Proč církev ztrácí vliv?

„Každý stoik byl stoikem; ale kdo v křesťanstvu je křesťanem?“ — RALPH WALDO EMERSON, AMERICKÝ ESEJISTA A BÁSNÍK Z DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ.

„JSEM katolička — ale jen formální,“ říká jedna mladá matka. „O náboženství se nezajímám,“ dodává jistý mladík. Tyto výroky jsou pro generaci mladých Evropanů typické. Jejich rodiče — nebo spíše jejich prarodiče — stále ještě do kostela chodí, ale víra v Boha nepřeklenula generační propast.

Proč se upouští od náboženských zvyků, kterých si celé generace Evropanů cenily?

Strach již nehraje roli

Na obyvatele Evropy měl po staletí silný vliv strach z pekla a očistce. Ohnivá kázání a názorné kostelní malby neuhasitelného hořícího pekla ujišťovaly běžné věřící, že od zatracení je může zachránit pouze povinné navštěvování kostelů. Katechismus katolické církve dále prohlašoval, že „církev ukládá věřícím, aby se ‚o nedělích a svátcích účastnili Boží liturgie‘“.a Na venkově také existoval značný společenský tlak — očekávalo se, že v neděli přijde do kostela každý.

Doba se však mění. Dnes si lidé myslí, že si mohou dělat, co chtějí. Strach již nehraje roli. Peklo se nenápadně přestalo zdůrazňovat, protože většina evropských katolíků v ně stejně nevěří.

V praxi se „hřích“ vynechání nedělní mše nebere příliš vážně. Tirso Vaquero, katolický kněz v Madridu (Španělsko), připouští: „Nepřijde-li některý křesťan [katolík] na nedělní mši, je nám to upřímně líto ne proto, že spáchal hřích, ale proto, že se ochudil o tuto chvilku komunikace s Bohem a se svými bratry. Hřích je druhotný.“

Strach již tedy k nábožnosti nevede. Jak je to s morální autoritou církve a jejích vůdců — mohou vyžadovat oddanost svého stáda?

Krize autority

K vymizení náboženského strachu došlo současně s výrazným zhoršením morálního stavu církve. „Po staletí jsme měli . . . velmi mnoho učitelů morálky, ale velmi málo morálních učitelů,“ stěžuje si italský historik Giordano Bruno Guerri. Tento nedostatek morálního vedení se výrazně projevil ve dvou světových válkách, které zpustošily křesťanstvo. Evropské církve nebyly schopny zabránit účasti věřících na krveprolévání. Co je horší, církve se dokonce na válečných snahách aktivně podílely — a to na obou stranách.

„První světová válka — jakási občanská válka mezi křesťanskými sektami — zahájila období tragédií a hanby křesťanství,“ uvádí historik Paul Johnson. „Druhá světová válka zasadila morální pozici křesťanské víry ještě bolestnější ránu než první světová válka. Druhá světová válka ukázala neschopnost církví v Německu, kolébce reformace, a zbabělost a sobectví Svaté stolice.“

Morální autoritu církve poškodily také konkordáty Vatikánu s Hitlerovým nacistickým režimem a s fašistickou vládou Mussoliniho v Itálii a Franca ve Španělsku. Z dlouhodobého hlediska byla ztráta důvěryhodnosti cenou, kterou náboženství zaplatilo za takovou politickou vychytralost.

Církev a stát — Spojení se ruší

Během dvacátého století nakonec většina evropských zemí přerušila spojení církve a státu. Žádná významná evropská země dnes neuznává římskokatolické vyznání jako oficiální náboženství.

Nejvlivnější církve jsou sice státem dotovány, ale ztratily politický vliv, který mívaly. Ne všichni příslušníci církve se s touto novou skutečností smířili. Přední španělský jezuita José María Díez-Alegría je přesvědčen, že „představitelé [katolické] církve věří — a mnozí z nich s veškerou upřímností — že bez lidské základny ‚moci‘ své pastýřské povinnosti nemohou vykonávat“.

Tato „lidská základna ‚moci‘“ se zbortila. Příkladem je Španělsko, které do roku 1975 mělo „nacionálně-katolickou“ vládu. Španělská hierarchie svádí v posledních letech se socialistickou vládou nepřetržitý boj o financování církve. Biskup z Teruelu ve Španělsku si nedávno svým farníkům stěžoval, že je „jako katolík pronásledován“, protože španělská vláda neposkytuje církvi dostatečnou finanční podporu.

V roce 1990 španělští biskupové oznámili, že španělskou společnost postihla „hluboká krize svědomí a morálky“. Koho obvinili z této ‚morální krize‘? Biskupové prohlásili, že jednou z hlavních příčin je „nejasný způsob myšlení, který státní administrativa [španělské vlády] často podporuje“. Biskupové zjevně očekávají, že vláda bude katolickou ideologii jak podporovat, tak jí poskytovat subvence.

Jednají duchovní podle toho, co káží?

Obrovské bohatství katolické církve vždy uvádělo kněze, kteří slouží na chudých farnostech, do velkých rozpaků. Ještě svízelnější to bylo, když se Vatikán zapletl do „nejhoršího finančního skandálu poválečné Itálie“, jak to označil časopis Time. V roce 1987 vydali italští úředníci zatykač na jistého arcibiskupa a dva jiné úřední činitele Vatikánské banky. Protože Vatikán má zvláštní svrchovaný statut, nebyli tito obvinění církevní činitelé uvězněni. Vatikánská banka tvrdila, že se nijak neprovinila, ale přesto nedokázala zabránit dojmu, že církev nejedná podle toho, co káže. (Srovnej Matouše 23:3.)

Pověst církve ještě více poškodila sexuální nemravnost, o které se hodně mluvilo ve sdělovacích prostředcích. Jeden irský biskup, známý tím, že podporoval celibát, požádal v květnu 1992 svou diecézi, aby „mu odpustili“ a aby „se za něj modlili“. Musel svůj úřad opustit, protože se zjistilo, že je otcem sedmnáctiletého chlapce a že použil církevní finanční prostředky na zaplacení jeho vzdělání. Měsíc předtím se v německé televizi objevil jistý katolický kněz se svou „přítelkyní“ a s jejich dvěma dětmi. Řekl, že chce „otevřít dialog“ na téma tajných milostných poměrů, jež mnozí kněží udržují.

Tyto skandály nevyhnutně zanechaly své stopy. Historik Guerri ve své knize Gli italiani sotto la Chiesa (Italové v církvi) prohlašuje, že „církev po staletí budila v Italech pohoršení“. Podle tohoto historika je jedním z důsledků to, „že antiklerikální postoj se rozšířil dokonce i mezi věřícími“. Pobouření věřící jsou možná v pokušení položit svým duchovním stejnou otázku, kterou dal apoštol Pavel Římanům: „Hlásáš, například, že se nemá krást, ale jsi si jist svou poctivostí? Odsuzuješ cizoložství, ale jsi si jist svou čistotou?“ (Římanům 2:21, 22, Phillips)

Propast mezi duchovenstvem a laiky

Méně zřejmým, ale možná ješte více oslabujícím problémem je propast mezi duchovenstvem a laiky. Zdá se, že pastýřské dopisy od biskupů řadové věřící spíše dráždí než poučují. Podle jednoho španělského průzkumu „souhlasilo s výroky biskupů“ pouze 28 procent dotázaných. Stejnému počtu dotázaných „to bylo jedno“ a 18 procent řeklo, že „nechápou, o čem [biskupové] mluví“. Arcibiskup Ubeda z Mallorky (Španělsko) připustil: „My, biskupové, musíme také uznat, že na procesu odkřesťanšťování máme svůj podíl — to je fakt.“

Laici se dále odcizují církvi proto, že neexistuje jasné biblické poselství. Podle novin Catholic Herald „se mnozí kněží [ve Francii] rozhodli pro politickou činnost, aby byli ‚významní‘“, přestože by většina farníků dala přednost tomu, aby se věnovali duchovním věcem. Italský kněz a sociolog Silvano Burgalassi připouští: „Je možné, že se [mladí lidé] odtáhli od Boha kvůli našemu špatnému příkladu. Poskytli jsme jim ‚směsici‘ kompromisu, náboženství, podnikání, sobectví a falše.“ Nelze se divit, že kněží své společenské postavení ztrácejí. „Jsem katolík, ale kněžím nedůvěřuji,“ je výrok, který je často slyšet od španělských katolíků.

Pro některé katolíky je těžké věřit kněžím, jiní mají zásadní pochybnosti o církevních doktrínách — zvláště o těch naukách, které pokládají za nerozumné či nepraktické.

Nesrozumitelné doktríny

Jasným příkladem oficiálního katolického učení je otázka pekla. Katechismus katolické církve uvádí: „Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost.“ Nedávné průzkumy nicméně ukázaly, že v existenci pekla věří pouze čtvrtina francouzských katolíků a třetina jejich španělských protějšků.

Podobně, když dojde na morální otázky, mnozí Evropané mají tendenci vytvářet si „vlastní měřítka křesťanství“. Mimmi, dospívající luteránka ze Švédska, se domnívá, že takové morální otázky, jako zda mít dítě za svobodna, jsou „něčím, co si každý rozhoduje sám“. Většina francouzských katolíků by s ní souhlasila. Osmdesát procent jich řeklo, že když dělají zásadní životní rozhodnutí, nechají se vést spíše svým svědomím než církví.

Církev měla v minulosti dostatečnou moc, aby umlčela každý odpadlický hlas. Z pohledu Vatikánu se mnoho nezměnilo. Katechismus neústupně prohlašuje, že „všechno, co bylo řečeno o způsobu výkladu Písma, předkládá v konečné podobě církev“. Tento autoritativní přístup však stěží nalézá nějakou podporu. „Spor o autoritu zůstává nevyřešen,“ stěžuje si Antonio Elorza, španělský profesor politických věd. „Církev kolem sebe raději buduje opevněnou věž tím, že navzdory dějinám učinila svou tradici nedotknutelnou.“ Vlivu církve a její autority mimo „opevněnou věž“ stále ubývá.

Dalším důležitým faktorem, který kromě duchovního úpadku přispívá k náboženské lhostejnosti, jsou společenské důvody. Konzumní společnost nabízí množství zábavy a rekreačních příležitostí — a většina Evropanů má chuť a možnosti dopřávat si je. Ve srovnání s těmito příležitostmi je návštěva kostela nudný způsob, jak strávit nedělní dopoledne. Kromě toho církevní bohoslužby jen zřídka uspokojují duchovní potřeby lidí.

Zdá se nepravděpodobné, že by tradiční náboženství znovu získalo svou vládu nad věřícími v Evropě. Je náboženství silou, která patří minulosti — je odsouzené k vyhynutí jako dinosauři?

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 6]

Kult odpočinku dobyl baštu křesťanstva

[Obrázek na straně 7]

Když mají zvolit, zda kázání, či opalování, většina Evropanů se bez rozpaků rozhodne pro pláž