Mladí lidé se ptají . . .

Proč jsem tak ‚tlustá‘?

„Připadám si opravdu tlustá, ale když se podívám do váhových tabulek, zjistím, že nemám nadváhu.“ — Patti.

„Když je člověk tlustý . . ., jeho sebeúcta klesne na nulu. Mám nadváhu od čtvrté třídy . . . Tehdy začaly všechny ty přezdívky.“ — Judd.

VÁHA. Někteří mladí lidé, zvláště dívky, jsou jí přímo posedlí. Když byla na toto téma dotazována skupina dívek ve školním věku, padesát osm procent z nich se domnívalo, že jsou tlusté.

Podle jednoho amerického průzkumu třicet čtyři procent dívek s nadváhou užívá tabletky na zhubnutí. Téměř každá čtvrtá dívka po jídle úmyslně zvrací! Kniha The New Teenage Body Book (Nová kniha o dospívajícím těle) podává zprávu o jiném průzkumu: „Je šokující, že téměř polovina devítiletých dětí a asi osmdesát procent desetiletých a jedenáctiletých dětí drží dietu. Asi sedmdesát procent dívek od dvanácti do šestnácti let se snaží zhubnout a devadesát procent sedmnáctiletých drží dietu.“

Posedlost po štíhlosti

Celá staletí bylo považováno za přitažlivé, když muž i žena měli poněkud plnoštíhlou postavu. Ve dvacátých letech našeho století však americký módní průmysl prošel určitými změnami. Ideálem začala být štíhlá postava, a ta zůstává v módě i po desetiletích. Tento názor podporovala televize i časopisy neustávajícím přívalem důmyslných reklam, které zdůrazňovaly štíhlost u mužů i u žen. Co na tom, že mnoho těchto svižných modelů bylo neustále na pokraji smrti vyhladověním! Milióny mladých lidí (a dospělých také) byly nenápadně učeny, že přitažlivý rovná se štíhlý. Není tedy divu, že mladí lidé, kteří nejsou tak štíhlí, se často považují za tlusté a neatraktivní.

Tlak vrstevníků člověku také nepřidá. Mladí lidé s nadváhou jsou často terčem neustálých žertů, výsměchu a předsudků, které působí to, co jedna spisovatelka popsala jako „značnou duševní bolest“ — bolest, která může přetrvat až do dospělosti.

Kdo říká, že jsi tlustá?

Naštěstí to, zda nadváhu máš, nebo ne, není — alespoň z lékařského hlediska — jen otázkou toho, jak vypadáš v plavkách. Lékaři obecně považují člověka za obézního, váží-li o dvacet procent více, než je jeho ideální váha. Standardní tabulky vah v závislosti na výšce jsou však založeny na průměrných hodnotách, a mohou jen zhruba stanovit, kolik by zdravý člověk měl vážit. Někteří lékaři proto raději měří obezitu nejen podle váhy, ale také podle nadměrného množství tělesného tuku. Podle knihy A Parent’s Guide to Eating Disorders and Obesity (Průvodce rodičů poruchami jedení a obezitou) „by tuk měl u žen tvořit dvacet až dvacet sedm procent tělesné tkáně a u mužů patnáct až dvaadvacet procent“.

Někteří výzkumní pracovníci se domnívají, že lidí, kteří mají nadváhu, je ve skutečnosti poměrně málo. Ze zdravotního hlediska možná vůbec neexistuje důvod, proč bys měla zhubnout. V průzkumu, o němž jsme se zmínili na začátku, se víc než polovina dívek domnívala, že má nadváhu, ale ve skutečnosti mělo nadváhu jen patnáct procent z nich.

Proč vypadám takhle?

To pro tebe možná není velkou útěchou, když se na sebe podíváš do zrcadla; prostě nemáš postavu, jakou bys považovala za přitažlivou. Jedna patnáctiletá dívka naříkala: „Chtěla bych zhubnout, být vyšší a mít souměrnější postavu.“

Uvědom si však, že jsi mladá a tvé tělo se rychle mění. „Je běžné, že v dospívání chlapci i dívky přibírají,“ vysvětluje dr. Iris Littová. „Ale zatímco chlapcům přibývá hlavně svalová hmota, u dívek se vytváří tuková tkáň. U dívek se v dospívání změní poměr tuku v těle z osmi procent — to je průměr u dětí obou pohlaví — asi na dvaadvacet procent. Váhový přírůstek u dívek je navíc zdůrazňován kosterními změnami. Chlapcům se rozšiřují ramena, ale dívkám se rozšiřují boky.“ Než tyto změny proběhnou, nějaký čas to trvá. Jedenáctileté nebo dvanáctileté buclaté děvče ovšem může vyjít z puberty jako mladá dívka s pěknou postavou. Ale také nemusí.

Pokud v tvém případě platí ta druhá možnost, může to být částečně způsobeno tvým genetickým programem, který jsi zdědila po rodičích. Někteří lékaři se domnívají, že spolu s barvou kůže, typem vlasů a výškou postavy je při početí ‚zapsán‘, jak se vyjádřil žalmista, do genetického kódu i základní tvar těla. (Žalm 139:16) Doktor Lawrence Lamb vyjadřuje ve své knize The Weighting Game tutéž myšlenku, ke které byl inspirován žalmista: „Člověk se narodil s životním scénářem, který určuje, kolik by měl vážit a kolik by měl mít tuku v těle v různých stadiích svého života.“

Výzkumy potvrdily, že geny opravdu mají na tvar těla vliv. Adoptované děti mají typ těla spíše podle svých biologických rodičů, bez ohledu na to, jaký typ těla mají jejich adoptivní rodiče. Dvojčata mají stejný genetický program, a proto není žádným překvapením, když často váží stejně.

Co to znamená pro tebe? Předpokládejme, že oba tvoji rodiče jsou obézní. Potom je osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že budeš obézní i ty. Tato pravděpodobnost se sníží na polovinu, je-li obézní jen jeden rodič. Do určité míry může pomoci cvičení a dieta. Ale základní tvar těla nám více méně zůstane. Jsi-li astenického typu, je pro tebe přirozené, že jsi štíhlá a kostnatá. Pokud však tvé geny určily, že budeš pyknického typu — kulatější postavy a s větším množstvím tělesného tuku — nebylo prostě v plánu, abys byla štíhlá. I když budeš mít z lékařského hlediska ideální váhu, budeš vypadat silnější, než bys možná chtěla.

Smiř se se svým tělem

Skličující? Snad. Ale dobrou zprávou je, že Jehova Bůh stvořil první lidský pár, Adama a Evu, po tělesné stránce dokonalé. I když se stali nedokonalými, a svou nedokonalost předali svým potomkům, Bůh dohlédne na to, aby jakýkoli zděděný tělesný nedostatek byl v jeho spravedlivém novém světě napraven. — Job 14:4; Římanům 5:12; 2. Petra 3:13.

Uvědom si, že měřítka krásy mohou být výsledkem společenských podmínek a osobního vkusu. Proto to, co se považuje za krásné, se v různých částech světa liší a časem se to může změnit. A tak proč ‚nechat okolní svět, aby tě vtiskl do své vlastní formy‘? (Římanům 12:2, Phillips) Proč podléhat jeho měřítkům a názorům, jež jsou často pokřivené?

Opravdu není nutné, aby ses podceňovala nebo abys propadala sklíčenosti jen proto, že nejsi štíhlá. Bůh nás neposuzuje podle výšky nebo tvaru našeho těla. „Pouhý člověk vidí, co se jeví očím,“ říká Bible, „ale Jehova, ten vidí, jaké je srdce.“ (1. Samuelova 16:7) Ano, je to „utajený člověk srdce“, na čem Bohu záleží, a ne obvod boků nebo pasu. (1. Petra 3:4) A pokud jsi veselá, mírná a velkorysá a zajímáš se o lidi kolem sebe, lidé k tobě budou většinou přitahováni.

To neznamená, že pro vylepšení svého vzhledu nemůžeš nic udělat. Ale nejsi-li zcela spokojena se svou postavou, nemusíš své tělo trestat nějakou módní dietou. Snad je jen potřeba, aby sis dobře vybírala styl a barvy oblečení, které nosíš, aby sis zvolila takové oblečení a barvy, které potlačují to, co považuješ za nedostatky, a zdůrazňují lepší stránky tvojí postavy.

Přesto se možná domníváš, že by stálo za to, abys alespoň trochu zhubla. Nebo jsi možná skutečně obézní a měla bys zhubnout nejen kvůli svému vzhledu, ale i kvůli zdraví. Jak to můžeš bezpečně udělat, bude námětem článku v našem příštím vydání.

[Rámeček na straně 19]

„Jsem příliš hubený“

Ne všichni mladí lidé souhlasí s tím, že hubená postava je krásná. „Je mi patnáct let, jsem hubený, a všichni se mi kvůli tomu smějí,“ stěžuje si mladý Marek. Hubenost často není nic víc než vedlejší účinek puberty. Rostoucí tělo spotřebuje ohromné množství kalorií. Mladý člověk možná nezačne přibývat na váze, dokud se jeho rychlý růst nezastaví. Svou roli hraje také genetika. Mimořádná hubenost samozřejmě může být způsobena také nemocí či hormonální nerovnováhou, a v takových případech je nutná pozornost lékaře. Profesionální pomoc možná potřebují i mladí lidé, kteří přestanou jíst, protože trpí depresí nebo vážnou poruchou jedení, například mentální anorexií.

Ať je to jakkoli, pokud si myslíš, že jsi příliš hubený, zeptej se na to lékaře. Možná, že se jen musíš naučit žít s tím, jak vypadáš, nebo v tom snad dokonce najít zalíbení.

[Obrázek na straně 18]

Mnoho lidí se domnívá, že má nadváhu, jen proto, že nemají postavu jako manekýni nebo manekýnky v módních časopisech