Výměna myšlenek lékař — pacient

Klíč k úspěchu

NA POČÁTKU osmdesátých let bylo zřejmé, že bude zapotřebí chopit se iniciativy, aby byla zajištěna lepší výměna myšlenek mezi lékaři a svědky Jehovovými. Proto vedoucí sbor svědků Jehovových zřídil program pro rozvoj činných vztahů s lékaři a nemocnicemi.

Zástupci z jejich světového ústředí v New Yorku navštívili v tomto městě mnoho velkých nemocnic. Pracovníci nemocnic to velmi ocenili a zároveň byl položen základ spíše pro spolupráci, než pro rozpory. Poté tito zástupci pořádali ve velkých městech po celé zemi semináře. Významným bodem těchto seminářů bylo, že zástupci brali s sebou místní služebníky svědků Jehovových na setkání s lékaři v lékařských střediscích ve svých oblastech, a tak je školili, aby pokračovali v tomto programu. V Chicagu, Illinois, USA, se setkali s redaktorem časopisu The Journal of the American Medical Association. Výsledkem byl podnět k napsání článku o tom, jak mohou lékaři pracovat se svědky Jehovovými.a

Během doby byla ve větším měřítku poskytnuta školení a psaná doporučení, aby i svědkové v jiných zemích mohli začít s podobnými programy.b Například po semináři v Kanadě byly vytvořeny a školeny Výbory pro styk s nemocnicemi (zde později nazvané Výbory pro styk s lékaři). Každý výbor sestával z křesťanských starších, kteří jsou ochotní a schopní hovořit s lékaři, sociálními pracovníky a personálem nemocnic.

Konaly se schůzky s ministry zdravotnictví, řediteli lékařských a nemocničních sdružení a jinými vlivnými osobami na poli zdravotní péče z některých provincií. Tato setkání pomohla, aby se lékařská obec stala citlivější k zájmům svědků Jehovových. Byl tak položen pevný základ pro budoucí dialog.

Pohotový zdroj pomoci

Již dlouho se uznává, že přesné informace jsou velkou pomocí při zmírňování možných střetů mezi upřímnými křesťany a lékaři, kteří spoléhají na léčbu krví. Na počátku šedesátých let se začal v ústředí svědků Jehovových sestavovat seznam lékařů ochotných ke spolupráci. Byli to lékaři, kteří se důvěrněji seznámili s alternativami ke krevním transfúzím. Pokud se později nějaký lékař či nemocnice necítili na to, aby řešili určitý případ, výbor mohl obdržet jména jiných lékařů. Pacient pak mohl být předán jinému lékařskému týmu.

Další možností bylo, že Výbory pro styk s nemocnicemi mohly zařídit telefonní konzultaci mezi místním chirurgem a jeho zkušenými kolegy. V některých případech tento druh rychlého dorozumívání lékařům umožnil, aby přizpůsobili svou léčbu bez zbytečného nebezpečí pro pacienta. Tím, že sloužili jako spojky mezi pacientem a lékařem, se členové výboru stali skutečnými odborníky na zmírňování napětí jak u pacienta, tak u lékaře, když se zdálo, že krev bude zapotřebí.

Důkaz, že je to účinné opatření

Soňa byla bystrá třináctiletá dívka. Počátkem roku 1989 se dozvěděla, že má pod jedním okem rakovinový nádor. Lékařka Soně a jejím rodičům nastínila vážnost potřebné operace. Protože nádor rostl rychle, nebylo možné operaci odkládat. Nyní by bylo pravděpodobně nutné provést chemoterapii — a lékařka rodičům sdělila, že by museli dát svolení ke krevní transfúzi. Ale rodina s tím nemohla souhlasit kvůli svému náboženskému přesvědčení. Lékařka odpovědná za péči o Soňu byla ochotná rakovinový nádor vyoperovat s důvěrou, že to lze provést bez krevní transfúze. Avšak kvůli zásadám práce této nemocnice nemohla dostat k asistenci žádného anesteziologa.

Jonathan je nejstarším synem Michaela a Valerie. Na sklonku roku 1989, když mu bylo 16 let, jim lékaři sdělili, že Jonathan má značně velký nádor na slezině. Lékaři měli poněkud obavy z operace bez krve, ale odvážili se tohoto kroku, čímž respektovali náboženský postoj této rodiny. Během zotavování nastaly vážné komplikace. Jonathanův krevní tlak neočekávaně poklesl a jeho krevní obraz se velmi zhoršil. Při druhé operaci ztratil mnoho krve a jeho hemoglobin se snížil na 5,5 — což je pouze asi třetina normálního stavu. Internista byl vyděšen: „Stav vašeho syna je na vážkách. Jsme ve slepé uličce. Nedostane-li krev, může zemřít!“ Co dělat?

V obou těchto případech, které se staly v Kanadě, poskytly výbory životně důležitou pomoc. Jeden výbor ujistil Soniny rodiče, že bude-li to nutné, mohou pomoci a zařídit, aby byla přemístěna do lékařského střediska v jiné zemi. Ale lze udělat něco pro to, aby lékařka, která již byla s jejím případem důvěrně obeznámena, na něm mohla dále pracovat? Naštěstí si tato lékařka Soňu tak oblíbila, že se nabídla pracovat s kterýmkoli chirurgickým týmem, který operaci uskuteční. Nicméně, převoz nutný nebyl. Členům výboru se podařilo místní lékařský tým přesvědčit, aby s operatérkou spolupracoval. Podle této lékařky prvními Soninými slovy po osmi a půl hodinové operaci byla dychtivá otázka, zda jí nedali krev. Jakou měla Soňa radost, když se dozvěděla, že odpověď je ne!

V Jonathanově případě krevní obraz po dvou operacích klesl na 5,5 a tak lékaři nabyli přesvědčení, že pro záchranu jeho života je krevní transfúze nevyhnutelná. Byli připraveni vyžádat si soudní příkaz, aby mu mohli dát krevní transfúzi. Ale postup zpomalila Jonathanova pevná víra a jeho osobní pevnost v otázce krve. Jonathan si vybavuje: „Vzal jsem doktora. . . za límec, zahleděl jsem se mu do očí a řekl: ‚Žádnou krev, ani krevní deriváty, PROSÍM!‘“ Výbor školených bratrů pomohl zařídit, aby byl Jonathan letecky přepraven do většího lékařského zařízení. Když dorazil, jeden člen výboru již byl v nemocnici a vše prohovořil s ošetřujícími lékaři. Příští den se stav Jonathanova hemoglobinu stabilizoval. Jeho krevní obraz se stále zlepšoval, a tak byl Jonathan patnáct dnů po první operaci propuštěn.

Ano, je zřejmé, že můžeme očekávat další dobré výsledky, budou-li se stále zvětšovat řady lékařských a sociálních pracovníků, kteří budou ochotni pracovat s Výbory svědků Jehovových pro styk s nemocnicemi.

[Poznámky pod čarou]