Není nic lepšího než pravda

Vypráví G. N. Van Der Bijl

V červnu 1941 jsem byl předán gestapu a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen blízko Berlína v Německu. Tam jsem jako vězeň číslo 38190 zůstal až do nechvalně proslulého pochodu smrti v dubnu 1945. Než však budu o těchto událostech vyprávět, dovolte, abych vám vysvětlil, jak došlo k tomu, že jsem se stal vězněm.

NARODIL jsem se v Rotterdamu v Nizozemsku, krátce po začátku první světové války v roce 1914. Otec pracoval na železnici a náš malý byt byl kousek od kolejí. Ke konci války v roce 1918 jsem vídal mnoho takzvaných ambulantních vlaků, které kolem nás projížděly. Byly nepochybně plné raněných vojáků, kteří se z fronty vraceli domů.

Když mi bylo dvanáct, přestal jsem chodit do školy, abych si našel práci. O osm let později jsem se přihlásil jako stevard na cestovní loď a následující čtyři roky jsem jezdil mezi Nizozemskem a Spojenými státy.

Když jsme v létě 1939 zakotvili v newyorském přístavu, hrozila další světová válka. Když tedy na naši loď přišel muž, který mi nabídl knihu Vláda, jež pojednávala o spravedlivé vládě, s radostí jsem ji přijal. Po návratu do Rotterdamu jsem začal hledat nějakou práci na pevnině, protože život na moři se už nezdál bezpečný. Prvního září Německo napadlo Polsko a národy byly zataženy do druhé světové války.

Poznávám biblickou pravdu

Jedno nedělní ráno v březnu 1940 jsem byl na návštěvě u svého ženatého bratra, když zazvonil jeden svědek Jehovův. Řekl jsem mu, že už mám knihu Vláda, a ptal jsem se ho na nebe a na to, kdo tam půjde. Dostal jsem tak jasnou a rozumnou odpověď, že jsem si řekl: ‚Tohle je pravda.‘ Dal jsem mu svou adresu a pozval ho, aby mě doma navštívil.

Už po třech návštěvách, během nichž jsme do hloubky rozebírali biblická témata, jsem začal s tímto svědkem chodit do kazatelské služby dům od domu. Když jsme přišli do obvodu, ukázal mi, kde mám začít, a pak mě nechal samotného. V té době bylo s kazatelským dílem seznamováno tímto způsobem mnoho nových bratrů. Dostal jsem radu, abych literaturu nabízel vždy ve vstupní chodbě, abych nebyl vidět z ulice. Začátkem války bylo třeba být opatrný.

O tři týdny později, 10. května 1940, německá armáda napadla Nizozemsko a 29. května říšský pověřenec Seyss-Inquart oznámil, že organizace svědků Jehovových je zakázána. Scházeli jsme se jen v malých skupinkách a pečlivě jsme utajovali místa shromáždění. Zvláště nás posilovaly návštěvy cestujících dozorců.

Hodně jsem kouřil, a když jsem svědkovi, který se mnou studoval, nabídl cigaretu, zjistil jsem, že nekouří. Vzpomínám si, jak jsem řekl: „Nikdy nedokážu přestat kouřit!“ Krátce nato jsem jednou šel po ulici a řekl si: ‚Když se stanu svědkem, chci být skutečným svědkem.‘ A nikdy jsem si už nezapálil.

Pevně se stavím za pravdu

V červnu 1940, ani ne tři měsíce po tom, co jsem se setkal se svědkem u svého bratra, jsem se dal pokřtít a tak symbolizoval, že jsem se zasvětil Jehovovi. O několik měsíců později, v říjnu 1940, jsem vstoupil do celodobé služby jako průkopník. Tehdy jsem dostal takzvané průkopnické sako. Mělo hodně kapes na knihy i brožury a dalo se nosit pod kabátem.

Prakticky od začátku německé okupace byli svědkové Jehovovi systematicky vyhledáváni a zatýkáni. Jedno dopoledne v únoru 1941 jsem byl kázat spolu s několika svědky. Oni navštěvovali lidi na jedné straně bloku domů, zatímco já propracovával blok opačným směrem, takže jsme se měli potkat. Po čase jsem se šel podívat, co je zdrželo. Přišel ke mně muž, který se otázal: „Máte také některé z těchto knížek?“

„Ano,“ odpověděl jsem. Na to mě zatkl a odvedl na policejní stanici. Drželi mě ve vazbě téměř čtyři týdny. Většina strážníků byla přátelská. Dokud se člověk nedostal do rukou gestapa, mohl jednoduše uniknout tím, že by podepsal prohlášení, že už nikdy nebude rozšiřovat biblickou literaturu. Na žádost, abych takové prohlášení podepsal, jsem odvětil: „I kdyby jste mi nabídli jeden nebo dva miliony guldenů, stejně bych to nepodepsal.“

Ještě chvíli si mě tam nechali a pak mě předali gestapu. Potom jsem byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen v Německu.

Život v Sachsenhausenu

Když jsem v červnu 1941 do Sachsenhausenu dorazil, bylo tam už asi 150 svědků, většinou Němců. My, noví vězni, jsme byli umístěni do části tábora, které se říkalo Izolace. Tam nás naši křesťanští bratři vzali pod svou ochranu a připravili nás na to, co máme čekat. O týden později dorazil další transport se svědky z Nizozemska. Nejdříve nám nařídili, abychom stáli na místě před baráky od sedmi ráno do šesti večer. Vězni to někdy museli dělat každý den po dobu jednoho týdne nebo i déle.

Navzdory hrubému zacházení si bratři byli vědomi toho, že nutně potřebují zůstat organizováni a přijímat duchovní výživu. Každý den byl někdo určen k tomu, aby si připravil myšlenky o nějakém biblickém textu. Později, na vězeňském plácku, chodili k tomuto bratrovi svědkové po jednom a vyslechli si, co si připravil. Biblická literatura byla do tábora pašována pravidelně a různými způsoby a my jsme se každou neděli scházeli a společně ji studovali.

Do Sachsenhausenu byla nějak vpašována kniha Děti, která byla vydána ve Spojených státech na sjezdu v St. Louis v létě 1941. Abychom riziko, že bude kniha objevena a zničena, snížili na minimum, rozdělili jsme ji na části, které pak mezi bratry kolovaly, aby si ji všichni mohli přečíst.

Po nějaké době se vedení tábora dovědělo o shromážděních, která jsme konali. Svědkové tedy byli rozděleni a umístěni do různých baráků. To byla pro nás vynikající příležitost ke kázání jiným vězňům, a výsledkem bylo, že mnoho Poláků, Ukrajinců a jiných lidí přijalo pravdu.

Nacisté nijak neskrývali svůj záměr zlomit nebo zabít bibelforschery, jak byli svědkové Jehovovi nazýváni. Následkem toho na nás vyvíjeli značný tlak. Řekli nám, že nás propustí, když podepíšeme prohlášení, kterým se zřekneme své víry. Někteří bratři začali rozumovat: „Když budu na svobodě, budu moci dělat více v Jehovově službě.“ Ačkoli několik bratrů podepsalo, většina zůstala věrná navzdory všemu strádání, ponižování a týrání. O některých z těch, kteří udělali kompromis, jsme už nikdy neslyšeli. Jiní z nich se později naštěstí vrátili a jsou stále činnými svědky.

Pravidelně nás nutili přihlížet tomu, jak je někdo krutě tělesně trestán, třeba jak dostává pětadvacet ran holí. Jednou jsme museli sledovat, jak byli čtyři muži oběšeni. Takové zážitky na člověka skutečně působily. Jeden bratr, vysoký, hezký muž, který žil ve stejném baráku jako já, mi řekl: „Než jsem přišel sem, nemohl jsem vidět krev, aniž bych namístě neomdlel. Nyní jsem se ale zatvrdil.“ Zatvrdili jsme se, ale nebyli jsme bezcitní. Musím říci, že jsem v sobě k našim trýznitelům nikdy nechoval zášť a ani necítil nenávist.

Nějakou dobu jsem pracoval v pracovní četě (kommando) a pak jsem byl přijat do nemocnice s vysokou horečkou. Laskavý norský lékař a zdravotník z Československa mi pomohli a jejich laskavost mi možná zachránila život.

Pochod smrti

V dubnu 1945 bylo jasné, že Německo válku prohrává. Spojenci se rychle blížili od západu a Sověti od východu. Bylo nemožné, aby statisíce lidí v koncentračních táborech nacisté za několik dní zlikvidovali a zbavili se jejich těl, aniž by zanechali nějakou stopu. Rozhodli se tedy pobít nemocné a zbytek vězňů přemístit do nejbližších přístavů. Měli v úmyslu je tam naložit na lodě a pak je i s loďmi potopit.

Pochod asi 26 000 vězňů ze Sachsenhausenu začal v noci 20. dubna. Než jsme odešli z tábora, naši nemocní bratři byli vyzvednuti z nemocnice. Získali jsme káru, na které bychom je mohli vézt. Dohromady nás tam bylo asi 230 ze šesti zemí. Mezi nemocnými byl bratr Arthur Winkler, který velmi přispěl k rozvoji díla v Nizozemsku. My svědkové jsme tvořili konec konvoje a navzájem jsme se povzbuzovali k chůzi.

Zpočátku jsme šli 36 hodin bez přestání. Z toho strádání a naprosté vyčerpanosti jsem za chůze dokonce usnul. Zůstat pozadu nebo si odpočinout však nepřicházelo v úvahu, protože takový člověk riskoval, že ho stráže zastřelí. V noci jsme spali pod širým nebem na poli nebo v lese. Nebylo žádné jídlo nebo jen velmi málo. Když jsem měl opravdu silné křeče z hladu, lízal jsem zubní pastu, kterou nám daroval Švédský červený kříž.

Jednou se stalo, že německé stráže nevěděly, kde jsou ruská a americká vojska, a tak jsme čtyři dny tábořili v lese. To bylo štěstí, protože díky tomu jsme nedorazili včas do Lübecké zátoky, takže nás nemohli nahnat na lodě, které nás měly vzít s sebou do vodního hrobu. Nakonec jsme po dvanácti dnech a asi dvou stech kilometrech dorazili do crivitzského lesa. Bylo to nedaleko od Schwerinu, asi 50 kilometrů od Lübecku.

Napravo od nás stáli Sověti a nalevo Američané. Podle dunivé dělostřelby a neutichající střelby ručních zbraní jsme věděli, že jsme blízko bitevních linií. Německé stráže propadly panice; někteří utekli, jiní vyměnili svou vojenskou uniformu za vězeňský oblek, který stáhli z někoho mrtvého, a doufali, že nebudou poznáni. Uprostřed toho zmatku jsme se my, svědkové, modlili o vedení.

Vedoucí bratři rozhodli, že nazítří brzo ráno půjdeme směrem k americkým vojskům. Třebaže téměř polovina vězňů, kteří vyšli na pochod smrti, zemřela nebo byla zabita po cestě, všichni svědkové přežili.

Kanadští vojáci mě svezli do města Nijmegen, kde žila má sestra. Když jsem tam však dorazil, zjistil jsem, že se přestěhovala. Vydal jsem se tedy pěšky na cestu do Rotterdamu. Na cestě mi naštěstí jeden člověk nabídl svezení ve svém voze a dovezl mě až k mému cíli.

Pravda byla mým životem

Ještě tentýž den, kdy jsem přijel do Rotterdamu, jsem se opět přihlásil do průkopnické služby. O tři týdny později jsem byl již ve svém působišti ve městě Zutphen, kde jsem pak sloužil rok a půl. Během té doby se mi částečně obnovily tělesné síly. Pak jsem byl jmenován krajským dozorcem — tak říkáme cestujícím kazatelům. O několik měsíců později jsem byl pozván do biblické školy Strážné věže Gilead v South Lansingu ve státě New York. Po graduaci 12. třídy, v únoru 1949, jsem byl přidělen do Belgie.

V Belgii jsem sloužil v různých odvětvích služby včetně téměř osmi let v kanceláři odbočky a několik desetiletí jsem cestoval jako krajský nebo oblastní dozorce. V roce 1958 jsem se oženil s Justinou a ta se stala mou společnicí na cestách. Nyní, když na mě těžce doléhají roky, se stále těším z toho, že mohu alespoň v omezené míře sloužit jako zástupce cestujícího dozorce.

Když se ohlédnu zpět na svou službu, po pravdě mohu říci: „Není nic lepšího než pravda.“ Ano, nebylo to vždycky snadné. Zjistil jsem, že se musím učit z vlastních chyb a nedostatků. Když tedy mluvím s mladými lidmi, často jim říkám: „I vy budete dělat chyby a možná se dopustíte vážného přestupku, ale říkám vám: Nelžete. Promluvte si o té záležitosti se svými rodiči nebo starším ve sboru a pak učiňte potřebné změny.“

Za téměř padesát let své celodobé služby v Belgii jsem měl výsadu vidět děti, z nichž se později stali sboroví starší a krajští dozorci. Viděl jsem, jak počet 1 700 hlasatelů Království v zemi vzrostl na více než 27 000.

Ptám se vás: „Je snad nějaký způsob života více požehnaný než služba Jehovovi?“ Nikdy nebyl, není a nebude. Modlím se o to, aby mě a mou manželku Jehova stále vedl a aby nám žehnal, protože mu chceme sloužit navždy.

[Obrázek na straně 26]

Se svou manželkou krátce po sňatku v roce 1958