis o celibátu s konečnou platností a navždy uložen duchovním římskokatolické církve.“ (Podtrženo námi.) — M‵Clintockova a Strongova „Cyclopaedia“.
Dvacáté století: „Při Druhém vatikánském koncilu (1961–65) způsobil celibát kněžstva znovu vzrušení v římskokatolické církvi... Od tohoto koncilu velice přibývalo kněží, kteří se snažili opustit kněžský úřad a oženit se... Papež Pavel VI. však vydal encykliku „Sacerdotalis Caelibatus“ (23. června 1967), která znovu potvrdila tento tradiční zákon o celibátu.“ — „Encyclopaedia Britannica“.