Vzestup a pád světa obchodu

4. část: Co přinesla průmyslová revoluce?

PRŮMYSLOVÁ revoluce začala v 18. století a znamenala pro svět takovou změnu, jako máloco v dějinách lidstva. Technické znalosti, dostatečný kapitál, dostupnost surovin, možnost levné přepravy těchto surovin i hotových výrobků — tyto a jiné předpoklady průmyslového pokroku se nyní začaly splňovat v Anglii. To vyvolalo dosud nevídaně rychlý růst výroby zboží.

Cestu k tomu ovšem dláždily některé dřívější události. Jako palivo se začalo používat uhlí, které je v Británii snadno dostupné. A zatímco kontinentální Evropou zmítaly náboženské války, v Anglii byl relativní klid. Tato země měla rovněž vyspělé bankovnictví. Významný byl též rozchod Anglie s římskokatolickou církví, neboť protestantismus ve své snaze nastolit ‚nebe na zemi‘ kladl důraz na bezprostřední ekonomický blahobyt.

Počínaje čtyřicátými lety osmnáctého století nastal v Británii prudký růst počtu obyvatel. Průmysl musel přijít s novými metodami, jak se vyrovnat s rostoucí poptávkou. Budoucnost patřila novým a kvalitnějším strojům. Bankovní systém poskytoval finanční prostředky pro zakládání nových podniků. Do továren, které byly nyní vybavené množstvím strojů, proudily zástupy dělníků. Odbory, dříve zakázané, byly legalizovány. Angličtí dělníci, kteří byli méně omezováni cechovními nařízeními než dělníci v kontinentální části Evropy, dostávali nyní úkolovou mzdu. Byl to pro ně nový motiv pro hledání lepších způsobů, jak zrychlit výrobu zboží.

Británie měla také dobře vyškolené pracovní síly. Profesor Shepard B. Clough říká, že „pokud jde o vědecké výzkumy a experimenty, s univerzitami v Glasgowě a Edinburghu se koncem 18. století nemohl nikdo rovnat“. A tak s Británií v čele se průmyslová revoluce rozšířila po celé Evropě a Spojených státech. V rozvojových zemích trvá dodnes.

Její stinné stránky

The Columbia History of the World uvádí, že v důsledku takovéhoto vývoje „došlo v malých anglických městech k překvapivé prosperitě, která se zrcadlila v lepší životní úrovni, vzkvétající maloměstské kultuře a v rostoucí hrdosti a sebedůvěře“. Británie dokonce „získala značnou vojenskou a především námořní převahu a tudíž ‚diplomatickou‘ moc“. Zvládnutí určitých výrobních postupů se pro Británii stalo odrazovým můstkem, aby dosáhla předstihu před konkurenty. Výrobní tajemství byla v Británii natolik hodnotná, že musely být přijaty zákony zamezující tomu, aby se nedostala na veřejnost.

Tak například Samuel Slater, který v roce 1789 opustil Británii, musel skrýt svou totožnost, protože pracovníci textilního průmyslu nesměli emigrovat. Zákony zakazující vyvážet plány textilní výroby obešel tím, že si zapamatoval kompletní nákres přádelny. Díky tomu mohl vybudovat první přádelnu ve Spojených státech.

Taktika spočívající v ochraně obchodních tajemství se uplatňuje dodnes. Časopis Time poznamenal, že „podniky a státy se bezhlavě honí za obchodními tajemstvími jako zuřiví žraloci za potravou“. Krádeží cizích technických informací se mohou ušetřit léta výzkumu a nepředstavitelně vysoké výdaje. A proto, „nehledě na to, jde-li o léky, nebo o housky, podniky se dnes více než kdy dříve zabývají hledáním způsobů, jak si uchránit svá obchodní tajemství“. Jeden náborový pracovník v elektronickém průmyslu připouští: „V obchodním světě panuje velká chamtivost. Když si dokážete vytvořit správné okolnosti, stane se z vás okamžitě milionář.“

Textilní průmysl nám může posloužit jako příklad další stinné stránky ekonomického pokroku. Když nové metody tkaní umožnily strojní výrobu bavlněného zboží, vzrostla poptávka po bavlně. Ovšem ruční zpracování této suroviny bylo natolik náročné na čas, že nabídka nedokázala pokrýt poptávku. Pak v roce 1793 vynalezl Eli Whitney vyzrňovací stroj na bavlnu. Během dvaceti let se zvýšila produkce bavlny v USA sedmapadesátkrát! Ale jak zdůrazňuje profesor Clough, Whitneyův vynález zároveň vedl k „rozšíření soustavy plantáží a otrocké práce černochů“. Vyzrňovací stroj byl tedy sice užitečný, ale „přispěl značnou měrou k napětí mezi státy Severu a Jihu, které nakonec vedlo k válce“.

Průmyslová revoluce pomohla také tomu, že se velké továrny soustředily v rukou bohatých lidí. Jen bohatí si mohli dovolit drahé stroje, jejichž rozměrnost a hmotnost si žádala trvalou instalaci v kvalitně postavených budovách. Takové továrny se stavěly v místech, kde bylo možné snadno a levně získat suroviny. Proto se začaly podniky koncentrovat do velkých průmyslových středisek.

Hospodárné využití energie (původně vodní, později parní), která byla potřebná pro pohon strojů, vyžadovalo, aby pracovalo několik strojů současně. Továrny byly tudíž stále větší a větší. A čím byly větší, tím byly pracovní vztahy méně osobní. Zaměstnanci již nepracovali pro lidi; pracovali pro podnik.

S růstem podniků rostly i problémy s financováním. Finanční spoluúčast byla stále rozsáhlejší, a tak se v 17. století poprvé začaly objevovat akciové společnosti. (Viz rámeček.) Ale ty přispívaly k soustřeďování moci do rukou několika osob, jelikož investoři neboli akcionáři měli jen malou účast na řízení. Obrovskou mocí disponovali podnikatelé, kteří byli současně řediteli několika společností nebo bank. Profesor Clough proto hovoří o „vzájemně propojených ředitelských funkcích“, jejichž prostřednictvím „mohla nevelká skupina osob určovat zásady použití úvěru poskytovaného jiným podnikům, mohla odmítnout poskytnutí úvěru konkurentům a mohla nabýt takové moci, že dokázala určovat politiku vlád a dokonce svrhnout režimy, které se vůči ní stavěly nepřátelsky“. — Kurzíva naše.

Průmyslová revoluce tedy zaručila obchodnímu světu další moc. Bude tato moc využita odpovědně?

Svobodné podnikání, nebo regulovaná ekonomika?

V Anglii vstoupil kapitalismus do období vrcholného rozkvětu. Kapitalismus, známý též jako systém svobodného podnikání nebo jako tržní hospodářství, vyprodukoval množství milionářů a přinesl nejvyšší životní úroveň v dějinách.

Ovšem i ti nejzapřisáhlejší podporovatelé kapitalismu připouštějí, že tento systém má své slabiny. Tak například ekonomický růst je za kapitalismu nespolehlivý. Jeho nestabilita periodicky způsobuje ekonomické výkyvy; po obdobích ekonomického rozmachu přicházejí období ekonomické deprese. Kolísání, které dříve způsobovaly vnější síly, jako například války nebo počasí, mohou být nyní způsobeny samotným ekonomickým systémem.

Druhou slabinou je to, že ačkoli se za kapitalismu vyrábějí kvalitní výrobky, je tu i daň v podobě nežádoucích vedlejších účinků: smog, jedovaté odpady a nezdravé pracovní podmínky. To vše vinou průmyslové revoluce začalo být velmi patrné a přispělo to k takzvanému skleníkovému efektu se všemi jeho nechtěnými důsledky.a

Třetím nedostatkem je skutečnost, že kapitalismus nezajišťuje spravedlivé rozdělování společenského bohatství či výrobků. Vezměme si například Spojené státy. V roce 1986 vydělávala nejchudší pětina obyvatelstva USA méně než 5 procent celkových příjmů této země, zatímco nejbohatší pětina vydělávala téměř 45 procent.

Během průmyslové revoluce, v době, kdy kapitalismus vstupoval do éry svého vrcholného rozvoje, nezůstaly jeho slabé stránky nepovšimnuty. Lidé jako Karel Marx jej odsuzovali a volali po tom, aby byl nahrazen regulovanou, centrálně plánovanou ekonomikou. Zastávali názor, že by vlády měly stanovovat výrobní cíle, regulovat ceny, řídit podniky a v převážné míře z této činnosti vytlačit jednotlivce. Ovšem dnes, po několika desetiletích pokusů uplatnit tyto názory v Sovětském svazu a ve Východní Evropě, již takový systém ztratil svou přitažlivost. Centrální plánování má nejlepší uplatnění v době, kdy je nutné plánovat velmi rychle a krátkodobě, jako například v době války nebo při vývoji kosmických programů. Ovšem na každodenním trhu se základním zbožím je takové plánování velmi nevhodné.

Zastánci kapitalismu musí nicméně připustit, tak jako Adam Smith, na jehož učení je kapitalismus značnou měrou postaven, že státní zásahy do ekonomiky nelze zcela vyloučit. Mají-li být takové problémy jako inflace a nezaměstnanost zvládnuty alespoň do jisté míry úspěšně, je nutné je řešit na úrovni státu. A proto se většina států, které mají systém svobodného podnikání, přestala orientovat na čistý kapitalismus a začala se namísto toho orientovat na kapitalismus smíšený neboli modifikovaný.

1990 Britannica Book of the Year o tomto vývoji předpovídá: „Zdá se pravděpodobné. . . [že] ekonomické systémy ztratí některé své charakteristické rozdíly, kterými se v minulosti vyznačovaly, a namísto toho vytvoří jakési kontinuum, v němž budou spolupůsobit prvky volného trhu i plánování v různých proporcích. Některé společnosti, které rozvinou takovéto kontinuum, se budou označovat za kapitalistické, jiné za socialistické, ale pravděpodobně budou vykazovat tolik společných rysů v řešení ekonomických problémů, kolik budou mít i nadále podstatných rozdílů.“

Průmyslová revoluce přispěla k problémům

V roce 1914 začala první světová válka. Chamtivý obchod byl ihned připraven poskytnout zbraně, tanky a letadla, které válčící státy potřebovaly a jejichž výrobu průmyslová revoluce umožnila.

The Columbia History of the World poznamenává, že ačkoli „industrializace pomohla vyřešit mnoho ekonomických problémů lidí“, také „přispěla ke vzniku nesmírně závažných a složitých sociálních problémů“.

Nyní, sedmdesát osm let po roce 1914, máme více důvodů než kdy dříve, abychom s těmito slovy souhlasili. Proto bude mít příští díl naší článků název „Obchod zesiluje své sevření“.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 18]

Burza cenných papírů — od začátku do konce

Počátkem 17. století již bylo běžné, že nové podniky vznikaly slučováním kapitálu několika investorů. Akcie byly nabízeny za určitou stanovenou cenu. Takovéto akciové uspořádání je považováno za jeden z nejdůležitějších objevů v organizaci podnikání. Angličané se pokusili o založení několika takových podniků v polovině šestnáctého století, ovšem všeobecné rozšíření akciových podniků nastalo teprve se založením Anglické východoindické společnosti v roce 1600.

Akciové společnosti přibývaly a s nimi i potřeba burzovních makléřů. Makléři se zpočátku setkávali se svými klienty na různých místech, někdy i v kavárnách. Později byla založena střediska, kde se mohlo jednat o akciích. Londýnská burza byla založena v roce 1773. Ale je možné, že nejstarší burzou na světě je amsterdamská burza, která byla podle názoru některých lidí založena v roce 1642, nebo snad burza v Antverpách, jejíž založení se opět podle názoru některých datuje do roku 1531.

Akciové společnosti mají například následující výhody: poskytují dostatečné množství kapitálu pro činnost velkých podniků; umožňují veřejnosti podílet se alespoň malým množstvím kapitálu na podnikání společnosti; v případě neúspěchu snižují výši ztrát pro kteréhokoli investora; umožňují akcionářům rychle získat peníze v hotovosti tím, že prodají své podíly; a umožňují převod akcií v podobě dědictví.

Neočekávané výkyvy v cenách akcií ovšem mohou znamenat katastrofu. Jak to bylo vidět při nedávných skandálech na Wall Streetu, může být trh nelegálně manipulován, třeba zneužíváním důvěrných informací, což je praxe, která se začíná stále více rozmáhat. Jednotlivci používají nebo prodávají zatím nezveřejněné informace — například o brzkém sloučení dvou podniků — čímž těží z pohybu akcií těchto podniků. Přítel jednoho muže obviněného v roce 1989 z této nekalé činnosti ji připsal na vrub chamtivosti. V mnoha zemích se sice vývoj ubírá cestou zákazu obchodování s důvěrnými informacemi, ale časopis Time poznamenal: „Zákony samy o sobě nebudou stačit na to, aby tento problém vyřešily.“

V rychle se blížícím dnu Jehovova soudu bude tento problém vyřešen jednou provždy. Stříbro a zlato bude bezcenné a akcie a cenné papíry budou mít jen hodnotu potištěného papíru. Ezekiel 7:19 říká: „Své stříbro, to vyházejí do ulic a jejich vlastní zlato se stane něčím odpuzujícím.“ A Sefanjáš 1:18 dodává: „Ani jejich stříbro ani jejich zlato je nebude moci osvobodit v den Jehovova rozlícení.“

[Obrázek na straně 17]

Vynález stroje na vyzrňování bavlny vedl k rozmachu práce otroků

[Podpisek]

Stará tiskárna/Kenneth M. Newman