Katolická církev ve Španělsku — Moc a výsady

„Pán nezanechal Petrovi vládu jen nad církví, ale nad celým světem.“ — Papež Inocenc III.

KDYŽ napsal Inocenc III. v raném 13. století tato slova, středověká katolická církev dosáhla vrcholu své moci. Cesta k časné moci však byla vydlážděna spíš politickými než duchovními svazky. Nikde to nebylo výraznější než ve Španělsku.

Španělská církev uchvátila moc a výsady tím, že spojila své síly se státem.

Náboženská jednota jako politický nástroj

Po staletích vlády rozdělených a znesvářených království se roku 1479 téměř celé Španělsko sjednotilo pod vládou Ferdinanda a Isabely. Jak se však měl nově utvořený stát sjednotit myšlenkově a ve svých cílech? Ferdinand získal pomoc církve. Roku 1478 byla s papežskou podporou zřízena inkvizice. Nyní se, ovládána králem a prováděna církví, prokázala jako jedna z nejmocnějších zbraní, jaké byly dosud vynalezeny k potlačování náboženského a politického nesouhlasu. Všichni pokřtění španělští katolíci se rychle podřídili jejímu jhu a jedinou zbývající překážkou k jednotě bylo několik miliónů nepokřtěných Židů a Maurů.

V roce 1492 na nátlak generálního inkvizitora Torquemady Ferdinad a Isabela nařídili, aby všichni nepokřtění Židé byli ze Španělska vyhnáni. Po deseti letech byli vyhnáni i všichni Maurové, kteří se odmítli stát katolíky. Mnich Bleda popsal nucený odchod muslimů jako „nejslavnější událost ve Španělsku od apoštolské doby“. Dodal: „Nyní je zajištěna náboženská jednota a jistě nadejde věk blahobytu.“ La España Católica /katolické Španělsko/ se stala skutečností a na znamení uznání byli Ferdinand a Isabela papežem Alexandrem VI. nazváni „katolická Veličenstva“.

Když byla doma dosažena náboženská jednota, rozšířila španělská církev své obzory. Pod španělským královským patronátem objevil právě Kolumbus nové země a národy v Americe. S konkvistadory vypluli do Nového světa dominikánští a františkánští mniši odhodlaní přivést pohany do lůna církve.

Dobyvateli Mexika Cortésovi bylo řečeno, že prvotním cílem jeho výpravy je sloužit Bohu a šířit křesťanskou víru. Přesto otevřeně přiznal: „Přišel jsem pro zlato.“ Smíšené pohnutky asi měla většina konkvistadorů. Jeden z nich to vyjádřil: „Přišli jsme sem sloužit Bohu a také zbohatnout.“

Než začali dobývat nějaké území, přečetli konkvistadoři nahlas dokument nazvaný Los Requisitos, v doslechu nebo mimo doslech domorodců, podle něhož se od domorodců žádá, aby uznali, že světu vládne církev, a španělský král je jejím představitelem. Stačilo neuznat to, aby se vojenská kolonizace považovala za „spravedlivou válku“.

Byly pokřtěny milióny domorodců, mnozí z nich ihned poté, co byli poraženi. Od té doby spolupracovali se španělskými panovníky na správě kolonií kněží a mniši. Církevní historik Paul Johnson poznamenal: „Katolická církev byla jedním ministerstvem španělské vlády, a už nikdy zřetelněji než v obou Amerikách. . . Církev na oplátku požadovala ochranu, výsady a neúchylnou oddanost Koruny ortodoxní víře.“

Tak se do konce 16. století stala církev ve Španělsku nejmocnější národní církví v křesťanstvu. Uplatňovala absolutní náboženskou nadvládu v celém Španělsku a v rozsáhlé části Nového světa. Ale jedinečná moc a výsady, z nichž se těšila, nevyhnutelně vedly k nápadnějšímu zneužívání moci než v jiných zemích.

[Praporek na straně 5]

„Přišli jsme sem sloužit Bohu a také zbohatnout“