Z dráhy zločinu na cestu naděje

VYPRÁVÍ COSTA KOULLAPIS

DÍVAL JSEM SE NA ŠPINAVÉ ZDI SVÉ VĚZEŇSKÉ CELY. ROZHODL JSEM SE, ZÍSKÁM VELKOU ČÁSTKU PENĚZ, ABYCH SE MOHL VYMANIT ZE ZLOČINECKÉHO ZPŮSOBU ŽIVOTA A MOHL ZAČÍT NOVÝ ŽIVOT.

JAK jsem tak seděl nešťastný a sklíčený, vzpomněl jsem si, že v předešlém roce zemřelo jedenáct mých přátel. Jeden byl oběšen za vraždu, jiný spáchal sebevraždu, zatímco čekal na soud kvůli vraždě, tři se předávkovali drogami, dva byli ubiti k smrti v pouličních rvačkách a čtyři zemřeli při dopravních nehodách. Několik mých dalších přátel si také odpykávalo trest za závažné zločiny v různých věznicích.

Tak jsem se v přítmí své vězeňské cely zoufale modlil k Bohu, ať už by to byl kdokoli, aby mi ukázal cestu ven z tohoto bludiště zločinu. Netrvalo dlouho a na svou modlitbu jsem dostal odpověď. Mezitím se mi podařilo vyhnout se závažnému obvinění z napadení se záměrem způsobit vážné ublížení na zdraví. Částečné přiznání viny mi pomohlo a já jsem vyvázl s mírnějším obviněním a trest mi byl snížen. Ale dovolte mi, abych vám nejdříve vysvětlil, jak jsem se do této svízelné situace dostal.

Narodil jsem se v jihoafrické Pretorii v roce 1944 a tam jsem také vyrůstal. Mé dětství nebylo šťastné a náš rodinný život znepříjemňovaly projevy otcovy násilné povahy, což se ještě často zhoršovalo tím, že velmi pil. Byl také závislý na hazardním hraní a jeho měnící se nálada měla za následek kruté slovní a tělesné týrání nás všech a zvláště maminky. Abych unikl před neustálými boji, začal jsem žít na ulici.

Má cesta ke zločinu

Výsledkem bylo, že jsem se již velmi brzy přizpůsobil tomu, jak to ve světě chodí. Například když mi bylo osm, naučil jsem se dvě věci. První jsem se naučil tehdy, když mě chytili s hračkami, které jsem ukradl ze sousedova domu. Otec mě krutě zbil. Dodnes si pamatuji, jak mi v hněvu vyhrožoval: „Jestli tě ještě jednou chytím s ukradenou věcí, zakroutím ti krkem!“ Rozhodl jsem se, ne že nebudu nikdy krást, ale že se nikdy nenechám znovu chytit. ‚Příště to schovám a nechytí mě,‘ pomyslel jsem si.

Druhou věc jsem se naučil v době, kdy jsem ještě jako docela malý nebyl zapletený do žádného zločinu. Při hodině náboženství ve škole nám naše učitelka pověděla, že Bůh má osobní jméno. „Boží jméno je Jehova,“ řekla k našemu překvapení, „a bude naslouchat jakékoli modlitbě, kterou vyslovíte, pokud se budete modlit ve jménu jeho Syna Ježíše.“ To na mou mladou mysl zapůsobilo, ačkoli mi to nezabránilo, abych nenastoupil na dráhu zločinu. Vlastně jsem se stal odborníkem na vykrádání obchodů a vloupávání ještě dříve, než jsem se dostal na střední školu. Přátelé ve škole mi nemohli pomoci, protože mnozí z nich již za různé zločiny pobývali v polepšovnách.

Jak léta plynula, stal se ze mě nenapravitelný zločinec. Zapletl jsem se do nespočtu přepadení, vloupání, krádeží aut a násilností ještě dříve, než jsem dospěl. Jelikož jsem se každou chvíli potloukal okolo kulečníkových heren a barů a dělal poslíčka pasákům, prostitutkám a kriminálníkům, ani jsem nedokončil první rok střední průmyslové školy.

Pravidelně jsem se scházel s nenapravitelnými zločinci, kteří neváhali zmrzačit kohokoli, kdo je zradil. Naučil jsem se, že se vyplatí držet jazyk za zuby a nikdy se nechvástat svými výsledky nebo ukazovat, kolik mám peněz. Kdybych to dělal, jen by to napomáhalo k tomu, že by se šířila zpráva o spáchaném zločinu, což by mohlo vyvolat pozornost a otázky policie. V horším případě by to vedlo k nečekaným návštěvám jiných zločinců, kteří by chtěli podíl z lupu.

I když jsem byl opatrný, občas jsem se dostal pod policejní dohled, protože měli podezření, že se účastním nezákonných činností. Ale dával jsem si pozor, abych nikdy nevlastnil něco, co by mě spojovalo se zločinem, nebo něco, co by mě mohlo usvědčit. Jednou policie vpadla do našeho domu ve tři hodiny ráno. Dvakrát prohledali celý dům a hledali elektronické zboží, protože byl vykraden sklad místního velkoobchodníka. Nic nenašli. Vzali mě na policejní stanici, aby odebrali otisky prstů, ale neobvinili mě.

Vstupuji do světa drog

Od dvanácti let jsem začal pravidelně zneužívat halucinogenní drogy. To se podepsalo na mém zdraví a při několika příležitostech jsem se téměř předávkoval. Brzy jsem se seznámil s lékařem, který měl značné kontakty v podsvětí. To vedlo k tomu, že jsem se stal obchodníkem s drogami, a brzy jsem zjistil, že zásobovat několik distributorů pro mě znamená mnohem méně nebezpečí, protože jiní riskovali a mě nebylo vidět.

Je smutné, že někteří z těch, komu jsem prodával drogy, se předávkovali a zemřeli nebo se pod vlivem drog dopustili závažných zločinů. Jeden „přítel“ zavraždil významného lékaře. Noviny o tom psaly v celé zemi. Snažil se mě obvinit, ale já jsem o tomto incidentu neslyšel, dokud ke mně nepřišla policie. Policisté ale přicházeli často a vyptávali se mě na různé zločiny, které byly spáchány.

Jednoho dne jsem však udělal něco velmi hloupého. Po týdnu trvající párty, kde se konzumovaly drogy a alkohol, jsem po nedorozumění ve vzteku napadl dva lidi a těžce je zranil. Následující ráno mě identifikovali jako útočníka, a proto jsem byl uvězněn na základě obvinění z napadení se záměrem způsobit vážné ublížení na zdraví. Tak jsem skončil ve vězení.

Zbohatnout a pak žít spořádaně

Potom, když mě propustili, jsem slyšel o možnosti pracovat jako vedoucí skladu u farmaceutické společnosti. Podal jsem žádost a zaměstnavatele jsem přesvědčoval, že se pro to zaměstnání hodím. Práci jsem dostal, protože přítel, který ve společnosti pracoval, mě doporučil. Myslel jsem si, že je to způsob, jak vydělat hodně peněz a jít někam jinam, abych začal nový život. Proto jsem se snažil naučit se co nejrychleji věci, které jsem v zaměstnání potřeboval znát, a zůstával jsem vzhůru do noci, abych si zapamatoval názvy všech léků. Byl jsem si jist, že to byla cesta k novému životu.

Mým plánem bylo vyčkat nějaký čas a získat si důvěru zaměstnavatele. Pak se v příhodném čase vloupat a ukrást velké množství takových léků, o kterých jsem věděl, že na černém trhu mají velkou hodnotu. Potom jsem chtěl léky prodat a přes noc se stát poměrně bohatým mužem. Plán, který jsem vymyslel, byl podle mého soudu naprosto oprávněný způsob, jak si zajistit svobodu a začít nový život.

Přišel čas, abych svůj plán uskutečnil. Jednou v noci jsem opatrně vstoupil do skladiště, podíval se na police s uskladněnými léky v hodnotě stovky tisíc dolarů. Viděl jsem v nich šanci začít nový život bez zločinu a násilí. Ale poprvé v životě mě začalo tížit svědomí. Co způsobilo, že se svědomí náhle ozvalo, když už jsem téměř zapomněl, že nějaké svědomí vůbec mám? Dovolte mi, abych vám řekl, jak se to stalo.

Několik týdnů předtím jsme si s ředitelem povídali o smyslu života. V odpovědi na něco, co řekl, jsem odvětil, že posledním východiskem je modlit se. „Ke komu?“ zeptal se. „K Bohu,“ odpověděl jsem. „Ale je mnoho bohů, ke kterým se lidé modlí,“ řekl, „tak ke kterému bychom se měli modlit?“ Řekl jsem: „Ke Všemohoucímu Bohu.“ „A jak se jmenuje?“ pokračoval. „Co tím myslíte?“ zeptal jsem se. „No, stejně jako vy a já a jako každý jiný i Všemohoucí Bůh má osobní jméno,“ byla jeho odpověď. Znělo to logicky, ale přestávalo mě to bavit. Proto jsem se podrážděně zeptal: „Tak jaké je Boží jméno?“ „Jméno Všemohoucího Boha je Jehova!“ odvětil.

Najednou, jako by to bylo včera, jsem si vybavil to poučení, které jsem ve svých osmi letech dostal ve škole. K mému překvapení měl rozhovor s ředitelem na mě ohromující dopad. Seděli jsme několik hodin při vážném rozhovoru. Další den mi přinesl knihu Pravda, která vede k věčnému životu.a Tu noc jsem přečetl celou knihu a hned jsem byl přesvědčen, že jsem našel pravdu a skutečný smysl života. V následujících dvou týdnech jsme víceméně jen diskutovali o různých námětech v té úžasné modré knize.

Když jsem seděl ve tmě a tichu skladiště, svědomí mi řeklo, že mé plány ukrást a prodat léky byly zcela špatné. Tiše jsem skladiště opustil a šel domů, rozhodnutý, že od teď již nebudu krást.

Úplná změna

V následujících dnech jsem řekl své rodině, že jsem se rozhodl začít nový způsob života, a začal jsem se s nimi dělit o biblickou pravdu, kterou jsem poznal. Otec mě chtěl vyhodit z domu. Ale můj bratr John se mě zastal a otci řekl: „Costa se poprvé ve svém životě zajímá o něco, co není trestné, a ty ho chceš vyhodit z domu? Rád bych se o tom dozvěděl něco víc.“ Byl jsem příjemně překvapen, že mě John požádal, abych s ním studoval Bibli. Od té doby každý, kdo ke mně přišel pro drogy, dostal místo toho knihu Pravda! Brzy jsem s pomocí této knihy vedl jedenáct biblických studií.

Pak jsem se dozvěděl, že ten ředitel není svědkem. Jeho manželka již patřila ke svědkům asi osmnáct let, ale on „nikdy neměl čas, aby se o pravdu více zajímal“. Zařídil tedy, aby se mnou vedl pravidelné biblické studium zkušený svědek. Na základě studia jsem viděl, že je potřeba postavit se dalším problémům v životě, a zanedlouho mě pravda Božího slova začala osvobozovat od světského způsobu života. (Jan 8:32)

Náhle jsem se však cítil přemožen rychlostí, s jakou se věci odehrály během několika týdnů. Stál jsem tváří v tvář velkým změnám a začal jsem si uvědomovat, že mě čeká velká bitva mezi tělem a duchem, jestliže budu dále dodržovat pokyny, na které jsem byl upozorňován při biblickém studiu. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že kdybych v předešlém způsobu života pokračoval, čekala by mě možná smrt nebo přinejmenším mnoho let života ve vězení. Po dlouhém rozmýšlení a vroucích modlitbách jsem se rozhodl držet se cesty pravdy. O šest měsíců později, 4. dubna 1971, jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě.

Odměna za lepší způsob života

Dojímá mě, když se ohlížím zpět a přemýšlím o požehnání, které jsem zažil od doby, kdy jsem se rozhodl opustit dráhu zločinu. Pět z jedenácti osob, se kterými jsem začal studovat během těch prvních bouřlivých týdnů, stále chodí po cestě pravdy. Maminka přijala biblické studium a stala se pokřtěnou svědkyní a věrně sloužila Bohu až do své smrti v roce 1991. Také mí dva bratři zasvětili svůj život Jehovovi a nyní slouží jako starší. Mohl jsem také pomoci své tetě, aby poznala pravdu, a teď slouží celodobě již patnáct let.

Ředitel farmaceutické společnosti, pro kterou jsem pracoval, byl tak povzbuzen změnami v mém životě, že začal brát biblickou pravdu vážněji. Rok potom, co jsem byl pokřtěn, i on symbolizoval své zasvěcení Bohu křtem ve vodě. Později sloužil mnoho let jako starší v jednom sboru svědků Jehovových v Pretorii.

Nyní jsem ženatý a mou manželkou se stala křesťanská sestra Leonie. V roce 1978 jsme se přestěhovali do Austrálie a tam se narodili naši synové Elijah a Paul. Povzbuzení, které dostávám od své rodiny, je pro mě skutečným zdrojem síly. Mám výsadu sloužit jako starší v australském hlavním městě Canberra. Každý den jsem Jehovovi vděčný, že mě osvobodil z prázdného života zločinu, který vedl k neštěstí a ke smrti. Více než to, dal mému životu smysl tím, že mě a mým milovaným poskytl skutečnou naději.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18]

Když mi bylo dvanáct

[Obrázek na straně 18]

S manželkou a dvěma syny dnes