Mnoho podob velikonočních svátků
V řecké vesnici je naprostá tma, když se světla v kostele náhle pozhasínají. Je to tak až do půlnoci, kdy se objeví bradatý kněz se zapálenou svící v ruce. „Pojďte sem,“ volá, a „přijměte světlo od věčného světla a oslavte Krista, který vstal z mrtvých!“ Věřící ho obklopí, aby si od jeho světla zapálili svíčku, a tu si pak nesou domů. Ve vesnici panuje velká radost. Jsou velikonoce.
Žádnému z „křesťanských“ svátků se nepřipisuje tak velký význam jako velikonočním svátkům. V jiných jazycích se tento svátek nazývá Easter (anglicky), Pasqua (italsky), Paske (dánsky), Pasen (nizozemsky) a Pasg (velšsky). Ať se tyto svátky nazývají jakkoli, mnozí je rádi slaví. John Grindrod, anglikánský arcibiskup v Austrálii, označil velikonoční svátky za „ústřední bod křesťanské víry a hlavní bod celé civilizace, která se kolem nás vytvořila“.
Jeruzalémským starým městem prochází celá řada procesí. Tisíce věřících sledují na Velký pátek poslední Ježíšovy kroky. Jedna žena jde několik set metrů dlouhou cestu po kolenou. Později navštěvují poutníci chrám „Božího hrobu“ — postavený nad tradičním Ježíšovým hrobem. Černě oblečené ženy pláčí a pomazávají olejem náhrobní desku a líbají ji. A přece toto město, jehož jméno je „vlastnictví dvojnásobného pokoje“ není všude pokojné. Pro udržení pořádku jsou v něm tisíce policistů.
V různých částech světa mají velikonoční svátky rozličnou podobu. Pro mnoho lidí jsou velikonoce nejslavnostnější příležitostí, časem modliteb, časem, kdy se ve velkých zástupech shromažďují k Boží službě, a časem poutnických výprav na „svatá“ místa.
Pro mnoho mužů na Filipinách je velikonoční týden (nazvaný Mahal na Araw) časem sebetrýznění. Přestože církev tento zvyk zavrhuje, někteří by chtěli učinit veřejné pokání ze svých hříchů a stále ho pěstují. Zdejší ženy putují na „svatá“ místa, kde se kapesníky dotýkají Kristova obrazu. Později kladou kapesníky na chorá místa na těle a doufají v uzdravení.
V Guatemale se Indiáni Kičeové sklánějí v modlitbě před párem kukuřičných klasů. Kukuřice je hlavní potravinou jejich lidu. A tradiční obřady plodnosti spadají do velikonočního týdne. Díky velikonocům mají naději na bohatou úrodu.
Na Petrském náměstí ve Vatikánu se tísní téměř čtvrt miliónu lidí, aby se účastnili mše, kterou slouží papež pod širým nebem. Později, přesně v poledne, se papež vrátí do lodžie baziliky, aby tam pronesl jako každý rok svůj velikonoční proslov, v němž odsuzuje porušování lidských práv a závody ve zbrojení.
V Jižní Africe je na kopci jménem Moria shromaždiště, které zastiňuje Vatikán. Přichází sem hodně přes milión členů Sionistické křesťanské církve (nezávislá církev černých). Mnozí říkají, že tento zástup lidí je „pravděpodobně největším shromážděním věřících v křesťanstvu“.
Velikonoce však v mnoha zemích také znamenají slavnost, radost a veselí.
Ve Spojených státech a v Německu jdou děti velice vzrušeně spát a doufají, že uvidí velikonočního zajíce. Druhý den ráno se pouštějí do hledání pestře zbarvených vajec, které podle jejich názoru tajemný zajíc přinesl. Populární ve Spojených státech je také slavné kutálení vajec na velikonoční pondělí před Bílým domem. Tisíce dětí koulejí vejce dolů po trávníku, který zdobí sídlo prezidenta. Koulení vajec symbolizuje domnělé odvalování kamene z Kristova hrobu. Děti si to však sotva uvědomují, ale dobře vědí, že kutálení vajec je velká legrace.
V jiných zemích mají velikonoční svátky ještě další podobu — je to čas k projevům pověrčivosti.
Ve Finsku vyhlížejí sedláci večer na Bílou sobotu po skřítcích (trolech), což jsou bytosti s kouzelnou mocí, které působí škody ve stádech dobytka a vůbec na majetku. Věří, že trolové (skřítci) jsou ve skutečnosti žárlivé staré ženy, které ze škodolibosti chtějí svým zámožným sousedům přivodit neštěstí. Velikonoční týden je nejvhodnější období pro jejich řádění. Pověrčiví Finové jsou přesvědčeni, že se zlí duchové nejhojněji zjevují na Velký pátek a na Bílou sobotu.
V Austrálii namlouvají snoubencům, že tekoucí voda je zvlášť požehnaná v době velikonoc. Zasnoubené páry tedy uchovávají takovou vodu pro svůj svatební den. Než jsou do kostela, jeden druhého tou vodou pokropí. Doufají, že jim to přinese štěstí.
Když na Filipinách ráno o velikonocích vyzvánějí kostelní zvony, popadnou rodiče své děti za hlavu a zvedají je do výše. Věří, že děti budou větší.
Ano, velikonoce neznamenají pro všechny jedno a totéž. Ředitel továrny na čokoládu v Jižní Africe prohlásil: „Velikonoce poskytují příležitost k většímu výdělku.“ (Na velikonoce v roce 1985 vyrobila jeho firma více než pět miliónů plněných čokoládových vajec.) I obchodníci ze Židů, muslimů nebo hindů se zapojují do velikonočního obchodu. Jeden indický obchodník, který žije v Jižní Africe, vysvětlil: „Muslimové a hindové sice nevěří v Ježíše, ale podporují velikonoční svátky a chtějí prodávat mazance a velikonoční vajíčka.“ A jeden vedoucí obchodu, který je hindu, k tomu věcně dodává: „I muslimové a hinduisté kupují velikonoční vajíčka.“
V poslední době dostali velikonoce dokonce politickou podobu — lidé je využívají jako příležitost k protestním manifestacím.
Brazilci našli novou oběť, na níž si vylévají svou hořkost. Dříve tloukli do napodobeniny Jidáše Iškariotského, Kristova zrádce, a nyní buší do figury označené jako „paní inflace“.
Je to neuvěřitelné: Všechny tyto různé zvyky, tradice a obyčeje mají sloužit témuž účelu — oslavě vzkříšeného Ježíše Krista. Je to tak skutečně? Odkud vůbec tyto zvyky pocházejí?