Býval jsem násilníkem

MŮJ PŘÍTEL a já jsme utíkali tak rychle, jak to jen šlo, dokud jsme nedoběhli k řece v blízkosti města, kde jsem bydlel. Skočili jsme do vody. Když jsme se vynořili, začali jsme rychle plavat k protějšímu břehu.

Byla to jen nějaká chlapecká hra? Vůbec ne! Byla to spíše otázka života a smrti. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem policii se zbraněni namířenými na nás. Ponořil jsem se pod vodu, abych unikl kulkám a plaval jsem dál k protějšímu břehu. I pod vodou jsem slyšel střelbu.

Dosáhli jsme protějšího břehu a úspěch našeho útěku z vězení byl zajištěn. Odpykávali jsme si trest za vloupání a krádeže aut.

Byl to jeden z mnoha případů, kdy po mně kvůli kriminální činnosti pátrala policie nebo kdy mě dokonce honila. Bylo mi tehdy sice jen 17 let, ale měl jsem už u policie bohatý rejstřík svých zatčení. Začas mě i s kamarádem chytili a znovu mě odsoudili do vězení, tentokrát na dva a půl roku.

I ve vězení jsem projevoval násilné sklony. Často jsem se pral s jinými vězni, a tak jsem dostal bílý vězeňský oděv. Tím mě spolu s dalšími výtržníky odlišili od ostatních, aby na nás mohli dozorci dávat zvláštní pozor.

Po propuštění ještě násilnější

Propustili mě z vězení, ale já se nezměnil. Byl jsem vlastně ještě násilnější než kdy předtím. Rychle jsem si zajistil pozici vládce nad několika ulicemi. Kdokoli se mi postavil do cesty, našel ve mně v mžiku ochotného zápasníka.

Jednou mě provokovala jistá skupina mladíků. Napadl jsem je a než přijela policie a rvačku zastavila, několik jsem jich zranil. A to přesto, že jsem měl po bitce z předchozího týdne zlomenou ruku.

Jindy jsme s dvěma kamarády vyzvali na souboj skupinu mužů ze sousedního města. Jejich vůdce mi vyšel vstříc s železnou tyčí v ruce. Odzbrojil jsem ho, ale on mi vyklouzl a prchal. Byl jen jeden způsob, jak ho přinutit, aby v zápase pokračoval — vrátit mu jeho železnou tyč. Udělal jsem to. Přišel ke mně, já ho znovu odzbrojil a tentokrát jsem si zajistil, aby neutekl, dokud ho neztluču.

Jedné noci jsem jen tak pro „legraci“ stál na rohu ulice v newyorském Harlemu a vybízel jsem všechny kolemjdoucí na souboj. Řada lidí mou nabídku přijala a proběhlo mnoho rvaček. Následkem toho rostla má pověst nebezpečného násilného člověka. V těchto různých bitkách jsem mnohokrát dostal ránu lahví, železnou tyčí a holí. Čelil jsem také napadení nožem a jinými zbraněmi. Ale nic z toho mě neodvrátilo od mého násilného způsobu života.

Násilí roste

Brzy jsem zjistil, že se dá vydělat hodně peněz na obchodu s drogami. Sám jsem drogy užíval, a tak jsem znal lidi spojené s obchodem s drogami. Měl jsem své lidi, kteří pro mne prodávali drogy. Stával se tak ze mne ještě násilnější člověk.

Jednou jsme přepadli jiného obchodníka s drogami, abychom mu ukradli zboží. Vtrhli jsme do domu ozbrojeni pistolí a nožem a zatímco jsme hledali drogy, drželi jsme jako rukojmí tři muže a jednu ženu.

Jindy jsme se s jedním kamarádem rozhodli, že s puškou a v lyžařských kuklách okrademe jistého bohatého člověka, abychom měli peníze na drogy. Číhali jsme na něj u domu, ale neobjevil se, a tak jsme odešli. Nepochybuji o tom, že kdyby se ukázal, provedli bychom svůj záměr.

Tak jsem byl již ve svých dvaceti letech hluboko zapletený do násilí, prodeje drog a řady závažných zločinů. Moje budoucnost by přinejlepším znamenala život ve vězení — byl jsem velmi nešťastný.

Často jsem myslel na to, kdo by měl rozhodovat mezi tím, co je správné a co špatné. Učinil jsem závěr, že by to měl být ten, kdo má větší moc ve společnosti. Také jsem si říkal, že vzhledem k tomu, že o tom, co je správné, a co ne, rozhodují lidé, a já neměl naprosto žádnou úctu před lidskou autoritou, měl jsem právo jako kdokoli jiný rozhodnout se v těchto věcech sám. Brzy jsem ovšem nalezl mnohem lepší odpověď.

Daleko lepší způsob

Moje sestra, která se vdala za jednoho z mých kamarádů z vězení, souhlasila s biblickým studiem se svědky Jehovovými. Dělila se o věci, které se učila, se všemi členy rodiny — kromě mne. Rodina mi říkala, abych se sestře vyhýbal. Proč? Prý proto, že nemluvila o ničem jiném než o tom „pomateném náboženství“.

Byl jsem zvědavý. Co mohla říkat, že to lidi tak dráždilo? Chtěl jsem to vědět, ale sestra o tom se mnou nemluvila. Proč ne? Myslela si, že jsem příliš zkažený na to, abych naslouchal čemukoli o Bibli.

Ale jednou večer jsem se k ní pozval na večeři. Seděl jsem se sestrou a s jejím manželem u stolu a řekl jsem: „Povězte mi o tom novém náboženství.“ Začali vyprávět. Mluvili jsme šest hodin! Udělalo to na mě takový dojem, že jsem se hned příštího večera vrátil, abych se mohl dozvědět více.

Po této druhé návštěvě jsem byl přesvědčený, že jsem našel něco, pro co stojí za to žít, skutečný smysl života. Ihned jsem začal navštěvovat shromáždění svědků Jehovových v sále království a také mluvit se svými kamarády o tom, co jsem se učil.

Můj způsob života se ještě po jistou dobu neměnil. Ale dále jsem studoval a učil se o tom, co ode mne Jehova Bůh očekává. Snažil jsem se nevynechávat shromáždění v sále království, kde se rozebírala Bible. Tak jsem získal duchovní sílu na to, abych krok za krokem měnil svůj život.

Nejdříve jsem přestal prodávat drogy. To rozzlobilo některé z mých bývalých známých, ale pořád ještě jsem měl pověst násilníka, což mě chránilo před úhonou. Potom jsem přestal užívat tvrdé drogy a opustil jsem nemravný způsob života. Nakonec jsem překonal i návyk na tabák. Za osm měsíců jsem splňoval požadavky ke křtu a v roce 1970 jsem byl pokřtěn.

Konečně jsem plně pochopil, jaká je odpověď na otázku, kdo má rozhodovat, co je správné a co nesprávné. Odpověď zní: Toto právo má Jehova, náš Životodárce, a má také právo očekávat, že jeho tvorové budou podle toho žít.

Často jsem uvažoval o tom, jak se na mne v obrazném smyslu vztahují slova Izajáše 65:25. Toto proroctví hovoří o době, kdy se násilná lví povaha změní na mírnou natolik, že lev bude žrát slámu jako býk. Cítil jsem se, jako bych byl tím lvem. Změnil jsem se z násilníka na člověka s mírnou povahou a s mírnými životními názory.

Ještě jsem ale musel odčinit svou špatnou pověst. Tak jsem například pravidelně navštěvoval lidi dveře ode dveří, abych s nimi hovořil o Bibli. Jednou mi otevřel jeden mladý muž, poznal mě a vyděsil se, protože si myslel, že mu jdu ublížit. Rychle jsem mu vysvětlil biblické poselství o míru. Byl ohromený, ale velmi se mu ulevilo.

Zanedlouho po svém křtu jsem se oženil s jednou svědkyní Jehovovou. Je smutné, že se v roce 1974 rozhodla, že už nadále nechce činit Boží vůli. Dala mi ultimátum: buď se vzdám svého uctívání, nebo mě opustí a vezme si naše dvě děti. To byla pro mne nejtěžší chvíle v životě. Ale uctívání Boha jsem opustit nemohl, a tak jsem dále konal jeho vůli.

Nový způsob života

Jehova mě ovšem odměnil za to, že jsem mu zachovával věrnost. V roce 1977 jsem se seznámil s jednou báječnou svědkyní a vzali jsme se. Měla pětiletého syna. Brzy jsme s manželkou vstoupili do služby plným časem a oddali jsme se vyučování jiných lidí o Bohu a o jeho záměru. Když náš syn vyrostl, vstoupil také do služby plným časem. Nyní pomáhá při různých úkolech v místním sboru.

Dosud jsme měli s manželkou přednost cestovat na různá místa na světě a vykonávat dobrovolnou stavební práci. To také zahrnuje pomáhat při stavbě nových objektů odboček v různých zemích na podporu celosvětového vyučovacího díla svědků Jehovových.

Když jsme doma, máme mnoho práce v naší zemi. Pomáháme ostatním poznat Bibli a pomáháme stavět nové sály království. Sloužím též v oblastním stavebním výboru na jihu Spojených států. A se svým bývalým spoluvězněm — manželem mé sestry — sloužíme jako starší ve stejném sboru svědků Jehovových.

Jsem vděčný Jehovovi, že mi pomohl zvládnout život, a že mi dal naprosto jinou životní orientaci. Nechávám si nyní od něho ukazovat, co je správné a co špatné, a můj život se stále zlepšuje. — Zasláno.