Misionáři — Nositelé světla, nebo temnoty? 5. část

Nové poselství pro Nový svět

ZÁPADNÍ polokoule byla poprvé nazvána Novým světem v roce 1516. Když jej Kolumbus v roce 1492 „objevil“, objevil také, že tam už žijí lidé — a žili tam již celá staletí. Ale potom domorodí Američané poprvé okusili to, čemu se říká křesťanství. Co to pro Nový svět znamenalo?

Katolická církev po staletí téměř úplně ovládala život Evropanů. Stanovovala měřítka a diktovala pravidla téměř v každé oblasti lidského snažení, i ve vládě. Taková spolupráce církve a státu — aliance, jejíž výplodem byly křižácké výpravy — ovládla i Nový svět.

Sidney H. Rooy z Educación Teológica v Buenos Aires píše, že koncem patnáctého století byli španělští králové přesvědčeni, že „španělská koruna je božsky vybraným nástrojem ke spáse Nového světa“. Papež stanovil pomyslnou hranici, která se táhla Atlantikem od severu k jihu a práva na objevování rozdělovala mezi Španělsko a Portugalsko. V roce 1494 tyto dva státy podepsaly dohodu o posunutí této linie směrem na západ. A tak Španělé dále osídlovali většinu Střední a Jižní Ameriky a Portugalci se přesunuli do Brazílie, jejíž pobřeží nyní leží východně od demarkační čáry. Podle Sidneyho Rooye si obě strany vykládaly papežský dekret tak, že „právo na území se pojí s povinností evangelizovat domorodé obyvatelstvo“.

Dobývání Nového světa

Na druhé cestě, v roce 1493, Kolumba doprovázela skupina mnichů, kteří byli zvlášť vybráni k tomu, aby obraceli domorodce na víru. Od té doby evropští dobyvatelé a misionářští kněží pracovali při dobývání Nového světa bok po boku.

V roce 1519 se na území dnešního Mexika dostal Hernán Cortés a s ním přišel i kurát a jiní kněží. Během padesáti let se řady tamních misionářů rozrostly na osm set. V Peru, kam se v roce 1531 dostal Francisco Pizarro, bylo dalších tři sta padesát misionářů.

Papežské buly vydané v roce 1493 daly světské moci to, co chtěla — morální oprávnění vést dobyvatelské tažení. Panovníci si mysleli, že mohou počítat s Boží podporou, protože se domnívali, že kolonialismus je Boží vůlí. Církevní představitelé se chtěli panovníkům zavděčit, a svou spoluprací propůjčili koloniálnímu systému zdání legitimnosti. V sedmnáctém století jeden jezuita jménem António Vieira, který se narodil v Portugalsku, ale vyrostl v Brazílii, oslavoval kolonizaci a řekl, že bez ní by byla evangelizace nemožná.

Misionáři neviděli na používání kolonialismu jako prostředku k šíření svého náboženství nic nepatřičného. Tím se však stali nedílnou součástí světa. Ježíš však o svých následovnících řekl, že částí světa nebudou. — Jan 17:16.

Obracení na víru

Podle vyjádření Sidneyho Rooye misionáři křesťanstva nejprve začali „vykořeňovat staré rituály a většinu vnějších projevů indiánského náboženství“. Pan Rooy dodal: „Ještě se sice používala síla, když to bylo nutné, ale mnoho Indiánů bylo obráceno na víru pokojnou cestou, přímým vlivem kněží.“

Byli samozřejmě i misionáři, kteří byli přesvědčeni, že použití síly není nikdy skutečně oprávněné. Například španělský dominikánský misionář a kněz Bartolomé de Las Casas vyjádřil nesouhlas s krutými metodami, které se používaly. Opakovaně ve Španělsku prosil za Indiány, a proto mu vláda dala titul „obhájce Indiánů“. Jeho úsilí se však setkávalo s protichůdnými reakcemi. Jedni o něm říkali, že je to křižácký rytíř, prorok, služebník Boží nebo vizionář. Jiní ho během doby nazývali zrádcem, paranoikem, anarchistou a předchůdcem marxistů.

Od cíle vykořenit staré rituály bylo později upuštěno. Jakmile byli domorodci přinuceni, aby přijali označení křesťané, směli si staré pohanské nauky a zvyky ponechat. Proto se v knize Man, Myth & Magic (Člověk, mýty a magie) píše, že „mnoho křesťanských svátků horských Indiánů v Peru obsahuje prvky, které jsou pozůstatkem zapomenutého náboženství Inků“. A dílo The Cambridge History of Latin America vysvětluje, že mexičtí Indiáni si z křesťanství vzali „ty prvky, jež vyhovovaly jejich vlastním duchovním a rituálním potřebám, a smísili je s vírou, kterou zdědili po předcích“.

Pravda, statisíce domorodých Američanů byly pokřtěny. Ale „křesťanství“, které jim bylo předepsáno, bylo pouze povrchní. Málo času se věnovalo tomu, aby byli vyučováni základům křesťanství, na kterých by si mohli vybudovat silnou víru. The Cambridge History of Latin America uvádí: „Objevily se znepokojivé známky toho, že Indiáni navenek nadšeně přijímali novou víru, ale dále tajně uctívali své staré modly.“ Někteří Indiáni prý stavěli za „křesťanský“ oltář pohanské modly pro případ, že by „křesťanský Bůh“ nereagoval. Také se jen pomalu vzdávali zakořeněných způsobů chování, například polygamie.

Členové římskokatolických řádů nejednali vždy tak, jak by se od „křesťanských“ misionářů čekalo. Spory mezi řády byly časté. Zvláště jezuité byli často kritizováni za své postupy a činnost, a v roce 1759 byli dokonce vyhoštěni z Brazílie.

Příchod protestantských misionářů situaci nijak významně nezměnil. Jak rostl počet misionářů, rostla i nejednota, která je pro formální křesťanství typická. Katolíci obviňovali protestanty, že podporují imperialismus; protestanté obviňovali katolíky, že šíří pohanské nauky a že jejich vinou jsou lidé udržováni v chudobě. Na všech těchto obviněních bylo mnoho pravdy. Misionáři křesťanstva — ať katolíci, nebo protestanté — nenásledovali Ježíšův příklad.

Jak říká The Encyclopedia of Religion, v celém Novém světě „se obracení na víru stalo nástrojem kolonizačních výpadů španělské, francouzské a anglické vlády“. Zatímco Španělé a Portugalci se soustředili na Latinskou Ameriku, Francie a Británie se více angažovaly v oblasti, kde později vznikly Spojené státy a Kanada.a

Stejně jako misionáři v Latinské Americe, i misionáři v Severní Americe si stanovili špatné pořadí hodnot a zapletli se do politických záležitostí. Proto, jak uvádí The Encyclopedia of Religion, „koncem francouzské éry v Kanadě měli misionáři větší úspěchy v tom, když se snažili přimět Indiány k věrnosti Francii, než když se snažili obrátit je na víru“.

Pro Boha, nebo pro zlato?

Někdo možná tvrdí, že první dobyvatelé „měli za cíl rozšířit království Boží“. Ale The Cambridge History of Latin America je realističtější, když říká: „Především chtěli zlato.“ Mělo se za to, že jakmile se Indiáni obrátí na víru, „své velké množství zlata pokorně odevzdají“.

Někteří misionáři křesťanstva se tedy nechali použít jako ochotné nástroje těch lidí, kteří měli špatné pohnutky. Jedním z prvních Evropanů, který to rozpoznal, byl Bartolomé de Las Casas, o němž již byla zmínka. The New Encyclopædia Britannica cituje, co napsal roku 1542: „Důvodem, proč křesťané zabili a zničili tak nekonečný počet duší, je jejich touha po zlatě a přání velmi rychle zbohatnout.“

Evropští dobyvatelé přinesli málo duchovního osvícení. James A. Michener ve své knize Mexico píše, co tvrdí zastánci křesťanstva, totiž že když Cortés vpadl do Mexika, „našel tam barbary, kterým přinesl civilizaci a křesťanství“. Pan Michener sám však říká, že ani v 10. stol. n. l. mexičtí Indiáni „nebyli žádní barbaři, ale při obraně vlastní civilizace byli tak pasivní, že dovolili, aby je skuteční barbaři smetli“. Tito „skuteční barbaři“ byli někteří z takzvaných křesťanů.

Dílo přípravy

Misionáři křesťanstva neposlouchali Ježíšův příkaz, aby ‚činili učedníky . . . a vyučovali je, aby zachovávali všechno‘, co Ježíš přikázal. (Matouš 28:19, 20) Nově obrácení lidé nebyli vyučováni, aby projevovali ovoce Božího ducha. Nebyli sjednoceni v jedné víře.

I ti misionáři křesťanstva, kteří byli upřímní, nemohli dělat nic lepšího, než šířit odpadlickou formu křesťanství. „Světlo“, kterým osvěcovali Nový svět, bylo opravdu mlhavé. Nicméně tím, že misionáři křesťanstva do určité míry seznámili lidi s Biblí, provedli jisté přípravné dílo pro stěžejní misionářskou kampaň, o které Ježíš prorokoval, že bude probíhat v čase konce. (Matouš 24:14) Měla to být jedinečná, nejúspěšnější kampaň, jaká se kdy v historii křesťanství vedla, a měla přinést užitek lidem ze všech národů. O tom se dočtete v našem příštím vydání v článku „Jak jsou dnes činěni praví učedníci“.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

Misionáři přicházeli do Ameriky spolu s evropskými dobyvateli

[Podpisek]

Z knihy Die Helden der christlichen Kirche