Hrubí rodiče — Největší stresový faktor

„Protože rozhled, který [děti] mají, je omezený na rodinu, to, co se doma dozvědí o sobě a o druhých, se stává obecnou pravdou, která se hluboce vryje do jejich mysli.“ — Doktorka Susan Forwardová.

HRNČÍŘ může vzít beztvarou hliněnou hmotu, přidat vhodné množství vody a vytvarovat nádhernou nádobu. Podobně rodiče tvarují pohled dítěte, jak pohled na ně samotné, tak pohled na svět. Pomocí lásky, vedení a kázně vyrůstá z dítěte vyrovnaný dospělý člověk.

Velmi často však jsou mysl a srdce dítěte formovány hrubými rodiči. Citové a tělesné týrání a pohlavní zneužívání vedou k tomu, že se vytvářejí pokřivené způsoby uvažování, které se upevní a velmi těžko se mění.

Citové týrání

Slova mohou být tvrdší než pěsti. „Nepamatuji se na jediný den, kdy by mi [matka] neřekla, že by si přála, abych se nikdy nenarodil,“ říká Jason. Karen se vyjádřila: „Stále se mi dávalo na srozuměnou, že jsem buď špatná, nebo ne dost dobrá.“

Děti obvykle věří tomu, co se o nich říká. Pokud se chlapci stále říká, že je hloupý, nakonec se může pokládat za hloupého. Říkejte dívce, že je neschopná, a bude o tom zřejmě přesvědčena. Děti mají omezený rozhled, a často nedovedou rozlišit to, co je pravdivé, od toho, co je hrubě zveličováno nebo je nepravdivé.

Tělesné týrání

Joe vzpomíná na svého otce, který ho tělesně týral: „Bil mne, dokud mne nedostal ke zdi. Tloukl mne dále tak silně, že mne omráčil. . . Nejstrašnější bylo, že se nedalo odhadnout, co vyvolává jeho výbuchy!“

Jake měl otce, který ho tloukl ze zvyku. Když bylo Jakeovi pouhých šest let, zlomil mu otec při jednom takovém bití ruku. „Nechtěl jsem, aby on, sestry nebo maminka viděli, že pláču,“ vzpomíná Jake. „Byla to jediná hrdost, která mi zůstala.“

Kniha Strong at the Broken Places (Silní v místech dřívějších ran) si všímá toho, že tělesné týrání v dětství je srovnatelné s tím, když „člověk zažívá autonehodu, a to každý den, každý týden nebo každý měsíc“. Takové špatné zacházení učí dítě, že svět je nebezpečný a nikomu nelze důvěřovat. Navíc, násilí často plodí násilí. „Jestliže děti nejsou chráněny před těmi, kdo je týrají,“ varuje časopis Time, „pak jednoho dne bude muset být veřejnost chráněna před dětmi.“

Pohlavní zneužívání

Podle jednoho odhadu každá třetí dívka a každý sedmý chlapec nedobrovolně získají určitou sexuální zkušenost do svých osmnácti let. Mnohé z těchto dětí tiše trpí. „Jako vojáci, kteří jsou po boji nezvěstní,“ uvádí kniha The Child in Crisis, „zůstávají tyto děti po léta ztraceny ve své osobní džungli strachu a viny.“

„Jak jsem nenáviděla otce za to, že mne zneužíval, a jak vinna jsem se cítila za to, že jsem ho nenáviděla,“ říká Louise. „Měla jsem ten pocit hanby proto, že u dítěte se předpokládá láska k rodičům, a tu jsem vždy nedokázala mít.“ Takové zmatené pocity jsou pochopitelné, když ten, kdo by především měl dítě chránit, se změní v pachatele. Beverly Engel se ptá v knize The Right to Innocence (Právo na nevinnost): „Copak si můžeme přiznat, že náš vlastní rodič, ten, kdo by nás měl milovat a chránit, se o nás stará tak málo?“

Pohlavní zneužití může deformovat celý pohled dítěte na život. „Každý dospělý, který byl v dětství obtěžován, si odnáší intenzívní pocity, že je beznadějně neschopný, bezcenný a skutečně špatný,“ píše dr. Susan Forwardová.

Pocit, který zůstává

„Není to pouze tělo dítěte, co je týráno nebo zanedbáváno,“ píše vědecká pracovnice Linda T. Sanfordová. „V problémových rodinách je narušena mysl dítěte.“ Když je dítě buď citově, nebo tělesně týráno nebo pohlavně zneužíváno, může v něm vzniknout pocit, že je nikdo nemůže milovat a že je bezcenné.

Jason, o kterém již byla zmínka, měl v dospělosti takový nedostatek sebevědomí, že byl označen jako člověk, jenž je v nebezpečí sebevraždy. Zbytečně se vystavoval situacím, ve kterých byl ohrožen jeho život. Ohodnotil svůj život tak, jak mu to vštěpovala matka: „Nikdy jsi se neměl narodit.“

Když Joe uvažuje, jaké účinky mělo to, že s ním v dětství špatně zacházeli, říká: „Toho pocitu se jednoduše nezbavíte, když se odstěhujete nebo vstoupíte do manželství. Pořád se něčeho bojím, a nenávidím se za to.“ Napětí v domácnosti, kde dochází k tělesnému týrání, způsobí, že mnoho dětí vyrůstá v pocitu očekávání špatného zacházení a zaujímá tvrdé obranné postoje, které spíše omezují, než chrání.

U Connie vedl incest k pokřivenému pohledu na sebe, který se v dospělosti upevnil: „Většinou si stále ještě myslím, že se lidé do mne mohou podívat a vidí, jak jsem ohavná.“

Všechny formy špatného zacházení jedince škodlivě poznamenají a to, co se naučí, v něm může do dospělosti hluboce zakořenit. Je pravda, že co se dá naučit, dá se i odnaučit. Bezpočet těch, kdo se vyrovnali se špatným zacházením v dětství, mohou tuto skutečnost dosvědčit. Je ale mnohem lepší, když si rodiče uvědomí, že u dítěte již od narození ve velké míře formují způsob, jakým se dítě dívá na sebe i na svět. Tělesné a citové blaho dítěte je převážně v rukou jeho rodičů.

[Obrázek na straně 7]

Slova mohou být tvrdší než pěsti