Hledala jsem lepší svět
Vypráví bývalá katolická jeptiška
LEPŠÍ svět — je něco takového vůbec možné? Když Bůh tvořil svět, jeho předsevzetím jistě nebylo, aby svět byl plný nenávisti, násilí, sobectví, zkaženosti, utrpení a nespravedlnosti. Musí přece existovat lepší svět. Kdyby to bylo možné, byla jsem rozhodnuta přispět k jeho vytvoření.
Narodila jsem se v argentinské provincii Corrientes, v místě proslaveném uctíváním Panny z Itatí, a tam jsem také vyrostla. Místní obyvatelstvo tvoří nesmírně pobožní katolíci, kteří k uctění této panny každoročně podnikají mnoho poutí. K takovým lidem jsem patřila i já. Od dětství jsem toužila poznat Boha, o němž se tolik hovořilo, ale otec mi zakázal chodit na hodiny katechismu. Později, když jsem dospívala, se vinou špatné společnosti stal z mého otce opilec. Trpěli jsme tím všichni, ale především matka, která musela snášet největší nápor jeho slovních i tělesných útoků. V důsledku toho jsem začala nenávidět osoby opačného pohlaví a myslela jsem si, že všichni muži jsou zlí a zvrácení.
Můj cíl — vražedná zbraň
Díky škole se však rozvinuly lepší stránky mé osobnosti. Učila jsem se horlivě a houževnatě a obdržela jsem diplom za studijní výsledky v oboru dámská krejčová a v obchodních předmětech. Později jsem při závěrečných zkouškách z učitelství získala nejlepší známky. Nyní se začínaly plnit mé nejsmělejší sny: získat tituly a diplomy, které by mě vysvobodily z područí otce. Zároveň jsem začala vymýšlet plány. Chtěla jsem těžce pracovat, abych matce ulehčila, a potom jsem si chtěla koupit revolver a — zastřelit otce.
To mi přirozeně nepřineslo žádnou radost, tím méně pokoj a štěstí. Připadala jsem si jako zvíře v kleci. Bylo mi 20 let a ocitla jsem se v bludišti, z něhož nebylo východiska.
Náboženský život — očekávání v rozporu se skutečností
Zhruba v té době jsem se začala stýkat s jeptiškami a také s komunisty. Obě strany se na mě snažily vyvíjet nátlak svými názory. Ale myšlenka na to, že bych mohla pomáhat chudým v dalekých zemích Afriky a Asie, mě přiměla k rozhodnutí vstoupit do kláštera.
V klášteře jsem žila 14 let. Byl to pro mě pohodlný, tichý a pokojný život. Teprve v době, kdy jsem začala spolupracovat s kněžími, kteří se drželi filozofie soustředěné na rozvojový svět, jsem si uvědomila rozdíl mezi světem, v němž jsme žily my, jeptišky, a světem, v němž žilo ostatní lidstvo — světem bolesti a nespravedlnosti, kde lidé trpí pod útlakem mocných.
V řádu tereziánských karmelitských misionářek, k němuž jsem patřila, se hodně mluvilo o spravedlnosti, ale moje představené ji v jednání s druhými patrně zcela přehlížely. Členové učitelského sboru dostávali plat, který ani zdaleka nedosahoval vládou stanoveného mzdového tarifu. Neměli naprosto žádné sociální výhody ani pro sebe, ani pro své rodiny a mohli být kdykoli propuštěni bez předchozího upozornění a bez odškodného. Zaměstnanci, kteří pomáhali s provozem školy, na tom byli ještě hůř; po deseti až dvanáctihodinové pracovní době museli pracovat ještě v dalším zaměstnání, aby uživili rodinu. Chtěla jsem tuto nespravedlivou situaci napravit.
Když jsem se o tom zmínila matce představené, řekla mi, že mít na rameni samopal, byla by ze mě učiněná extrémistka! V té chvíli jsem si pomyslela, že by bylo lepší být extrémistkou než se chovat tak nelidsky. Rozhodla jsem se proto, že požádám o zproštění doživotního slibu čistoty, chudoby a poslušnosti, který jsem složila. Chtěla jsem církvi pomáhat v širším měřítku. Zproštění mi bylo ochotně poskytnuto.
Moje politická činnost
Pak pro mě nastala opravdová řehole. Nebýt laskavých lidí, které jsem měla kolem sebe, neměla bych často ani jediné sousto chleba. Poprvé v životě jsem se přesvědčila o skutečném životě prostých lidí. Usilovně jsem spolupracovala s místní církví po všech stránkách — náboženské, sociální i politické. Jakožto učitelka dospělých jsem měla množství příležitostí hovořit s lidmi o zaostalých poměrech, v kterých je společnost nutila žít, o tom, jaké jsou příčiny těch poměrů a jaká řešení jsou možná. O jaká řešení šlo? Zprvu pracovat na dosažení vytouženého cíle — spravedlnosti — pokojnými prostředky a protesty; potom, bude-li to nutné, použít násilí.
Náboženskopolitické hnutí, se kterým jsem byla spojena, organizovalo katolické kněžstvo. Má podporu laiků a svou činnost zaměřuje na zaostalé oblasti v Africe, Asii a Latinské Americe. Podporuje revoluční proces, který by vedl k okamžitým radikálním změnám v sociálně ekonomické struktuře a definitivně odmítá všechny typy ekonomického, politického a kulturního imperialismu. Jeho cílem je ustanovit latinskoamerický socialismus, který bude podporovat utváření hombre nuevo (nového člověka), osvobozeného od pout zahraničních politických systémů.
Zavázali jsme se, že budeme stále víc a víc pronikat mezi chudé lidi a ztotožňovat se s jejich životní situací. S těmito ideály v mysli jsem bojovala za to, abych každému pomohla — mladým i starým, dospívajícím i dospělým.
Můj soukromý život — největší rozčarování
Při svém boji za lepší životní podmínky chudých jsem zapomněla, že srdce může být zrádné. Zamilovala jsem se do kněze, který byl mým nadřízeným, a dva roky jsem s ním žila. Po čase jsem otěhotněla. Když se to kněz dozvěděl, chtěl, abych podstoupila potrat. Odmítla jsem, protože by to byla vražda. Abych mohla dítě porodit, musela jsem se vzdát práce pro tohoto kněze a opustit město, aby se nepřišlo na to, že jsem byla jeho milenkou.
Opouštěla jsem město s velkou bolestí v srdci a uvažovala jsem o sebevraždě. Chtěla jsem skočit pod vlak, ale něco mi v tom zabránilo. Vydržela jsem. Přátelé, členové rodiny a lidé z mého domovského města, kteří mi byli příznivě nakloněni, mi projevili lásku, soucit a pochopení. Něco takového mi jediný muž, kterého jsem kdy milovala, nikdy neprojevil. Když se mi narodil syn, tito lidé se o nás starali. Chtěla jsem, aby z mého syna vyrostl silný, průbojný muž, který by byl věrný svému přesvědčení a ochotný za své ideály položit život. Na znamení tohoto přání jsem mu dala druhé jméno Ernesto, v upomínku na Ernesta Che Guevaru (známého argentinského partyzána), jehož jsem velice obdivovala.
Když armáda svrhla argentinskou vládu, nastalo pronásledování levicových skupin a osob, které s vládou spolupracovaly. Mnozí z mých společníků byli zatčeni. Několikrát v mém domě dělali prohlídku encapuchados (muži v kuklách), kteří všechno prohledali a téměř všechno mi ukradli. Mnohokrát jsem byla předvolána, abych prozradila, kde se skrývají moji společníci, ale já jsem svým přátelům zůstávala věrná a dávala jsem přednost smrti před zradou.
Závažný milník
Jelikož jsem žila pod takovým tlakem, potřebovala jsem někoho, komu bych se mohla vypovídat, někoho, komu bych mohla důvěřovat a na koho bych se mohla spolehnout jako na opravdového přítele. A tehdy u mě zaklepaly dvě svědkyně Jehovovy. S radostí jsem je pozvala dovnitř. Povšimla jsem si u nich určitého pokoje a přátelského jednání, a to mě přitahovalo. Chtěla jsem, aby přišly znovu a studovaly se mnou Bibli. Když opět přišly, vysvětlila jsem jim svou obtížnou situaci a otevřeně jsem jim řekla, že nechci, aby se do něčeho zapletly a byly považovány za spolupachatelky. Ujistily mě, že se nebojí, protože úřady je znají.
Při studiu Bible mi už od začátku stálo v cestě mnoho překážek. Ztratila jsem víru a důvěru v Boha, a proto mi bylo velmi zatěžko přijmout nauky, uvedené v biblické studijní pomůcce Pravda, která vede k věčnému životu. Málem jsem přestala studovat, neboť jsem Bibli považovala za mýtus a myslela jsem si, že Marx měl pravdu, když řekl, že náboženství je „opiem lidstva“. Své pocity jsem vyjádřila svědkyním a řekla jsem jim, aby už se mnou dál neztrácely čas. Odpověděly však, že nepovažují za ztrátu času poskytovat pomoc lidem, kteří ji potřebují.
Jiným dojmem však na mě zapůsobilo pozvání do sálu Království. Měla jsem už dost různých shromáždění, kde viditelně chyběl dialog, přátelství a vzájemná úcta. Ovšem shromáždění svědků Jehovových byla jiná. Jsou založená na Bibli, posilují víru a podněcují nás k vzájemné lásce a k tomu, abychom milovali dokonce i své nepřátele.
Nová křesťanská osobnost nahrazuje násilí
Konečně jsem nalezla cestu k lepšímu světu. Svou oddanost Jehovovi Bohu jsem 8. června 1982 symbolizovala křtem ve vodě a tehdy jsem zatoužila jako nikdy dřív svléci ze sebe starou osobnost, onoho politického násilného hombre nuevo, a obléci novou osobnost s jejím vynikajícím ovocem, které je popsáno v Galaťanům 5:22, 23. Nyní se účastním jiného druhu boje, křesťanského boje, kázání dobré zprávy o Království. Úplně se vydávám ve prospěch jiných lidí, které učím pravdám o Království a o přicházejícím lepším světě.
Jaké je to požehnání, že mohu svého synka učit chodit ve šlépějích Krista Ježíše, našeho Vůdce a Vzoru, místo toho, aby vyrůstal do podoby Ernesta Che Guevary. Modlím se, abych spolu se svým synem a se všemi lidmi, kteří milují spravedlnost, včetně mých příbuzných a mých bývalých společníků, mohla vejít do věčného lepšího světa, do pozemského ráje naplněného štěstím, mírem, radostí a spravedlností. Násilí nikomu neprospívá; pouze rodí nenávist, rozdělení, zklamání a nekonečné potíže. Říkám to z vlastní zkušenosti. — Eugenia María Monzónová.
[Obrázek na straně 22]
Kázání dům od domu v Argentině