Korint — město dvou moří

„LIDÉ ve starověku věřili, že bohové jsou skuteční. Někdy si to také myslím.“ To byla poznámka průvodkyně, která nás vodila mezi troskami chrámů kdysi zasvěcených Apollónovi, Afrodítě, Hermovi, Héraklovi a Poseidónovi. Ve vzduchu bylo cítit déšť a slyšeli jsme hluboké dunění blížící se bouřky. „Zeus,“ řekla s úsměvem.

Nad horou Parnasem se ráno zvedaly bouřkové kupy. Rychle se šířily nad Korintským zálivem, aby se hrozivě rozprostřely nad námi. Z naší průvodkyně však nevyprchala radostná nálada a nadále spřádala příběhy ze starých časů, slavných dob Řecka a příchodu křesťanství. Půvabně smísila skutečnost, fantazii, historii a mytologii, aby před naším duševním zrakem postavila budovy a zabydlela je lidmi jiného věku.

Deště jsme se neobávali. Na Peloponésu prší zřídka. Tento jižní poloostrov je totiž jednou z nejsušších oblastí Řecka. Pouze Athény jsou sušší. Naproti tomu vždy, když už přijdou deště, nejsou to mírné spršky. Jsou to proudy řinoucí se divoce jako z okapu, které vymílají vyšší srázy a zemi pod korintskou plošinou obohacují o naplavenou půdu.

Je překvapivé, že Korint je známý tím, co bychom stěží očekávali — jedním zemědělským produktem. Ano, ať vyrostly v Levantu, v Kalifornii nebo kdekoli jinde, kde snad drobné hrozinky žvýkáme, nazýváme je korintkami. Nesou tedy jméno Korintu.

Jeho bohatství

Jedním důvodem pro Homérovo epiteton „bohatý Korint“ může být půda. Většinu ze svého bohatství však Korint získal jako přístavní město v Jónském i v Egejském moři. Horatius ho nazval „bimarisve Corinthi“ neboli „dvoumořský Korint“. Jak mohlo být jedno město přístavem ve dvou mořích? Snadno, protože leží na jižním konci úzké šíje (řecky isthmós), která spojuje Peloponés s pevninou Řecka.

Korint měl užitek z přístavního obchodu mezi východem a západem a z poplatků, které vymáhal za dopravu nákladu a za malé lodi, jež se plavily přes šíji dopravní cestou Řeků nazvanou diolkos. Vybíral také daně z dopravy po souši směrem na sever i na jih. Není divu, že Filippos II., otec Alexandra Velikého, považoval Korint za životně důležitý pro svou rozvíjející se monarchii.

Zvraty a obnova

To ovšem bylo před mnoha staletími. V dnešní době spojuje Korintský a Saronský záliv průplav a kolem ospalé vesnice Korintu se po moderních silnicích ženou nákladní auta. Námořníci, řidiči nákladních aut a vesničané nemají zájem o to, že Korint býval magnetem Středozemního moře. Přicházejí pouze archeologové a turisté vybavení lopatkami, filmy a zvědavostí.

V roce 146 př. n. l. římský konzul Mummius Korint zničil a vlastně vylidnil. Po století nečinnosti ho však oživil Julius Caesar jako kosmopolitní římskou kolonii se sklonem k myšlení a zvyklostem Řeků.

Když se tam asi o sto let později dostal křesťanský apoštol Pavel, Korint byl znovu kvetoucím městem plným života. Lidé v něm za dne úspěšně stavěli, prováděli řemesla a obchodovali. A v noci? Hodovali a popíjeli v chrámech model a v krčmách a potulovali se tmavými ulicemi při hledání smyslových rozkoší. Je zajímavé, že Korint byl sice v době nemravnosti velice proslulý a každý věděl, co je „korintská dívka“, avšak náboženská prostituce nebyla u Řeků ve zvyku. Často vyprávěný příběh o tom, že Korint poskytoval přístřeší tisícům dívek oddaných Afrodítě se opíral o pochybný názor zeměpisce Strabóna z prvního století př. n. l. Dokonce je ještě zařadil do dávného období před Římem.

Naše úvahy

Když jsme kráčeli po Léchajské cestě, starověké dopravní tepně, která spojovala západní přístav se středem města, naše průvodkyně nám ukazovala pozůstatky úředních budov, chrámů, obchodů, masného trhu a veřejného záchodku, všechny propletené dohromady bez ladu a skladu.a Přesto však jsme spíše díky tomuto zdánlivému nedostatku plánovité výstavby města začali chápat živou pouliční scénu, s níž se určitě setkal Pavel — neklidné davy a planí mluvkové, kupci, otroci a obchodující.

Jak jsme se blížili ke konci ulice, slyšeli jsme zurčení zřídla Peiréné, podzemního pramene, který zásoboval studenou vodou obchody, v nichž se prodávalo zboží podléhající zkáze poskytoval, vodu na mytí pro řemeslníky a konečně vodu na splachování záchodků. Zda křesťanští manželé Aquila a Priscilla měli svůj obchod výrobců stanů v této oblasti, dnes nikdo neví. (Skutky 18:1–3) Ale jen několik metrů odtud, na schodech, které vedou na fórum, našli archeologové překlad od dveří do synagógy. Byla to tedy možná židovská čtvrť a my jsme měli radost při představě, že dům Titia Justa mohl být právě zde. — Skutky 18:7.

Fórum je okouzlující místo! Skládá se ze dvou obdélníkových teras na ose východ–západ. Uprostřed horní terasy, po obou stranách lemované obchody, je vyvýšené pódium, které se nazývá béma; a užívali ho řečníci při společenských událostech. Naše průvodkyně nám připomněla, že řecké slovo, které lékař Lukáš, když popisoval Pavlův den před soudem prokonzula Galliona, použil pro „soudcovskou stolici“, bylo béma. (Skutky 18:12) Události ze Skutků 18:12–17 se tedy mohly stát právě na tomto místě! Stáli jsme na místě, kde jistě stál Pavel, když se chystal ke své obhajobě a byl obklopen Židy, kteří ho obžalovali. Ale ne! Gallio nechtěl případ slyšet. Osvobodil Pavla a připustil, aby zuřivý dav místo něho zbil Sósthena.

Za touto soudní síní pod širým nebem leží na severním okraji spodní terasy ‚posvátný pramen‘ a jeho svatyně věštírna. Názory na to, jak se věštba prováděla, se poněkud liší. Zřejmě však, jestliže prosebník dostatečně zaplatil, kněz předvedl „zázrak“ a přeměnil vodu z pramene ve víno. Pravděpodobně tím ujistil prosebníka, že se mu má dostat nadpřirozeného osvícení. Archeologové říkají, že tato svatyně byla používána velice dlouhou dobu, ve starověkém předkřesťanském Korintu i v přestavěném městě v Pavlových dnech. Když jsme nahlédli do tajného průchodu, viděli jsme zařízení, jímž se prováděl trik s vínem, a odešli jsme s přesvědčením, že náboženští podvodníci nejsou nic nového.

Ačkoliv Poseidón prý byl ochranným bohem Korintu, nejpůsobivější stavbou je Apollónův chrám v dórském slohu. Z jeho třiceti osmi sloupů jich dosud stojí sedm. Každý je vysoký asi 7,2 m a u paty má průměr 1,7 m. Jsou vyrobeny z jednoho kusu drážkovaného vápence a původně byly pokryty tvrdým bílým štukem. Jak se tak vypíná na své výšině ve středu města — tmavá troska vznášející se mezi troskami — působí tento starobylý chrám stále ještě hlubokým dojmem. Možná vyvolává v mysli diváka to, co napsal Goethe, že architektura je „zmrazená hudba“.

Přišly deště!

„Pojďte. Ještě je toho k prohlédnutí mnohem víc!“ Cák. „Ještě jsme se nepodívali na chrámy s kuchyněmi a přepychovými jídelnami.“ Plesk. „Musíme vidět kamennou dlažbu, kterou položil Erastus.“ Šplích. „A jistě si nechcete nechat ujít Afrodítinu krčmu a Eskulapeum.“ Ano, cákání a šplíchání velkých kapek vody bylo předzvěstí lijavce.

Lidé i stavby ihned zmizely z našich představ. Spěchali jsme zpátky po cestě, kterou jsme přišli, naše průvodkyně ještě vyjmenovávala řadu věcí, které jsme již neviděli. Kapky deště, které v nadbytku padaly, proměnily dlažbu třpytivými, čerstvými barvami a omyly prach z mramoru kdysi honosných budov. Když se z oblohy náhle spustil prudký liják, dali jsme se do běhu. Ještě jsme slyšeli, jak naše průvodkyně kdesi nahoře před námi vyvolává: „Pojďme, všichni!“ V oslepující průtrži mračen zmizely i pozůstatky budov podle Léchajské cesty. Nezůstalo nic — ani krajina, ani snový obraz. Promočení na kůži jsme běželi jako o závod k našemu autobusu a doufali jsme, že řidič si nešel vypít šálek kávy. — Zasláno.

[Poznámka pod čarou]

[Mapa na straně 16]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Korint

ŘECKO

JÓNSKÉ MOŘE

EGEJSKÉ MOŘE

[Obrázky na straně 17]

Nahoře: Znovu postavený obchod na fóru

Uprostřed: „béma“

Dole: Starobylý Apollónův chrám