Jehova prokázal, že je se mnou

VYPRÁVÍ MAX HENNING

Byl rok 1933 a v Německu se dostal k moci Adolf Hitler. Asi pět set berlínských svědků Jehovových nezakolísalo. Mnoho mladých svědků se stalo průkopníky neboli celodobými služebníky, a někteří dokonce přijali přidělení do jiných evropských zemí. Já a můj přítel Werner Flatten jsme si říkali: „Proč tak váháme a mrháme časem? Proč odsud neodejdeme a neprůkopničíme?“

OSM dnů po svém narození v roce 1909 jsem byl svěřen do opatrování manželům, kteří se mi stali milujícími rodiči. V roce 1918 byla naše rodina hluboce raněna, když moje malá sestra, má soukojenka, náhle zemřela. Zanedlouho potom přišli k našim dveřím badatelé Bible — dnes se jim říká svědkové Jehovovi — a moji adoptivní rodiče ze srdce přijali biblickou pravdu. I mě učili, abych si vážil duchovních věcí.

Věnoval jsem se světskému školnímu vzdělání a stal jsem se instalatérem. Důležitější ale bylo, že jsem se zaměřil na duchovní věci. Pátého května 1933 jsme společně s Wernerem začali sloužit jako průkopníci. Jezdili jsme na kole do jednoho města asi sto kilometrů za Berlín, kde jsme vždy zůstali a kázali dva týdny. Pak jsme se vraceli do Berlína, abychom si zařídili nezbytné věci, a znovu jsme odjeli do našeho obvodu na další dva týdny.

Požádali jsme, zda bychom nemohli sloužit v jiné zemi, a v prosinci 1933 jsme byli přiděleni do tehdejší Jugoslávie. Avšak dříve, než jsme mohli odjet, bylo naše působiště změněno — měli jsme jít do Utrechtu v Nizozemsku. Zakrátko potom jsem byl pokřtěn. V těch dnech se na křest kladl menší důraz; důležitá byla služba. Spoléhání se na Jehovu se tehdy stalo stálým rysem mého života. Mnoho osvěžení jsem nalézal ve slovech biblického žalmisty: „Pohleď, Bůh je můj pomocník; Jehova je mezi těmi, kteří podporují mou duši.“ (Žalm 54:4)

Průkopnická služba v Nizozemsku

Zanedlouho po příjezdu do Nizozemska nám bylo změněno pověření na Rotterdam. Bydleli jsme u jedné rodiny, jejíž otec a syn byli také průkopníci. O několik měsíců později byl jako domov průkopníků zakoupen velký dům v Leersumu, ve městě nedaleko Utrechtu, a já s Wernerem jsme se tam přestěhovali.

V době kdy jsme žili v tomto domě, jsme do bližších obvodů jezdili na kole a do vzdálenějších sedmimístným autem. Tehdy bylo v celém Nizozemsku pouze asi sto svědků Jehovových. Dnes, o šedesát let později, je na tom území, kde jsme sloužili jako průkopníci, více než 4000 zvěstovatelů přibližně v padesáti sborech!

Sloužili jsme usilovně až 14 hodin denně, a díky tomu jsme byli stále šťastní. Hlavním cílem bylo rozšířit co nejvíce literatury. Obvykle jsme zájemcům nechávali více než sto brožur denně. Vykonávání opětovných návštěv a vedení biblických studií však ještě nebylo součástí naší pravidelné činnosti.

Jednou jsem se svým partnerem pracoval ve městě Vreeswijk. Zatímco on vydával svědectví muži, který stál v bráně vojenské pevnosti, já jsem využíval čas čtením Bible. Má Bible byla bohatě podtrhaná červenou a modrou tužkou. Tesař, který pracoval na blízké střeše, později varoval toho muže z brány, že jsem pravděpodobně nějaký vyzvědač. Když jsem později téhož dne vydával svědectví jednomu obchodníkovi, byl jsem zatčen a má Bible byla zkonfiskována.

Předvedli mě před soud. Byl jsem obviněn z toho, že značky v mé Bibli měly být pokusem nakreslit pevnost. Uznali mě vinným a soudce mě odsoudil na dva roky do vězení. Bylo ale vzneseno odvolání a zprostili mě viny. Byl jsem velmi šťastný, že jsem byl na svobodě, ale ještě větší radost mi udělalo, když mi vrátili Bibli se všemi poznámkami!

V roce 1936 jsem společně s Richardem Brauningem, průkopníkem, který také bydlel v průkopnickém domově, strávil léto v kazatelské službě na severu země. První měsíc jsme sloužili dvě stě čtyřicet hodin a rozšířili jsme hodně literatury. Žili jsme ve stanu a o všechno se starali sami: sami jsme si prali, vařili a tak dále.

Později jsem byl přeřazen na loď Lightbearer (Nositel světla), která se na severu Nizozemska stala velmi známou. Na lodi žilo pět průkopníků; díky ní jsme se mohli dostat do mnoha odlehlých oblastí.

Další výsady

V roce 1938 jsem byl pověřen, abych pracoval jako zónový služebník — tak se tehdy říkalo krajským dozorcům svědků Jehovových. Opustil jsem tedy Lightbearer a začal ve třech jižních provinciích navštěvovat sbory a svědky, kteří žili na odloučených místech.

Naším jediným dopravním prostředkem bylo kolo. Cestovat od jednoho sboru nebo od skupiny zájemců někam jinam trvalo často celý den. Mezi městy, která jsem navštěvoval, byla i Breda, kde teď bydlím. Tehdy nebyl v Bredě žádný sbor; svědky Jehovovými tam v té době byli jen jedni starší manželé.

Když jsem sloužil bratrům v Limburgu, byl jsem vyzván, abych odpověděl na mnoho otázek, které vznesl jistý horník Johan Pieper. Tento muž se pevně postavil na stranu biblické pravdy a stal se odvážným kazatelem. Za čtyři roky se dostal do koncentračního tábora, kde strávil tři a půl roku. Po propuštění začal znovu horlivě kázat a dnes je stále věrným sborovým starším. Ten malý sbor v Limburgu, kde bylo 12 svědků, se nyní rozrostl na 17 sborů s více než 1550 zvěstovateli!

Za nacismu

V květnu 1940 napadli Nizozemsko nacisté. Byl jsem přidělen do kanceláře odbočky Watch Tower Society v Amsterdamu. Museli jsme naši práci vykonávat velmi opatrně, a proto jsme oceňovali biblické přísloví: „Pravý druh . . . je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ (Přísloví 17:17) V té vypjaté době mělo příjemné pouto jednoty hluboký vliv na můj duchovní vývoj a připravilo mě na další, ještě těžší zkoušky.

Mým úkolem bylo dohlížet na doručování literatury do sborů a to se obvykle provádělo s pomocí poslíčků. Gestapo neustále hledalo mladé muže, aby je poslalo na nucené práce do Německa, a tak jsme jako poslíčky používali křesťanské sestry. Jednou k nám byla poslána z Haagu Wilhelmina Bakkerová, všude známá jako Nonnie, a já ji dovedl na místo, kde se skrýval Arthur Winkler, dozorce naší odbočky. Snažil jsem se být co nejnenápadnější, a tak jsem se oblékl jako holandský zemědělec, vzal jsem si dřeváky a kdovíco ještě a jel s Nonnie tramvají. Později jsem se dověděl, že měla co dělat, aby se nesmála, protože jsem byl všechno, jen ne nenápadný.

Dvacátého prvního října 1941 byl amsterdamský sklad literatury a papíru prozrazen nepříteli. Při razii gestapa byli zatčeni Winkler a Nonnie. Když byli předáváni do vězení, zaslechli dva agenty gestapa, kteří mluvili o tom, jak honili „malého tmavovlasého chlápka“, jehož stopu ztratili v přeplněných ulicích. Očividně mluvili o mně, a tak Winkler zařídil, aby se o tom bratři venku dověděli. Okamžitě jsem byl přesunut do Haagu.

Mezitím byla Nonnie propuštěna z vězení a vrátila se do Haagu, aby tam sloužila jako průkopnice. Tam jsem ji znovu potkal. Když byl však v Rotterdamu zatčen služebník sboru, byl jsem poslán, abych pokračoval v jeho práci. Později byl zatčen služebník sboru Gouda, a mě tam přesunuli, abych ho nahradil. Nakonec mě 29. března 1943 chytili. Razie gestapa mě zastihla ve chvíli, kdy jsem kontroloval zásobu biblické literatury.

Kromě biblické literatury rozložené na stole tam byl také kódovaný seznam křesťanských bratrů a sester. Úzkostlivě jsem se modlil, aby Jehova opatřil nějaký způsob, jak bych mohl ochránit ty, kdo ještě byli na svobodě a mohli kázat. Gestapáci nepostřehli, že jsem na seznam jmen položil otevřenou dlaň a pak jsem ho zmačkal. Pak jsem požádal o svolení jít na záchod a tam jsem seznam roztrhal a spláchl.

Když jsem takto býval v úzkých, naučil jsem se čerpat sílu z toho, jak Jehova jednal se svým lidem v minulosti, a ze slibů, že nás vysvobodí. Toto je jedno inspirované ujištění, na které si vždy vzpomenu: „Kdyby se nebylo prokázalo, že Jehova je s námi, když lidé povstali proti nám, pak by nás byli spolkli dokonce zaživa.“ (Žalm 124:2, 3)

Vězení a koncentrační tábory

Uvěznili mě v rotterdamském vězení a byl jsem rád, že jsem měl svou Bibli. Také jsem měl knihu Záchrana, části knihy Děti a mnoho času, abych si to všechno přečetl. Po šesti měsících jsem vážně onemocněl a musel jít do nemocnice. Než jsem z vězení odešel, schoval jsem literaturu pod svou matrací. Později jsem se dověděl, že jiný svědek, Piet Broertjes, byl přeřazen do mé cely a literaturu objevil. A tak tyto knihy posilovaly víru dalších lidí.

Když jsem se uzdravil, přesunuli mě do vězení v Haagu. Tam jsem se setkal s mužem, který se jmenoval Leo C. van der Tas a studoval práva. Byl uvězněn proto, že se postavil na odpor nacistické okupaci. O svědcích Jehovových nikdy neslyšel a já měl příležitost mu vydat svědectví. Někdy mě budil uprostřed noci a vyptával se mě. Nemohl skrýt svůj obdiv ke svědkům, zvláště když se dověděl, že bychom mohli být propuštěni, kdybychom pouze podepsali dokument, v němž bychom se zřekli své víry. Po válce se Leo stal právníkem a ve prospěch Watch Tower Society vedl desítky právních případů, které se týkaly svobody uctívání.

Dne 29. dubna 1944 mě naložili na vlak, abych přetrpěl osmnáctidenní cestu do Německa. Osmnáctého května se za mnou zavřely brány koncentračního tábora Buchenwald. Je nepopsatelné, v jakých hrozných podmínkách se tam žilo. Asi za rok nás osvobodila spojenecká vojska. Tisíce lidí zemřely, mnoho z nich přímo před našima očima. Odmítl jsem pracovat v blízké továrně, která vyráběla válečný materiál, a proto jsem musel pracovat u kanalizace.

Jednou byla továrna bombardována. Mnoho vězňů se rychle hnalo do baráků, aby se ukryli, zatímco jiní běželi do lesa. Baráky byly zasaženy zbloudilými bombami a les byl zapálen zápalnými bombami. Byl to strašný pohled. Mnoho lidí uhořelo zaživa! Já jsem našel bezpečný úkryt, a když oheň ustával, vracel jsem se do tábora a přitom míjel bezpočet mrtvých těl.

Dnes většina lidí ví, jak hrozné věci se děly během nacistického holocaustu. Jsem vděčný Jehovovi, že posílil mou schopnost přemýšlet, takže ty hrůzy, které jsem prožil, neovládly v následujících letech mé myšlení. Když vzpomínám na dobu, kdy jsem byl uvězněn, cítím především radost z toho, že jsem ke slávě Jehovova jména zůstal ryzí. (Žalm 124:6–8)

Poválečná činnost

Když jsem byl osvobozen, vrátil jsem se do Amsterdamu a okamžitě jsem šel do kanceláře odbočky, aby mi byla přidělena práce. Dychtivě jsem toužil po tom, abych se dověděl, co se dělo během mé nepřítomnosti. Nonnie už tam pracovala. V posledním roce války doručovala jako poslíček biblickou literaturu do sborů. Znovu zatčena už nebyla, ačkoli častokrát unikla jen o vlásek.

Krátkou dobu jsem sloužil jako průkopník v Haarlemu, ale v roce 1946 mě požádali, abych šel pracovat do amsterdamské odbočky do expedice. Ke konci roku 1948 jsme se s Nonnie vzali a odešli jsme z odbočky, abychom společně sloužili jako průkopníci. Byli jsme přiděleni do Assenu. Před dvanácti lety jsem tam s Richardem Brauningem strávil léto — žili jsme ve stanu a kázali. Dověděl jsem se, že Richard byl zastřelen na cestě do koncentračního tábora.

Věznění mi očividně narušilo zdraví. Šest let po propuštění z Buchenwaldu jsem musel kvůli nemoci čtyři měsíce ležet. Po letech, v roce 1957, jsem ležel s tuberkulózou celý rok. Mé tělo bylo vysíleno, ale můj průkopnický duch byl stále horlivý. Když jsem byl nemocný, využíval jsem každé příležitosti k vydání svědectví. Myslím si, že tento průkopnický duch byl jednou z důležitých věcí, díky nimž jsem se kvůli svým onemocněním nestal nečinným pacientem. Nonnie a já jsme pevně rozhodnuti, že budeme v celodobé službě tak dlouho, jak nám to naše zdraví dovolí.

Po mém uzdravení jsme byli přiděleni do města Breda. Bylo to dvacet jedna let potom, co jsem to město poprvé navštívil jako zónový služebník. Když jsme tam v roce 1959 přijeli, byl v Bredě malý sbor o čtyřiatřiceti svědcích. Dnes, o sedmatřicet let později, je tam šest sborů s celkem více než pěti sty svědky, kteří se scházejí ve třech sálech Království! Na našich sborových shromážděních a na sjezdech vídáme mnoho těch, kdo přišli k poznání biblické pravdy díky našemu přispění. Často se cítíme jako apoštol Jan, když psal: „Nemám větší důvod k vděčnosti než to, když slyším, že moje děti nadále chodí v pravdě.“ (3. Jana 4)

Teď jsme už staří. Mně je šestaosmdesát a Nonnie osmasedmdesát. Musím ale říci, že průkopnická služba přispívá k dobrému zdraví. Od té doby, co jsem v Bredě, jsem překonal většinu zdravotních problémů, které jsem posbíral během věznění. Také jsem se těšil z mnoha plodných let v Jehovově službě.

Když přemýšlíme o těch mnoha letech strávených v úspěšné službě, máme z toho radost. Každý den se modlíme o to, aby nám Jehova dával ducha a sílu, abychom mohli pokračovat v jeho službě, dokud budeme žít. S důvěrou vyslovujeme žalmistova slova: „Pohleď, Bůh je můj pomocník; Jehova je mezi těmi, kteří podporují mou duši.“ (Žalm 54:4)

[Obrázek na straně 23]

U stanu, který jsme ve třicátých letech používali při průkopnické službě

[Obrázek na straně 23]

Loď, kterou jsme používali, abychom se dostali do odlehlých obvodů

[Obrázek na straně 23]

Na sjezdu v roce 1957 s námi bylo vedeno interview

[Obrázek na straně 24]

Já a má manželka dnes