Oběti tváří v tvář viníkům

MÍSTO konání: panelová diskuse obětí opilých řidičů v okrese Genesse na severu státu New York. Scéna: Šest osob, které spojuje společný zármutek, s obrázky svých milovaných v ruce, se účastní bolestného pokusu zapůsobit na provinilce usvědčené z řízení v opilosti.

Následují výpisky z jejich poznámek zhuštěných redakcí Probuďte se!.

Oběti

Otec: „To je náš syn Eric. Byl to ideální syn, plný humoru a úsměvů. Nyní jsem smutný, zarmoucený otec zesnulého sedmnáctiletého syna. V jediném okamžiku byly pryč naše sny, naše naděje do budoucnosti, naše láska — zabité opilým řidičem.

Chodíme s manželkou na hřbitov. Je to poslední nit, které se musíme držet. Čteme Ericova slova, vyrytá na náhrobním kameni: ‚Budu vás celým srdcem postrádat a doufám, že od sebe nebudeme daleko; a jestli ano, budu plakat, protože jsem se nikdy nechtěl loučit.‘ A my se také nechceme rozloučit.“

Mladá vdova: „To je moje rodina. Dvaadvacetiletý muž tvrdil, že není opilý, a odjel ze svatební hostiny. Se svou malou dodávkou jel velkou rychlostí po tmavé, neznámé silnici. Když dojel k výstražné značce, ignoroval ji, přejel „stopku“ a vrazil do nás. Další na co si vzpomínám, bylo, že jsem se vzbudila s bolestivým tlakem v hrudi. Když jsem s námahou otevřela oči, podařilo se mi zahlédnout manžela zhrouceného nad volantem. Slyšela jsem plakat svoje dítě. Pamatuji si, že jsem se ptala: ‚Co se stalo?‘

Můj jedenatřicetiletý manžel Bill, nejstarší syn, šestiletý a moje dvojčata, čtyřletí chlapci, byli mrtví. Jediná naděje, která mi zbyla, byla devítiměsíční dcerka, kterou převezli do nemocnice s těžkým poraněním hlavy.

Když jsem jednoho ponurého, deštivého středečního rána ležela v nemocnici, můj manžel a tři chlapci měli pohřeb. Myslela jsem na čtyři rakve, čtyři polámaná těla, čtyři lidi, které nikdy neuvidím, neuslyším, nedotknu se jich. Jak jsem měla žít dál?

Moje dcerka a já jsme musely začít nový život. Prodala jsem dům, protože jsem nemohla žít se vzpomínkami. Bylo pro mě těžké vyrovnat se s tím, že můj muž a tři krásní chlapci leží na hřbitově. Všechna péče, starost a láska nestačily na to, aby je ochránily. Ta bolest, pocit marnosti a prázdnota se nedají popsat slovy. Žili tak krátce.

Člověk, který vzal mé rodině život, nebyl zatvrzelý zločinec ani alkoholik nebo recidivista — jen průměrný člověk, který si večer vyrazil do společnosti. Platím tu strašnou cenu proto, že se někdo rozhodl pít a pak řídit vůz. Kéž se to nikdy nestane vám nebo někomu, koho máte rádi.“

Matka: „Moje dcera se jmenuje Rhonda Lynnová. Studium na střední škole měla ukončit 21. června a 10. června měla poslední hodinu v autoškole. Toho dne se nějací dva lidé, kteří flámovali a hodně pili, nezodpovědně rozhodli, že pojedou autem. V jediném okamžiku učinili ten den pro Rhondu, jejího učitele z autoškoly a její dva spolužáky dnem posledním.

To odpoledne mi zavolali, že se Rhondě stala dopravní nehoda. Moje jediná myšlenka byla, že musím být s ní. Když jsem přijela do nemocnice, řekli mi, abych se na ni nechodila dívat. Ale musela jsem si být jistá. Přiměla jsem je, aby stáhli prostěradlo. Její obličej byl opuchlý a silně poškrábaný. Dívala jsem se do jejích krásných očí a dotýkala se jejího ramene, ale nemohla jsem pomoci rozdrcenému tělu. Jediné, co jsem mohla, bylo pohladit její krásné vlasy. Nereagovala. Byla mrtvá.

Připadl mi ten nešťastný úkol říci jejímu otci a bratrům, že je mrtvá. Naše dny už nejsou to, co předtím, kvůli té strašné prázdnotě. Kdybychom ji jen mohli obejmout, ještě jednou ji sevřít v náručí. Život už nikdy nebude tím, čím byl dřív. Jediné, co nám zbylo, jsou vzpomínky.“

Provinilec

Mladý muž: „Můj příběh je jiný než ty, které jste dosud slyšeli. Začal před třiadvaceti měsíci. Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Moje dívka měla ten večer ligový zápas v bowlsu a tak jsem si řekl, že si dám něco k pití a budu se dívat, jak hraje. Během příštích dvou a půl hodiny jsem vypil pět nebo šest sklenic piva. Řekl jsem si, že budu zodpovědný a počkám hodinu, než pojedu domů.

Asi po třiceti minutách cesty domů jsem se na silnici setkal se sanitním vozem. Uprostřed vozovky stál muž, který řídil dopravu. Vůbec jsem ho neviděl, až bylo příliš pozdě. Snažil jsem se strhnout volant a dupnul jsem na brzdu. Když se rozbilo čelní sklo vozu, řekl jsem si: ‚Kéž by to byl jelen nebo pes!‘, ale věděl jsem, že to tak není. Vyskočil jsem z auta, přešel jsem k němu a křičel jsem: ‚Jste v pořádku? Jste v pořádku?‘ Neodpověděl mi. Pamatuji si, jak jsem nad ním stál a díval se na jeho obličej. Bylo to všechno tak morbidní.

Přišli ke mně jízdní policisté a kladli mi otázky. Pak řekli: ‚Velmi dobře spolupracujete, ale nějak divně chodíte a nějak zvláštně mluvíte. Pil jste?‘ Vzali mě na policejní stanici a udělali mi zkoušku. Bylo to 0.08 [nezákonné množství alkoholu v krvi ve většině částí USA]. Nemohl jsem uvěřit, že se to stalo zrovna mně. Myslel jsem si, že se mi to nikdy nemůže přihodit. Teď jsem byl obviněn ze zabití z nedbalosti, z řízení auta pod vlivem alkoholu.

Bylo to měsíc poté, co jsem dostal učitelské osvědčení. Pomyslete na to, jak se společnost dívá na učitele. Očekává, že budou morálně bezúhonní. Právě o to jsem se snažil, a teď jsem se díval, jak to všechno ztrácím.

Dostal jsem jeden rok zkušební lhůty a na devatenáct měsíců jsem přišel o řidičský průkaz, dostal jsem pokutu 250 dolarů a strávil jsem víkend ve vězení. Šest set hodin jsem strávil v sociální službě a prošel jsem devítitýdenním poradenským kurzem na téma alkohol. A co víc, vzpomínám na noci, kdy jsem se probouzel s třesením a v mysli jsem měl stále tvář toho člověka. A musel jsem se vrátit a dívat se do očí všem svým přátelům a příbuzným. Zdálo se mi, že žít dál bude velký boj: Nebyl jsem si jistý, zda to má cenu. Musel jsem se vrátit k vyučování a dívat se na všechny ty děti. Musel jsem pořád uvažovat o tom, kolik z nich ví, co jsem udělal. A byl jsem naplněn pocitem viny a výčitkami, jež jsem cítil k rodině toho muže.

Tu noc, kdy došlo k nehodě, jsem musel udělat dosud nejtěžší věc ve svém životě — zavolat mámě a říci jí: ‚Mami, já jsem zabil při nehodě člověka. Potřebuju dovézt domů.‘ Když přijela, jen jsme si padli do náruče a plakali. Svému největšímu nepříteli bych nepřál, aby prošel tím, čím jsem musel projít já. Lidé, kteří pijí a řídí — to je problém, ve kterém chci pomáhat. Až budete odcházet z tohoto setkání, odcházejte se vzpomínkou na nás. Nikdy na nás nezapomeňte.“

Panelová diskuse končí

Patricia Johnstonová, která řídila tuto diskusi obětí, to celé uzavřela vlastní tragickou zkušeností ze smrtelné nehody svého otce — alkoholika. Řekla: „Kdybych mohla žalem, který alkohol působí, naplnit lahve a nalévat z nich ‚ještě jednu na cestu‘, nebyl by už nikdy nutný žádný takový program!“

Nakonec se moderátorka zeptala, má-li někdo nějaký dotaz. Nikdo se na nic neptal, ale byli mnozí, kteří měli v očích slzy a říkali: „Už o mně nikdy neuslyšíte, že piju a řídím.“

Jen čas ukáže, jaký dopad budou mít tyto diskuse na rychlost, s jakou se zadržení provinilci vrátí na silnice, aby zase řídili v opilosti. Ale co dává tomuto problému úděsné rozměry, je ohromný počet, milióny těch, kteří se vydávají na cestu pod vlivem alkoholu a nejsou zadrženi.

Nedávné zprávy Úřadu pro soudní statistiku při ministerstvu spravedlnosti USA ukázaly, že v jednom z nedávných uplynulých roků byly zadrženy dva milióny lidí kvůli řízení pod vlivem alkoholu. Ale statistiky také ukazují, že na každého zadrženého, který řídil pod vlivem alkoholu, připadají další 2 000 nezjištěných případů v nehlídaných oblastech, množství, které čeká, aby způsobilo další nehody.

Co vytvořilo prostředí, které podporuje smrtonosné a nezodpovědné jednání? Proč se válka proti řízení a pití dále vede, ale nevyhrává? Podívejme se na některé odpovědi.

[Obrázek na straně 7]

Pachatel před skupinou postižených předvádí, jak k nehodě došlo