Proč jsou některé děti tak problematické

„Genetické vlivy, chemické pochody v mozku a vývoj nervové soustavy mají silný vliv na to, jací jsme jako děti a jací budeme jako dospělí.“ — STANLEY TURECKI, lékař.

KAŽDÉ dítě se vyvíjí svým vlastním způsobem, který je jedinečný a který je pro ně příznačný. Děti mají mnoho zřejmě vrozených charakteristických vlastností a dispozic — vlastností, které rodiče mohou ovlivnit jen málo, nebo které nemohou ovlivnit vůbec. Je pravda, že vždycky existovaly děti divoké a neklidné, děti působící rozruch. I ti nejlepší z rodičů mohou mít dítě, s jehož výchovou jsou problémy.

Proč je ale výchova některých dětí stále obtížnější a problematičtější? Roste počet dětí, které mají vážné problémy s chováním. Kliničtí lékaři a výzkumní pracovníci se všeobecně shodují na tom, že 5 až 10 procent všech dětí je extrémně neklidných. Neschopnost těchto dětí pozorně naslouchat, soustředit se, řídit se určitými pravidly a ovládat své impulsy způsobuje četné potíže jim i jejich rodinám, jejich učitelům i jejich vrstevníkům.

Doktor Bennett Shaywitz, profesor pediatrie a neurologie na Lékařské škole Yaleovy univerzity, zaměřuje pozornost na to, co může být hlavním problémem — na „zděděné poruchy rovnováhy určitých chemických látek v mozkovém systému neurotransmiterů“, které řídí funkci mozkových buněk a mají vliv na to, jak mozek ovládá naše chování. Ať jsou obtíže s výchovou dítěte zapříčiněny čímkoli, rodiče by měli mít prvořadý zájem na tom, aby se stali odborníky v účinném zvládání chování svého dítěte. Místo aby dítě kritizovali a projevovali nelibost, měli by je raději povzbuzovat a poskytovat mu podporu.

V biblických dobách to byli právě rodiče, kdo měli odpovědnost za výchovu a školení svých dětí. Věděli, že ukázňováním a poučováním o Božích zákonech jejich dítě zmoudří. (5. Mojžíšova 6:6, 7; 2. Timoteovi 3:15) Rodiče proto mají od Boha danou odpovědnost vynaložit i přes velké zaneprázdnění co možná největší úsilí na to, aby uspokojili potřeby svého dítěte, a zvláště pak aby na jeho špatné chování reagovali konstruktivním způsobem. Mnoho problémů, které se dnes vyskytují v pediatrické praxi, se týká chování dětí, jež jsou hyperaktivní, impulsivní nebo nepozorné. Může být tedy užitečné pohovořit o PP a o PPH jako o činitelích, které působí na děti, s jejichž výchovou jsou problémy.a

V padesátých letech se tyto potíže označovaly jako „lehká mozková dysfunkce“. Podle názoru pediatra neurologa dr. Jana Mathisena se tato terminologie přestala používat tehdy, když výzkumy ukázaly, že „PP není žádným poškozením mozku“. Doktor Mathisen říká: „PP je zřejmě poruchou určitých oblastí mozku. Stále ještě nemáme jistotu v tom, o jaké konkrétní neurochemické problémy se jedná, ale myslíme si, že PP souvisí s látkou v mozku, která se nazývá dopamin.“ Doktor Mathisen je přesvědčen, že se problém týká regulace dopaminu. „Příčinou problému pravděpodobně není jediná látka, ale poměr mezi několika látkami,“ dodává.

Mnoho otázek ohledně příčin PP je stále ještě nezodpovězeno. Přesto výzkumníci obecně souhlasí s dr. Mathisenem v tom, že chronicky slabé ovládání pozornosti, impulsivnosti a motorické činnosti je neurogenního původu. Studie, kterou nedávno provedl dr. Alan Zametkin a výzkumníci z National Institute of Mental Health (Národní ústav pro duševní zdraví) ve Spojených státech, poprvé odhalila, že PP je specifická metabolická abnormalita v mozku. Přesto vědci přiznali, že „je třeba provést velké množství výzkumů, aby bylo možné získat jasnější odpovědi“.

Škola je skutečným problémem

Děti, jež jsou chronicky nepozorné, neposedné, impulsivní nebo nadměrně aktivní, obvykle velmi těžko zvládají školu. Ve třídě totiž značně vzrůstá potřeba soustředit se a zůstat v klidu. Takovým dětem připadá velmi těžké se na cokoli soustředit delší dobu, a následkem toho jsou abnormálně aktivní. Pro některé děti je nedostatečná soustředěnost tak vážným problémem, že nestačí běžné výuce ani ve škole, ani doma. Není neobvyklé, že jsou trestány za to, že jsou postrachem třídy nebo třídními šašky; je pro ně totiž těžké ovládat své chování a hodnotit následky svého jednání.

Nakonec si o sobě vytvoří ne příliš dobrou představu, považují se možná za „špatné“ a „hloupé“ a podle toho jednají. Tyto děti snadno propadají chronickému, neustále se obnovujícímu pocitu neúspěchu, když bez ohledu na to, jak moc se snaží, dostávají špatné známky.

Rodiče jsou bezradní — rušivé chování jejich dětí je velmi zneklidňuje a jsou jím zmateni. Někdy to vede k manželským neshodám, kdy rodiče z této situace obviňují jeden druhého. Mnoho rodičů tráví čas tím, že v hněvu znovu a znovu opakuje to špatné a zapomíná na to dobré. Jejich reakce na negativní způsoby chování dítěte jsou proto příčinou ještě negativnějších reakcí jejich dětí. Rodina — a do jisté míry i ostatní lidé, kteří na sebe s dítětem vzájemně působí — je tak sevřena neustálým zápasem o to, kdo s koho. Je to proto, že lidé chování problematického dítěte, jež buď má, nebo nemá poruchu pozornosti, nechápou a nevědí si s ním rady.

Osobní zkušenost Ronnieho matky

„Od chvíle, kdy přišel na svět, nebyl Ronnie nikdy šťastný; byl stále podrážděný a plakal. V důsledku alergií měl kožní vyrážky, ušní infekce a neustálé průjmy.

Počáteční motorické schopnosti Ronnieho se vyvíjely dobře, Ronnie se velmi rychle naučil sedět, stát a potom chodit — nebo lépe řečeno běhat. Snažila jsem se rychle udělat všechny domácí práce v době, kdy Ronnie přes den spal. Když se totiž mé malé ‚tornádo‘ probudilo, měla jsem co dělat, abych jej uhlídala, aby neublížil sobě nebo aby nepoškodil něco v domě — lítal sem a tam a bral do ruky všechno, co zaujalo jeho pozornost — a to byla většina věcí!

Jen velmi krátkou chvíli se dokázal na něco soustředit. Nic ho nezaujalo příliš dlouho. Velmi nerad seděl v klidu. To byl samozřejmě problém, když jsme ho vzali někam, kde se očekávalo, že bude sedět v klidu, zvláště na sborová shromáždění. Marně dostával naplácáno za to, že nesedí klidně. On to prostě nedokázal. Mnozí lidé, kteří to mysleli dobře, si stěžovali nebo nám radili, ale nic nepomáhalo.

Ronnie byl bystrý; když mu byly tři roky, začali jsme si s ním pravidelně každý den chvilku číst. Když mu bylo pět let, četl docela dobře. Potom šel Ronnie do školy. Asi po měsíci mě učitelka požádala, abych tam přišla, že by se mnou chtěla mluvit. Řekla mi, že když Ronnieho viděla poprvé, měla dojem, že je jako andílek. Nyní však, když Ronnie chodí měsíc do její třídy, má naopak pocit, že je to malý ďáblík! Oznámila mi, že pořád skáče, ostatní děti strká nebo jim podráží nohy. Nebyl potichu a v klidu neposeděl a vyrušoval celou třídu. Neměl dostatek sebeovládání. Učitelka si také povšimla, že se u něho projevuje vzpurný postoj. Bylo nám doporučeno, abychom Ronnieho dali do zvláštní třídy a vzali ho k lékaři, který by mu předepsal nějaký lék na zklidnění. Byli jsme zdrceni!

Léky nebyly v Ronnieho případě vhodné. Pediatr nám však dal některá praktická doporučení. Byl přesvědčen, že Ronnie je bystrý chlapec a že se nudí; doporučil nám proto, abychom Ronnieho neustále zaměstnávali, abychom mu stále více dávali najevo svou lásku a byli trpěliví a pozitivní. Byl toho názoru, že s Ronniem bude méně problémů, až bude starší a když mu změníme stravu.

Pochopili jsme, že s Ronniem musíme pracovat opatrně, že mu musíme pomáhat, aby se naučil využívat svou energii prospěšným způsobem. To zabíralo hodně času; změnili jsme proto svůj každodenní program a trávili mnoho hodin tím, že jsme s Ronniem vypracovávali školní úlohy, trpělivě jsme se s ním učili a vysvětlovali mu různé věci. Přestali jsme používat negativní výrazy a obviňovat ho za jeho bezmyšlenkovitost a nezvedenost. Naším cílem bylo posílit jeho malé sebevědomí. Když jsme po něm něco chtěli, tak jsme si s ním spíše povídali, než abychom mu něco přikazovali a něčeho se dožadovali. Pokud se vyskytla rozhodnutí, která se ho týkala, ptali jsme se na jeho názor.

Některé věci, jež jsou pro ostatní děti přirozené, nebyly pro Ronnieho snadné. Musel se například učit trpělivosti, být potichu, v klidu sedět a ovládat svou přílišnou tělesnou aktivitu. Ale dalo se to usměrnit. Jakmile pochopil, že se musí vědomě snažit, aby se zpomalil a myslel na to, co dělá nebo co bude dělat, začal své chování zvládat. Když mu bylo třináct let, bylo jeho chování normální. Od té doby šlo naštěstí všechno hladce, dokonce i v letech dospívání, kdy je dítě obvykle vzpurné.

Byli jsme štědře odměněni za to, že jsme Ronniemu věnovali hodně lásky, množství času a trpělivosti!“

[Poznámka pod čarou]