Pravda o velikonočních zvycích

Ježíšův hrob uzavřel těžký kámen. Ty tři ženy, které kráčejí za ranního rozbřesku, nevědí, jak ho odvalit. Ale přání prokázat svému zemřelému Pánovi poslední službu z lásky je žene dál. Pevně se rozhodly natřít mastmi tělo svého Pána, který byl před třemi dny tak krutě přibit na kůl — malé, ale láskyplné gesto.

Když se přibližují k hrobu, stále více je zaměstnává problém, jak by odvalily kámen. Docházejí k hrobu a ke svému naprostému úžasu vidí, že někdo již kámen odvalil a že hrob je prázdný. Anděl v bílém oblečení jim na vysvětlení říká: „Nebuďte ohromeny. Hledáte Ježíše Nazaretského, který byl přibit na kůl. Byl vzbuzen, není zde.“ — Marek 16:1–6; Jan 20:1, 2.

Vzkříšení Ježíše Krista je základní křesťanské nauka. Apoštol Pavel řekl: „Ale jestliže Kristus nebyl vzbuzen, naše kázání je jistě marné a marná je naše víra.“ (1. Korinťanům 15:14) Není tedy vhodné, aby křesťané vzpomínali na tuto významnou událost?

„To čiňte jako upomínku na mne“

Vatikán prohlásil: „Každý týden oslavuje /církev/ den nazvaný Pánův den /neděle/, památku na Pánovo vzkříšení.“ Kromě toho říká: „A jednou za rok slaví toto vzkříšení společně s utrpením Pána, a to o velikonocích, svém největším svátku.“ — „Církevní a teologický slovník: Druhý vatikánský koncil“.

Nikde v Bibli však není podklad pro to, že by první křesťané vzpomínali každou neděli nebo každý rok o velikonocích na Kristovo vzkříšení. Večer před svou smrtí zavedl Ježíš naprosto jinou slavnost. Podal svým učedníkům prosté jídlo — chléb a víno — a dal jim příkaz: „Stále to čiňte jako upomínku na mne.“ — Lukáš 22:19.

Ježíš si přál, aby se vzpomínalo na jeho smrt a ne na jeho vzkříšení. A jak často? Ježíš podával toto jídlo při židovské večeři pasach — výroční slavnosti na památku osvobození Izraele z Egypta. (Matouš 26:19, 20, 26–28) Zřejmě měl v úmyslu nahradit tento svátek pasach výroční oslavou této Památné večeře. Ježíš však nedal příkaz ani k velikonočním svátkům ani k jiné slavnosti. Církevní historik Sokrates, který žil v 5. století, ujistil: „Apoštolové nemysleli na to, aby zaváděli svátky; kladli větší důraz na to, aby vedli neposkvrněný a zbožný život.“

Jak vznikly velikonoční svátky

Ježíš i apoštol Pavel předpověděli, že v křesťanství dojde ke změnám vlivem falešného učení. (Matouš 13:24, 25, 36–40; 2. Timoteovi 4:3) Po smrti Ježíšových apoštolů byla prosazena myšlenka, že je vhodné, aby se v době pasach držel půst, který by doprovázel svátek. Nějak se přišlo na to, vzpomínat tímto způsobem na Ježíšovo vzkříšení.

Velikonoce a velikonoční zvyky

Vznik velikonočních svátků tedy nemá žádný biblický podklad. Učenci věcně říkají, že slovo Ostern (Easter) má anglosaský původ a že se vztahuje na jarní období. Tato roční doba se tehdy pokládala za čas znovuzrození slunce po jeho několikaměsíční smrti v zimě.a Jiný název tohoto svátku, například Paques nebo Pasqua, se odvozuje od starého hebrejského slova pesach nebo „pasach“.

Křesťanstvo věří, že tento židovský svátek měl být nahražen velikonočními svátky. Přitom přehlíží to, že Ježíš nenahradil svátek pasach velikonočními svátky, ale Památnou večeří.

Historik Sokrates došel k závěru: „Zdá se mi, že velikonoční svátky vstoupily do církve s nějakými starými obyčeji, tak jako mnoho jiných zvyků.“ V mnoha velikonočních zvycích žijí ve skutečnosti dále „nějaké staré obyčeje“, obyčeje modlářských národů. Katolický kněz Francis X. Weiser dodal: „Některé lidové zvyky, které se dodržují v době postu a velikonoc, pocházejí z obřadů starých přírodních národů.“ Tyto jarní zvyky měly původně „zahnat démona zimy“.

Jak to, že církev nezakázala nově obráceným lidem tyto zvyky? Kniha „Zvláštnosti lidových zvyků“ (angl.) vysvětluje: „Rozšířené pohanské zvyky se nevykořenily a církev postupovala tak, že dostaly křesťanské zabarvení. U velikonoc byla přeměna zvlášť jednoduchá. Radost z vycházejícího slunce a z přírody probuzené ze zimního spánku se přeměnila na radost z vycházejícího slunce spravedlnosti při vzkříšení Krista z hrobu.“

„Líbivější“?

Ve svém díle „Kniha velikonoc„ (angl.) ospravedlňuje Francis Weiser takový postup zdůvodněním, že církev povznesla předkřesťanské symboly přírody na křesťanské svátosti. Říká, že nekřesťanské zvyklosti způsobují, aby se „nadpřirozený význam /velikonoční/ doby projevil jako líbivější“.

Řekněme, že je to „líbivá“ podívaná, když děti hledají barevná vejce. A stejně to je i s jinými velikočními zvyky. Není to všechno přece jen nevinná zábava? Řecký majitel kavárny řekl: „Vím, že vajíčka a zajíci nemají smysl a stejně nesmyslné je postit se 40 dnů před velikonocemi. Ale obohatí to náš život změnou.“

To je možné. Upřímní křesťané však nepřehlížejí, že Bible říká: „Vždyť co má společného spravedlnost s bezzákonností?.. ‚a přestaňte se dotýkat nečistého‘.“ (2. Korinťanům 6:14–17) Jistě se to týká i zvyklostí, které jsou jednoznačně převzaty ze zvyků falešného náboženství nebo se jim podobají tak, že nelze pochybovat o jejich původu. Duchovní však tvrdí, že bylo možné takové zvyky uznat, jestliže je církev přijala. Avšak právě toto smýšlení uvrhlo Izraelity do neštěstí.

Přestoupili Boží zákon a udělali si zlaté tele. (2. Mojžíšova 20:4) Nepochybně to byla napodobenina modly, kterou znali z Egypta. Potom tu modlu použili k obřadu, který nazvali „svátkem pro Jehovu“. Myslel si však Jehova, že tím udělali jeho uctívání „líbivějším“? Právě naopak. Pouze Mojžíšův zásah zabránil, aby Jehova Izraelity nevyhubil. — 2. Mojžíšova 32:1–5, 9–14.

Velikonoční zvyky — vajíčka, zajíci a oheň radosti — nejsou tedy čisté proto, že je udržují křesťané. Naopak tyto zvyky znečišťují každého, kdo je pěstuje. — Srovnej Agea 2:12, 13.

Zajímavý postřeh uvedl jeden článek v australském časopise „The Bulletin“: „Svědkové Jehovovi odmítají velikonoční svátky jako splynutí křesťanských a pohanských zvyků.“ Ano, odvracejí se od jakékoli účasti na modlářských zvycích. To neznamená, že by neprokazovali úctu vzkříšenému Kristu. Článek dále říká: „Svědkové se shromažďují... /jednou za rok/, aby vzpomínali na Ježíšovu smrt.“ Přitom dodržují to, co Ježíš přikázal: Podávají nekvašený chléb a víno.

Všichni, kteří poznali pravdu o velikonočních zvycích, jsou nyní postaveni před otázku, zda budou jednat v souladu se svým poznáním nebo ne.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 8]

Velikonoční bohoslužby v době východu slunce mají svůj původ v uctívání slunce

[Rámeček na straně 10]

„Pokřesťanštělé“ pohanské zvyky

Velikonoční vajíčka: Dříve bylo zakázáno jíst v době postu vajíčka, proto „mohla malovaná vajíčka“, jak říká „Encyclopedia Americana“, „symbolizovat konec období pokání a začátek svátků radosti“. Encyklopedie však současně vysvětluje, že pro ctitele božstev bylo vejce symbolem života a plodnosti. Dílo „Obyčeje národů“ (něm.) říká: „Staří Němci, jako vůbec různé národy starověku, pokládali vejce za symbol plodnosti... Křesťanská církev si zachovala starodávny kult vejce, ale toto pojetí starých pohanů zapudila symbolickým významem, když ho vynesla jako symbol vykupitele, který vstal z hrobu, což se církvi lépe hodilo.“

Velikonoční zajíc: V Evropě je zajíc již dávno tradičním symbolem velikonoc. „New Encyclopaedia Britannica“ však vysvětluje, že „zajíc byl symbolem plodnosti ve starém Egyptě“. Když tedy děti hledají velikonoční vajíčka, která přinesl velikonoční zajíc, není tento zvyk „pouze dětská hra, ale pozůstatek obřadu plodnosti“ — „Funk ang Wagnalls Standard Dictionary of Folklore, Mythology and Legend“, svazek 1, str. 335.

Bohoslužby při východu slunce: Dílo „Kniha svátků a slavností v celém světě“ (angl.) říká: „Mezi ranými křesťany byla rozšířena víra, že slunce ráno o velikonocích tančí k poctě vzkříšení, a lidé vstávali dlouho před východem slunce, aby mohli pozorovat tuto neobyčejnou událost. Nespočetné bohoslužby při východu slunce, které se konají v USA a v Evropě ráno o velikonocích, mají pravděpodobně svůj ‚původ v této staré víře‘.“

William S. Walsh však v knize „Zvláštnosti lidových zvyků“ říká: „Představa, že slunce tančí ráno o velikonocích, může jít snadno zpátky až k pohanské zvyklosti; po jarní rovnodennosti tančili i účastníci slavnosti k poctě slunce.“

V knize „Oslavy“ (angl.) je řečeno: „Velikonoční ohně, které se zapalují na vrcholcích hor — zvyk, ve kterém přežívá oslava nového roku, jenž se pěstoval všude v době antiky — jsou příbuzné bohoslužbám při východu slunce. Obřady se konaly v době jarní rovnodennosti, kdy bylo vítáno slunce a jeho moc znovu oživit všechen vzrůst.“

Velikonoční voda: Podle lidové víry obsahuje zvláštní moc. Každý si musí nabrat tekoucí vodu v noci o velikonocích. „Encyklopedie náboženství a mravnosti“ (angl.) však zdůrazňuje: „Voda je důležitý činitel pro udržení života a růstu polních plodin, proto přirozeně hraje roli v obřadech přivolávačů deště a v jiných výročních obřadech přírodních národů.“

Svěcení nového ohně: Je to katolický obřad pro přípravu večerních velikonočních bohoslužeb, při němž se rozdělává oheň pomocí křesacího kamene. K tomu říká „Encyklopedie náboženství a mravnosti“: „Obyčej nového ohně je zřejmě pokračováním pohanského zvyku, který byl přijat jako symbolika odvozená z evangelií a jakoby převzatá od křesťanů.

[Rámeček na straně 11]

Co je na velikonocích zvláštního

Jídla se šunkou: Katolíci mají starý zvyk jíst o velikonocích šunku. Přitom se však jedná o pozůstatek anglické bigótnosti. V díle „Americká Kniha dnů“ (angl.) se říká, že Angličané měli ve zvyku „jíst v onen den tučnou šunku, aby projevili pohrdání židovskou tradicí, podle které se nejedlo vepřové maso.“ Kniha „Oslavy“ říká, že Vilém Dobyvatel nahradil podle své vlastní chuti vepřovou slaninu šunkou.

Velikonoce v Americe: Velikonoce byly v Severní Americe bezvýznamnou událostí, protože zde lidé smýšleli převážně puritánsky (Puritáni nenáviděli obřady). Velmi pravděpodobně byl tento svátek populární v době secesní války. Kvůli těmto sporům oplakávalo mnoho rodin ztrátu svých příslušníků, takže tento svátek sloužil stále více k utěšování pozůstalých.

Velikonoční oheň: Církev nejdříve zakázala velikonoční oheň jako pohanský symbol, jak říká Francois Weiser (Synodem u Mohuče, v r. 742 n. l.) „Svatý“ Patrik naproti tomu zavedl tento zvyk v Irsku, „aby nahradil jarní oheň druidů křesťanským symbolem ohně... Tento zvyk, který byl nejprve jen tolerován, se nakonec rozšířil tak, že byl přijat koncem 9. století papeži do liturgie západní církve“. — „The Easter Book“ od Francise Weisera.

Velikonoce v Japonsku: V Japonsku se ptali jedné katolické jeptišky, proč jeptišky nemají při velikonočních svátcích (Fukkatsu-sai neboli svátek vzkříšení) zajíce. Odpověděla: „Co je to za zvířata? Mají nějaký zvláštní význam pro velikonoce?“

Jedna dřívější katolička řekla: „V Japonsku mají velikonoční svátky poněkud vážnější charakter než v západních zemích. Po mši nám někdo věnoval malovaná vajíčka, ale nikdo nám nevysvětlil, co to znamená. V době postu je obvyklé zakrývat v kostele kříže a obrazy červeným plátnem. V den velikonoc se potom tato plátna snímají jako symbol radosti ze vzkříšení.