Pravda mě osvobodila

OTEC zemřel, když mi bylo sedm, a tak chudák maminka zůstala na výchovu šesti dětí sama. Vyrůstali jsme v jihoafrickém městě Johannesburgu. V dětství jsem se necítil ve společnosti jiných lidí dobře. Styděl jsem se totiž mluvit, protože jsem silně koktal.

Ovšem tento nedostatek mi pomohl rozvinout jiné schopnosti. Když jsme ve škole psali slohovou práci, dostával jsem obvykle nejlepší známku. Stávalo se dokonce, že učitelky předčítaly mé slohové práce v jiných třídách. Koktání také neovlivňovalo můj zpěv. Doma jsem trávil většinu volného času v ložnici zpěvem za doprovodu kytary.

Časem se hudba stala mou jedinou opravdovou zálibou. Toužil jsem hrát v rockové skupině a to se projevovalo na mých školních výsledcích. Vlastně jsem odešel ze školy a nedokončil jsem základní vzdělání. Založil jsem si kapelu a téměř každý víkend jsme trávili hraním na různých místech v okolí Johannesburgu. Brzy jsem si nechal narůst dlouhé vlasy a začal jsem hodně pít.

Pamatuji se, že jsme několik týdnů hráli v jednom nočním klubu v Johannesburgu. Padl jsem do oka jedné na pohled krásné ženě, která tam pracovala a kupovala mi alkoholické nápoje. Naplnil mě odpor, když jsem zjistil, že je to muž převlečený za ženu! Ano, tento noční klub obstarával zábavu homosexuálům. Abychom dokázali držet krok s časovým plánem v tomto nočním klubu — od devíti večer do pěti ráno, šest nocí do týdne —, stali jsme se závislými na drogách.

Po pěti letech hraní v kapele se mi přihodilo něco, co mě přinutilo, abych se začal vážně zamýšlet nad náboženstvím. Jistý katolický kněz pozval naši kapelu, abychom v jeho kostele hráli pro jednu organizaci mladých lidí. Sešlo se tam přes 500 dospívajících a katolický kněz dělal pokladníka. Hráli jsme opravdu divoce a mnoho přítomných bylo pod vlivem alkoholu. Ale mou pozornost upoutala jiná skupina mladých. Seděli v kruzích na tanečním parketu a nechávali mezi sebou kolovat drogy. Začal jsem si klást otázku, zda skutečně existuje Bůh.

Existuje Bůh?

Při svém hledání jsem zašel k adventistům sedmého dne, metodistům, katolíkům a k jiným církvím. Ovšem cítil jsem, že mi nemají co nabídnout, a tak jsem k nim brzy přestal chodit. Mé rozčarování se ještě prohloubilo tím, co se jednou v neděli večer odehrálo na diskotéce. Bylo tam přítmí a hudba hlasitě hrála. Vtom jsem zahlédl barmana. Byl to místní katolický kněz. Na sobě měl džínsy, byl bez košile, jen ve vestě a na krku měl velký kříž. Neměli jsme dojem, že je lepší než my, a říkali jsme mu kněz hipík.

Začal jsem se zajímat o buddhismus. Koupil jsem si sošku Buddhy a postavil jsem si ji do pokoje vedle postele. Každý den jsem si před ní klekal a říkal jsem: „Ó Buddho, pomoz mi, prosím.“ Také jsem věřil, že lidé mají astrální duši, která je spojena s tělem stříbrnou šňůrou, a že jejím prostřednictvím může člověk putovat celým vesmírem, kamkoli bude chtít.

Tato falešná víra v nesmrtelnost duše ovlivňovala naši hudbu. (Srovnej Kazatele 9:5, 10 a Ezekiela 18:4.) Začal jsem pod vlivem drog skládat písně. Skupina se naučila mou hudbu hrát a nechali jsme si udělat profesionální nahrávku. Celá nahrávka byla dlouhá dvě hodiny a námětem písní byl život astrálního poutníka. Jedna z písní byla o Satanovi; propagovala rouhačskou představu, že Ďábel je silnější než Bůh.

Posedlost okultismem a halucinogenními látkami mi skutečně škodila. Probouzel jsem se v noci a viděl jsem, jak se po mém pokoji pohybují temné postavy. Jednou v noci se ke mně začala blížit určitá hrůzostrašná věc, ruce mi klesly a stěží jsem se mohl pohnout. Jindy se stalo, že jsem ležel v posteli a vtom se mi v pokoji náhle zjevily podivné předměty. Začínal jsem toužit, abych se dokázal z tohoto otroctví vymanit.

Den, který změnil můj život

Tou dobou se můj bratr Charles a jeho manželka Lorraine stali svědky Jehovovými. V sobotu ráno jsem se často probouzel s kocovinou a u postele jsem nacházel lísteček. Charles na tyto lístečky vypisoval několik biblických textů, které se vztahovaly k mému vzpurnému životnímu stylu.

Pak mě jednou v neděli Charles a Lorraine pozvali na biblickou dramatizaci, kterou měli svědkové Jehovovi předvést na svém každoročním oblastním sjezdu v Pretorii. Byl jsem na tu dramatizaci zvědavý, a tak jsem se rozhodl, že půjdu. Když jsem viděl takové množství čistých lidí, byl jsem mile překvapen! Tento den se mi líbil, přestože jsem nerozuměl devadesáti procentům toho, co jsem slyšel. Když mě Charles seznámil se svými přáteli, dojalo mě, s jakou vřelostí mě přivítali, ačkoli jsem měl dlouhé vlasy a nebyl jsem vhodně oblečen. Zařídilo se, aby se mnou jeden svědek Jehovův studoval Bibli.

Příští týden jsem nešel na zkoušku naší kapely, ale místo toho jsem šel na shromáždění svědků Jehovových do jejich sálu Království. Koncem týdne jsem se rozhodl, že z kapely vystoupím a prodám hudební vybavení. Když se kapela rozpadla, dohodli jsme se, že si u sebe ponechám originál našich nahrávek, protože jsem složil hudbu i texty všech písní. Nedokázal jsem odolat touze vlastnit tento originál. Také jsem si ponechal svou akustickou kytaru a dále jsem hrál okultní hudbu, kterou jsem složil pod vlivem drog.

Když jsem pokračoval ve studiu Bible a v účasti na shromážděních, začalo postupně růst mé porozumění Božím požadavkům. Brzy jsem si uvědomil, že pokud chci dělat Bohu radost, budu se muset účastnit shromáždění a podílet se na šíření dobré zprávy dům od domu jako jeden ze svědků Jehovových. (Skutky 5:42; Římanům 10:10) Samotné pomyšlení na to mi nahánělo hrůzu. Jelikož jsem velmi silně koktal, uzavřel jsem se do sebe a většinou jsem se spoléhal na to, že za mě budou mluvit druzí.

Koktání mě nezastavilo

Na shromážděních jsem si říkal: ‚Kdybych jen dokázal podat komentář jako ostatní.‘ Nakonec jsem jej podal, ale jaký jsem sváděl boj, abych ze sebe dostal těch několik slov! Po shromáždění ke mně mnozí přicházeli a chválili mě. Cítil jsem se jako fotbalista, který právě vstřelil branku. Začínal jsem na sobě pociťovat skutečnou lásku, která je znakem pravého křesťanství. — Jan 13:35.

Další překážka přišla, když jsem se nechal zapsat do školy teokratické služby a měl jsem před několika posluchači veřejně číst z Bible. Koktal jsem tak silně, že jsem nedokázal úkol dokončit ve vymezeném čase. Po shromáždění mi dozorce školy laskavě udělil praktickou radu. Navrhl mi, abych se sám cvičil ve čtení nahlas. Začal jsem to uplatňovat a každý den jsem trávil určitý čas hlasitým čtením z Bible a z časopisu Strážná věž. Sebedůvěra, kterou jsem získal ve škole teokratické služby, mi pomohla vyrovnat se s náročným úkolem navštěvovat cizí lidi ve službě dveře ode dveří. V říjnu 1973 jsem symbolizoval svou oddanost Jehovovi Bohu křtem ve vodě.

Konečně se vysvobozuji

Stále jsem však byl novým, nezralým křesťanem. Tak například někdy v neděli po kazatelské službě dveře ode dveří, když byla venku zima, jsem si sedl do svého auta a zavřel jsem okna. Vyhříval jsem se na slunci a poslouchal jsem kazetu s originální nahrávkou své hudby. V té době jsem se začal ucházet o jednu skvělou mladou ženu jménem Debbie, která se podílela na kazatelské službě plným časem. Jednou, když jsem poslouchal tuto nahrávku, Debbie přistoupila k autu. Rychle jsem vypnul přehrávač. Kdesi hluboko v nitru jsem cítil, že tato hudba není pro křesťana vhodná.

Brzy nato, co jsme se s Debbie vzali, začaly problémy. Často jsem se v noci probouzel celý zpocený a roztřesený. Míval jsem hrůzostrašné sny o tom, jak se brodím řekami krve a jak mě honí démoni. Toto období démonských útoků bylo pro mou ubohou manželku těžké, a trvalo mnoho měsíců. Ačkoli Debbie nevěděla přesně, co má hudba obsahuje, tušila její špatný vliv na mě, a dávala tento názor najevo. Ale já jsem stál tvrdohlavě na svém: „Tuto kazetu si nechám navždy na památku.“

Hádali jsme se i kvůli mnoha jiným věcem a často to vyvrcholilo tím, že jsem na Debbie křičel. Kvůli tomu, že jsme se tolik hádali, Debbie učinila moudrý krok a požádala sborové starší o pomoc. Někdy nás navštívil některý starší a snažil se nám pomoci, ale jakmile odešel, znovu jsem se na Debbie rozhněval. Byl jsem příliš pyšný, než abych připustil, že potřebujeme pomoc, a tak jsem říkal: „Kdo ti dal právo chodit ke starším a mluvit s nimi? To je moje odpovědnost. Já jsem hlavou v domě.“ Ano, měl jsem nevyrovnaný názor na to, co to znamená být hlavou rodiny. V takových případech jsem se uzavřel do sebe a celé dny jsem s ní nepromluvil. Nyní si uvědomuji, že se jen snažila zachránit svého muže a své manželství.

Pak jednou večer pověděla Debbie jednomu staršímu o mé hře na kytaru a o hudbě, kterou poslouchám. Starší tedy přišel ke mně a dlouho jsme spolu hovořili. Vzpomínám si, že se mě zeptal: „Nemáš doma něco, co by snad mohlo být příčinou tvých potíží?“ Konečně jsem vyšel s barvou ven a řekl jsem mu o té kazetě. Připustil jsem, že mi to tížilo svědomí. — 1. Timoteovi 1:5, 19.

Ještě téhož večera po odchodu staršího jsem se rozhodl, že se kazety zbavím. Debbie ji se mnou odnesla na dvorek a pokusili jsme se ji spálit. Nechtěla však hořet. Vykopali jsme proto díru do země a kazetu pohřbili. Také jsem prodal kytaru. Říkal jsem si: ‚Chci-li se od znečišťující hudby osvobodit, pak to musím udělat úplně.‘ A stalo se něco úžasného — moje zlé sny přestaly. Od té doby se naše manželské vztahy postupně zlepšovaly.

Náročný úkol — veřejné proslovy

Škola teokratické služby mi sice dodala více sebevědomí, ale stále ještě jsem silně koktal. Toužil jsem umět přednést ve sboru proslov a nezakoktat se při něm. Debbie mi laskavě doporučila, abych zašel za logopedem. Souhlasil jsem a zhruba čtyři měsíce jsem dostával jednou týdně pomoc od odborníka. Léčbou a uplatňováním dobrých rad Jehovovy organizace jsem dokázal udělat v řečnictví pokrok.

V roce 1976 jsem měl tu přednost, že jsem byl jmenován sborovým starším. O dva měsíce později jsem měl svou první pětačtyřicetiminutovou veřejnou přednášku. O několik let později jsem měl přednost mít svůj první proslov na krajském sjezdu. Po čase mi začaly být přidělovány proslovy téměř na každém krajském sjezdu. Potom v prosinci roku 1990 přišla vrcholná událost v oblasti mého veřejného řečnictví. Dostal jsem přednost pronést dvacetiminutový proslov o křesťanském rodinném životě před více než čtyřtisícovým posluchačstvem anglického sektoru na oblastním sjezdu svědků Jehovových „Čistý jazyk“ v Johannesburgu.

Neustále se musím soustředit na to, abych nekoktal. Když to zanedbám, koktání se vrací. A jakmile začnu koktat, je velmi těžké přestat. Tu a tam s tím ještě mám trochu problémy, avšak velice mi pomáhá, když se spoléhám na Jehovu. Kdykoli vystoupím na pódium, abych přednesl proslov, modlím se k Jehovovi, aby mi pomohl zklidnit se a dobře předložit všechny informace. Mohu však říci, že jsem po proslovu nikdy nezapomněl pokorně Jehovovi poděkovat, protože jsem to dokázal jen díky jeho pomoci.

Debbie a já jsme také dostali požehnání v podobě dvou nádherných dětí, Pendray, které je patnáct, a Kyle, tomu je jedenáct. Jako rodina se velmi těšíme ze služby dveře ode dveří. Horlivost Pendray a Kylea v tomto díle je pro mě a pro Debbie skutečně velkým povzbuzením.

Když se dívám zpět na svůj život, cítím jednak radost, jednak lítost. Lítost nad tím, jaký špatný vliv měla moje hudba na jiné lidi, ale radost z toho, že jsem nalezl pravdu, že jsem přestal hrát znečišťující hudbu a že jsem dokázal překonat překážku v podobě koktání. Často vzpomínám na slova, která řekl Ježíš svým učedníkům: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Prostřednictvím Jehovovy nezasloužené laskavosti jsem tuto radostnou skutečnost poznal sám na sobě. — Vyprávěl William Jordaan.

[Obrázky na straně 26]

Debbie a William Jordaanovi dnes

Neustále se musím soustředit na to, abych nekoktal