Mladí lidé se ptají . . .

Je sebevražda řešením?

„Probouzet se každé ráno mě unavuje. Jsem bezradný. Mám vztek. Bolí mě srdce . . . Proto myslím na odchod . . . Nechce se mi odejít, ale cítím, že musím . . . Dívám se do budoucnosti a vidím jen temnotu a bolest.“ — Dopis, který po sobě zanechal jedenadvacetiletý Petr.a

ODBORNÍCI tvrdí, že ve Spojených státech se až dva milióny mladých lidí pokusily o sebevraždu. Je tragické, že každý rok je asi pět tisíc takových pokusů úspěšných. Ale k sebevraždám mladých lidí nedochází jen ve Spojených státech. V Indii v roce 1990 spáchalo sebevraždu asi 30 000 mladých lidí. Počet sebevražd mladých lidí se také prudce zvýšil například ve Finsku, ve Francii, v Holandsku, v Izraeli, v Kanadě, na Novém Zélandu, ve Španělsku, ve Švýcarsku a v Thajsku.

Co když se někdo cítí přemožen smutkem nebo lapen do pasti trápení a nevidí možnost úniku? Sebevražda se možná zdá lákavá, ale ve skutečnosti to není nic víc než tragické zmaření života. Jejími důsledky jsou jen trápení a bolest rodiny a přátel. Ať se budoucnost zdá jakkoli temná a problémy, které vyvstávají, jsou jakkoli hrozivé, zabít se není řešením.

Proč se někdo tak cítí

Spravedlivý muž Job věděl, co je to zoufalství. Když přišel o rodinu, o majetek i o zdraví, řekl: „Má duše volí zadušení, smrt raději než mé kosti.“ (Job 7:15) Někteří mladí lidé se cítí stejně. Jeden pisatel to vyjádřil takto: „Stres . . . vede k bolesti (pocitu ublížení a strachu), [a ta] vede k obraně (pokusům uniknout bolesti).“ Sebevražda je vlastně scestným pokusem uniknout zdánlivě nesnesitelné bolesti.

Co takovou bolest působí? Její bezprostřední příčinou může být nějaká událost, třeba ostrá hádka s rodiči, chlapcem nebo dívkou. Šestnáctiletý Brad po rozchodu se svou dívkou propadl zoufalství. Nikdy však o svých pocitech nemluvil. Prostě všechno skončil tím, že se oběsil.

Devatenáctiletá Sunita upadla do deprese, když rodiče přišli na to, že má nemravné styky se svým chlapcem. „Věděla jsem, že nechci žít tak, jak jsem žila,“ vzpomíná, „a tak jsem jednou večer přišla domů a začala jsem polykat aspiriny. Druhý den ráno jsem zvracela krev. Nechtěla jsem ukončit svůj život, ale životní cestu, na kterou jsem se dala.“

Zdrojem velkého tlaku může být i škola. Mladý Ashish byl pod tlakem rodičů, lékařů, kteří chtěli, aby se také stal lékařem. Ashish začal trpět nespavostí a začal se stranit lidí. Když nebyl schopen splnit očekávání rodičů, pokud jde o školní prospěch, spolykal velké množství prášků na spaní. To nám připomíná jeden výrok v biblické knize Přísloví 15:13: „Kvůli bolesti srdce je zkrušený duch.“

Tísnivá situace v rodině

Neklid v rodině — například rozvod nebo rozluka rodičů, smrt člena rodiny nebo stěhování — je další věcí, která v sebevraždách některých mladých lidí hraje svou roli. Například Brad, o němž jsme se již zmínili, ztratil při dopravní nehodě dva blízké přátele a jednoho příbuzného. Potom jeho rodina začala mít finanční těžkosti. Brada to prostě zdrtilo. Možná se cítil jako žalmista, který zvolal: „Vždyť má duše již měla neštěstí dost . . . Všechny se kolem mne naráz sevřely.“ — Žalm 88:3, 17.

Znepokojující počet mladých lidí trpí stresem z jiného důvodu: následkem tělesného, citového a sexuálního zneužívání. Stát Kérala patří k těm indickým státům, které mají nejvyšší počet sebevražd mladých lidí. Několik dívek se pokusilo o sebevraždu proto, že byly zneužívány svým otcem. Zneužívání dětí, a to zneužívání různého druhu, dosáhlo na celém světě epidemických rozměrů a nevinným obětem může působit těžké stavy úzkosti.

Další příčiny úzkosti

Ale ne všechny sebevražedné pocity jsou způsobeny vnějšími faktory. Jedna výzkumná zpráva říká o svobodných mladých lidech: „U mužů a žen, kteří pěstují pohlavní styky a pijí alkohol, je větší nebezpečí sebevraždy než u těch mladých lidí, kteří to nedělají.“ Sunita následkem promiskuity otěhotněla a tuto situaci řešila potratem. (Srovnej 1. Korinťanům 6:18.) Pronásledována pocitem viny chtěla zemřít. Podobné to bylo s Bradem. Už od čtrnácti let si zahrával s alkoholem a téměř pravidelně chodil na večírky. Ano, když se alkohol zneužije, může ‚uštknout jako had‘. — Přísloví 23:32.

Sebevražedné sklony mohou pramenit dokonce z vlastních „zneklidňujících myšlenek“. (Žalm 94:19) Lékaři říkají, že depresivní myšlení někdy může být způsobeno různými biologickými faktory. Například u Petra, o kterém jsme se zmínili na začátku, se zjistilo, že před sebevraždou měl chemickou nerovnováhu v mozku. Depresivní pocity, které nejsou pod kontrolou, mohou sílit; pak se možná začne zdát, že jedním řešením je sebevražda.

Pomoc

Sebevražda by se však za možné řešení považovat neměla. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, všichni máme to, čemu odborníci na duševní zdraví Alan L. Berman a David A. Jobes říkají ‚vnitřní a vnější rezervy pro úspěšné zvládnutí stresu a konfliktu‘. Jednou takovou rezervou by mohla být rodina a přátelé. Přísloví 12:25 říká: „Úzkostlivá péče v srdci muže je to, co působí, aby se sklonilo, ale dobré slovo je rozradostňuje.“ Ano, vlídné slovo někoho, kdo ti rozumí, může celou situaci úplně změnit!

Pokud tedy někdo cítí sklíčenost nebo úzkost, je žádoucí, aby netrpěl sám. (Přísloví 18:1) Ten, kdo trpí, může své srdce vylít někomu, komu důvěřuje. Když si takový člověk s někým promluví, pomůže to zmírnit intenzitu jeho emocí, a možná tím získá i nový pohled na své problémy. Je-li někdo zničený žalem nad smrtí přítele nebo člověka, kterého miloval, měl by o tom mluvit s někým, komu důvěřuje. Když ten, kdo naslouchá, potvrdí trpícímu člověku, že bolest ze ztráty je opodstatněná, a sdílí s ním jeho smutek, je to pro toho člověka útěchou. (Kazatel 7:1–3) Mohlo by být prospěšné, aby ten, kdo trpí, svému důvěrnému příteli slíbil, že ho vyhledá, kdyby se nutkání k sebevraždě vrátilo.

Je pravda, že někomu důvěřovat může být těžké. Ale jde o život, a ten přece za to riziko stojí. Je pravděpodobné, že nutkání ublížit si pomine, když si takový člověk s někým promluví. ‚S kým?‘ zeptá se snad někdo. Jsou-li jeho rodiče bohabojní, proč by ‚nedal své srdce‘ jim? (Přísloví 23:26) Mají možná větší pochopení, než si mnoho mladých lidí myslí, a budou schopni poskytnout pomoc. Když se ukáže, že je třeba ještě další pomoci — například lékařského vyšetření — mohou to zařídit. Dělat taková rozhodnutí je jejich povinností.

Dalším zdrojem pomoci jsou členové křesťanského sboru. Duchovně starší muži ve sboru mohou sklíčené lidi podporovat a mohou jim pomáhat. (Izajáš 32:1, 2; Jakub 5:14, 15) Po pokusu o sebevraždu dostala Sunita pomoc od jedné zvěstovatelky plným časem (průkopnice). Sunita říká: „V každé situaci mi byla přítelkyní. Nebýt jí, doslova bych se zbláznila.“

Jak přemáhat bolest

Existují i vnitřní rezervy, ze kterých se dá čerpat. Například: Trápí někoho pocit viny kvůli nějakému nesprávnému jednání? (Srovnej Žalm 31:10.) Pak by člověk měl pracovat na tom, aby dal věci do pořádku, a nenechat tento pocit narůstat. (Izajáš 1:18; srovnej 2. Korinťanům 7:11.) Pozitivním krokem by bylo vyznat se svým rodičům. Samozřejmě, že zpočátku budou rozrušeni. Ale pravděpodobně se zaměří na to, aby pomohli. Jsme také ujištěni, že lidem, kteří činí opravdové pokání, Jehova ‚ve velkém měřítku odpouští‘. (Izajáš 55:7) Hříchy kajícných lidí překrývá Ježíšova výkupní oběť. — Římanům 3:23, 24.

Křesťané také mají víru, poznání Písem a svůj vztah k Jehovovi Bohu. Z toho všeho mohou čerpat. Žalmista David byl v různých situacích tak stísněn, že řekl: „Nepřítel . . . zdrtil můj život až k zemi.“ David se však nepoddal zoufalství. Napsal: „Svým hlasem jsem pak volal o přispění k Jehovovi; svým hlasem jsem zavolal k Jehovovi o přízeň.“ „Rozjímal jsem o vší tvé činnosti; ochotně jsem se zabýval dílem tvých vlastních rukou.“ — Žalm 142:1; 143:3–5.

Pokud touha ublížit si začne být silná, člověk by měl volat v modlitbě k Jehovovi. Jehova to utrpení chápe a chce, aby ten trpící člověk žil! (Žalm 56:8) Může mu poskytnout „moc, která je nad to, co je normální“, aby své trápení zvládl. (2. Korinťanům 4:7) Trpící člověk by měl také pomyslet na bolest, kterou by jeho úmyslná smrt přinesla rodině, přátelům a samotnému Jehovovi. Přemítání o takových věcech může člověku velmi pomoci, aby zůstal naživu.

I když se možná někomu zdá, že ta bolest nikdy nepřejde, může si být jist, že existují lidé, kteří prožili tentýž druh utrpení. Ti mohou ze zkušenosti říci, že situace se může změnit, a také se změní. Ostatní lidé mohou poskytnout pomoc, aby člověk mohl to těžké období přestát. Sklíčení lidé by potřebnou pomoc — a ta jim opravdu náleží — měli hledat a žít dál!

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Je lepší o svých trýznivých pocitech s někým promluvit