Mladí lidé se ptají . . .

Co je špatného na používání sarkasmu?

‚Myslí ti to docela dobře. . . na to, jaký jsi tupec!‘

‚To jsou pěkné šaty. Jenom škoda, že je neměli v tvé velikosti!‘

‚Naposledy jsem viděla někoho takhle nalíčeného v cirkuse.‘

SLOVA jako břitva. Ať byl záměr jakýkoli, mohou hluboce poranit něčí sebeúctu. Sarkastické výroky, i když byly míněny jen žertem, dokáží zrodit nepřátelství, poranit city, zničit přátelství.

Je ovšem možné, že máš „nadání“ pro sarkasmy. Kamarádi se válejí smíchy, když kolem sebe šermuješ kousavými vtípky a ponižujícími poznámkami. Fandí ti a to tě povzbuzuje, abys vymýšlel ještě originálnější výroky. Nebo se snad sarkasmy staly tvým hlavním prostředkem sebeobrany. Ozbrojen ostrými slovy, raníš kohokoli, kdo nějak ohrožuje tvé sebevědomí. Tu a tam se možná přistihneš, že mluvíš štiplavě se svými rodiči nebo sourozenci.

Sarkasmus má v životě své místo. Je-li jemný, může pobavit. Někdy vyjadřuje hluboké city. Vždyť v Bibli čteme, že apoštol Pavel, Job a dokonce samotný Bůh užívali sarkasmus k vyjádření spravedlivého rozhořčení. (Job 12:2; Zecharjáš 11:13; 2. Korinťanům 12:13) Nicméně nelaskavý, krutý sarkasmus není ničím jiným než projevem násilného, agresívního chování. Mary Susan Millerová, autorka knihy Childstress! poukazuje na to, že sarkasmus je jistým druhem „ozbrojeného přepadení“, ovšem provedeného „společensky přijatelnějšími zbraněmi“ než pistolemi nebo noži.

Někdo ale přesto pohlíží na bodavé sarkastické poznámky prostě jako na jednu z forem humorného projevu. V čem tedy tkví nebezpečí?

Pouhá neškodná zábava?

„Tam, kde pracuji,“ říká Erik, „používají sarkasmy všichni. Většinou se to bere jako žert.“ Zpráva v deníku The New York Times zajímavě uvádí: „Psychologové opakovaně říkají. . . že muži reagují na ‚agresivní‘ humor s větším nadšením než ženy.“ Zvláště dospívající chlapci si tedy budou zřejmě s radostí někoho dobírat, obtěžovat ho a trápit svými poznámkami.

Je sice pravda, že jemný sarkasmus může být humorný. Ale zlomyslné vtipkování zanechává bolest, která zůstává i dlouho potom, co utichne smích. (Srovnej Přísloví 14:13.) Žertovná slovní přestřelka často přeroste v ostrou hádku. Jeden mladý muž to vyjádřil takto: „Když člověka hluboce raní něčí výrok, oplatí mu to tou nejbodavější poznámkou, jaká ho napadne. To už není jen žertování; člověk se pak vlastně snaží toho druhého zranit. A sarkasmus může být velmi účinnou zbraní.“

Slovo „sarkasmus“, které používáme i v češtině, je odvozené z řeckého slovesa, které doslova znamená „trhat maso jako pes“. (Srovnej Galaťanům 5:15.) Sarkastický člověk zbavuje jiné lidi důstojnosti, podobně jako když pes svými řezáky trhá z kostí maso. Časopis Journal of Contemporary Ethnography říká: „Jádro sarkasmu. . . je tvořeno neskrývanou nevraživostí nebo opovržením.“ Nezáleží ani tolik na tom, zda jde o přímý útok, o sotva postřehnutelné ponížení, nebo o nechtěnou poznámku. Nelaskavá, sarkastická poznámka dělá z člověka terč posměchu — oběť.

S jakou účinností? Devatenáctiletý Josh to popisuje: „Člověk si pak připadá jako hlupák.“ Účinky však mohou být i dlouhodobější. Doktorka Susan Forwardová si ve své knize Toxic Parents (Jedovatí rodiče) všímá účinků ostrých poznámek rodičů: „Viděla jsem tisíce pacientů, kteří měli poškozené vědomí vlastní hodnoty, protože jim jeden z rodičů. . . ‚z legrace‘ říkával, jak jsou hloupí nebo oškliví nebo jak je jejich přítomnost nevítaná.“ Představ si tedy, k čemu by mohl krutý sarkasmus vést u tvých přátel, známých nebo u tvého sourozence. Doktorka Forwardová z toho činí závěr: „Humor, který někoho ponižuje, může způsobit nesmírné škody.“ — Srovnej Přísloví 26:18, 19.

Nemůžeme se divit, že jedna kniha o vývoji dítěte shrnuje věc takto: „Sarkasmus. . . by měl být nadobro vymazán z lidské řeči. Obvykle uráží, často hluboce zraňuje a prakticky nikdy nevede k plodnému rozhovoru.“

Vyvaruj se unáhlené řeči

Co si ale počít, když se ti sarkastická řeč stala hluboce zakořeněným zlozvykem? Je nejvyšší čas naučit se nejdříve myslet, potom mluvit. Moudrý král Šalomoun řekl: „Spatřil jsi muže, který je ukvapený ve svých slovech? Je více naděje pro někoho hloupého než pro něho.“ — Přísloví 29:20.

Unáhlená řeč může být obzvlášť škodlivá, když se vyskytne mezi členy rodiny. Proč? „Protože na jejich názoru nám nejvíce záleží,“ vysvětluje šestnáctiletá Penny. Kniha Raising Good Children (Jak vychovat hodné dítě) cituje pedagoga Johna Holta, který řekl: „Až příliš často na sebe členové rodiny vzájemně vylévají všechnu bolest a životní zklamání, což by si k nikomu jinému nedovolili.“ Znají se vzájemně tak dobře, že mají sklon být navzájem netolerantní; snadno se rozhněvají a začínají padat sarkastické poznámky.

Bible tedy vhodně připomíná: „V hojnosti slov nechybí přestupek, ale ten, kdo ovládá své rty, jedná rozvážně.“ (Přísloví 10:19) Osmnáctiletá Joanne říká, co zjistila: „Než promluvíš, musíš se zamyslet, s kým budeš mluvit a co chceš říct.“ Jsi-li ve špatném citovém rozpoložení, nevyjadřuj unáhleně své pocity. Místo toho se na chvíli zastav a zeptej se: ‚Je to, co bych chtěl říci, laskavé? Je nutné to říci? Nebudu toho později litovat?‘

Uvážíš-li pečlivě svá slova, můžeš zamezit tomu, že zraníš něčí city, a sebe uchráníš před zbytečnou ostudou a rozpaky.

Jsi-li obětí

Co ale dělat, když jsi sám terčem sarkasmu, řekněme od kamarádů nebo od spolužáků? Dříve než podlehneš touze po odplatě, uvědom si, že žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Timoteovi 3:1–5) Mladí lidé jsou vystaveni mohutnému tlaku. Kniha The Loneliness of Children (Pocit osamělosti u dětí) poznamenává: „Děti. . . si z domova přinášejí do školy všechny předsudky, veškerou zášť, agresivitu a nakupenou nevraživost.“ Takové nevraživosti se často dává průchod v podobě ubližující řeči.

Když si to uvědomíš, může ti to pomoci ovládnout sklon oplácet sarkastické poznámky. (Srovnej Přísloví 19:11.) Další pomocí je pamatovat na slova apoštola Pavla: „Nikomu neoplácejte zlé zlým.“ (Římanům 12:17) ‚Obrátit druhou tvář‘ k někomu, kdo ti dal slovní políček, to vyžaduje skutečné sebeovládání. (Matouš 5:39) Ale to neznamená, že nesmíš nijak zareagovat, když sarkasmus přeroste do urážky — nebo do hrozby. Kniha Violence (Násilí) od Irwina Kutashe obsahuje následující postřeh: „Když se oběti nepodaří veřejné a záměrné urážky odrazit, může to pro ni mít dalekosáhlé následky. . . Taková oběť se stává snadným terčem dalších urážek.“

V některých případech tě tedy mohou okolnosti opravňovat, abys odrazil slovní útok. Ne tím, že vypálíš jedovatou poznámku, ale spíš tím, že si s útočníkem klidně a mírně promluvíš v soukromí.a (Přísloví 15:1) Joanne si to vyzkoušela, když řekla spolužákovi: „Ta poznámka, kterou jsi pronesl před celou třídou, mi vadila. Opravdu zabolela.“ A výsledek? Joanne říká: „Od té doby si mě váží a už nikdy nic takového neřekl.“

Dvacetiletý David poukazuje na další zdroj zraňující řeči: „Rodiče by měli být lidé, kteří tě mají ze všech nejraději; ale právě oni někdy mívají ty nejkousavější poznámky.“ Jistě, často k tomu dojde bez zlého úmyslu. Ve snaze o tvou nápravu se tě někdy rodiče nechtěně hluboce dotknou. Zkus si o tom s nimi promluvit, řekni jim, jak ti je. Příště snad budou brát na tvé city větší ohled.

Pomůže ti také, když nebudeš brát sám sebe příliš vážně. Spisovatel Donald W. Ball poznamenává: „Účinek sarkasmu. . . tkví v jeho domnělých následcích.“ Ano, nezveličuj si záležitost představou, že jsi něčí nemilou poznámkou utrpěl nenapravitelnou újmu. Zachovej si smysl pro humor!

To, že se nestaneš obětí sarkasmu, si ovšem nejlépe zabezpečíš tím, že jej sám nebudeš používat. Jak říká Zlaté pravidlo: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ (Matouš 7:12) Budeš-li toto pravidlo uplatňovat, vyhneš se používání zraňující, sarkastické řeči — a snad i tomu, aby ses stal jejím terčem.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18]

Sarkasmus může zranit