Pomoc pro ty, kteří trpí poruchami jedení

MILIÓNY rodin na celém světě se musely vyrovnávat s tím, že někdo z jejich kruhu trpěl poruchou jedení. Bulimie (chorobná chuť k jídlu provázená vynuceným zvracením), mentální anorexie (dlouhodobá neschopnost přijímat potravu, odmítání potravy) a nutkavé přejídání (neovládaná konzumace jídla) se v některých oblastech rozšířily jako epidemie.

Těmito poruchami trpí zejména ženy, a to prakticky v každém věku, svobodné i provdané. Mezi postiženými jsou mladá děvčata i dospívající dívky, stejně jako starší ženy včetně babiček.a Více než 90 procent postižených jsou tedy ženy, a proto bude článek nejvíce hovořit o nich.

Jestliže osoba, na níž vám záleží, trpí nějakou poruchou jedení, určitě jí chcete pomoci. Ale pokud byste na ženu trpící bulimií chtěli naléhat, aby svou chuť k jídlu krotila a aby se nenutila ke zvracení, bylo by to stejné, jako byste člověku, který má zápal plic, říkali, aby přestal kašlat. Než začnete takové osobě pomáhat, je třeba, abyste rozpoznali její vážné emocionální poruchy a zaměřili se na ně, protože často jsou kořenem problému právě ony. Dobrý úmysl tedy nestačí — velmi důležité jsou znalosti. Někdy je skrytým problémem pohlavní zneužití, k němuž došlo v minulosti. V takovém případě bude postižená osoba obvykle potřebovat zvláštní pomoc nějakého odborníka.b

Určete, v čem je problém

Není vždy jednoduché zjistit, že vaše dítě, manželka nebo přítelkyně trpí poruchou tohoto druhu. Nemocní, kteří mají poruchy jedení, mohou být totiž velmi uzavření. (Všimněte si, prosíme, připojeného rámečku.) Poruchy jedení však obvykle samy od sebe nepominou. Čím dříve budete s postiženou osobou hovořit a čím dříve jí podáte pomocnou ruku, tím větší jsou i předpoklady k zotavení.

Avšak než začnete hovořit s tou, u níž poruchu předpokládáte, důkladně si promyslete, co budete říkat a také kdy jí to řeknete. Mělo by to být teprve tehdy, až budete klidní a v době, kdy váš společný rozhovor nebude pravděpodobně nic rušit. Sáhodlouhým vyhrožováním ničeho nedosáhnete — zabráníte tím vzájemné výměně myšlenek a vše se jen zhorší.

Při rozhovoru s ženou, o níž se domníváte, že by mohla trpět nějakou poruchou jedení, nevyjadřujte dohady, mluvte konkrétně. Mohli byste například říci: ‚Hodně jsi pohubla. Ty šaty jsou ti poněkud velké. Co se s tebou děje?‘ Nebo: ‚Slyšel jsem, jak jsi v koupelně zvracela. Vím, že je to pro tebe nepříjemná situace, ale opravdu ti chci pomoci. Můžeme si o tom promluvit otevřeně?‘ I kdyby oslovená reagovala hněvivě a všechno popřela, váš klidný přístup ji může přimět, aby si o této věci chtěla pohovořit. (Přísloví 16:21) Právě otevřenost vašeho prvního rozhovoru může být velmi realistickým cílem.

Poruchy jedení vznikají často tehdy, když si jednotliví rodinní příslušníci příliš zakládají na svém zevnějšku a když se děti chválí hlavně za to, jak dobře vypadají a co všechno dokážou. V rodině, kde někdo trpí takovou poruchou, budou snad muset ostatní přehodnotit své postoje a žebříček hodnot. Možná, že budou muset i něco změnit, aby se problém pacientky vyřešil. Jejich úsilí je často jedním z nejdůležitějších faktorů při zotavování.

Vyhýbejte se nátlaku

V jedné rodině se popuzení rodiče doslova pokoušeli nacpat jídlo do úst dceři trpící anorexií, ale ona tomu úspěšně vzdorovala. Byla sama se sebou spokojená, protože se mohla postavit proti rodičovským snahám. Uvědomte si tedy, že nikoho nemůžete k jídlu přinutit, ani nemůžete jeho chorobnou chuť k jídlu zastavit. Čím více budete pacienta nutit, tím urputnější může bitva být.

„Situace se zhoršila vždycky, když jsem měl námitky proti tomu, jak se stavěla k jídlu,“ přiznává Joe, jehož dcera Lee téměř zemřela následkem anorexie. „Úplně jsem musel přestat mluvit o jídle.“ Jeho manželka Ann vysvětlila, co jejich dceři opravdu prospělo: „Pomohli jsme jí, aby viděla, že může mít pocit sebekontroly, aniž by sahala k takovým extrémům. To jí zachránilo život.“ Je moudré nezdůrazňovat celou záležitost ohledně stravování. Pomozte nemocné, aby chápala, že jí kvůli sobě, a ne kvůli vám.

Pomozte jí získat sebedůvěru

Život většiny těch, kteří trpí poruchami jedení, se vyznačuje snahou o dokonalé výkony. Mnozí zažili jen málo neúspěchů. Jejich rodiče k tomuto problému v některých případech i přes nejlepší úmysly přispěli. Jak? Snažili se dítě příliš chránit, chtěli mu být záštitou před jakýmikoli nepříjemnostmi.

Úlohou rodiče je tedy dítěti pomoci, aby si uvědomovalo, že jeho chyby jsou zkrátka součástí života, a neurčují jeho lidskou hodnotu. „Spravedlivý [nebo spravedlivá] totiž může padnout i sedmkrát,“ říká Přísloví 24:16, „a jistě vstane.“ Dítě se nenechá zdrtit nepříznivými životními situacemi, je-li poučováno o tom, že prohry patří k životu, že jsou jen dočasné a lze je překonat.

Rodič si také musí uvědomit, že každé dítě je jedinečnou osobností, a oceňovat to. Křesťanský rodič sice vynakládá úsilí, aby své dítě vedl „v Jehovově myšlenkovém usměrňování“, ale přesto by mu měl umožnit, aby bylo samo sebou. (Efezanům 6:4) Nesnažte se dítě vtěsnat do šablony, kterou jste si utvořili. Aby dítě mohlo poruchy jedení překonat, musí pociťovat, že je respektováno a milováno takové, jaké je.

Rozvíjejte otevřenou výměnu myšlenek

V mnoha rodinách, kde poruchami jedení trpí některé dítě či manželský druh, existuje špatná výměna myšlenek. Nemocní obvykle těžko vyjadřují své skutečné pocity, pokud se liší od pocitů rodičů nebo manželského druha. Zvláště se to vztahuje na rodiny, kde panuje názor ‚Nemáš-li nic hezkého, co bys řekl, pak raději neříkej nic‘. A tak postižená osoba sáhne po jídle, kterým může zakrýt své vnitřní zklamání.

Například Matouš nebyl schopen pomoci své manželce, aby překonala nutkavé přejídání. „Kdykoli je rozrušená, dá se do pláče a pak jde a jí,“ stěžoval si. „Vlastně mi. . . nikdy neřekne, co ji trápí.“ Jeden poradce jim navrhl, aby si každý týden vyčlenili jednu hodinu na soukromý rozhovor, v němž by každý mohl vyjádřit své stížnosti, aniž by jej druhý přerušoval. „To mi otevřelo oči,“ řekl Matouš. „Neměl jsem ani tušení, že Moniku trápí tolik věcí a že mám takový sklon ospravedlňovat se. Myslel jsem si, že jsem dobrý posluchač, ale vlastně jsem vůbec nenaslouchal.“

Chcete-li tedy své manželce nebo svému dítěti pomoci, buďte ochotní naslouchat jejich negativním pocitům a jejich nespokojenosti. V souladu s Písmem je správné naslouchat ‚naříkavému křiku poníženého‘. (Přísloví 21:13) Joe a Ann se to museli naučit.

„Musel jsem přestat s unáhlenými závěry a nesměl jsem se nechat podráždit, když Lee zastávala jiný názor,“ svěřoval se Joe ohledně své dcery, která trpěla anorexií. Jeho manželka Ann řekla: „Poslouchejte, co vám chce vaše dítě říci. Nesnažte se vložit mu do úst svá slova. Poslouchejte, co si o věcech skutečně myslí.“

Ann to doložila: „Když si Lee dříve stěžovala, že někdo zranil její city, říkala jsem jí, že to určitě tak nemyslel. Ale to ji podráždilo ještě víc. Když si stěžuje nyní, říkám jí: ‚Vím, že tě to bolí. Chápu, proč se cítíš tak špatně.‘ Snažím se do ní spíše vcítit, než abych chtěla rovnou její stanovisko měnit.“ Opravdu tedy naslouchejte a nemyslete si, že již dobře víte, co si druhý myslí nebo co cítí.

Když existuje otevřená výměna myšlenek, může člověk nalézt při rozbouřených citech útěchu a necítí se puzen k tomu, aby hledal únik v nezdravých jídelních návycích. Dawn vysvětlovala, proč už znovu nepodlehla nutkavému přejídání a bulimii: „Když jsem rozrušená, vždy se mohu vypovídat manželovi, protože je velmi chápavý a poskytne mi útěchu.“

Prokazujte obětavou lásku

Jeden zarmoucený otec, jehož dcera, která trpěla bulimií, zemřela na selhání srdce, dal tuto radu: „Milujte své děti ještě více, než to považujete za dostatečné.“ Ano, nešetřete na projevech lásky. Pomozte svému dítěti nebo manželskému druhovi, aby viděli, že vaše láska k nim nezáleží na jejich vzhledu nebo úspěších. Ale není snadné milovat někoho, kdo se ocitl v sevření těchto poruch. Klíčem je proto obětavá láska, kterou Bible popisuje jako laskavou, trpělivou a odpouštějící. Je to ochota klást zájmy druhých před své vlastní. — 1. Korinťanům 13:4–8.

Když jedni manželé přišli na to, že jejich dcera trpí bulimií, nevěděli si rady. „Když si nejste zcela jistí, co máte dělat, je dobré chovat se laskavě,“ řekl otec. „Uvědomil jsem si, že je to vzácné děvče a že má velmi vážný osobní problém. Jednali jsme s ní laskavě a poskytli jsme jí novou jistotu a citovou oporu.“

Otec se dcery zeptal: „Vadilo by ti, kdybychom se tě s maminkou pravidelně ptali, jak se s tím problémem vypořádáváš?“ Dívka si takového laskavého zájmu vážila, a proto se jí rodiče čas od času vyptávali.

„Někdy to vydržela několik dní, jindy několik týdnů a pak i několik měsíců, než se zase neovládla,“ vysvětloval otec. „Ale když si přiznala, že opět podlehla, snažili jsme se ji povzbudit, a ne se tvářit zklamaně.“ Matka dodala: „Hodně jsme si povídaly. Říkala jsem jí, že dělá viditelné pokroky. Povzbuzovala jsem ji: ‚Jen se nevzdávej. Tentokrát jsi to vydržela dva týdny. Uvidíme, jak ti to půjde teď.‘“

„Jedním z důvodů, proč jsme si nepovšimli abnormálních jídelních návyků naší dcery, bylo to, že jsme jen zřídka večeřeli společně,“ řekl otec. „Změnil jsem si proto pracovní program, abych mohl večeřet doma s rodinou.“ Tato změna spolu s poskytováním trpělivé a milující péče pomohla jejich dceři, aby se plně zotavila.

I když se snažíte vykonat pro postiženou to nejlepší, je také důležité poskytovat potřebné ukázňování, které je projevem lásky. (Přísloví 13:24) Nechtějte ji chránit před důsledky jejího jednání. Když ji přimějete, aby za vlastní peníze nakoupila potraviny, které při své chorobné hladovosti spořádala, nebo když od ní budete vyžadovat, aby po sobě uklidila nepořádek, který způsobila svým vynuceným zvracením, může ji to přivést k odpovědnosti za její jednání. Budete-li trvat na tom, aby žila podle rozumných měřítek stanovených pro vaši domácnost, vyjadřujete jí tím důvěru, že je schopná správně vést svůj život. To ji může posílit, aby se necítila méněcenná, což bývá u lidí s poruchami jedení běžný jev.

Postižená osoba se ocitá ve vnitřním zmatku, a tak může hovořit hněvivě. Pokud se to stane, snažte se vidět podstatu takového výbuchu. Snažte se zjistit zdroj její „mrzutosti“ a pomoci jí vypořádat se s ním. (Job 6:2, 3) Obzvláště náročný úkol pro Joea a Ann vyvstal tehdy, když jejich dcera trpící anorexií začala být vzpurná a slovně je napadala.

„Neustále jsme se snažili prokazovat jí lásku, místo abychom ji vyhodili na ulici,“ řekla Ann. Manžel dodal: „Stále jsme pro ni hledali pomoc a říkali jsme jí, jak nám na ní záleží.“ K čemu to vedlo? Nakonec si uvědomila, jak ji rodiče asi musí milovat, a začala k nim být otevřenější.

Když je takto postiženo dítě, duševní vypětí rodičů, zejména matky, je značné. Manželé tedy svým manželkám musí poskytovat tolik potřebnou citovou oporu. Neobětujte své manželství nemoci dítěte. Smiřte se s danými omezeními.

V některých případech snad budete muset vyhledat pomoc mimo okruh rodiny. Zvažte všechny činitele a pak se rozhodněte, která pomoc by byla nejlepší. Vzpěčuje-li se postižená osoba, bude to od vás vyžadovat pevnost. Dejte jí najevo, že když to bude nutné, zasáhnete v zájmu jejího života. Ale neslibujte věci, které nemůžete uskutečnit.

Budou chvíle, kdy se budete cítit bezmocní a situace bude vypadat beznadějně, ale nikdy takové problémy nezapomínejte předkládat v modlitbě Bohu lásky. On je schopen pomoci! „Uvědomili jsme si, že je nad naše schopnosti, abychom to zvládli,“ svěřil se Joe. „Hlavní věc, kterou jsme se naučili, bylo plně důvěřovat Jehovovi Bohu. Nikdy nás nezklamal.“

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 13]

NĚKTERÉ PŘÍZNAKY PORUCH CHUTI K JEDENÍ

◼ Omezuje se v jídle, například přísnou dietou nebo hladověním

◼ Extrémně zhubla nebo má výkyvy ve váze

◼ Chová se divně při jídle, například si krájí porce na drobné kousky

◼ Je posedlá strachem z tloušťky, přestože váží málo

◼ Stále se zabývá jídlem a váhou a mluví o tom; často je to doprovázeno přísným cvičením

◼ Nedostavuje se menstruace

◼ Vyhýbá se ostatním; známky tajnůstkářství; tráví neobvykle dlouhou dobu v koupelně

◼ Trpí emocionálními změnami, například depresí a předrážděností

◼ Přejídá se při hněvu, nervozitě nebo vzrušení

◼ Zneužívá diuretika, tablety snižující chuť k jídlu nebo projímadla (purgativa či laxativa)

[Obrázek na straně 15]

Důležité je naslouchat a vcítit se do druhého