Kněží říkají to, co se neshoduje s celibátem
Papež Pavel VI. prohlásil, že církevní zákon, který zakazuje kněžím manželství, je správný. Nazval jej „cenným drahokamem“. Začátkem tohoto roku řekl: „Je dobrý, je překrásný, je katolický. Musíme jej chránit a obhajovat.“
Avšak většina mladších katolických kněží s tím není srozuměna. Dotazy ukázaly, že přes 80% z nich si přeje změnu zákona o celibátu. Také mnozí starší kněží si myslí, že církevní zákon o celibátu není správný. Co s ním není podle jejich tvrzení v pořádku?
ŽÁDNÝ BIBLICKÝ PODKLAD
Mnozí katoličtí kněží spěchají, aby poukázali, že tento zákon není biblický. Svaté písmo o něm neučí. Bible popisuje svobodný stav jako „dar“ a protože je tomu tak, kněží vyvozují, že není věcí církve, učinit z něj povinnost.
Ježíš Kristus řekl: „Ne všichni lidé učiní místo tomu slovu, ale jen ti, kteří mají ten dar.“ (Mat. 19:11, NS) A apoštol Pavel, který byl sám svobodný, řekl: „Ale přeji si, aby všichni byli jako já sám. Ale každý má svůj vlastní dar od Boha, jeden ten, druhý onen.“ — 1. Kor. 7:7, NS.
Také katolický kněz John A. O’Brien zdůraznil, že tyto biblické texty se neobracejí na určitou náboženskou třídu. Řekl: „Ani slova Ježíše Krista, ani slova svatého Pavla se neobracejí výslovně a výlučně na kněze nebo nastávající duchovní, nýbrž na křesťany všeobecně. Ukazují pouze, že to může být pravý křesťanský způsob života — zůstat svobodný kvůli nebeskému království.“
Kněz O’Brien potom tvrdil, že Svaté písmo nezakazuje duchovním manželství: „Pavel píše Korintským: ‚Máme právo vodit sestru jako manželku stejně jako ostatní apoštolové a Pánovi bratři, i Kéfas, či snad ne?‘ (1. Kor. 9:5, NS) Zde použitým slovem gyné může být sice myšlena žena stejně jako manželka, avšak souvislost ukazuje, zvláště s poukazem na Kéfase (Petra), že je zde nejpravděpodobněji myšlena manželka.“
Kněží tedy obvykle poukazují na to, že svobodný stav byl pro první křesťany dobrovolný, nikoli povinný. Katolický teolog Hans Küng tvrdil, že Petr i apoštolové byli ženatí a zůstali ženatí, i když se stali zcela Ježíšovými učedníky, a že to po mnoho následujících století sloužilo jako příklad vedoucím církve.
Teprve v roce 1139 n. l. vydala katolická církev zákon o celibátu. Předtím byli mnozí papeži sami ženatí. I v nové době řekl papež Jan XXIII.: „Církevní celibát není žádné dogma. Svaté Písmo jej nepředepisuje. Je dokonce lehké způsobit změnu. Vezmu péro, podepíši výnos a příští den se mohou oženit kněží, kteří si to přejí.“
ZVRÁCENÝ ZÁKLAD
Kněží též poukazují na falešný způsob myšlení, který přispěl k tomu, že církev přijala zákon o celibátu. Tvrdí, že myšlení církevních vůdců bylo ovlivněno učením „svatého“ Augustina, který žil v letech 354–430 n. l. Tento muž byl označen v „Katolické encyklopedii“ jako „největší z [katolických] církevních otců“.
Augustin psal o manželství: „Věřím, že nic neodvádí mužského ducha více od vznešených věcí než ženské laskání a tělesný styk, bez něhož není možno mít manželku.“
Katolický teolog R. J. Bunnik tvrdil, že takové názory ovlivnily myšlení katolíků a ovlivňují je dosud. Řekl, že Augustin „nenese malou míru odpovědnosti za pozvolné pronikání ještě stále rozšířené myšlenky v naší kultuře, že křesťanství se dívá na pohlavní život jako na něco zvlášť pošpiněného hříchem“.
Avšak co přimělo Augustina snižovat manželství a pohlavní život? Kněží, jako například John O’Brien, říkají, že je to skutečnost, že Augustin žil bez manželství asi 11 let s dívkou. Též katolický docent práv John T. Noonan poznamenal: „Na základě tohoto zážitku, že se pohlavním stykem zapletl do tak říkajíc trvalého spojení, Augustin věřil, že v aktu pohlavního styku jako takovém není nic rozumného, duchovního, posvátného.“ (Z knihy „Proč kněží odcházejí“, angl., 1969.)
Kněží tedy říkají, že zákon o celibátu je vybudován na zvráceném základě. Nebiblické a falešné myšlení o pohlavním životě a manželství vedlo k tomu, že byl přijat.
ŠPATNÉ PLODY
Nemělo by tedy překvapovat, že nebiblický zákon, postavený na zvráceném základě, přináší špatné ovoce. Mnozí kněží ukazují tyto plody, když říkají to, co nesouhlasí s nuceným celibátem. Uvádějí, že katolická církev trpí těžké poklesky kněží, a dokonce je omlouvá, pokud se kněží neožení.
Edward Frank Henriques byl šestnáct let katolickým knězem, než se oženil a odešel z kněžského úřadu. Vyjádřil se:
„Není to význačné, že kanonické právo neukládá vůbec žádný trest za určitá odbočení, která duchovní vyhledávají mimo farnost, jako na příklad smilstvo, cizoložství, sodomii, nestydatý, často střídaný pohlavní styk nebo jinou formu pohlavního pobloudění, dokonce ani ne za pokračující a stálý konkubinát, nýbrž pouze za ‚přečin‘ uzavření sňatku? To je neodpustitelný zločin. Jak často jsem slyšel říkat kněze — a ke své hanbě jsem to říkal i já: ‚Dělej, co chceš, ale neožeň se s ní!‘“
Joseph Blenkinsopp, známý jako katolický učenec, který spolupracoval na „Jeruzalémské Bibli“ a na biblických komentářích „Jerome Bible Commentary“, poukázal na všeobecné příklady poklesků. Řekl:
„Znal jsem osobně kněze v jedné latinskoamerické zemi, kteří pracovali v církevní obci a kteří pravidelně na konci týdne měli u sebe dívku, ale ani ve snu nepomysleli na to, aby se vzdali svého úřadu. Pamatuji se, že jeden z nich přednášel výborná kázání, ale byl překvapen, když jsem se ptal, jaký účinek to má na onu indiánskou dívku . . .
Nejen zkušenosti poslední doby, nýbrž celé církevní dějiny ukazují jasně, že ‚dar‘ svobodného stavu je daleko vzácnější, než — jak se zdá — to předpokládají oficiální projevy.“
Přiznávají to ti, kteří stojí věci nejblíže. Na příklad katolický kněz Peter Riga byl činný jako profesor teologie na univerzitě Notre Dame a vyučoval na St. Mary’s College v Kalifornii. Přiznává, že pohlavní provinění těch, kteří jsou povinni žít svobodným životem, jsou „těžká“ a ne nepatrná, jak se oficiálně tvrdí. Poukazuje na nepoctivost církevních úředníků, kteří vychvalují ctnosti nuceného celibátu a říká:
„Poctivost by vyžadovala opačný důkaz od nesčíslných duchovních, kteří své těžkosti systematicky vyřešili v mezích, které se rozprostírají od veřejného konkubinátu až k zákonnému manželství a zahrnují i metresy, milenky a platonické schůzky. A neměli bychom sem připojit slabší formy homosexuality a nemravného pohlavního jednání jiného druhu v seminářích a klášterech, pro něž existuje příliš mnoho žalostných důkazů? Skutečnost, že tyto všeobecně rozšířené zjevy nejsou uveřejňovány, a věrnost rozvážné církve, která jednotlivé případy přikrašluje a nenechá je tak rozkřiknout, není omluvou, aby se vědomě hrála nastrojená hra a opačné důkazy se nechávaly bez povšimnutí.“ („Ženatí kněží a vdané jeptišky“, angl., 1968)
Co dělají mnozí kněží se zřetelem k těmto poměrům v církvi? Kněz Riga poukazuje na „tisíce případů důslednějších a poctivějších kněží“, kteří se vzdali svého kněžského úřadu. V roce 1968 odešlo pouze ve Spojených státech přibližně 2 700 kněží! Tím ztrácí katolická církev „ne nejhorší, nýbrž své nejlepší syny“, říká Riga.
Superior církevní obce na východním pobřeží Spojených států si stěžoval na následky tohoto masového odchodu kněží. Řekl: „Mám též pocit, že špatné osobnosti mezi kněžími budou ještě nápadnější v prořídlých řadách . . . Jsem jedním z mnohých, kteří nedoufají, že budou až do konce žít život mezi znetvořenými osobnostmi.“
Je možno dávat kněžím vinu, že odcházejí? Neměl by každý bohabojný člověk chtít opustit náboženskou organizaci, která pevně lpí na nebiblických zvycích? Mnozí to dnes činí.