„Nacisté nás nemohli zastavit!“

STÁL jsem před cizím domem. Zaklepal jsem na dveře. Třásl jsem se od hlavy až k patě a doufal, že nikdo nebude doma. Byl jsem mladý, právě mi bylo jednadvacet, a poprvé v životě jsem vyšel do služby dveře ode dveří, do služby, jakou vykonávají svědkové Jehovovi. Bylo to v listopadu 1934 v Německu a Hitler zde takovouto službu přísně zakázal. Služebník, který vedl naše malá shromáždění, se zmínil o tom, že plánuje evangelizační službu, a já si pomyslel: „To se mě určitě nebude týkat!“ Nebyl jsem totiž ještě ani pokřtěný a znal jsem pouze jeden biblický text. Ale mýlil jsem se — týkalo se mě to. A tak jsem tu stál.

Nikdo není doma! Ulevilo se mi. U dalších dveří opět nikdo neotvíral, ale slyšel jsem uvnitř zvuky, a tak jsem dveře otevřel. Nějaká žena tam právě umývala hrnce. Tvářila se vylekaně, když mě viděla. Nervózně jsem začal vysvětlovat svůj jediný text, Matouše 24:14. Beze slova na mne hleděla. (Později jsem se dověděl, že je hluchá.) Najednou se vedle mne objevil muž. Předpokládal jsem, že je to manžel, a tak jsem pokračoval ve vydávání svědectví. Tu jsem však ucítil pod žebry revolver. Byl to jakýsi nacistický vůdce! Můj společník, který kázal na druhé straně ulice, klepal na jeho dveře, a on ho za to shodil ze schodů. Nacista si myslel, že pro dnešek už se s kázáním skončilo, ale vtom zahlédl mě a přišel mě zatknout. Zatímco můj společník se jednoduše oprášil a pokračoval v kázání, já jsem se ocitl na čtyři měsíce ve vězení. Takový byl začátek mé kazatelské dráhy.

Do koncentračního tábora!

Po propuštění mě bratři pověřili, abych pomáhal při svědeckém díle v podzemí. Nacisté však sledovali každý můj krok. Netrvalo dlouho a byl jsem znovu zatčen. Místní policie mě předala gestapu a když jsem uslyšel rozsudek, sevřelo se mi hrdlo: „Do koncentračního tábora!“ Měl jsem jít do tábora Esterwegen. V táboře bylo asi sto dvacet svědků (Bibelforscher), a esesáčtí dozorci byli rozhodnuti zlomit naši ryzost.

Byl tam jeden seržant, kterého jsme přezdívali „Železný Gustav“. Ten se rozhodl, že nás přinutí ke kompromisu. Jednou nás všechny donutil v horkém srpnovém slunci vykonávat namáhavé cviky — celý den bez přestávky. Na konci dne se polovina bratrů zhroutila, někteří těžce onemocněli a museli na ošetřovnu. Je smutné, že dozorce jednoho sboru zeslábl a podepsal „listinu o kompromisu“. Přidalo se k němu ještě dvanáct dalších z jeho sboru.

„Železný Gustav“ byl hrdý, protože se zdálo, že jeho týrání působí. Sliboval: „Zítra tuto listinu všichni rádi podepíšete a žádný Jehova vám nepomůže.“ Umíte si jistě představit, jak vroucně jsme se tu noc modlili. Ráno jsme pak čekali, až přijde „Železný Gustav“. Čekali jsme a čekali, až nám nakonec přikázali, abychom se vrátili do baráků. Gustav nikde! Posléze jsme se dozvěděli, co se stalo. Toho rána „Železný Gustav“ na cestě do tábora dostal tvrdou lekci o tom, že není tak docela ze železa. Najel motocyklem přímo do jednoho z cihlových pilířů, které stály po stranách vstupní brány — široké dobrých 9 metrů! Byl spěšně odvezen do nemocnice s roztříštěným čelem a zlomenou rukou. Když jsme ho konečně po dvou měsících znovu uviděli, řval: „To mi udělal ten váš Jehova!“ Ani v nejmenším jsme o tom nepochybovali.

Vzhůru do Holandska

V prosinci 1935 mě propustili a řekli mi, že mám nastoupit do německé armády. Rozhodl jsem se, že se místo toho pokusím dostat přes Holandsko do Španělska a pokračovat tam ve svědecké službě. Jakmile jsem se dostal do Holandska, vyhledal jsem svědky a ti na mě naléhali, abych v Holandsku zůstal. Bylo nesmírně příjemné opět svobodně kázat a být s bratry a sestrami na křesťanských shromážděních! Projížděli jsme holandským venkovem na kolech. Ve dne jsme kázali a v noci jsme spali ve stanech. V průměru jsme každý měsíc strávili kázáním 200 až 220 hodin.

Peněz na jídlo a na další výdaje jsme měli málo. Živě si vzpomínám na jednoho sedláka, který viděl, jak si večer připravujeme skromné jídlo, a tak nás pozval na večeři. Čekal nás bohatý stůl plný vynikajících jídel! Od té doby se tato láskyplná rodina starala o naše základní potřeby, třeba o máslo, vajíčka, sýr, chléb, a dokonce nám pomáhala s praním prádla. Všichni členové rodiny se stali svědky. Později se stali životně důležitými styčnými spolupracovníky v činnosti, která byla před námi.

V roce 1936 se v Bernu ve Švýcarsku konal sjezd. Promluvil na něm Joseph F. Rutherford, tehdejší prezident Společnosti Strážná věž. Teprve tam, po takové době, kterou jsem strávil jako zvěstovatel dobré zprávy plným časem, jsem byl konečně pokřtěn!

Haag

Byl jsem přidělen do jednoho území v Haagu. Pravdu z Božího slova tam přijalo mnoho rodin. Dodnes udržuji s některými z nich spojení. V roce 1939 mě holandská policie zatkla — a to, světe, div se, jako nacistického špióna! Z vězení jsem prostřednictvím dopisů pokračoval ve vydávání svědectví, jak nejlépe jsem uměl, i když jsem věděl, že soudce čte veškerou poštu, kterou posílám ven. Propustili mě po pěti měsících. Poslední dva jsem strávil v samovazbě. Několik dnů poté, co jsem se vrátil do svého domova v Haagu, začala německá Luftwaffe tuto oblast bombardovat! Věděl jsem, že vzápětí po invazních jednotkách přijde gestapo. Bylo načase jít opět do podzemí.

Ale jak se budu nepozorovaně přemísťovat? Jeden bratr, který vlastnil obchod s jízdními koly, mi smontoval zvláštní kolo. Bylo přesně takové, jaké používala tajná policie — stejná zvláštní barva, stejná vysoká řídítka a úchytky na šavli. Příslušníci tajné policie mě dokonce zdravili v domnění, že jsem jedním z nich! Jednou jsem však jel po cestičce pro cyklisty, oddělené od silnice živým plotem, když vtom si mě mezerou v živém plotě všimli dva policisté, kteří jeli na kole po opačné straně. Poznali ve mně hledanou osobu. Nikdy v životě jsem tak rychle nešlapal! Oni se museli nejprve dostat k přejezdu, než se mohli otočit a vydat se za mnou. Usilovně se mě snažili dohnat, avšak nakonec jsem jim ujel.

Často jsem unikal jen o vlásek

Policie nyní věděla o mé přítomnosti v Haagu. Začal jsem z bezpečnostních důvodů nocovat v různých domácnostech. Jednou jsem spal u rodiny, která měla tři děti. Jako obvykle jsem si vyložil šaty tak, abych se mohl v případě policejního přepadení rychle obléci. Také jsem zařídil, aby dvě z dětí spaly spolu, abych tak mohl při odchodu jedno dítě přemístit do své prázdné postele. Nacisté by tak nenašli prázdnou vyhřátou postel.

V pět hodin ráno se tato opatření vyplatila. Ozvalo se silné, vytrvalé bušení na dveře. Stihl jsem ještě přesunout do své postele devítiletého chlapce, nacpat oblečení do cestovního kufříku, vzít si klobouk a kabát a bosý vyskočit zadním oknem do sněhu. Naštěstí je nenapadlo umístit na dvoře stráž. Utíkal jsem k rodině, s níž jsem studoval Bibli. Bylo sice půl šesté ráno, tma a zima, ale tento muž mě pustil dovnitř a beze slova mě ukryl. Všichni tři členové jeho rodiny se později stali svědky.

Když gestapo vyslýchalo rodinu, odkud jsem právě utekl, soustředilo se na onoho malého chlapce. Dokonce mu nabízeli peníze, když prozradí, zda je nedávno nenavštívil „strýc“. Odpověděl jim: „Ano, ale to už bylo před dlouhou dobou.“ Jak dlouhou? To už nevěděl. Odešli bez úspěchu. Později se jej maminka zeptala, proč tak odpověděl, když přeci věděl, že „strýc Tom“ (moje krycí jméno) u nich právě strávil noc. Řekl: „Dvacet čtyři hodin je dlouhá doba, je to hodně minut.“ A to měl pravdu!

Mým dalším přidělením byl Groningen. Některé svědky v tomto městě přemohl strach, a kazatelské dílo se prakticky zastavilo. Ale brzy bratři opět projevovali nebojácnost a vzdorovali brutálnímu holandskému gestapu. Jedné noci roku 1942 jsme se dokonce zúčastnili „náletu“ — rozšířili jsme ve městě během předem určených deseti minut tisíce biblických traktátů. Všechny noviny psaly, že britské královské letectvo rozšířilo pro svědky Jehovovy milióny letáků! Dali jsme tak gestapu vědět, že jsme živi a daří se nám. Nacisté nás nemohli zastavit — nikdy!

Válka se vlekla dál a chodit po ulicích bylo stále nebezpečnější. Jednoho večera jsem právě odcházel s jedním bratrem z tajného shromáždění v Hilversumu, když do mě najednou někdo zezadu narazil a jakýsi předmět se mi s rachotem skutálel k nohám. Zvedl jsem jej a s hrůzou jsem si uvědomil, že je to německá vojenská přilba! Její majitel stál u svého kola a posvítil na mě baterkou. Přistoupil jsem k němu; vytrhl mi přilbu z rukou, vytáhl revolver a zakřičel: „Jste zatčen!“

Celý jsem se chvěl. Když mě zatkne, je se mnou pravděpodobně konec. Modlil jsem se k Bohu o pomoc. Kolem se seskupili lidé, kteří uslyšeli hluk. Všiml jsem si, že se voják trochu kymácí, a došlo mi, že je opilý. Vzpomněl jsem si, že německý vojenský řád povoluje důstojníkům chodit v civilních šatech. Přistoupil jsem tedy k vojákovi a se vší autoritou, jakou jsem dokázal v sobě najít, jsem vykřikl: „To nevíte, kdo jsem?“ Voják strnul. Narazil si přilbu a zasalutoval! Vytratil se postrašený do noci v přesvědčení, že urazil důstojníka. Kolemstojící se rozešli. Mohl jsem děkovat Jehovovi, že jsem opět unikl o vlásek!

Život v belgickém podzemí

Mé další přidělení bylo do jiné země: Belgie. Stal jsem se předsedajícím služebníkem v Antverpách. Byl vydán zákaz, a tak jsem každý týden vedl v různých domácnostech mnoho malých shromáždění. Také jsem byl kurýrem, byl to další článek úžasného řetězce, který během těch těžkých let sloužil k přísunu duchovního pokrmu.

Místem našich setkání při pašování literatury z Holandska byla restaurace. Budova sama byla v Belgii, ale zahrada v Holandsku. Bylo to tedy ideální místo, kde jsem se mohl scházet se svou spojkou a vyměňovat si s ní aktovky. Majitel usoudil, že jsme agenti britské zpravodajské služby, a spolupracoval s námi. Dokonce řekl příslušníkovi policie, který měl nad objektem dohled, aby nás nechal na pokoji. Jednoho dne však měl službu nový strážník, Belgičan, který sympatizoval s nacisty a který mne neznal. Když mě uviděl s velkým koženým kufrem, trval na tom, abych jej před ním otevřel. Odmítl jsem; bylo v něm totiž tři sta nebo čtyři sta časopisů Strážná věž. Zatkl mě tedy a odvedl mě na policejní stanici. Policista, který stanici vedl, řekl strážníkovi, aby odešel, že se o mě postará sám. Pak tiše poznamenal: „Nechci vidět obsah vašeho kufru. Jenom, prosím vás, příště používejte menší kufry.“ Opět jsem jen mohl děkovat Jehovovi!

Šestého června 1944 nastal den D, spojenecká vojska zahájila invazi do Belgie a válka zachvátila přímo Antverpy. Svědecká služba a účast na shromážděních se staly skutečnou výzvou, protože z obou stran městem postupovala palba z pušek i z děl. Téměř před koncem války se služebník odbočky mylně domníval, že už nebude nutné, abych zůstal v podzemí. Poslechl jsem v rozporu s radou přátelsky nakloněného kapitána policie, který byl toho mínění, že je ještě příliš brzy na to, abych odhalil svou totožnost. O jedenáct měsíců později jsem měl za sebou nejhrůznější zážitek svého života. Úřady mému příběhu neuvěřily. Byly přesvědčeny, že jsem agent gestapa, a uvěznili mě v tak nelidských podmínkách, jaké jsem dosud nezažil. Mnoho mužů mladších než já během oněch měsíců onemocnělo a zemřelo. Když jsem byl konečně propuštěn, byl jsem tělesně úplně vyčerpaný.

Věrná služba pokračuje

Než jsem se konečně mohl vrátit do Německa, byl jsem podroben dalším srdcervoucím odkladům, výslechům a věznění — bylo to deset let ode dne, kdy jsem odešel! Znovu jsem se sešel s matkou, věrnou svědkyní, a mohli jsme se podělit o mnoho zážitků. Pomalu jsem opět získal sílu a vrátil jsem se ke službě plným časem, tentokrát v Schweinfurtu. A měl jsem nesmírnou radost, když jsem mohl pomáhat s přípravami na náš první poválečný sjezd, který se konal v Norimberku, přímo tam, kde Hitler pyšně předváděl své oddíly! Později jsem byl nadšen, když jsem byl přijat do Školy Strážné věže Gilead ve Spojených státech, kde jsem měl být vyškolen na misionáře.

Na setkání, krátce před odchodem z Gileadu, jsem se sešel s Lillian Gobitasovou, která sehrála klíčovou úlohu v boji za náboženskou svobodu v souvislosti s uctíváním vlajky ve Spojených státech. Řekla mi, že se jí líbila sóla, která jsem zpíval během setkání. Jen jsem se usmíval, protože jsem jí nerozuměl. Ona mluvila dál, a já se dál usmíval. Nakonec jsme se vzali! Přirozeně poté, co jsme oba ukončili Gilead a pracovali jako misionáři v Rakousku.

Časem nás mé zdravotní problémy donutily vrátit se do Spojených států. Pak se nám narodily dvě krásné děti, syn a dcera. Oba jsme byli nesmírně šťastní, když jsme viděli, jak přijímají pravdu. Když se můj zdravotní stav zlepšil, pomáhal jsem ve sborech ve Spojených státech a v Kanadě. Práce nikdy nekončí a my se snažíme držet krok. Na léta práce v podzemí se stále ohlížím rád. Nacisté nás nemohli zastavit, protože s námi byl Jehova. Je jasně patrné, že dílu stále žehná a že toto dílo nemůže zastavit nic, dokud nebude vykonáno k Boží spokojenosti. — Vyprávěl Erwin Klose.

[Obrázek na straně 18]

Erwin Klose