Vzpomínky vojenského historika

Datum: 25. srpna 1944. Místo: Paříž, Francie. Když náš džíp sjížděl širokým bulvárem Champs Élysées, několikrát jsme museli vyskočit z auta a skrýt se ve vchodech domů, protože kulky nacistických ostřelovačů svištěly ulicí.

TEN den začalo za druhé světové války osvobozování Francie od Hitlerových vojsk a já jsem byl mezi prvními Američany, kteří vstoupili do města. Davy vzrušených francouzských mužů a žen se hrnuly ulicemi, aby nás uvítaly jako osvoboditele. Strávili jsme noc v přepychovém hotelu, ze kterého se ráno chvatně vystěhovali vysocí němečtí důstojníci.

Byl jsem v Evropě jako člen bojové skupiny, jejímž posláním bylo zaznamenávat operace, které prováděla třetí americká armáda pod velením generála George S. Pattona ml.

Otázky, které vyvolala válka

Několik dnů předtím, než jsme vstoupili do Paříže, jsme projížděli úzkými cestami, odkud byly právě odstraněny ohořelé vraky německých obrněných vozidel. Odpočívali jsme na vyvýšeném místě v lese, které bylo nedávno obsazeno americkými vojenskými silami. Kolem nás ležela zkroucená a roztrhaná těla německých vojáků. Na sponách jejich opasků byl typický nápis „Bůh je s námi“. Nicméně, na sousední kamennou zídku napsal nějaký německý voják prosbu: „Vůdce, stůj při nás!“

Tato dvě prohlášení se mi nesmazatelně vryla do paměti. Na jedné straně nacistický režim prohlašoval, že Bůh je s nimi, ale na druhé straně se voják dovolával záchrany u führera, Hitlera. Uvědomil jsem si, že tento paradox není příznačný jen pro Němce. Byl typický pro obě strany tohoto hrozného konfliktu. Ptal jsem se tedy sám sebe: „Straní Bůh někomu ve válkách? Na čí straně je Bůh?“

Války a předtuchy válek

Narodil jsem se v Butte (Montana, USA) v roce 1917. Byl to rok, kdy Amerika vstoupila do první světové války. Po absolvování soukromé školy v roce 1936 jsem se zapsal na Stanfordovu univerzitu v Kalifornii. Přednášky předepsané pro první ročník se mi však zdály být nudné ve srovnání se vzrušujícími událostmi, které se odehrávaly po celém světě. Japonsko napadlo Čínu, Mussolini dobyl Etiopii a ve Španělsku zuřila občanská válka. Nacisté, fašisté a komunisté si tam zkoušeli své zbraně a strategické postupy. Připravovali se tím na druhou světovou válku, zatímco Společnost národů bezmocně přihlížela.

Po dvou semestrech jsem opustil školu a otec souhlasil, abych zbytek peněz ušetřených na mé vzdělání použil na cestu do Evropy a do Afriky. Koncem roku 1938 jsem přeplul Atlantik na německé lodi Deutschland. S mladým německým palubním důstojníkem jsem tam měl dlouhé rozhovory o vzájemném poměru sil mezi hitlerovským Německem a britským a francouzským impériem. Lidé v Paříži mluvili o nejnovějších Hitlerových hrozbách, o jeho vychloubání a slibech, život nicméně běžel dál jako dříve. Při návštěvě Tangeru v Africe jsem tu a tam slyšel zvuky bojů ze Španělska zmítaného občanskou válkou, od kterého nás dělil jen Gibraltarský průliv.

Když jsem se v roce 1939 vrátil do Spojených států, měl jsem neblahé tušení ohledně naší doby. Když v prosinci 1941 napadlo Japonsko Pearl Harbor a tím vtáhlo Spojené státy do druhé světové války, nastoupil jsem jako civilista k armádní transportní službě. V roce 1942, v době svého pobytu na Aljašce, jsem dostal předvolání k odvodní komisi.

K britským ostrovům

Navštívil jsem domov, potom jsem byl odveden do armády a zůstal jsem jeden rok ve Státech. Pak jsem byl poslán lodí do Anglie. Náš konvoj odplul od východního pobřeží Spojených států na jaře 1944. S válkou jsem se poprvé setkal v severním Atlantiku, když německá ponorka potopila loď, která plula vedle nás. Náš konvoj se rozdělil a až do Liverpoolu jsme pluli jednotlivě.

V době, kdy jsme v anglickém přístavu čekali, kam budeme odveleni, shromáždili se vojáci k proslovu vojenského kaplana. Znepokojilo mne, že kaplani vybízeli muže do boje proti členům jejich vlastního náboženství, kteří byli na nepřátelské straně a navíc tvrdili, že Bůh podporuje jejich stranu v konfliktu. Bylo jasné, že Boží podporu nemohly mít obě strany.

Na jaře roku 1944 byly britské ostrovy zaplaveny americkými a britskými vojáky a výzbrojí. Generál Patton (dole), který se proslavil svou odvážnou taktikou ve válečném tažení na Sicílii a v severní Africe, pronesl ohnivou, burcující řeč, která vojáky nenechala na pochybách, proč jsou zde — aby zabili tolik nepřátel, kolik mohou, a jakoukoli dostupnou zbraní — dokud se nedosáhne vítězství. Patton byl ztělesněním moderního gladiátora; byl statný, ramenatý, s přilbou a vždy v bezvadné uniformě — jeho vojenské sako se blýskalo hvězdami a řády. Kromě toho byl tvrdý vůči druhým, velmi vulgární a nábožný — před bojem se modlil.

Ve své „Modlitbě vojáka“ prvního ledna 1944 Patton prosil: „Bože našich otců, který jsi nás na moři i na souši vždy vedl k vítězství, poskytuj nám, prosím, dále své požehnané vedení v tomto našem největším střetnutí. . . Pane, dej nám vítězství.“

Invaze do Evropy

Šestého června 1944 spojenecké útočné síly, jež tvořily největší armádu, jakou kdy svět viděl, překročily kanál La Manche. Za silné palby z německé strany se vylodily na pobřeží Normandie. Když zde o 30 dnů později přistála naše třetí armáda, bylo předmostí stále ještě úzké. Strávili jsme noc v krytech, protože německá letadla tuto oblast mohutně bombardovala.

Dvacátého pátého srpna vyrazily z předmostí spojenecké síly a po týdnu se naše třetí armáda uvolnila a probila se na bretaňský poloostrov. Skrz ustupující německé ozbrojené síly jsme se pak probojovali východním směrem k řece Seině v blízkosti Paříže. Do září pronikly Pattonovy tanky a vojáci hluboko do východních částí Francie v jednom z nejpozoruhodnějších válečných tažení moderní historie. Vítězoslavně jsme se domnívali, že konec války je blízko.

Leč jakákoli taková možnost se rozplynula, když většina dodávek a vojáků byla náhle poslána ozbrojeným silám britského polního maršála Montgomeryho na severní frontě. Tam se uskutečnil mohutný útok na německé jednotky v Holandsku. Následovala však pohroma, když byla zničena letecká divize, která nevědomky přistála uprostřed mocně vyzbrojených obrněných německých oddílů. Zbytek spojeneckých jednotek uvízl, a útok selhal.

Ardenská operace

Hitler a jeho generálové se chopili příležitosti přeskupit vojáky, povolali čerstvé zálohy a tajně sestavili obrovský obrněný úderný oddíl poblíž místa, kde byly americké síly nejslabší. Nacistická ofenzíva, označovaná jako ardenská operace, začala 16. prosince pod rouškou silné oblačnosti. Cílem bylo vrazit mezi spojenecké armády klín z německých pancéřů až k Severnímu moři, rozdělit je tak na dvě poloviny a obsadit hlavní přístav, kterým se zajišťovaly dodávky.

Německé obrněné jednotky se valily po pobřeží a zanedlouho oblehly americké vojenské síly v Bagstonu. Třetí armáda pod generálem Pattonem rychle obrátila svůj směr a po dlouhém pochodu jsme konečně dorazili a zahájili jsme silné útoky proti tankovým kolonám. Husté mraky a déšť však trvaly skoro týden, a proto nebylo možné použít letectvo.

Pattonova modlitba

Dvacátého druhého prosince se stalo něco, co se dotklo jádra mého duchovního dilematu. Týden předtím musel vrchní kaplan připravit pro generála Pattona modlitbu v podobě letáku. Modlitba měla být později použita na německé Siegfriedově linii, což byla opevnění, jež se rozkládala na západ od Rýna. Nyní však Patton nechal během několika hodin rozdat kolem 350 000 výtisků modlitby, jeden pro každého vojáka třetí armády. Byla to prosba k Otci, aby „zastavil tyto neúměrné deště“ a „poskytl nám krásné počasí k bitvě“, aby tak americká armáda mohla „rozdrtit útisk a ničemnost našich nepřátel a nastolila Tvou spravedlnost mezi lidmi a národy“.

Bylo pozoruhodné, že tu noc se nebe najednou vyjasnilo a zůstalo čisté dalších pět dnů. To umožnilo spojeneckým stíhačkám a bombardérům zasáhnout nacistické kolony po celé délce a způsobit jim pohromu a zničení. To znamenalo konec poslední Hitlerovy bleskové války, a jeho rozprášené oddíly se začaly stahovat.

Patton byl u vytržení. „Myslím, že si nechám vytisknout dalších 100 000 těchto modliteb,“ řekl „Pán je na naší straně a máme mu stále říkat, co potřebujeme.“ Ale já jsem si říkal: „Copak by se nebe 23. prosince nevyjasnilo bez ohledu na to, zda modlitba byla rozdána, nebo ne?“ Meteorologická služba vysvětlila, že studená fronta z ruských stepí postoupila a rozehnala clonu mraků.

Německá kapitulace a poválečné Německo

Jarní ofenzíva Spojenců způsobila konec Německé říše a ke kapitulaci došlo 7. května 1945. Ten den mne zastihl v malé německé vesnici v Porýní, kde jsem se setkal se svou půvabnou budoucí manželkou Lilly, která se vystěhovala z Belgie. V listopadu 1945 jsem byl propuštěn z armády a nastoupil jsem do oddělení historie při americké okupační armádě v Německu. V prosinci jsme byli s Lilly oddáni frankfurtským starostou.

Posláním oddělení historie bylo zmapovat dějiny okupace. Při psaní dějin války z německé strany jsme využili stovek zajatých německých generálů. V Německu jsem zůstal pět let jako vedoucí archivář. Se dvěma dětmi, Garym a Lizette, jsme se pak přestěhovali do Spojených států.

Navštívili jsme moje rodiče a potom jsem se přihlásil na univerzitu v Montaně. Domníval jsem se, že moje spojení s armádou skončilo. Když jsem však na jaře 1954 měl dosáhnout titulu magistra antropologie, moji bývalí kolegové mne upozornili na volné místo ředitele-kurátora v Americkém muzeu armádního dělostřelectva a řízených střel v Oklahomě. Podal jsem si žádost, byl jsem přijat, a stěhovali jsme se.

Působení ve vojenském muzeu

Zase jsem se zabýval válečnou historií. Pustil jsem se do výzkumu, získávání exponátů, věnoval jsem se výstavám, exkurzím, přednáškám, archeologickým vykopávkám a vojenským a historickým slavnostem. Zorganizoval jsem vystoupení jezdeckého oddílu ve slavnostních dobových kostýmech, který se podílel na slavnostní přehlídce při inauguraci prezidenta ve Washingtonu v roce 1973. Zřídil jsem také výstavní síň vlajek; ukazovala historii a tradice národní vlajky a vlajek armádních jednotek. V průběhu let se muzeum dělostřelectva rozrostlo z jedné budovy na největší vojenské muzeum v zemi.

Mezitím naše děti vyrostly. Náš syn Gary po absolvování střední školy nevěděl co dělat a neměl žádný cíl. Nastoupil k námořní pěchotě, která sloužila ve vietnamské válce. Po dvou letech, která strávil v zámoří, jsme byli rádi, že je zase v pořádku doma. Nepochybně, ve snaze udržet mír války selhaly. Místo toho jsme viděli nekončící řadu členských národů OSN, které bojovaly jeden proti druhému, přičemž hladovění a nemoci ničily jejich obyvatelstvo.

Výslužba a zklamání

Nakonec, po 33 letech, kdy jsem byl spojen s armádou, jsem se rozhodl, že je čas jít do výslužby. Velící generál a štáb pro mne uspořádali zvláštní slavnost u příležitosti odchodu do výslužby a guvernér státu Oklahoma veřejně vyhlásil 20. červenec 1979 dnem na mou počest. Přišly pochvalné dopisy za mé přispění v oblasti armádní historie a muzea.

Můj pohár mohl být naplněn. A přece, když jsem uvažoval o své minulosti, nebyl jsem spokojen. Moje kariéra byla věnována oslavě války. Kladl jsem důraz na tradice, uniformy, medaile, na zbraně a taktiky, na obřady a slavnosti a na pompu a okázalou podívanou, místo abych ukazoval na hrůznou realitu války. Dokonce i generál Dwight D. Eisenhower, který byl později 34. americkým prezidentem, řekl: „Podstatou války je střelba, hlad a morové rány. . . Dospěl jsem k tomu, že nenávidím válku. Válka nic neřeší.“

Časem jsem se dověděl, že Eisenhowerova matka byla svědkyní Jehovovou — hlásila se k víře, která na mne již působila díky tomu, že moje žena studovala Bibli se svědky Jehovovými. Dala se pokřtít v roce 1979, šest měsíců předtím, než jsem odešel do výslužby. Připadalo mi, že se změnila. Díky jejímu radostnému postoji a touze dělit se s druhými o to, co poznala, začali náš syn a jeho žena Karin studovat Bibli a během jednoho roku se také stali pokřtěnými svědky.

Já jsem však byl skeptický. Zdálo se mi přitažené za vlasy, že by Bůh skutečně zasáhl do lidských záležitostí, ukončil tento svět a nastolil nový svět bez válek. Nicméně, začal jsem také studovat se svědky, především proto, abych zjistil, zda má jejich náboženské přesvědčení nějaký rozumný základ. Vzhledem k tomu, jaké jsem měl vzdělání, a k tomu, že jsem byl zvyklý zkoumat, jsem předpokládal, že nebude trvat dlouho, a najdu chyby a rozpory v naukách svědků.

Nový způsob života

Jak ale studium pokračovalo, brzy jsem si uvědomil, jak jsem se mýlil. Můj skepticismus se postupně ztrácel, jak mizela moje náboženská nevědomost. Viděl jsem, že zde skutečně je rozumný základ pro důvěru v Boží slib nového světa spravedlnosti. (2. Petra 3:13; Zjevení 21:3, 4) A jaká to byla úleva, když jsem poznal, že zlo a nespravedlnost, které se dnes v lidstvu rozmáhají, existují proto, že vládcem tohoto světa není Všemohoucí Bůh, ale Satan! (Jan 14:30; 2. Korinťanům 4:4) Ve válkách mezi národy tudíž Jehova Bůh není na žádné straně, ale přece se o lidi stará. — Jan 3:16.

V roce 1983 na sjezdu svědků Jehovových v Billings (Montana, USA) jsem se dal pokřtít a symbolizoval jsem tak svou oddanost Jehovovi. Můj syn Gary a já sloužíme každý ve svém sboru jako starší. Jsme s Lilly hluboce vděčni, že Jehova prostřednictvím svého Slova a svých svědků otevřel naše srdce biblickým pravdám, a mohli jsme tak pochopit význam katastrofických událostí, které jsou příznačné pro tuto generaci. (Matouš 24:3–14; 1. Jana 2:17) — Vyprávěl Gillett Griswold.

[Podpisek obrázku na straně 9]

Srpen 1944, obyvatelé Paříže prchají při palbě německých ostřelovačů (Foto U.S. National Archives)

[Podpisek obrázku na straně 10]

Foto U.S. National Archives

[Obrázek na straně 11]

Rozbité a ohořelé vraky německé obrněné jednotky ve Francii v roce 1944

[Podpisek]

Americké ministerstvo obrany

[Obrázek na straně 12]

S manželkou a dcerou v roce 1947