Našel jsem ‚jeden z miliónů‘
Hudební festival v newyorském Woodstocku v roce 1969 byl nejsenzačnějším okamžikem v mé hudební kariéře. Kam oko dohlédlo, tam sahalo lidské moře. Vzbuzovalo to ve mně posvátnou bázeň.
Hrál jsem na basovou kytaru a zpíval jsem ve skupině „Sly and the Family Stone“, což byla v té době jedna z nejznámějších hudebních skupin. Obrovský řev souhlasu vycházel z hrdel půl miliónu lidí, když si při mém vystoupení vyžadovali přídavek.
Byl to skutečně vzrušující okamžik, ale nyní to již zdaleka není nejpozoruhodnější událost mého života. Našel jsem vzácný poklad; byl to objev ‚jeden z miliónu‘. Dovolte mi však, abych dříve, než ho popíši, vysvětlil, co utvářelo můj život.
Stávám se hudebníkem
Narodil jsem se v roce 1946 v muzikantské rodině v Beaumontu v Texasu jako jediný syn své matky. Byla klavíristkou v chrámovém sboru a můj otec byl džezový kytarista. Brzy po mém narození se naše rodina odstěhovala do Oaklandu v Kalifornii, kde jsem ve svých pěti letech začal stepovat. O dva roky později jsem se začal učit na klavír pod vedením své babičky, která se o mne s mém raném věku starala.
Když mi bylo jedenáct, otec mi dal kytaru a zesilovač a já jsem se dychtivě pustil do učení na tento nový nástroj. Později jsem se učil hrát na bicí, klarinet a saxofon. Když mi bylo třináct, měl jsem vlastní rokenrolovou skupinu, která se nazývala „The Five Riffs“. V patnácti letech jsem začal hrát v nočních podnicích jako člen skupiny „Dell Graham Trio“, která se skládala z mé matky jako klavíristky, ze mne jako kytaristy a z bubeníka.
Matka a já jsme později vytvořili duo. Já jsem se snažil nahradit chybějícího bubeníka tak, že jsem pro zdůraznění rytmu palcem bušil a drnkal na basové struny své kytary. Tak jsem vytvořil vlastní styl hry na basovou kytaru. Na ženu, která nás pravidelně podporovala, to tak zapůsobilo, že zavolala diskžokejovi Sly Stoneovi a vyzvala ho, aby si mne poslechl. To vedlo k tomu, že jsem v roce 1966 dostal nabídku, abych hrál na basovou kytaru v sedmičlenné skupině, která se stala známou jako skupina „Sly and the Family Stone“.
Naše deska „Dance to the Music“ se stala mezinárodním hitem a my nejpopulárnější skupinou té doby. Pak rychle za sebou následovaly další hity, k nimž patřily „Hot Fun in the Summertime“, „Everyday People“ a „Thank You for Letting Me Be Myself Again“. Potom přišel hudební festival ve Woodstocku, kde jsme hráli společně s mezinárodně známými hudebníky. Později jsme hráli pro 300 000 lidí na ostrově Wightu v Anglii a pro 350 000 lidí na hudebním festivalu v Západním Německu.
V roce 1971 byl můj život ohrožen. Dostal jsem zprávu, že při svém vystoupení v Coliseum v Los Angeles budu zastřelen v okamžiku, kdy se zvuk hudby a řev davu vystupňuje na nejvyšší míru. Zděsil jsem se. Elektronické zařízení se však porouchalo a pořadatel mé vystoupení odvolal. Měl jsem pocit, že Bůh nějak zasáhl, aby mi zachránil život Ve zmatku jsem běžel ze stadiónu do hotelového pokoje, kde jsem spěšně zbalil své věci a opustil město.
Tento úděsný zážitek mě stále zaměstnával, i když jsem si vytvořil vlastní hudební skupinu nazvanou „Graham Central Station“. Na obálce mého druhého alba nahraného s touto skupinou byla vytištěna slova „Vytvořeno Bohem“. Nechtěl jsem se rouhat, ale tato slova zrcadlila můj pocit, že mne zachránil Bůh.
Rozhodující obrat v mém životě
V roce 1973 jsem se setkal s Tinou, letuškou na mezinárodních linkách. Když mi upravovala vlasy při přípravě na vystoupení, často jsem s ní hovořil o své víře v Boha. V té době začala Tinina matka studovat Bibli se svědky Jehovovými.
Jednoho dne našla Tina svou matku v slzách. Plakala proto, že žádné z jejích dětí nebude přitom, až se bude konat její křest na oblastním sjezdu svědků Jehovových v oaklandském Coliseu. Tina slíbila, že se zúčastní v pátek jejího křtu, když je pro matku tak důležité, aby přitom byla její rodina.
Na Tinu tak zapůsobilo to, co viděla a slyšela v onen červencový den roku 1974, že mi pak zavolala a snažila se mě přesvědčit, abych navštívil sobotní shromáždění. Byl jsem však právě velmi unaven celonočním nahráváním. V neděli mi Tina znovu zavolala a naléhala na mne, abych tam šel. Byl jsem zvědavý na to, co na Tinu tak zapůsobilo, a tak jsem šel.
Neměl jsem však povolení k parkování na sjezdu, a proto mi policista řekl, že nemohu jet na parkoviště. Přitom dodal: „Snad nechcete něco takového poslouchat!“ V tu chvíli mě to odradilo a odjel jsem. Později jsem si to ale rozmyslel, otočil jsem se a vydal se zpátky. Když jsem se dostal do Colisea, zbývalo do konce posledního proslovu jen několik minut.
Většinu svého života jsem byl výkonným umělcem, a tak mám sympatie k zástupům. V oaklandském Coliseu jsem byl mnohokrát při jiných příležitostech, ale tato se nepodobala ničemu, co jsem dosud viděl — 60 000 lidí různých ras a společenského původu, všichni pokojně a společně vedle sebe. Právě ten „cit“ pro zástup mne přesvědčil, že jsem našel něco důležitého, skutečně ‚jeden z miliónu‘.
Když jsem odcházel ze stadiónu, přistoupila ke mně jakási mladistvá dívka, která z mého vzhledu snadno poznala, že nejsem svědek a vtiskla mi do ruky knihu Končí vše dnešním životem? Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Přišel jsem k autu, otevřel jsem knihu na straně 24 a viděl jsem obrázek labutě, želvy, stromu a několika lidí. Kniha upozorňovala na to, že labuť může žít 80 let, želva 150 let, strom tisíce let, a předkládala otázku: „Je tak krátký život člověka logický?“ Poselství obsažené v tomto obrázku na mne okamžitě zapůsobilo.
Později jsem kladl Tině mnoho otázek, ale ona nevěděla o Bibli více než já. Tak jsme se rozhodli navštívit ženu, která studovala s Tininou matkou. Když jsme vyšli z jejího domu, obrátil jsem se k Tině a řekl jsem: „Ta žena to jen předstírá. Nikdo nemůže být tak přívětivý! Dávej pozor, jak se příští týden změní.“ Týden co týden zůstávala stejná a klidně nám zodpovídala otázky podle Bible.
Tina i já jsme začali pravidelně studovat Bibli podle knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Krátce nato však přišel čas, kdy jsem měl se svou skupinou vyjet na cesty. Dostal jsem povzbuzení, abych při své cestě Spojenými státy zavolal v každém městě, které navštívíme, místnímu sboru a požádal, aby někdo se mnou studoval další kapitoly z knihy „Pravda“.
Navštívil jsem sbory od západního pobřeží až k východnímu pobřeží a od severu a Středního západu po Texas a jižní státy. Lidé, kteří se mnou vedli biblické studium, pocházeli z různých ras a z různého sociálního prostředí. Ale kamkoli jsem přišel, všude bylo poselství stejné. Velice na mne zapůsobilo, když jsem zjistil, že to není pouze nějaké místní hnutí v oblasti Oaklandského zálivu, ale že je to organizace, která je po celé zemi a která je opravdu v duchovním ohledu sjednocená.
Naprostá změna života
Po ukončení turné po USA jsem jel na zájezd do Evropy a tam jsem stále studoval se svědky. Když jsem přijel do Paříže, zavolal jsem Tině a nabídl jsem jí manželství. Za několik týdnů nato, v únoru 1975, jsme se vzali v Nevadě. Hned za pět dnů po svatbě jsem jel na další turné po Spojených státech, ale tehdy se mnou jela i Tina.
V Brooklynu, v New Yorku, jsme navštívili mezinárodní ústředí svědků Jehovových. Byli jsme tehdy výstředně oblečeni. Měli jsme na sobě černé obleky, které měly na nohavicích a na zádech třpytivě červené a stříbrné draky. Když na to dnes vzpomínáme, pociťuji velké rozpaky. Jednali však s námi laskavě a k našemu oblečení neměl nikdo žádnou poznámku.
Tina i já jsme byli pokřtěni na oblastním sjezdu v Oaklandu v červenci roku 1975, přesně za rok od chvíle, co jsme v tomtéž městě navštívili svůj první sjezd. Tato událost byla pro nás ještě radostnější proto, že současně byly pokřtěny i dvě Tininy sestry, Denise a Shelia, a moje matka, které všechny začaly studovat brzy po nás. Za několik let nato byla ve věku 82 let pokřtěna také moje babička.
To, co jsem se učil, se zračí z obálek některých desek, které nahrála má skupina. Album z roku 1976 nazvané Zrcadlo má na obálce fotografie, kde jsem já spolu s druhými členy skupiny. Na jedné straně obálky jsme vyobrazeni s dlouhými vlasy, s brýlemi proti slunci a v nejmodernějším oblečení, zatímco na druhé straně jsme v zrcadlovém obrazu vykresleni jako slušní lidé s krátkými vlasy a skromně oblečení.
Jedna z písní má název „Navždy“. Je věnována mé naději, že uvidím svého otce při vzkříšení, až bude před námi život navždy. Slova jiné písně zrcadlí mé pocity jako nově pokřtěného svědka.
Pomáhám druhým
Měli jsme mnoho příležitostí dělit se o svou víru s druhými. Varhaník a bubeník reagovali dobře a oddali svůj život Jehovovi. Bubeník je nyní starším a pravidelným průkopníkem ve sboru Hollywood — západ.
Při našem zájezdu v roce 1975 jsem vzal s sebou varhaníka do jeho první svědecké služby v bohaté bělošské čtvrti Atlanty, v Georgii. Když jsme tak chodili dům od domu, zaskřípaly náhle brzdy policejních automobilů, vyskočili policisté a chtěli vědět, co tam děláme. Současně se nad našimi hlavami objevila policejní helikoptéra a zůstala stát několik metrů nad námi. Policie zřejmě dostala zprávy o „podezřelých osobách“ vyskytujících se v okolí. Když jsme vysvětlili své poslání jako svědkové Jehovovi, policisté nás nechali na pokoji. Pro našeho varhaníka to byl zajímavý úvod do svědecké služby.
Na tomto zájezdu, který se konal po našem křtu, jsme vytvořili ohromné audiovizuální obrazy na promítacích plátnech o rozměrech 4,5 metru. To byl vrcholný bod našeho představení. Museli jsme na něj použít dva nákladní automobily s návěsem a dva zájezdové autobusy. Audiovizuální představení líčilo hrůzy světových poměrů a pak poukazovalo na jejich řešení prostřednictvím Božího království. Mezi diapozitivy byly také snímky ze sjezdu v oaklandském Coliseu a z našeho křtu. K tomu byla zkomponována hudba a já jsem mezi písněmi podával komentář.
Při jednom zájezdu jsem byl v kazatelské službě v Hollywoodu na Floridě. Byli jsme pověřeni k práci dům od domu vedoucím jedné skupiny. Náhle jsem uslyšel, že v sousedním domě přehrávají jednu z mých nahrávek. Zaklepal jsem na dveře a tři mladíci, kteří byli značně pod vlivem drog, ohromeně zírali, když stál najednou u jejich dveří zpěvák písně, kterou právě poslouchali. Později jsem se dozvěděl, že dva z těchto mužů se stali svědky.
V roce 1979 jsme se přestěhovali do Los Angeles do velkého domu s bazénem a zahradou upravenou jako park, odkud byla vyhlídka na město. Vedle jsem si postavil vlastní nahrávací studio se 24-stopým magnetofonem. První nahrávka, kterou jsem vytvořil, byla nazvána „Jedna z miliónu, ty“ a prodalo se jí více než milión. Krátce nato jsem dostal přednost sloužit jako služební pomocník a v roce 1982 — přesně týden před narozením naší dcery Latie — jsem byl jmenován starším.
Jednou v neděli jsem vedl studium Strážné věže, když vstoupil do sálu království mladý Havajan a v údivu na mne zíral. Viděl mne v roce 1975 na Havaji, kde jsem vystupoval jako dlouhovlasý hudebník populární hudby, takže nyní byl velice překvapený, když mne viděl skromně oblečeného a jak vedu studium Strážné věže. Přestěhoval se sice do Los Angeles s tím úmyslem, že si udělá jméno v hudbě, ale souhlasil, abych s ním studoval. Nyní slouží v našem sboru jako pravidelný průkopník.
Zjednodušujeme svůj způsob života
Tina i já můžeme doopravdy říci, že jsme byli nejšťastnější od té doby, co jsme v roce 1982 začali sloužit jako celodobí průkopníci. Další vylepšení našeho duchovního pokroku tkvělo v tom, že jsme zjednodušili svůj způsob života. Vždyť devadesát procent času, kdy jsme byli doma, jsme trávili jen ve dvou pokojích toho velkého domu, jehož účinný provoz vyžadoval služby zahradníků a služebných. Stejně tak jsme nemohli plně využít vozy Lincoln, Thunderbird z roku 1955, Cord, Mercedes a téměř osm metrů dlouhý kempingový vůz, nákladní automobil a několik motocyklů. Po oblastním sjezdu v roce 1985 jsme tedy prodali dům a většinu dopravních prostředků.
Nyní žijeme ve skromném městském domě, který může Tina snadno udržovat při své průkopnické činnosti. Já sice stále pracuji jako hudebník, ale v menším rozsahu, a skutečně nyní nacházím štěstí v průkopnické práci a v tom, že dbám na duchovní pokrok naší dcery. Je sice ještě malá, ale přesto si stanovila cíle a pořád mluví o době, kdy bude moci symbolizovat svou oddanost Jehovovi křtem.
Dále toužím po tom, abych mohl zažít požehnání, že po vzkříšení znovu uvidím svou matku a budu jí vyprávět o všem, co se událo od té doby, co v dubnu 1987 zemřela ve věrnosti jako pravidelná průkopnice. Ne, již mne nevzrušuje vystupování před statisíci hudebních fanoušků. Dnes mne opravdu uspokojuje, že dělám, co mohu, abych uposlechl slova žalmisty: „Chvalte Jah! Zpívejte Jehovovi novou píseň, jeho chválu ve sboru věrně oddaných.“ — Žalm 149:1.
Podle vyprávění Larry Grahama.
[Obrázek na straně 22]
Zde na festivalu ve Woodstocku jsem hrál před půl miliónem lidí
[Obrázek na straně 25]
S manželkou a dítětem