Vytlačila „nová morálka“ slušné chování?

‚Běda těm, kteří vydávají špatné za dobré, tmu za světlo, hořké za sladké!‘ — Izajáš 5:20.

DVACÁTÉ století bylo svědkem rozsáhlých změn ve společenském chování a v morálce. V desetiletích, která následovala po dvou světových válkách, se postupně začalo pohlížet na starý systém hodnot jako na staromódní. Měnící se podmínky a nové teorie v oblasti lidského chování a vědy přesvědčily mnohé lidi o tom, že staré hodnoty již neplatí. Společenské způsoby, kterých si dříve lidé cenili, byly odkládány jako přebytečná zátěž. Kdysi uznávané biblické zásady byly odmítány jako zastaralé. Pro nezávislou svobodomyslnou společnost ultramoderních jedinců dvacátého století byly příliš omezující.

K tomuto obratu v lidských dějinách došlo v roce 1914. To, co historikové o tomto roce a o první světové válce napsali, je plné postřehů, které jasně ukazují, že rok 1914 byl rokem závažné změny, byl to skutečný mezník oddělující epochy lidských dějin. Okamžitě po válce nastoupila bouřlivá dvacátá léta a lidé se snažili dohonit radovánky, které během válečných let promeškali. Dřívější hodnoty a nepohodlná mravní omezení byly odmítnuty, aby se dal prostor bujnému řádění. Neoficiálně byla nastolena nová morálka, oddávání se tělesným zájmům — v zásadě takový postoj, že všechno se může. Nové mravní zákony s sebou nevyhnutelně nesly změnu ve společenském chování.

Historik Frederick Lewis Allen se k tomu vyjádřil: „Dalším výsledkem revoluce bylo to, že společenské chování bylo nejen jiné, ale — po několik let — nebylo žádné . . . Hostitelky v tomto desetiletí . . . zjišťovaly, že se jejich hosté při svém příchodu a odchodu vůbec neobtěžují s nimi promluvit; že se stalo běžným zvykem chodit nepozván na taneční večírky, stalo se módou chodit pozdě při pozvání na večeři, nechávat volně ležet hořící cigaretu a bez omluvy klepat popel na koberec. Staré zábrany padly, žádné nové se nevytvořily a nevychovaní lidé si mohli dělat, co chtěli. Určité období, snad desetiletí, které následovalo po válce, je možná přiléhavě známo jako desetiletí špatného chování . . . Jestliže pro toto desetiletí byla příznačná jeho nevychovanost, byl pro toto období příznačný rovněž nedostatek štěstí. Se starým pořádkem věcí zanikl starý soubor hodnot, které obohacovaly život a dávaly mu smysl, a hodnoty, které by je nahradily, nebylo snadné najít.“

Náhradní hodnoty, které by obohacovaly život a vracely mu smysl, nebyly nikdy nalezeny. Nikdo je nehledal. Vzrušující životní styl ‚všechno se může‘ bouřlivých dvacátých let oprostil lidi od mravních omezení, což jim velmi vyhovovalo. Morálku neodvrhli, pouze ji upravili tím, že ji trochu uvolnili. Časem to nazvali ‚novou morálkou‘. Každý dělá to, co je správné v jeho očích. Vlastní zájmy jsou nejdůležitější. Lidé dělají to, co jim vyhovuje, a každý jde svou vlastní cestou.

Nebo si to alespoň myslí. Moudrý král Šalomoun však před třemi tisíci lety řekl: „Není nic nového pod sluncem.“ (Kazatel 1:9) Dokonce ještě před ním, v době soudců, měli Izraelité značnou volnost v tom, zda budou poslouchat Boží Zákon, nebo ne: „V těch dnech nebyl v Izraeli žádný král. Každý byl zvyklý činit to, co bylo správné v jeho vlastních očích.“ (Soudci 21:25) Většina lidí však nebyla ochotna dbát na Zákon. Tím, že Izrael takto zasel, po staletí sklízel neštěstí v celonárodním měřítku. Podobné je to dnes: národy po staletí sklízejí bolest a utrpení — a to nejhorší teprve přijde.

Existuje ještě jiný výraz, který přesněji charakterizuje ‚novou morálku‘, totiž „relativismus“. Slovník Webster’s Ninth New Collegiate Dictionary jej definuje takto: „Názor, že etická pravda závisí na jednotlivcích a na skupinách, které ji zastávají.“ Stručně řečeno, zastánci relativismu tvrdí, že všechno, co je pro ně dobré, je pro ně etické. Jeden autor podrobněji rozvinul myšlenku relativismu, když řekl: „Relativismus, který byl dlouho skrytý, se vynořil jako převládající filozofie ‚desetiletí Nejprve já‘ sedmdesátých let; v osmdesátých letech dosud dominuje u skupiny lidí střední vrstvy, kteří žijí úspěšným a náročným způsobem života. Tradiční hodnoty podporujeme stále jen slovy, ale v praxi platí, ‚cokoli je pro mě dobré, je správné‘.“

A to platí i o společenském chování — ‚Jestliže mi to vyhovuje, budu to dělat; jestliže ne, nebudu. Mně se to nehodí, a to dokonce ani tehdy, kdybys to ty pokládal za společensky přijatelnější. Zničilo by to můj radikální individualismus, dělalo by to dojem, že jsem slabý, že jsem neschopný.‘ Je zřejmé, že u takových lidí se to projeví nejen v podobě hrubého jednání, ale je to vidět také na snadných každodenních drobnostech, jako ‚Nezlob se, prosím‘, ‚Promiň‘, ‚Děkuji‘, ‚Dovol, abych ti otevřel dveře‘, ‚Sedni si na moje místo‘ a ‚Vezmu ti tašky‘. Tato a další úsloví jsou jako jemné promazání, které uhladí a zpříjemní lidské vztahy. ‚Když se ale budu chovat k ostatním slušně,‘ mohl by namítnout člověk, který se chce prosadit, ‚negativně to ovlivní dojem, že jsem nejlepší.‘

Sociolog James Q. Wilson soudí, že napětí a kriminální chování vzrůstá proto, že se zhroutilo to, co se dnes „pohrdavě označuje jako ‚hodnoty střední vrstvy‘“; tato zpráva pokračuje: „Zdá se, že zánik těchto hodnot — a růst morálního relativismu — má přímou souvislost s vyšší zločinností.“ Určitě to má vztah k modernímu trendu odmítat jakékoli omezení vlastního projevu, bez ohledu na to, jak nevychovaný či útočný možná je. Je to tak, jak řekl jiný sociolog, Jared Taylor: „Naše společnost se neustále posouvá od sebeovládání k sebeprojevování, a mnozí lidé odmítají dřívější hodnoty jako omezující.“

Používání relativismu v praxi z vás učiní soudce svého jednání, umožní vám přehlížet názory druhých, včetně názorů Boha. Sám si rozhodujete, co je a co není pro vás dobré, stejně jako to udělali první dva lidé v Edenu, když odmítli Boží výnos a sami si rozhodli, co je správné a co nesprávné. Had podvodně přivedl Evu k názoru, že když Boha neposlechne a sní zakázané ovoce, pak dojde, jak had řekl, k tomu, že: „Zcela jistě [se vám] otevřou oči a zcela jistě budete jako Bůh a budete znát dobré a špatné.“ Tak Eva vzala ovoce a jedla ho a dala nějaké Adamovi a on ho jedl. (1. Mojžíšova 3:5) Rozhodnutí Adama a Evy jíst bylo pro ně neštěstím a pro jejich potomky katastrofou.

Po dlouhém výčtu korupcí, které byly odhaleny mezi politiky, obchodníky, sportovci, vědci, nositeli Nobelovy ceny a duchovními, řekl jeden pozorovatel ve své přednášce na Harvardově obchodní škole: „Domnívám se, že dnes zažíváme v naší zemi to, co jsem se rozhodl nazvat krizí charakteru; je to ztráta toho, co bylo v západní civilizaci tradičně pokládáno za taková vnitřní omezení a vnitřní hodnoty, jež nám brání projevit naše nízké pudy.“ Mluvil o „slovech, která budou znít zcela prapodivně, budou-li vyslovena v tomto prostředí; jsou to slova jako statečnost, čest, povinnost, odpovědnost, soucit, zdvořilost — slova, která se téměř přestala používat“.

V šedesátých letech se začaly na univerzitní půdě lavinovitě šířit určité sporné otázky. Mnozí lidé prohlašovali, že ‚žádný Bůh není; Bůh je mrtev; nic neexistuje; není žádná vše převyšující hodnota; život je zcela beze smyslu a tuto prázdnotu života můžete překonat pouze heroickým individualismem‘. ‚Květinové děti‘ to přijaly za vlastní a usilovaly o to, aby překlenuly nicotnost života ‚šňupáním kokainu, kouřením marihuany, volnou láskou a hledáním pokoje mysli‘. Tento pokoj však nikdy nenašly.

V šedesátých letech vznikla také protestní hnutí. Hnutí byla více než jen přechodnou módou, stala se součástí hlavního proudu americké kultury a vedla k ‚desetiletí Nejprve já‘ v sedmdesátých letech. Vstoupili jsme tak do desetiletí, které sociolog Tom Wolfe nazval „desetiletím Nejprve já“. Toto desetiletí se vystupňovalo v osmdesátých letech v to, co někteří cynicky nazvali „zlatým věkem chtivosti“.

Jak toto všechno souvisí se slušným chováním? Týká se to toho, že člověk dává na první místo sebe sama. Dáte-li sami sebe na první místo, pak nemůžete tak snadno ustoupit druhým, nemůžete dát druhé na první místo, nemůžete se ke druhým dobře chovat. Tím, že dáte na první místo sebe, možná si vlastně libujete v určité formě sebezbožňování, uctívání svého ‚Já‘. Jak Bible popisuje člověka, který se takto chová? Je „chamtivec — což znamená, že je modlář“, a projevuje „chtivost, jež je modlářstvím“. (Efezanům 5:5; Kolosanům 3:5) Komu ve skutečnosti takoví lidé slouží? „Jejich bůh je jejich břicho.“ (Filipanům 3:19) Nečistý alternativní životní styl, který si mnozí lidé zvolili jako mravně správný, a také katastrofální, smrtící následky tohoto životního stylu pouze dokazují pravdivost slov u Jeremjáše 10:23: „Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“

To všechno Bible předvídala a předpovídala jako varovný znak „posledních dnů“, jak je to zapsáno ve 2. Timoteovi 3:1–5. Podle New English Bible tento text zní: „Musíte si uvědomit skutečnost, že závěrečné období tohoto světa má být dobou těžkostí. Lidé budou milovat jen sebe a peníze; budou arogantní, vychloubaví a hrubí; bez úcty k rodičům, bez vděčnosti, bez zbožnosti, bez přirozené náklonnosti; budou ve svých sporech nesmiřitelní, pomlouvači, nestřídmí a suroví, bude jim cizí všechno dobré, budou zrádci, hochštapleři, nadutí vlastní důležitostí. Budou to lidé, kteří na místo Boha dali rozkoše, lidé, kteří si zachovávají vnější projevy nábožnosti, ale trvale popírají jejich opravdovost. Nepřibližuj se k takovým lidem.“

Vzdálili jsme se daleko od toho, jak jsme byli vytvořeni — k obrazu a podobě Boha. Pořád sice v sobě nosíme schopnost lásky, moudrosti, smyslu pro právo a moci, ale tyto vlastnosti se staly nevyváženými a pokřivenými. Jaký je první krok na cestě zpět, to ukazuje poslední věta citovaného biblického textu: „Nepřibližuj se k takovým lidem.“ Vyhledejte nové prostředí, takové, které změní dokonce i vaše vnitřní pocity. Moudrá slova, která před lety napsala Dorothy Thompsonová v časopise The Ladies’ Home Journal, jsou pro tento účel velmi poučná. Text začíná prohlášením, že pro překonání zločinnosti mladistvých je nezbytně nutné formovat spíše city mladého člověka než jeho intelekt:

„Jednání a postoje, které člověk měl, když byl dítětem, do velké míry určují jednání a postoje, které má jako dospělý. Toto jednání a tyto postoje nejsou vytvářeny jeho mozkem, ale jeho city. Člověk se stane takovým, k čemu ho povzbuzovali, co ho naučili milovat, obdivovat, uctívat, chránit a čemu ho naučili se obětovat . . . V tom všem hraje důležitou roli společenské chování; dobré chování totiž není nic více a nic méně než vyjádření toho, že si vážíme druhých . . . Vnitřní pocity se odrážejí na vnějších projevech chování, ale vnější projevy chování mají také podíl na pěstování vnitřních pocitů. Je obtížné cítit agresivitu, když jednáme ohleduplně. Dobré způsoby zpočátku snad nemusí vycházet ze srdce, ale zřídkakdy to tak zůstane.“

Dorothy Thompsonová si také všimla, že až na vzácné výjimky dobrota a špatnost „nejsou podmíněny mozkem, ale emocemi“, a že „se lidé nestali zločinci kvůli ztvrdnutí tepen, ale kvůli ztvrdnutí srdce“. Zdůraznila, že naše chování je mnohem častěji řízeno emocemi než myslí a že to, jak jsme vedeni a jak jednáme — i kdyby to bylo zpočátku vynucené —, má vliv na naše vnitřní city a mění naše srdce.

Je to však Bible, která vyniká tím, že dává inspirovaný návod, jak změnit vnitřního člověka srdce.

Za prvé, Efezanům 4:22–24: „Měli [byste] odložit starou osobnost, která odpovídá vašemu dřívějšímu způsobu chování a která se kazí podle svých podvodných žádostí; ale . . . měli [byste] být obnoveni v síle, která podněcuje vaši mysl, a měli byste obléci novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti.“

Za druhé, Kolosanům 3:9, 10, 12–14: „Svlékněte starou osobnost s jejími zvyklostmi a oblékněte si novou osobnost, která se obnovuje přesným poznáním podle obrazu Toho, jenž ji stvořil. Jako Boží vyvolení, svatí a milovaní, si tedy oblékněte něžnou náklonnost soucitu, laskavost, poníženost mysli, mírnost a shovívavost. Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy. Ale kromě toho všeho si oblékněte lásku, neboť je dokonalým poutem jednoty.“

Historik Will Durant řekl: „Nejzávažnější spornou otázkou naší doby není ‚komunismus versus individualismus‘ ani ‚Evropa versus Amerika‘, dokonce ani otázka ‚Východ versus Západ‘; ale je to otázka, zda člověk může žít bez Boha.“

Aby náš život byl úspěšný, musíme se řídit Jehovovými radami. „Můj synu, nezapomeň můj zákon, a ať tvé srdce zachovává má přikázání, protože ti bude přidána délka dnů a léta života a pokoj. Ať tě neopustí milující laskavost a opravdovost. Uvaž si je okolo hrdla. Napiš si je na tabulku svého srdce, a tak nalezni přízeň a dobré pochopení v očích Boha i pozemského člověka. Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“ — Přísloví 3:1–6.

Laskavé a ohleduplné dobré způsoby chování, které lidstvo získalo během staletí, nejsou vůbec zbytečným závažím, a biblické pokyny pro život nejsou ani trochu staromódní, ale povedou k trvalé záchraně lidstva. Bez Jehovy nemůže lidstvo dále žít, protože ‚Jehova je zdrojem života‘. — Žalm 36:9.

[Praporek na straně 11]

To, jakým způsobem jednáme, i kdyby to zpočátku bylo vynucené, má vliv na naše vnitřní city a mění naše srdce

[Rámeček na straně 10]

Vynikající způsoby stolování, které by lidé mohli dobře napodobit

V mohutném křoví obsypaném zralými bobulemi spolu hoduje mnoho krásných, dobře se chovajících a velmi společenských brkoslavů cedrových. Seskupeni do řady podél větve zobou plody, ale v žádném případě to nedělají hltavě. Dozadu a dopředu podávají jeden druhému zobákem bobule, až je nakonec některý z nich půvabně sezobne. Nezapomínají vytrvale nosit svým „dětem“ potravu, bobuli za bobulí, dokud hladové krky nemají dost.

[Podpisek]

H. Armstrong Roberts

[Obrázek na straně 8]

Někteří lidé říkají: ‚Odhoď Bibli a morální hodnoty‘

[Obrázek na straně 9]

„Bůh je mrtev“

„Život nemá smysl!“

„Kuř marihuanu, šňupej kokain“

[Podpisek obrázku na straně 7]

Vlevo: Life; Vpravo: Grandville