Indie se nám stala domovem

JÁ A MOJE sestra Leona jsme se co nejpůvabněji svezly k zemi a snažily jsme se pohodlně usadit. Na zemi před námi byly prostřeny dva lesklé banánové listy pokryté rýží, z níž se kouřilo, rozmanitými jídly kořeněnými karí, různými čatní (kořeněná směs z ovoce nebo zeleniny) a sladkostmi. My dvě dívky, jež jsme byly v Indii necelý týden, jsme byly pozvány na svatební hostinu.

Pozorovaly jsme místní lidi a začaly jsme brát do pravé ruky jídlo a jíst je prsty právě tak jako ostatní. Byl horký, vlhký den, a jak jsme seděly pod slavnostním pandalem (baldachýnem) a pojídaly horké ostré pokrmy s karí, pot se nám doslova lil po tvářích. Cayenský pepř působil, že nám teklo z nosu. Jistě na nás musel být zajímavý pohled! Ale my na tuto příhodu nikdy nezapomeneme; byla to součást našeho uvedení do Indie před osmatřiceti lety.

Od té doby jsme se s Indií a mnoha jejími lidmi dobře seznámily a snažily jsme se učinit tuto zemi svým domovem. Proč? Ne z touhy po dobrodružství; spíše jsme měly konkrétní záměr. Nejprve nám však dovolte vysvětlit, jak jsme se do Indie dostaly a co nám pomohlo se přizpůsobit.

Mládí v Kanadě

Narodily jsme se v malé farmářské obci Humboldt v provincii Saskatchewan v Kanadě. Když přišla ve třicátých letech krize, otec řekl, že se budeme muset vzdát školy a jít pracovat, abychom vypomáhaly. Doslova jsme brečely. Chtěly jsme jít na střední školu, ale ekonomické potřeby měly přednost.

Během druhé světové války se moje sestra Leona dala ke Kanadskému vojenskému letectvu, zatímco já jsem zůstala doma a pracovala. Pravidelně jsem chodila do katolického kostela a zpívala ve sboru. Ale jednou, když se u nás stavili letničtí, dali mi Bibli a já jsem si ji začala brát na schůzky sboru. Když jsme nezpívali, četla jsem ji. Farář se to dozvěděl a přišel k nám domů. Řekl, že působím špatným vlivem a že bych už do sboru neměla chodit. V podstatě řekl, že bych měla být vyloučena z církve. Po tomhle jsem se už do kostela nevrátila.

Mezitím nás navštěvovali svědkové Jehovovi a nechávali naší rodině různé publikace založené na Bibli. Nakonec jsem začala se svědky studovat. Když přijela Leona na dovolenou, řekla jsem jí, co se učím. Zúčastnila se mého studia a to, co se dozvěděla, se jí líbilo. Po návratu do Ottawy pokračovala ve studiu s místními svědky až do svého propuštění z armády v roce 1945. Obě jsme byly mezi 2 602 lidmi, kteří byli pokřtěni v roce 1946 na teokratickém sjezdu svědků Jehovových Radostné národy v Clevelandu v Ohiu.

Rozhodování o svém životním cíli

V roce 1949 jsme se s Leonou přestěhovaly do Calgary v Albertě. Tam jsme se setkaly s mnoha služebníky plným časem, kterým se říkalo průkopníci, a ti nás povzbuzovali, abychom se chopily průkopnické služby. Zpočátku jsme váhaly. Myslely jsme si, že bychom si potřebovaly vytvořit nějaké malé bankovní konto. Ale cestující dozorce svědků Jehovových v té oblasti nám dodal odvahu, a tak jsme začaly pracovat v průkopnické službě bez bankovního konta. Reagovaly jsme na pozvání pracovat jako průkopnice v provincii Quebec, kde byla tehdy činnost svědků Jehovových zakázána.

Neměly jsme peníze na vlak, a tak jsme Leona, já a ještě další dvě dívky stopovaly celou cestu napříč Kanadou do Montrealu v Quebecu. Krátce nato jsme měly příležitost zúčastnit se graduace Biblické školy Strážné věže Gilead ve Spojených státech. Velmi na nás zapůsobilo, když jsme viděly tolik mladých mužů a žen připravených přijmout misionářské přidělení v cizí zemi. Hned jsme podaly žádost, abychom do této školy mohly chodit.

Neuměly jsme si představit, že bychom byly přijaty, a tak to bylo skutečné překvapení, když jsme byly pozvány do dvacáté třídy, která začínala na podzim 1952. Brzy nám řekli, že naším přidělením bude Indie, a začaly jsme předem dostávat lekce malajalamštiny od jedné naší indické spolužačky. Naším posláním v Indii mělo být pomoci co největšímu počtu lidí s upřímným srdcem k poznání biblické pravdy.

Indie se stává naším domovem

Po graduaci v roce 1953 se třináct z nás vydalo na cestu lodí. Trvalo to měsíc, než jsme se dostali do Bombaje. Pohled na davy lidí a na žebráky nás opravdu překvapil, ale postupně jsme si začaly na tyto odlišné poměry zvykat.

Z Bombaje jsme dojely vlakem do státu Kerala. Sedm z nás bylo přiděleno do města Trichur, které tehdy žádný sbor svědků Jehovových nemělo. Dostaly jsme misionářský domov, ale nebyl tam žádný nábytek, tak jsme prozatím spaly na podlaze na rohožích. K našim denním úkolům patřilo převařit vodu, aby byla nezávadná k pití, a ohřát větší množství vody na koupání. To vše, včetně vaření, se dělalo na petrolejových kamínkách s jedním hořákem.

Toalety byly mimo dům, na místě, o kterém bylo známo, že tam jsou kobry a jiní hadi. Umíte si představit, jak jsme se my dívky cítily. Také jsme byly varovány před tenkými zelenými hady, kteří tu a tam visí ze stromů, připraveni uštknout každou neopatrnou oběť, která prochází pod nimi. Není třeba říkat, že jsme se tam zřídka odvážily v noci. A když přece, dupaly jsme, čímž jsme dělaly spoustu hluku, a držely jsme se stranou od stromů. Ano, věci byly velmi odlišné. Ale chovaly jsme v mysli svůj cíl, a tak jsme se časem přizpůsobily. Nikdy jsme nepomyslely na to, že bychom kvůli příliš těžkým podmínkám odjely.

Hned první den jsme se podílely na kazatelské činnosti. Ihned jsme byly obklopeny zástupem lidí. Jejich zvědavost nás tak znervózňovala, že jsme utekly zpět do bezpečí misionářského domova. Po chvíli jsme však začaly oceňovat, jak opravdově se ti lidé zajímají o druhé.

Dříve než jsme vůbec mohly hovořit o Bibli, pokládali nám například takovéto otázky: Kdo jsou vaši rodiče? Proč jste tady? Kolik je vám let? Kdo vás platí? Co jíte za jídlo? Proč nejste vdané? Vy nechcete mít děti? Když se lidé dozvěděli takovéto podrobnosti, většinou naše poselství poslouchali. Čím lépe jsme tyto lidi poznávaly, tím volněji jsme se v novém prostředí cítily.

Kerala je velmi krásné místo, zelené, se spoustou kokosových a jiných palem. Bylo tam mnoho otevřených prostor a naše cesty do domů, vedoucí kolem rýžových polí, byly plné pohody. Občas jsme se plavily člunem po stojatých vodách, abychom se dostaly do vesnic. Atmosféra byla velice uvolněná. Ano, lidé měli mnoho práce, ale udělali si čas, aby nás vyslechli.

Misionáři křesťanstva byli v této oblasti také, ale místní lidé začali brzy vidět rozdíl mezi námi a jimi. Zapojovali se do různých forem sociální práce, ale v podstatě málo, pokud vůbec, učili o Bibli. A na rozdíl od nich jsme nežily ve velkých bungalovech a neutíkaly jsme do misijních stanic v horách, když bylo horko. Misionáři křesťanstva ve skutečnosti dělali křesťanstvu špatnou pověst.

Téměř osm let jsme strávily v Kerale, a pak jsme byly přeloženy do Bombaje, kde dosud sloužíme. Přestěhovat se do velkého přelidněného města samozřejmě vyžadovalo také nějaké přizpůsobení. Ale toto přidělení nás přivedlo do kontaktu s mnoha různými lidmi Indie.

Hned zpočátku jsme mohly dobře poznat naše indické bratry a sestry. Byli velice pohostinní, vždy nás zvali, abychom u nich zůstaly. Měli obvykle velice malé domky a soukromí, na které jsme byly zvyklé, neexistovalo. Mohly jsme spát v jediné ložnici — dědeček v jednom rohu a na podlaze kolem nás několik dětí. Ale láska, kterou nám projevovali, nám umožnila, abychom se přizpůsobily.

Za ta léta jsme se naučily nepoužívat nikdy slovo „domov“ na místo, odkud původně pocházíme. Naším domovem je spíše místo, kde máme přidělení ke službě. Místo abychom zdůrazňovaly rozdíly, naučily jsme se více se podobat lidem kolem nás ve vkusu a ve způsobu, jak co dělají.

Nedávno jsme cestovaly z Bombaje zpět do místa našeho prvního přidělení v Kerale. Změnilo se něco? Vskutku, když jsme tam přišly, bylo v celém státě méně než třista svědků, ale na oblastním sjezdu, kterého jsme se zúčastnily, bylo více než čtyři tisíce přítomných. Jakou radostí je vidět, že někteří, s kterými jsme studovaly Bibli před třiceti lety, stále věrně slouží Jehovovi.

V Kanadě jsme nechaly mnoho svých milovaných, když jsme v roce 1953 začaly s misionářskou službou. Ale v souladu s Ježíšovými slovy jsme rychle získaly mnoho, mnoho otců, matek, sester a bratrů. (Marek 10:28–30) A protože jsme pomáhaly lidem podobným ovcím poznávat pravdu Božího slova, byly jsme obdařeny duchovními dětmi. To, že jsme nikdy neztrácely ze zřetele své poslání, nás vskutku mnohokrát odměnilo. Ohlížíme se bez lítosti a s uspokojením, že se nám Indie stala domovem. — Podle vyprávění Tillie Lachmuthové.

[Obrázky na straně 18]

Na kanále v Kerale

Příprava gumy