Daleko od domova jsem slíbil Bohu, že mu budu sloužit

DO TVÁŘÍ nám šlehal sníh a kroupy. Mrazivý vítr se najednou změnil ve vichřici. Řidiči nákladních vozů, kteří nás vezli, odmítali jet dál. „Všichni ven a pěšky!“ Tento úsečný rozkaz byl pronesen tak, že nikoho z nás ani nenapadlo jej neuposlechnout. Šli jsme tedy pěšky zhruba tři kilometry, které zbývaly do našeho tábora na Sibiři. Byli jsme nešťastní, stýskalo se nám po domově a byla nám zima.

Celkem nás bylo asi 150. Všichni jsme byli němečtí zajatci a hlídalo nás šest ruských vojáků. Nepolevující vichřice byla tak silná, že jsme se museli předklánět v úhlu 45 stupňů, abychom mohli jít proti větru. Viděli jsme jen asi do vzdálenosti pěti mužů před sebou. Čas od času najednou bouřlivý protivítr přestal a my jsme padali na obličej!

Konečně jsme naprosto vyčerpaní dorazili do tábora. Právě té sibiřské noci, kdy bylo venku 50 stupňů pod nulou, jsem Bohu slíbil, že pokud se jednou vrátím domů do Německa, budu mu nějakým způsobem sloužit.

Těžkosti za války

Narodil jsem se v Berlíně roku 1928. Když mi bylo asi deset, vstoupil jsem do hnutí Hitlerjugend. Matka si později přála, abych byl biřmován v církvi. Přiměla mě tedy chodit na hodiny náboženství. Žel, dva dny před mým biřmováním zemřela. Cítil jsem se velice osamělý, začal jsem se často modlit, jak nejlépe jsem uměl a vyprávěl jsem Bohu o svých problémech.

Druhá světová válka byla čím dál urputnější a Berlín byl téměř každou noc a každý den bombardován. Krutým scénářem života byl pravidelný nálet bombardérů, které shazovaly zápalné (většinou fosforové) bomby. Lidé — převážně ženy a děti —, kteří opouštěli úkryty, aby hasili požáry, byli potom překvapeni další vlnou bombardérů a roztrháni na kusy většími bombami s trhavinou.

Jednou v zimě shazovalo britské letectvo časované bomby, nastavené tak, aby neexplodovaly při dopadu, ale 24. prosince v sedm hodin večer. Věděli, že o Štědrém večeru budou rodiny spolu doma. Hlavou se mi honila otázka: ‚Proč Bůh připouští takové hrůzné věci?‘

V roce 1944 jsem se rozhodl vstoupit do armády. Ovšem při konečné lékařské prohlídce mi bylo sděleno, že pro vojenskou službu ještě nejsem dostatečně silný a že mám přijít zase za půl roku. V březnu 1945 jsem byl nakonec povolán do armády, ale rozhodl jsem se, že se nedostavím.

Nastávají skutečné těžkosti

Krátce na to, v květnu 1945, druhá světová válka skončila. Můj otec byl zajat a náš sektor Berlína okupovala sovětská armáda. Během následujících měsíců jsme museli pracovat pro okupační jednotky. Připravovali jsme stroje a jiné zařízení chemické továrny na odvoz do Ruska. Díky tomu jsem měl příležitost lépe poznat některé Rusy. K svému překvapení jsem zjistil, že to jsou stejní lidé jako my. Také věřili, že bojují za svobodu a lepší svět.

Devátého srpna 1945 asi ve dvě hodiny odpoledne zastavilo před naším domem auto. Vystoupili z něho dva ruští vojáci a jeden civilista a když se dozvěděli, jak se jmenuji, strčili mě do auta. Toho dne takto zatkli ještě několik dalších chlapců. Všechny nás pak odvezli na předměstí kousek od mého bydliště. Většinu z nás obvinili z členství v organizaci Werwolf, o níž jsme nikdy ani neslyšeli.

Jeden z mladších chlapců tvrdil, že znám adresy jiných mladých členů. Popíral jsem to, a tak jsem byl spolu s tímto mladým donašečem uvězněn v temném, vlhkém sklepení. Nakonec jsem zůstal ve sklepě sám. Byla mi zima a cítil jsem se velice osamělý. Klekl jsem si, modlil se k Bohu a po tvářích mi tekly slzy. Jak se zdá, modlitba mi vždy pomohla. Když jsem byl jednoho večera ze sklepení propuštěn a mohl se vrátit k ostatním chlapcům, mnozí si povšimli, že vypadám vesele, i přes to, co jsem právě prožil.

Asi o jeden nebo o dva týdny později jsme byli odvedeni do nedalekého města Köpenicku. Tam jsme museli sedět venku na holé zemi. Začalo pršet. Po jisté době byli chlapci voláni po pěticích do jedné budovy. Slyšeli jsme výkřiky těch, kteří byli zavoláni před námi, a pak jsme viděli, jak vycházejí ven zkrvavení a jednou rukou si drží kalhoty, aby jim nespadly. Vzali jim z kalhot pásky a utrhali knoflíky u kalhot, takže kdyby si kalhoty nedrželi, spadly by jim. Když vešla dovnitř naše skupina, věděli jsme, že nás čeká něco hrozného.

Neměl jsem na kalhotách pásek, ale měl jsem šle. Když je poddůstojník uviděl, strhl mi je a začal mě jimi šlehat po tváři. Dva vojáci mě zároveň bili a kopali do mě. Silně jsem krvácel z nosu a z úst. Byli by mě zabili, kdyby mě jiní vojáci neodtáhli.

Opět nás zavřeli ve sklepě a jen jednou denně, vždy ráno, nám dovolovali jít na latrínu. Měli jsme přesně vymezený čas, jak dlouho tam smíme zůstat — dvě minuty. Každý, kdo se opovážil zůstat trochu déle, riskoval, že jej strčí do žumpy plné výkalů. Jeden chudák se utopil, když ho tam strčili.

Má situace se zlepšuje

Po čtyřech dnech nás naložili na nákladní vozy a odvezli do tábora v Hohen-Schönhausenu. Bylo nás tam asi šedesát ve věku od třinácti do sedmnácti let, kromě zhruba dvou tisíc dospělých. Polští vězni měli za úkol přidělovat polévku a dbali na to, abychom my mladší dostali své příděly nejdříve.

Pak 11. září 1945 velmi brzy ráno jsme zahájili pochod do Sachsenhausenu, koncentračního tábora vzdáleného asi 50 kilometrů. Ti, kteří za pochodu zemřeli, byli spolu s těmi, kteří byli příliš zesláblí, vhozeni na koňský potah. Odpoledne začalo pršet. Konečně jsme pozdě v noci došli k branám jednoho z vedlejších táborů. Byli jsme promáčení skrz naskrz, promrzlí a vyčerpaní. Příštího dne nás odvedli do hlavního tábora. Na každý barák bylo přiděleno dvě stě osob.

Nedaleko Sachsenhausenu ve Veltenu bylo velké skladiště potravin. Vězni tam nakládali do vlaků pšenici a jiné potraviny, které měly být odvezeny do Ruska. Pracoval jsem tam nějakou dobu a pak jsem byl vybrán pro práci poslíčka. Mým úkolem bylo odnášet výsledky lékařských testů z ruského tábora do jedné nedaleké laboratoře. To byla velice příjemná změna!

Sdílel jsem místnost ještě s jedním poslíčkem a s ruským sanitářem. Každý den jsme dostávali čisté povlečení a pokrývek podle libosti. Jídlo bylo o mnoho lepší a mohli jsme chodit, kam se nám zachtělo. Začali jsme tedy s tímto druhým chlapcem prozkoumávat bývalý nacistický koncentrační tábor Sachsenhausen.

Na druhém konci tábora jsme se podívali do plynových komor a do kremačních pecí. Stěží jsem mohl uvěřit tomu, co zde nacisté páchali. Byl jsem šokován. Se mnou se sice nezacházelo špatně, ale v hlavním táboře umíraly denně stovky německých vězňů. Jejich těla házeli na povozy a odváželi do lesa, kde byly masové hroby.

Jednoho dne jsme objevili tabuli, na níž byly vypsány všechny různé skupiny, které byly za Hitlera v koncentračním táboře. Na seznamu byli i svědkové Jehovovi. Tehdy jsem ještě ani netušil, že budu mít jednoho dne tu přednost, že se také stanu jedním ze svědků Jehovových.

Další hrubé zacházení

Dlouho jsem se ze zlepšených podmínek netěšil. Jednoho dne mě zastavil jeden důstojník a vymáhal ze mě doznání, že jsem zpronevěřil nějakou část lékařských zásob. Řekl jsem mu sice, že o tom, z čeho mě obviňuje, nic nevím, ale nevěřil mi, a dali mě tedy do samovazby. V této malé cele jsem dostával jen velmi málo jídla a neměl jsem žádné deky, přestože byla zima. Jedenáctého dne mě najednou nečekaně propustili.

Když jsem se vracel do tábora, překvapilo mě, jak srdečně mě přivítal mladý voják, který měl službu u brány. Dříve se ke mně choval velice chladně. Nyní mi však položil ruku na rameno a lámanou němčinou mi řekl, že mu gestapo zabilo rodiče a že on sám byl v německém koncentračním táboře. Řekl mi také, že ví, že jsem nevinný.

Brzy na to bylo nám vězňům, kteří jsme byli ještě při síle, sděleno, že budeme odesláni na práci jinam. Třicátého ledna 1946 nás tudíž naložili do vlaku. Ve vagónech byly hrubé dvoupatrové pryčny. Jelikož bylo v každém vagónu čtyřicet vězňů, museli jsme se na pryčnách velmi tlačit jeden k druhému. V noci se těžko spalo. Když se jeden člověk otočil na druhý bok, museli se s ním otočit i všichni ostatní.

O tom, kam vlastně jedeme, kolovaly nejrůznější dohady, ale ukázalo se, že ani jeden není správný. Při první zastávce k nám bylo připojeno dalších 500 vězňů z jiného tábora. Od té chvíle jsme dostávali denní příděl suchého a tvrdého chleba, slanečka a trochu teplé polévky. Obden jsme dostali malý šálek čaje. Většina mužů ve snaze uhasit žízeň olizovala namrzlé stěny vagónů. Po příjezdu na předměstí Moskvy jsme se osprchovali a byli jsme odvšiveni. Toho dne jsem vypil snad celý kbelík vody.

Na Sibiř!

Šestého března 1947 jsme přijeli do Prokopjevska na Sibiři. Civilní obyvatelstvo tohoto města bylo směsicí národností z celého Sovětského svazu. Všude bylo hodně sněhu, na některých místech tolik, že nebyly vidět ploty. Domky byly do poloviny zapuštěné do země, aby skýtaly ochranu před mrazem. Právě při pobytu zde zažila naše skupina životu nebezpečnou situaci, kterou jsem popsal na začátku.

První rok na Sibiři byl velmi těžký. V táboře propukla silná epidemie úplavice. Mnoho vězňů zemřelo. Já jsem také vážně onemocněl a v jednu chvíli jsem se vzdal veškeré naděje na uzdravení. Měli jsme však v táboře oproti obyvatelům Prokopjevska jednu výhodu — dostávali jsme denní příděly chleba, zatímco většina ruských obyvatel města musela stát ve frontě dlouhé hodiny v mrazivém počasí. Často se stávalo, že než přišel člověk na řadu, došly zásoby.

Na podzim roku 1949 přijela z Moskvy komise právníků, kteří měli znovu prozkoumat naše původní výpovědi a určit, co s námi bude dál. Mě vyslýchal mladý vlastenecký důstojník, který, jak se zdálo, nenáviděl všechny Němce. Byl jsem šťastný, že jsem nebyl odsouzen do vězení. Ti z nás, kteří nebyli odsouzeni, byli transportováni do Stalinska, dnešního Novokuzněcka, kde nám byla přidělena práce na stavbě elektrárny.

Konečně domů!

V březnu 1950 jsme byli nakonec odesláni zpět do Německa a 28. dubna jsem se znovu sešel s rodinou. Měl jsem sice velikou radost, že jsem opět doma, ale mým těžkostem ještě nebyl konec. Pro mé krátké zapojení v Hitlerjugend se mnou východoněmecké komunistické úřady jednaly jako s přívržencem nacismu a dávali mi tudíž jen poloviční příděly potravin a ošacení. Poté, co jsem strávil doma tři týdny, jsem se tedy odstěhoval z Východního Berlína do Západního.

Nezapomněl jsem však na svůj slib, že pokud se jednou vrátím domů do Německa, budu nějakým způsobem sloužit Bohu. Často jsem stával před kostelem, ale nemohl jsem se přimět, abych vešel dovnitř. Náboženství mě zklamalo, a tak jsem se rozhodl, že se budu prostě nadále modlit k Bohu soukromě a prosit jej, aby mi ukázal způsob, jak bych mu mohl sloužit.

Časem jsem se oženil s Tilly a narodil se nám syn Bernd. Na jaře roku 1955 se mnou začal jeden spolupracovník, který byl svědkem Jehovovým, hovořit o Bohu. Brzy jsem však s ním ztratil kontakt, protože jsme se náhle odstěhovali z Německa. Již dříve jsem si podal žádost o imigraci do Austrálie. Náš náhlý odjezd byl uspíšen, když jsme obdrželi telegram, že naší žádosti bylo vyhověno a že se máme připravit, protože budeme za tři dny vyplouvat z Bremerhavenu.

Nová země, nový život

Po určité době jsme se usadili v Adelaide. Zde nás v roce 1957 navštívil německy mluvící svědek. Měli jsme velikou radost! Brzy jsme začali v našem studiu Bible dělat pokroky. Ale abych řekl pravdu, po všem, co jsme s Tilly zažili, bylo naším prvořadým zájmem oprostit se od útlaku. Nyní, když jsme dorazili do slunné Austrálie, cítili jsme se svobodní jako ptáci a zamilovali jsme si tuto svobodu. Brzy jsme ovšem zjistili, že i zde existuje útlak v různých podobách, ať již v podobě ekonomických problémů, nebo v podobě jiných životních těžkostí.

Byli jsme velice vděční, že jsme se dozvěděli základní důvod, proč to tak je: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) Problémy jsme tudíž mohli očekávat bez ohledu na to, v jaké zemi žijeme. Byli jsme šťastni, že jsme se dozvěděli, jaký je smysl modlitby, kterou jsem tak často opakoval: „Přijď tvé království.“ Začali jsme chápat, že Boží království je skutečná nebeská vláda a že Kristus Ježíš je od roku 1914 dosazen jako král tohoto Království. Bylo velice vzrušující dozvědět se, že toto Boží království již zahájilo svou působnost — že vyhnalo Satana a jeho démony z nebes a že brzy, v čase velkého soužení, bude celá země očištěna od špatnosti. — Matouš 6:9, 10; Zjevení 12:12.

„To je ono,“ řekl jsem. Nyní jsem věděl, jak dodržet slib, který jsem dal Bohu. A tak 30. ledna 1960 jsem začal svůj slib plnit tím, že jsem byl na znamení své oddanosti Bohu pokřtěn, a Tilly se ke mně v tomto kroku oddanosti připojila.

Od té doby se již více než 30 let těšíme z různých požehnání ve službě Bohu. Bernd má nyní vlastní rodinu a také slouží jako starší v jednom křesťanském sboru. V roce 1975 jsme prodali náš dům, abychom se mohli svobodně odstěhovat kamkoli, kde je více potřeba svědků Jehovových ke kázání dobré zprávy. Pak, v roce 1984 jsem přijal nabídku, abych sloužil jako správce sjezdového sálu svědků Jehovových v Adelaide.

Jsme oba s manželkou velmi šťastní, že jsem mohl dostát svému slibu, který jsem dal Bohu před čtyřmi desetiletími na Sibiři, daleko od domova. S pokorou si uvědomujeme, že se nám mnohokrát potvrdilo inspirované přísloví: „Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“ (Přísloví 3:6) — Vyprávěl Gerd Fechner.

[Obrázek na straně 23]

S Tilly, mou manželkou