Pomáhal jsem své rodině získat duchovní bohatství

Vypráví Josephat Busane

Nikdy nezapomenu na cestu vlakem do Johannesburgu (Jižní Afrika) v lednu 1941. Já a můj přítel z dětství, Elias Kunene, jsme se po dovolené v Zululandu vraceli na místo, kde jsme pracovali.

VE VLAKU s námi byl mladý muž, který s sebou měl trochu muti. Tento přípravek se obvykle získává u kmenového kouzelníka a lidé věří, že má nadpřirozenou moc. Muž si namazal muti na obočí ve víře, že si tak zajistí přízeň svého bílého zaměstnavatele. Když jsme vystupovali z vlaku, Elias řekl: „To muti je jeho bohem.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Měl jsem totiž v zavazadle své vlastní muti, jež jsem si připravil podle šamanova receptu.

Elias a já jsme studovali Bibli se svědky Jehovovými, a tak jsem si uvědomil, že on udělal daleko větší duchovní pokrok než já. Okamžitě jsem vyhodil muti do popelnice a od té doby jsem s Eliasem pravidelně chodil na shromáždění svědků Jehovových.

Elias i já jsme byli ženatí. Proč jsme tedy pracovali ve městě asi 400 kilometrů od domova? Jaký byl městský život ve srovnání s farmářským životem v Zululandu? A přineslo naše spojení se svědky Jehovovými nějaký užitek našim rodinám tam doma?

Život v Zululandu

Narodil jsem se v roce 1908 v Zululandu (Jižní Afrika). Naše rodina žila v oblasti Msinga, kraji travnatých stepí, pahorků a trnitých stromů. Na podzim zde svěží květy aloe pokrývají krajinu červenými plameny. Kozy a dobytek se pasou mezi stromy na svazích kopců a po planinách jsou rozsety kraaly (skupiny chýší) a políčka s kukuřicí. Pro lidi kmene Zulu je totiž kukuřice základní potravinou.

Náš kraal se podobně jako ostatní kraaly skládal z chýše pro rodiče, z chýše pro sestru a z chýše pro mě a mého bratra. Další chýše sloužila jako rodinná kuchyně a ještě další jako zásobárna. Každá chýše tvarem připomínala včelí úl a měla asi metr vysoké hliněné stěny a střechu pokrytou došky z trávy. Mezi chýšemi hrabaly slepice a hledaly si potravu. Poblíž byla ohrada pro dobytek. Naše rodina byla s tímto jednoduchým farmářským životem spokojená. Měli jsme jídlo a přístřeší a otec nemusel chodit nikam do zaměstnání.

Venkovský poklid Zululandu byl však často narušován. Tyto pěkné kopce a řeky byly plné lidské krve. Na začátku devatenáctého století obývalo Zululand několik nezávislých kmenů. Potom povstal zulský válečník Šaka a jeho vojsko napadlo všechny ostatní kmeny. Ti, kdo přežili, uprchli nebo splynuli s lidem kmene Zulu.

Později došlo k bitvám mezi Zuluy a afrikánskými usedlíky. Jedna bitva se odehrála u řeky nedaleko od našeho domova. Tehdy tam teklo tolik krve, že řeka zrudla, a proto dostala jméno Krvavá řeka. Potom přišla britská armáda. Na kopci Isandlwana, nedaleko od mého domova, byly v jedné z mnoha zuřivých bitev mezi britskými a zulskými vojáky povražděny tisíce lidí. Je smutné, že do naší části Zululandu nikdy nepřišel trvalý mír. Čas od času znovu vzplanou staré kmenové spory.

Hledání hmotného bohatství

Maminka zemřela, když mi bylo pět let. Staral se o mě otec a starší sestra Bertina a pomáhali mi, abych mohl šest let chodit do školy. Potom, když mi bylo devatenáct, jsem začal pracovat jako obchodní příručí v blízkém městě Dundee.

Slyšel jsem, že mnoho mladých mužů si vydělá víc peněz v Johannesburgu, jihoafrickém středisku těžby zlata. V příštím roce jsem se tedy přestěhoval do Johannesburgu a mnoho let jsem pracoval jako lepič plakátů.

V Johannesburgu jsem byl zavalen lákadly a příležitostmi, ale brzy jsem si uvědomil, že městský život narušil tradiční morálku mého lidu. Avšak přestože mnoho mladých mužů opustilo své rodiny, které žily na venkově, já jsem na svoji rodinu nikdy nezapomněl a pravidelně jsem jí domů posílal peníze.

V roce 1938 mi zemřel otec. Jako nejstarší syn jsem byl podle zulského zvyku povinen „oživit“ náš rodinný kraal. Následující rok jsem se tedy oženil s jednou dívkou ze Zululandu, Claudinou Madondo. Přestože jsem byl ženatý, nadále jsem pracoval v Johannesburgu, 400 kilometrů od domova. Většina mých vrstevníků dělala totéž. Ačkoli bylo nepříjemné být oddělený od rodiny pokaždé na tak dlouhou dobu, cítil jsem povinnost pomoci rodině k vyšší životní úrovni.

Hmotné, nebo duchovní bohatství?

Jediný, kdo v naší rodině chodil do kostela, byla matka. Její Bible byla jedinou knihou v našem domě. Nějaký čas po matčině smrti jsem se naučil číst, a tak jsem se do Bible ihned pustil. Ale nauky a jednání církví mě začaly znepokojovat. Například členové církve, kteří se zapletli do smilstva, měli v církvi i nadále dobré postavení. Ptal jsem se kazatelů na takové nesrovnalosti, ale nikdo mi nedal uspokojivé vysvětlení.

Když jsme byli s Eliasem Kunene v Johannesburgu, rozhodli jsme se hledat pravé náboženství. Navštívili jsme církve v okolí, ale s žádnou jsme nebyli spokojeni. Potom se Elias setkal se svědky Jehovovými. Když se mi snažil vysvětlit, co se od nich dozvěděl, řekl jsem mu, že je na špatné cestě. Ale když jsem naslouchal jeho rozhovorům s představiteli různých církví a viděl jsem, že nejsou schopni dokázat mu, že se mýlí, začal jsem číst publikace Watch Tower Society, které mi Elias dal. A právě tehdy jsem zažil tu pamětihodnou cestu vlakem, kdy mi Elias pomohl, abych rozeznal, jak nebezpečné je důvěřovat v muti. — 5. Mojžíšova 18:10–12; Přísloví 3:5, 6.

Potom jsem se připojil k Eliasovi a oba jsme se pravidelně scházeli s prvním černošským sborem svědků Jehovových v Johannesburgu. Oddal jsem svůj život Jehovovi a v roce 1942 jsem byl pokřtěn v Orlandu (Soweto). Když jsem jezdíval domů do Zululandu, snažil jsem se dělit se o svou víru s Claudinou, ale ta se velice angažovala v církvi.

Nicméně začala porovnávat naši literaturu se svou Biblí a časem se pravda Božího slova dotkla jejího srdce. V roce 1945 byla pokřtěna a stala se z ní horlivá křesťanská služebnice. Dělila se o biblickou pravdu se svými sousedy a vštěpovala ji do srdce našim dětem.

Za svého pobytu v Johannesburgu jsem měl tu výsadu, že jsem několika lidem pomohl k poznání biblické pravdy. Do roku 1945 byly v okolí Johannesburgu čtyři černošské sbory. Já jsem sloužil jako předsedající dozorce ve sboru Small Market. Časem bylo na základě Písma doporučeno, aby se ženatí muži, kteří pracují daleko od domova, vrátili ke své rodině a aby věnovali větší pozornost své odpovědnosti hlavy rodiny. — Efezanům 5:28–31; 6:4.

První, kdo z Johannesburgu odešel, byl Elias, a nikdy už se od své rodiny neoddělil. Díky tomu se jeho žena a jejich pět dětí staly činnými svědky Jehovovými. Elias také vychovával čtyři osiřelé neteře a synovce, z nichž se stali oddaní svědkové. V roce 1983 Elias zemřel. Dal vynikající příklad v tom, jak se věrně řídit pokyny, které Jehova dává prostřednictvím svého Slova a své pozemské organizace.

V roce 1949 jsem opustil místo v Johannesburgu, abych se mohl starat o svou rodinu Jehovovým způsobem. Když jsem byl doma, dostal jsem práci jako pomocník inspektora, který kontroloval dobytek. Pomáhal jsem při práci, kdy jsme dobytek zbavovali parazitů. Bylo obtížné živit rodinu se šesti dětmi z té nízké mzdy, kterou jsem dostával. Abych mohl pokrýt výdaje, prodával jsem také zeleninu a obilí, které jsme doma pěstovali.

Požehnání, které má větší hodnotu

Přestože naše rodina nebyla bohatá hmotně, měli jsme duchovní poklady. Dbali jsme totiž na Ježíšův pokyn: „Přestaňte si střádat poklady na zemi, kde stravuje mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou. Raději si střádejte poklady v nebi, kde nestravuje ani mol ani rez a kam se zloději nevloupávají a nekradou.“ — Matouš 6:19, 20.

K získání takových duchovních pokladů je třeba namáhavé práce, tak jako k dobývání zlata v dolech v okolí Johannesburgu. Večer co večer jsem s dětmi rozebíral biblický text a chtěl jsem, aby mi každé dítě řeklo, co se naučilo. O víkendech jsem je jedno po druhém brával do kazatelské služby. Jak jsme šli od kraalu ke kraalu, mluvil jsem s nimi o biblických věcech a snažil jsem se, aby vysoká mravní měřítka Bible zapůsobila na jejich srdce. — 5. Mojžíšova 6:6, 7.

Například, abych si byl jist, že naše děti nekradou, přesvědčil jsem se o každé věci, kterou přinesly domů, že není kradená. (Efezanům 4:28) Podobně, když některé z dětí zalhalo, nezdráhal jsem se použít prut kázně. (Přísloví 22:15) Také jsem vyžadoval, aby děti projevovaly patřičnou úctu starším lidem. — 3. Mojžíšova 19:32.

Jako hlava rodiny jsem dával příklad v tom, že jsem nezanedbával shromáždění, a vyžadoval jsem, aby tam chodily i děti. Dohlédl jsem na to, aby všechny děti měly svůj zpěvník, Bibli a každou další publikaci, která se na shromáždění používala. Na shromáždění jsme se připravovali společně, a pokud se některé dítě nepřihlásilo, snažil jsem se mu pomoci, aby se přihlásilo na dalším shromáždění.

Po mnoho let jsme byli jedinou rodinou, která mohla poskytnout pohostinství cestujícím dozorcům. Tito zástupci Watch Tower Society měli dobrý vliv na naše děti a vzbudili v nich touhu stát se průkopníky neboli zvěstovateli plným časem. Oba jsme s manželkou byli šťastni, když náš nejstarší syn Africa začal po ukončení desetileté školní docházky s průkopnickou službou. Nakonec sloužil jako cestující dozorce a později byl pozván do jihoafrické odbočky Watch Tower Society, kde pracoval jako překladatel. Nyní je ženatý a má děti. Slouží jako starší v jednom sboru v Zululandu a má také tu výsadu, že pomáhá odbočce v Jižní Africe s právními problémy, které čas od času vznikají v souvislosti s pravým uctíváním.

Celkem jsme měli pět chlapců a jedno děvče. Všech šest dětí je nyní dospělých a duchovně silných. To naplnilo naše srdce velkým štěstím — hlubokým uspokojením, které se nedá nahradit hmotnými věcmi. Čtyři moji synové jsou spojeni se sbory svědků Jehovových, a slouží tam jako starší. Jeden z nich, Theophilus, se nyní těší z výsady služby v betelu při odbočce v Jižní Africe.

Šíření pravdy v Zululandu

Když jsem se v roce 1949 konečně vrátil, abych žil v Zululandu se svou rodinou, byli v našem sboru Collessie jen tři zvěstovatelé Království. Časem se sbor rozrostl a 30 kilometrů odtud byl ve vesnici Pomeroy založen druhý sbor.

Během let bylo naše kazatelské dílo občas přerušeno kvůli bojům mezi různými znesvářenými stranami. Ti, kdo chodí do kostelů, se kmenových bojů účastní. Jenom svědkové Jehovovi jsou známi svou neutralitou. Jednou vypukl v oblasti, kde jsem ošetřoval dobytek, boj mezi kmeny Mabaso a maBomvu. Lidé v té oblasti byli z kmene Mabaso, a normálně by mě možná zabili, protože věděli, že pocházím z kmene maBomvu. Také však věděli, že jsem svědek Jehovův, a tak mi neublížili.

V sedmdesátých letech se kmenové boje zhoršovaly, a kraj Msinga začal být velmi nebezpečný. Společně s několika dalšími muži jsem se rozhodl, že se s rodinou odstěhuji do pokojnější části Zululandu. V roce 1978 jsme se usadili ve městě Nongoma, kde jsme se začali scházet se sborem Lindizwe. Další rok moje drahá manželka Claudine zemřela. Její ztráta pro mě byla velkou ranou a velmi se mi zhoršil zdravotní stav.

Avšak díky Jehovově nezasloužené laskavosti jsem se natolik zotavil, že jsem o dva roky později mohl vstoupit do průkopnické služby. Jsem Jehovovi velmi vděčný, že se mi zdraví při této větší aktivitě v kazatelské službě ještě zlepšilo! Nyní mi je 85 let a stále jsem schopen dosáhnout každý měsíc v průměru více než 90 hodin v kazatelském díle. V lednu 1992 jsem se přestěhoval se synem Nicholasem do Mudenu. To je část Zululandu, kde je větší potřeba hlasatelů Království.

Jak jsem vděčný za vedení od Jehovovy organizace, které povzbudilo takové lidi, jako jsem byl já, aby věnovali větší pozornost duchovním potřebám své rodiny! Požehnání, které z toho vyplynulo, je daleko větší než cokoli, co je možné koupit za peníze. (Přísloví 10:22) Za to všechno vzdávám chválu Jehovovi a modlím se, aby přišla doba, kdy jeho Království přemění celou zemi v ráj. Pak bude život v těchto krásných kopcích a údolích Zululandu navždy klidný, zatímco místní obyvatelé „budou sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli“. — Micheáš 4:4.