Chránila mě víra v Boha

BYL květen 1945 a v Evropě právě skončila 2. světová válka. Domů do Chojnice (Polsko) jsem dorazil teprve před dvěma dny. Cesta mi trvala téměř dva měsíce, protože jsem musel jít pěšky a cestou jsem se zastavil u celé řady lidí. Uplynulé dva roky jsem strávil v Stutthofu, koncentračním táboře poblíž Danzigu (nynějšího Gdaňska).

Matka, mé dvě sestry a já jsme měli návštěvu a seděli jsme spolu v obývacím pokoji, když někdo zaklepal na domovní dveře. Moje nejstarší sestra Elaine se omluvila a šla otevřít. Nevěnovali jsme tomu nějakou zvláštní pozornost, dokud jsme neuslyšeli, že Elaine vykřikla. Ihned jsem vyskočil ze židle a běžel jsem ke dveřím. Stál tam Wilhelm Scheider a Alfons Licznerski, dva spolukřesťané, o nichž jsem si myslel, že zemřeli krátce poté, co jsem je naposled viděl.

Chvíli jsem na ně nevěřícně zíral s otevřenou pusou, až se mě bratr Scheider zeptal, zda je pozvu dál. Ten den jsme až do pozdního večera trávili tím, že jsme si vzájemně vyprávěli, co jsme zažili od doby, kdy jsme se viděli naposledy, a vzpomínali jsme, jak nás Jehova během našeho uvěznění chránil. Než se s vámi podělím o některé z těchto zážitků, dovolte mi, abych vám vysvětlil, jak jsem se do koncentračního tábora dostal.

Zkoušky víry v raném věku

Asi v době, kdy jsem se narodil, v roce 1923, se rodiče stali badateli Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým). Léta před druhou světovou válkou nebyla pro svědky jednoduchá. Ve školách se vyučovalo katolické náboženství a se svědky se jednalo tvrdě. Ostatní děti mě neustále napadaly a učitel se vždy stavěl na jejich stranu. Kazatelská práce byla také obtížná. Jednou, když nás asi 20 svědků kázalo v nedalekém městě Kamien, obklopilo nás zhruba sto místních lidí. Na poslední chvíli dorazili polští vojáci, a ti nás před davem ochránili.

Když v září 1939 vpadli do Polska Němci, pronásledování zesílilo. V roce 1943 mě nakonec zatklo gestapo, protože jsem odmítl sloužit v německé armádě. Byl jsem ve vězení, gestapo mě vyslýchalo a snažilo se mě přimět, abych prozradil jména dalších svědků v této oblasti. Odmítl jsem. Příslušník gestapa mi řekl, že pravděpodobně zemřu v koncentračním táboře.

Nejprve mě poslali do věznice v Chojnici, kde mě dva žalářníci bili obušky a snažili se zlomit mé odhodlání zůstat Jehovovi věrný. Bili mě asi patnáct až dvacet minut a já jsem se celou tu dobu úpěnlivě modlil. Ke konci si jeden z žalářníků postěžoval, že ho to vyčerpává více než mě.

I když se to může zdát divné, cítil jsem jen několik prvních ran, další už ne. Bylo to, jako bych jen slyšel, jak tluče někdo v dálce do bubnu. Jehova mě určitě chránil a vyslyšel moje modlitby. Zpráva o bití se brzy rozšířila po celé věznici a někteří vězni mi začali říkat „muž Boží“. Krátce nato mě poslali do ústředí gestapa do Danzigu. O měsíc později mě převezli do koncentračního tábora ve Stutthofu.

Život ve Stutthofu

Když jsme tam dorazili, řekli nám, abychom se seřadili před baráky. Kápo (vězeň pověřený dohledem nad ostatními vězni) nám ukázal tři ohromné komíny krematoria a řekl, že během tří dnů budeme v nebi se svým Bohem. Věděl jsem, že do Stutthofu byl poslán bratr Bruski z našeho sboru v Chojnici, a snažil jsem se ho najít. Jeden spoluvězeň mi však řekl, že bratr asi před měsícem zemřel. Byl jsem tak zničen, že jsem se doslova zhroutil. Říkal jsem si, že když zemřel takový tělesně i duchovně silný křesťan, jakým byl bratr Bruski, určitě zemřu i já.

Ostatní vězňové mi pomohli zpátky do baráků a tehdy jsem se poprvé setkal s bratrem Scheiderem. Později jsem se dozvěděl, že před válkou byl dozorcem odbočky v Polsku. Dlouho se mnou mluvil a vysvětloval mi, že opravdu zemřu tehdy, když ztratím víru v Jehovu! Cítil jsem, že Jehova ho poslal, aby mě posílil. Přísloví, které říká ‚Je bratr, který se narodil pro [čas] tísně‘, je vskutku pravdivé! — Přísloví 17:17.

V té době moje víra zeslábla a bratr Scheider mě upozornil na dopis Hebrejcům 12:1. Zde je křesťanům řečeno, aby si dávali pozor na hřích, do něhož se mohou snadno zaplést, totiž na nedostatek víry. Pomohl mi, abych si připomněl víru těch věrných lidí, o nichž se zmiňuje 11. kapitola dopisu Hebrejcům, a abych porovnal svou víru s jejich vírou. Od té doby jsem se bratru Scheiderovi držel nablízku, jak to jen bylo možné, a navzdory tomu, že byl o dvacet let starší než já, stali jsme se velmi blízkými přáteli.

Jednou mi jakýsi velký chlapík se zeleným trojúhelníkem (to znamenalo, že je zločinec) řekl, abych se postavil na stůl a kázal vězňům o Jehovovi. Když jsem začal, ostatní vězňové se mi posmívali. Tento hromotluk však zasáhl a utišil je — každý se ho totiž bál. Po zbytek týdne, když jsme se v poledne a večer scházeli u jídla, mě tento obr pokaždé přiměl k tomu, abych se postavil na stůl a kázal.

Další týden byli někteří vězňové včetně mě přiděleni do jiných baráků. Přistoupil ke mně jiný vězeň se zeleným trojúhelníkem a zeptal se mě, proč mě můj Bůh poslal do tohoto „pekla“. Odpověděl jsem, že mě sem poslal proto, abych kázal vězňům, a také proto, aby byla vyzkoušena moje víra. Když jsem byl s těmito vězni, bylo mi dovoleno, abych před ně každý večer předstupoval a kázal jim. To trvalo dva týdny.

Jednoho dne řekl kápo jistému spoluvězni, aby mě zbil. On odmítl, a riskoval tak, že bude zbit on sám. Když jsem se ho potom zeptal, proč tak jednal, odpověděl, že měl v úmyslu spáchat sebevraždu, ale poslouchal jedno z mých kázání a to mu pomohlo, aby si to rozmyslel. Usoudil, že jsem mu zachránil život. Přece by někoho takového nemohl zbít.

Víra vyzkoušená do krajnosti

V zimě 1944 se ke Stutthofu blížili Rusové. Německé velení tábora se rozhodlo, že před příchodem Rusů vězně odstěhuje. Přibližně 1900 vězňů se muselo vydat na pochod do Słupsku. Když jsme urazili asi polovinu cesty, zůstalo nás jen asi 800. Během cesty jsme slyšeli spoustu výstřelů. Ostatní tedy zřejmě byli zastřeleni nebo uprchli.

Na začátku této strastiplné cesty jsme každý dostal asi půl kilogramu chleba a asi čtvrt kilogramu margarínu. Mnozí vězňové okamžitě snědli úplně všechno, co dostali. Já jsem si však svůj příděl šetřil, jak jsem jen mohl, protože jsem věděl, že ta cesta může trvat třeba čtrnáct dní. Mezi vězni bylo jen asi deset svědků, a bratr Scheider a já jsme se drželi blízko při sobě.

Druhý den cesty bratr Scheider onemocněl. Od té chvíle jsem ho musel víceméně nést. Kdybychom se totiž zastavili, zastřelili by nás. Bratr Scheider mi řekl, že Jehova vyslyšel jeho modlitby a poslal mě, abych mu pomáhal. Pátý den jsem byl velmi unaven a měl jsem hrozný hlad. Cítil jsem, že už neudělám ani krok, natož abych vlekl bratra Scheidera. Také on z nedostatku jídla slábl.

Jednoho časného odpoledne mi bratr Scheider řekl, že se musí jít vymočit, a tak jsem ho dovlekl k nějakému stromu. Hlídkoval jsem, abych se ujišťoval, zda nás náhodou nezahlédly německé stráže. Asi za minutu se bratr Scheider otočil a v rukou držel bochník chleba. „Kdes to vzal?“ zeptal jsem se. „Cožpak to viselo ze stromu?“

Řekl, že zatímco jsem k němu byl otočen zády, přistoupil k němu nějaký muž a bochník mu dal. To se mi zdálo pozoruhodné, protože jsem vůbec nikoho neviděl. V tu chvíli jsme však měli takový hlad, že jsme nad tím nehloubali. Musím však říci, že prosba o chléb na každý den, kterou nás učil Ježíš, pro mě od té doby měla větší význam. (Matouš 6:11) Bez tohoto chleba bychom další den už nepřežili. Myslel jsem také na slova žalmisty: ‚Neviděl jsem nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.‘ — Žalm 37:25.

Asi po týdnu, když jsme byli téměř v polovině cesty do Słupsku, jsme se zastavili v táboře Hitlerjugend. Zde jsme se měli setkat s vězni z jiných táborů. Bratr Licznerski dostal břišní tyfus a byl s dalšími nemocnými vězni umístěn do zvláštních baráků. Každý večer jsem se vyplížil z baráků, kde jsem byl, a šel jsem k bratrovi Licznerskému. Kdyby mě zahlédli, zastřelili by mě. Ale pro mě bylo důležité, abych dělal, co jsem mohl, a snížil mu horečku. Sedal jsem u něj a navlhčeným hadrem jsem mu otíral čelo. Pak jsem se plížil zpátky do svých baráků. Bratr Scheider také dostal tyfus a byl přemístěn do baráků k bratrovi Licznerskému.

Bylo nám řečeno, že Němci mají v plánu dovést nás k Baltskému moři, nalodit nás a převézt do Dánska. Rusové se však přibližovali. Jak Němci dostávali strach a začínali utíkat, chopili se příležitosti i vězni a utíkali také. Němci mi přikázali, abych odešel. Bratr Scheider a bratr Licznerski však byli příliš nemocní, než aby mohli cestovat, a já je nemohl nést. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem odešel. Modlil jsem se, aby se Jehova o tyto mé drahé společníky postaral.

Hodinu po mém odchodu vstoupili do tábora Rusové. Jeden voják našel bratra Scheidera a bratra Licznerského a přikázal nějaké Němce, která žila na nedalekém statku, aby je každý den krmila kuřecí polévkou, dokud se oba nezotaví. Žena vojákovi řekla, že jí Němci sebrali všechna kuřata. On jí však odpověděl, že pokud ty muže nebude živit, zabije ji. Není třeba říkat, že ona žena rychle nějaká kuřata našla a moji milí bratři se začali zotavovat!

Přečišťování víry pokračuje

Seděli jsme v matčině obývacím pokoji a povídali jsme si o těchto i o jiných zážitcích až do časných ranních hodin. Bratři u nás zůstali několik dní a pak pokračovali ve své cestě domů. Bratra Scheidera Jehova vynikajícím způsobem použil k tomu, aby byla v Polsku znovu zorganizována kazatelská činnost. Bratr Scheider znovu získal mnoho svých dřívějších výsad. Moc však převzali komunisté, a kazatelská činnost začala být velmi obtížná.

Svědkové byli stále znovu zatýkáni kvůli kázání o Božím Království. Často jsem byl mezi nimi a byl jsem vyslýchán právě těmi, kdo mě osvobodili od nacistů. Potom jsme si uvědomili, proč jsou úřady tak dobře obeznámeny s naší činností. Komunisté nasadili do organizace špehy, kteří o nás podávali informace. Ti pronikli do organizace tak úspěšně, že v roce 1950 byly během jediné noci zatčeny tisíce svědků.

Časem moje manželka Helena a naše rostoucí rodina rozhodly, že se vystěhujeme do Spojených států. Dorazili jsme tam v roce 1966. Při návštěvě Brooklynu (New York) jsem mohl odpovědným bratrům ve světovém ústředí svědků Jehovových poskytnout informace, které jim pomohly určit, kdo jsou ti, koho do organizace nasadili komunisté. — Srovnej Skutky 20:29.

Nyní je mi sedmdesát let a žiji ve státě Colorado, kde sloužím jako starší v místním sboru. Horší se mi zdraví, a proto toho nemohu dělat tolik jako kdysi. Stále však velmi rád vyprávím lidem o Jehovově Království. Když ve službě spolupracuji s mladšími lidmi, využívám té příležitosti a pomáhám jim, aby si uvědomili, že ať se jim postaví do cesty jakákoli překážka, Jehova je vždy připraven použít svou sílu ve prospěch těch, kdo mu naprosto důvěřují.

Když se ohlížím na svůj život, uvědomuji si, že Jehova Bůh osvobodil mě i mé přátele z velmi nebezpečných situací. Tyto události rozhodně posílily mou víru v jeho ochrannou péči. Ani v nejmenším nepochybuji, že tento systém věcí brzy skončí ve „velkém soužení“, které se rychle blíží, a že přežijící budou mít velkolepou vyhlídku na to, že budou na této zemi obnovovat celosvětový ráj. — Zjevení 7:14; 21:3, 4; Jan 3:16; 2. Petra 3:13.

Těším se, že budu mít podíl na této velkolepé obnově rajských podmínek na zemi, a můžete se na to těšit i vy — pokud vykonáváte Jehovovu vůli, jak nejlépe umíte, a důvěřujete v jeho slib, že bude chránit ty, kdo v něho projevují víru. — Vyprávěl Feliks Borys.

[Obrázek na straně 20]

Rok po propuštění z koncentračního tábora

[Obrázek na straně 23]

S manželkou Helenou