Ptačí zpěv — Pouhá příjemná melodie?
VZDÁLENÝ reflektor začíná vrhat světlo na členy hudebního sboru, kteří zaujímají svá místa, elegantně oblečeni pro toto vystoupení. Na základě rodinné tradice jsou vyučováni již od dětství a každý z nich zpívá s lehkostí. Dokonce se zdá, že někteří z pěvců jsou velmi obratní v umění improvizovat a spontánně tvoří nové a odlišné melodie.
Kde se toto vystoupení koná? Není to ani v jedné ze světově proslulých koncertních síní. Když se zvedne opona noční temnoty, objeví se totiž ohromný soubor malých opeřených tvorů. Na stromech, plotech a telefonních drátech sedí zpěvní ptáci mnoha druhů a spojují své hlasy do jednoho z nejnádhernějších chórů na světě. Jejich trylky, pěvecké ozdoby, hvízdání a tóny připomínající zvuk flétny zní jako radostné pozdravy novému dni.
Nejsou to však jen příjemné zvuky. Ptačí zpěv toho v sobě skrývá mnohem více, než by se mohlo zdát. Proč ptáci zpívají? Mají jejich písně nějaký význam? Jak se ptáci své písně učí? Učí se někdy nové písně?
Skrytá poselství
Nejživější serenády je slyšet ráno a večer. V tomto chóru pravděpodobně uslyšíte zejména mužské hlasy. Jejich poselství má dvojí význam. Pro ostatní samečky nese přísné varování, aby nepřekračovali hranice území. Pro samičky je však pozváním od vhodného svobodného mládence. Zpěvní ptáci vytvářejí své vlastní písně, které jsou charakteristické pro určitou oblast, podobně jako se snad v jednom jazyce dá hovořit různými nářečími. Určité nářečí, v němž sameček zpívá, přiláká pouze ty samičky, které žijí na stejném místě jako zpěvák. Nejhlasitější a nejnáročnější zpěv je slyšet v době námluv — slouží jako vystoupení, které má zapůsobit na ptačí dámy.
Svou písní pěvec informuje přátele i nepřátele o tom, kde se nachází. Ptáci, kteří jsou pestře zbarvení nebo kteří dávají přednost otevřenému prostoru, se proto moudře varují hlasitého zpěvu, který by mohl vyvolat nežádoucí pozornost. Naopak ptáci s dobrým ochranným zbarvením a ptáci žijící v hustě zalesněných oblastech mohou zpívat z plných plic, aniž se vystavují zvýšenému nebezpečí, že je někdo spatří.
To, co někdy slyšíte, možná není skutečná píseň našich opeřených přátel, ale jen krátký signál, kterým se zajišťuje spojení mezi samečkem a samičkou, nebo signál, jímž se hejno udržuje pohromadě. Mohlo by to být poplašné volání, jež upozorňuje na bezprostřední nebezpečí nebo svolává do útoku proti kočce či jinému vetřelci. Svými hlasy ptáci dávají najevo, jakou mají náladu — zda jsou rozhněvaní, vyděšení, či rozrušení — a také to, zda mají druha nebo ne.
Obratní a talentovaní hudebníci
Pěvecké schopnosti zpěvných ptáků jsou opravdu nevšední. Někteří umějí zazpívat tři i čtyři tóny najednou. Jiní ze sebe umějí vydat až 80 tónů za sekundu. Lidskému uchu to zní jako jeden nepřerušovaný tón, ale ptáci je umějí díky svému bystrému sluchu rozlišit.
Odborníci zvažují, zda ptáci mají hudební sluch. Umějí ptáci rozeznat rozdíl mezi Bachovou varhanní skladbou a Stravinského „Svěcením jara“? Vědci učili čtyři holuby klovat na jednu ze dvou schránek podle toho, jaká hraje hudba. Pokud holubi správně určili skladatele, našli ve schránce odměnu v podobě potravy. Zanedlouho holubi mohli slyšet kteroukoli část dvacetiminutové Bachovy skladby a dokázali vybrat správnou schránku. S malými výjimkami se dokázali správně rozhodnout i v případě hudby podobného stylu, ale jiných autorů.
Jistí tropičtí ptáci dovedou skládat a zpívat písně v duetu. Zdá se, že párek ptáků nacvičuje a experimentuje, dokud nevytvoří originální skladbu složenou z hudebních frází, které ptáci zpívají střídavě nebo způsobem zavolání a odpovědi. Zpívají s takovou přesností, že necvičenému posluchači jejich zpěv zní jako jedna nepřerušovaná píseň, kterou zpívá jeden pták. Každý z partnerů dokáže zpívat kterýkoli z obou hlasů a v případě nepřítomnosti svého druha zazpívá sám i celou píseň. Tato jedinečná schopnost ptákům očividně pomáhá, aby v hustém deštném pralese nalezli a poznali svého vlastního druha.
Skladatelé a napodobitelé
Jak se ptáci učí své písně a jak je vymýšlejí, to je stále předmětem výzkumů. Jedna věc je však jistá: učebních metod je mnoho a jsou různé. Zde je ukázka několika takových metod, s nimiž je možné se setkat ve světě ptáků.
Sameček pěnkavy obecné má svou píseň alespoň částečně uloženou v mozku již v době, kdy se vylíhne. I kdyby byl vychován zcela odděleně od ostatních ptáků, jeho píseň, třebaže odlišná, bude stále mít stejný počet tónů a stejnou délku jako normální pěnkaví píseň. Aby sameček správně rozvinul vzor, který má v sobě, musí slyšet píseň jiných samečků pěnkav ještě dříve, než je natolik starý, aby začal zpívat sám. Potom tuto píseň musí slyšet ještě jednou příští rok na jaře. A pak, jako lidský profesionální zpěvák, musí i tento opeřený virtuos zdokonalovat svou píseň tím, že cvičí, cvičí, cvičí — a stále znovu se snaží, aby jeho mladický hlas odpovídal melodii, kterou má v hlavě.
Pokud Junco hyemalis, pták z čeledi pěnkavovitých žijící v Oregonu, neuslyší rodnou píseň, vymyslí si svou vlastní. Jakmile však jednou uslyší jasnou a jednoduchou píseň příslušníků svého druhu, přestane vymýšlet a bude zpívat tak jako všichni ostatní. A naopak, když Junco phaenotus z Arizony uslyší píseň svého dospělého příbuzného, podnítí to jeho tvůrčí schopnosti. Nebude píseň napodobovat, ale vymyslí svou vlastní jedinečnou.
Nejsilnější doklad toho, že některé písně jsou geneticky zakódovány, poskytují „hnízdní příživníci“. Například kukačka obecná klade vejce do hnízd jiných druhů ptáků, kteří potom vystupují v roli pěstounů. Když se mládě kukačky vylíhne, odkud ví, že je jiné než jeho otec–pěstoun a že by tedy nemělo zpívat jako on? Kukaččí píseň proto musí být pevně zakódována v mozku mláděte již při vylíhnutí.
V mnoha případech je tedy ptačí zpěv očividně záležitostí genetickou. Dokonce i tehdy, když se pták nikdy nenaučí svou rodnou píseň, nebude prostě jen napodobovat a přijímat píseň jiného druhu. Někteří odborníci se domnívají, že ptáci mají v mozku jakýsi mlhavý vzor rodné písně a že zkoumají to, co slyší, a napodobují zvuk, který se jejich vzoru nejvíce podobá.
Jak úžasný je mozek ptáků! Vědec Fernando Nottebohm učinil překvapující objev, že mozek zpěvných ptáků je lateralizovaný. To znamená, že jejich mozek je uspořádán tak, že jeho levá i pravá strana plní své vlastní určité funkce. Tento odborník také objevil zvláštní oblast ptačího mozku, kde je uložena schopnost učit se zpěvu. U dospívajícího kanára tato část mozku roste nebo zakrňuje v závislosti na tom, jak se pták potřebuje učit nové melodie pro přicházející období námluv. Přestože se kanáři pokoušejí zpívat již v raném věku, ani tito pěvečtí mistři nedosáhnou profesionální úrovně, dokud nejsou ve věku osmi až devíti měsíců.
Jiní zpěvní ptáci se zaměřují na to, že vytvářejí variace na určitý motiv. Vypůjčí si nějakou píseň, která již existuje, a pak ji rozpracují nebo změní pořadí tónů či vět. Tito ptačí imitátoři jsou už dlouho předmětem našeho obdivu. Zvláště ti z nich, kteří své schopnosti využívají tak, že „mluví“ neboli napodobují lidské hlasy. K pěvcům ptačího světa, kteří napodobují jiné, patří lyrochvost nádherný z Austrálie, rákosník zpěvný a špaček obecný z Evropy a Icteria virens z čeledi lesňáčkovitých a drozd mnohohlasý, kteří žijí v Severní Americe. Posledně jmenovaný má ve svém repertoáru snad desítky písní včetně zvuků, které napodobují kvákání žab a cvrkot cvrčků. Je skutečně úchvatné naslouchat, jak drozd mnohohlasý předvádí veselou směs melodií, jež se skládá z úryvků skladeb od dobře známých klasiků ptačího světa.
Když tito opeření tvorové zpívají své krásné melodie, můžete je nejen slyšet, ale můžete jim také s oceněním naslouchat. Zítřejší představení začíná za časného jitra. Budete se z něj těšit?
[Rámeček na straně 19]
Povědomé zvonění
Jistý vědec z Británie si povšiml, že v jedné z písní několika drozdů zpěvných se ozývá povědomé zvonění. Píseň si nahrál a podrobil ji elektronickému rozboru. K jeho překvapení se píseň velmi podobala elektronickému švitoření moderního telefonu, který dodává britská telefonní společnost Telecom. Zpěvní ptáci zřejmě tento zvuk slyšeli, převzali jej a zařadili do svého repertoáru. Prozpěvující drozdi tak mohli docela dobře způsobit, že někteří nic netušící Britové spěchali ke svým telefonům.
[Podpisky obrázku na straně 18]
Camerique/H. Armstrong Roberts
T. Ulrich/H. Armstrong Roberts