Děti, které byly vyhnány, a děti, které utekly

„NECHALA jsem si ostříhat vlasy, oblékla jsem se jako muž, kolem krku jsem si navěsila řetězy a visací zámky a do tváře jsem si zapíchla zavírací špendlík. Tak jsem začala žít jako punker.“ (Tamara)

Kdybyste Tamaru potkali na ulici, řekli byste snad, že je to opuštěná, zneužívaná mladá dívka, která doma nepoznala, co je to pozornost a láska, jichž se nyní takto dožaduje? Pomysleli byste si snad, že je to buřička, která se řítí do problémů se zákonem a která bude možná žít jako zločinec? Časopisu Probuďte se! Tamara vypráví otřesné události, které byly příčinou toho, že od čtrnácti let vedla takový život — život, po jakém nikdy netoužila.

Děti, které byly vyhnány

Tamara vypráví: „Vyrůstala jsem v malém horském městečku v Itálii, v rodině, kde jsme neznali, co je náklonnost. Zažila jsem, žel, prudké hádky, ke kterým docházelo mezi mými rodiči, a urážky, které při takových příležitostech létaly a které se ani nedají opakovat. Často jsem byla do sporu nakonec vtažena a můj bezcitný otec mě nemilosrdně bil. Týdny jsem pak mívala podlitiny.

Když mi bylo čtrnáct let, otec mi dal pár dolarů a lístek na vlak do nejbližšího města. Tam hrozila mnohá nebezpečí. Skamarádila jsem se s dalšími mladými lidmi, o které se, stejně jako o mě, nikdo nezajímal. Mnoho z nás se stalo alkoholiky. Začala jsem být zpupná, sprostá a útočná. Často jsem byla bez jídla. Jednou v zimě večer jsme s přáteli spálili nábytek, abychom se ohřáli. Jak ráda bych tehdy měla rodinu, která by se o mě starala, která by se zajímala o moje city, úzkosti a obavy. Byla jsem však opuštěná, strašně opuštěná.“

V dnešním světě jsou statisíce lidí podobných Tamaře. Na každém kontinentu žijí děti, jejichž rodiče zanedbávají svou odpovědnost a děti odkládají.

Děti, které utekly

Další mladí lidé se rozhodnou, že odejdou z domu, protože „je to tam prostě tak strašné, že tam nemohou zůstat. Je to příliš bolestivé a příliš nebezpečné, a tak utečou ven na ulici.“ (New York State Journal of Medicine)

Domingovi bylo devět let, když jej matka odložila do sirotčince, protože se znovu vdala. Kněží ho však bili, a tak se rozhodl, že uteče. Matka si vzala Dominga zpět domů, ale tam ho neustále bil jeho nevlastní otec. Domingos považoval útěk z domu za jedinou cestu, jak uniknout krutému zacházení.

Je žalostné, že „miliony dětí se nemohou spolehnout na to, že jim dospělí v jejich vlastním domově poskytnou alespoň minimální míru bezpečí a péče,“ píše Anuradha Vittachiová ve své knize Stolen Childhood—In Search of the Rights of the Child (Ukradené dětství — Pátrání po právech dítěte). Píše také: „Odhaduje se, že ve Spojených státech zemřou denně tři děti na následky pohlavního zneužívání ze strany svých rodičů.“ V mnoha případech páchají na dítěti násilí v sexuální oblasti rodinní příslušníci, místo aby dítě v této oblasti chránili.

Vykořisťované a traumatizované děti

Domingos byl donucen žít s dalšími dětmi ulice, které byly zapleteny do loupeží a krádeží a které také užívaly a prodávaly drogy. Je tragické, že mnoho dětí, jež utečou ze špatných podmínek, které měly doma, pak vykořisťují kuplíři, pedofilové a skupiny zabývající se pornografií. Těmto mladým lidem, kteří jsou hladoví a opuštění, někdo nabídne místo, kde mohou bydlet, a slibuje jim, že budou žít s dospělým člověkem, který se o ně „postará“. Děti však nakonec zjistí, že za to platí svým tělem jako prostituti. Nejsou připraveny na žádné povolání. Mnohé děti se tedy naučí přežívat na ulici, jak se jen dá, a to i tak, že se nechají svádět a samy svádějí. Některé děti takový život nevydrží. Mnoho mladých lidí se stává obětí drog, alkoholu, vraždy a sebevraždy.

Jedna žena, která jako dítě byla prostitutkou, se o životě na ulici vyjádřila: „Tady venku máte strach. Víte, co mě rozčiluje? Že si spousta lidí, když vidí, jak dítě spí ve vlaku nebo jak se pořád potuluje po ulicích, myslí, že to ty děti chtějí. Teď, když jsem starší si to nemyslím. Ty děti svým vlastním, jedinečným způsobem upozorňují na své zoufalé potřeby. Nechtějí být takové, ale jejich rodiče o ně nestojí.“

Hledání „svobody“

Existují další stovky tisíc mladých lidí, které jejich rodiče pohřešují. Tyto děti byly na ulici vylákány vidinou svobod, které tam podle jejich představ jsou. Některé děti se chtějí vymanit z chudoby. Jiné touží po svobodě od rodičovské autority a pravidel, které se jim zdají příliš omezující.

Jedna dívka, která okusila takzvanou svobodu od rodičovského dozoru a od zásad křesťanské domácnosti, se jmenovala Emma. Odešla z domova, aby žila se svými přáteli. Začala být závislá na drogách. Když však zažila brutalitu života na ulici, vyjádřila touhu vrátit se a s drogami skoncovat. Žel, Emma nepřerušila své styky se špatnou společností. Jednoho letního večera si s přáteli ‚píchli‘ heroin. Pro Emmu to bylo poslední ‚píchnutí‘. Upadla do kómatu a druhý den zemřela. Sama a opuštěná svými „přáteli“.

Může být budoucnost dětí, které jejich rodiče nebo jiní lidé šikanují, lepší? Bude vůbec někdy svět, v němž děti nebudou zneužívány? Je nějaká naděje, že se rodinný život zlepší a že si ho budou lidé vážit, takže mladí lidé nebudou mít touhu z domu utíkat? Odpovědi najdete v následujícím článku.