Jak vznikají poruchy příjmu potravy?

„Poruchy příjmu potravy nevznikají samy od sebe. Je to příznak, signál, že v životě člověka něco není v pořádku.“ (Nancy Kolodnyová, sociální pracovnice)

PORUCHY příjmu potravy nejsou ničím novým. Anorexia nervosa byla poprvé oficiálně diagnostikována v roce 1873, ale její příznaky byly údajně pozorovány již o tři sta let dříve. Zdá se však, že počet anorektiků výrazně vzrostl od druhé světové války. Podobné je to s bulimií. Tato porucha je známa již staletí, ale jak uvádí jedna kniha, v posledních desetiletích „jí prudce přibylo“.

Co je příčinou poruch příjmu potravy? Jsou vrozené, nebo je to neobvyklá reakce na kulturu vyzdvihující hubenost? Jakou roli v tom hraje rodina? Na tyto otázky není snadné odpovědět. Nancy Kolodnyová jako sociální pracovnice říká, že definovat poruchy příjmu potravy „není tak jednoduché jako udělat diagnózu spalniček nebo neštovic, u nichž lékař přesně ví, co je jejich příčinou, jak je možné se nakazit, jak dlouho bude nemoc trvat a jak ji nejlépe léčit“.

Výzkumní pracovníci nicméně poukazují na mnoho faktorů přispívajících k rozvoji těchto poruch. Podívejme se na některé z nich.

Ideál hubenosti

Módní průmysl v bohatých zemích propaguje velmi hubené modelky, a tím mladým dívkám vštěpuje myšlenku, že žena je krásná pouze tehdy, když je hubená. Tento pokřivený názor dohání mnohé mladé ženy k tomu, aby usilovaly o takovou tělesnou váhu, která je nejen nezdravá, ale také nereálná. Doktorka Christine Daviesová uvádí: „Průměrná žena měří sto šedesát pět centimetrů a váží šedesát šest kilogramů. Průměrná modelka měří sto osmdesát centimetrů a váží padesát kilogramů. Devadesát pět procent žen tyto parametry nesplňuje, a nikdy splňovat nebude.“

Některé ženy přesto zacházejí do extrémů, aby získaly takovou postavu, kterou považují za ideální. V roce 1997 byl například proveden průzkum u 3 452 žen, z nichž dvacet čtyři procent řeklo, že by byly ochotny obětovat tři roky života, aby dosáhly svého cíle v tělesné hmotnosti. Významná menšina v průzkumu uvedla, že „život nemá cenu, pokud člověk není hubený“. Vzhledem k tomu, že dvacet dva procent dotázaných řeklo, že v mládí jejich tělesný image ovlivňovaly módní časopisy, zpráva uzavírá: „Nelze již popírat skutečnost, že image modelek ze sdělovacích prostředků má výrazný vliv na to, jak na sebe ženy pohlížejí.“

Je zřejmé, že umělému ideálu ze sdělovacích prostředků padnou s největší pravděpodobností za oběť hlavně ty ženy, které mají nízkou sebeúctu. Sociální pracovnice Ilene Fishmanová říká, že „klíčovým momentem je sebeúcta“. Bylo pozorováno, že u lidí, kteří se smíří s tím, jak vypadají, manická závislost na jídle vzniká zřídka.

Jídlo a emoce

Mnoho odborníků tvrdí, že u poruch příjmu potravy jde o něco víc. „Jídelní porucha je varovným signálem, který vám říká, že jistým situacím ve svém životě, které jste přehlížela nebo obcházela, musíte věnovat pozornost. Jídelní porucha je připomínkou, že o stresech a frustracích, které prožíváte, jste nemluvila otevřeně,“ říká sociální pracovnice Nancy Kolodnyová.

Jaký druh stresů a frustrací? U některých žen to mohou být potíže doma. Geneen Rothová si například vzpomíná, že jídlo — a zvláště sladkosti — byly v dětství její „obranou před třískáním dveří a křikem“. Tato žena říká: „Když jsem cítila, že se schyluje k hádce mezi rodiči, obrátila jsem svou pozornost — tak snadno, jako přepínáte televizní kanály — od pocitu, že jsem vydána napospas matce a otci, do světa, kde neexistovalo nic jiného než já a sladkost v mých ústech.“

Někdy má porucha příjmu potravy hlubší kořeny. Kniha The New Teenage Body Book (Nová kniha o těle pro dospívající) uvádí: „Ze studií vyplývá, že lidé s traumatizujícím sexuálním zážitkem (zneužití nebo obtěžování) se mohou nevědomky chránit tím, že se snaží, aby jejich tělo nebylo sexuálně přitažlivé, a svou pozornost obracejí k něčemu bezpečnému, například k jídlu.“ Neměli bychom samozřejmě ihned dojít k závěru, že každý, kdo trpí poruchou příjmu potravy, byl sexuálně zneužit.

Základy poruch příjmu potravy se mohou vytvořit i ve zdánlivě klidném prostředí. Výborným adeptem na anorexii může být totiž i dívka, která žije v takovém prostředí, kde nemůže dělat žádná vlastní rozhodnutí nebo vyjadřovat své negativní pocity. Navenek se sice přizpůsobí, ale uvnitř prožívá zmatek a cítí, že na svůj život nemá absolutně žádný vliv. Nemá odvahu vzbouřit se otevřeně, a tak se zaměřuje na tu jedinou část svého života, na kterou vliv mít může — na své tělo.

Je však třeba uvést, že poruchy příjmu potravy nemusí být vždy důsledkem nepokoje v rodině nebo sexuálního traumatu. U některých žen se jídelní poruchy vyvinuly pouze proto, že tělesná hmotnost je v rodině dominujícím problémem. Možná, že má jeden z rodičů nadváhu nebo se trvale omezuje v jídle, a tím se vytváří přehnaně opatrný, nebo dokonce bázlivý postoj k jídlu. U jiných pacientů byl spouštěcím faktorem nástup puberty. Tělesné změny, které jsou nedílnou součástí přechodu k dospělosti, mohou u dívky navozovat pocit, že je tlustá — zvláště když dospívá rychleji než její vrstevnice. Pokud se taková dívka obává přechodu do dospělosti, může sáhnout k extrémním opatřením, aby vzniku ženských křivek zabránila.

Někteří výzkumní pracovníci říkají, že kromě zmíněných emočních faktorů mohou hrát roli také faktory tělesné. Příčinou bulimie mohou být například určité chemické látky v mozku postižené osoby. Odborníci tvrdí, že se jedná o tu část mozku, která řídí náladu a chuť k jídlu, a tím lze vysvětlit, proč příznaky bulimie někdy zmírňují antidepresiva.

Pro výzkumné pracovníky je každopádně obtížné přesně vymezit jednotlivý faktor, který by vedl k anorexii či bulimii. Co však lze udělat pro ty, kdo se potýkají s poruchou příjmu potravy?

[Obrázek na straně 7]

Anorektici mají často zkreslený názor na svůj vzhled

[Obrázek na straně 8 a 9]

Sdělovací prostředky propagují myšlenku, že hubenost je krásná