Čtyřicet let zakázáni v komunistické zemi

VYPRÁVÍ JARMILA HÁLOVÁ

Doba: 4. února 1952 po půlnoci. Místo: náš byt v Praze. Probudilo nás pronikavé zvonění. Do bytu vtrhla policie.

ROZMÍSTILI nás — maminku, tatínka, mého mladšího bratra Pavla a mě — do různých pokojů a každého z nás jeden z těch mužů střežil. Ostatní se pustili do důkladné domovní prohlídky. Pachtili se s tím ještě v poledne. Potom veškerou literaturu, kterou u nás našli, sepsali a uložili do krabic.

Přikázali mi nastoupit do auta a nasadili mi černé těsně přiléhající brýle. Připadalo mi to opravdu směšné. Podařilo se mi trochu si ty brýle posunout, takže jsem viděla, kudy mě vezou. Ulice jsem dobře znala. Dovezli mě do pověstného sídla Státní bezpečnosti.

Vyvedli mě z auta. Když mi pak stáhli brýle, stála jsem v malé, špinavé místnosti. Nějaká žena v uniformě mi ostře přikázala, abych se převlékla do hrubých pracovních kalhot a pánské košile. Oči mi převázali nějakým hadrem, vyvedli mě z té místnosti, a pak jsem byla se zavázanýma očima vedena dlouhými chodbami, které se zdály nekonečné.

Pak jsme se přece zastavili. Slyšela jsem odemykání plechových dveří a byla jsem postrčena dopředu. Hadr mi strhli, dveře se za mnou zavřely, zámek zapadl. Byla jsem ve vězeňské cele. Přede mnou stála asi čtyřicetiletá žena, „nastrojená“ stejně jako já, a zírala na mě. Zní to možná podivně, ale všechno mi to skutečně připadalo velmi komické, a dala jsem se do smíchu. Bylo mi tehdy devatenáct let, s něčím takovým, jako je vězení, jsem neměla vůbec žádné zkušenosti, a tak jsem neztratila dobrou náladu. Za nějaký čas jsem ke svému potěšení zjistila, že nikdo jiný z naší rodiny uvězněn nebyl.

Patřit ke svědkům Jehovovým bylo v tehdejším Československu nebezpečné. Za komunistické vlády zde byli svědkové Jehovovi zakázáni. Jak se vlastně naše rodina dostala do tak úzkého spojení se zakázanou organizací?

Jak jsme se stali svědky Jehovovými

Tatínek pocházel z pražské evangelické rodiny a bral své náboženství velice vážně. S maminkou se seznámil ve dvacátých letech, když přišla do Prahy studovat medicínu. Maminka se narodila v oblasti, které se říkalo Besarábie a která za jejího dětství patřila Rusku. Maminka byla ze židovské rodiny, ale při svém sňatku přestoupila do evangelické církve. Uspokojení v ní však nenašla.

Za druhé světové války byl tatínek v táboře nucených prací a maminka téměř zázrakem neskončila ve vyhlazovacím táboře. Byla to skutečně těžká doba, ale všichni jsme ji nakonec přežili. Jedna z tatínkových sester se stala svědkem Jehovovým a asi v polovině roku 1947 nám předplatila Strážnou věž. Jako první začala tento časopis číst maminka a okamžitě poznala, že to, o čem se v něm píše, je pravda, kterou tak dlouho marně hledala.

Zpočátku s námi o tom moc nemluvila, ale dozvěděla se, kde se v Praze konají shromáždění, a začala tam chodit. Za několik měsíců, na jaře 1948, se dala na krajském sjezdu svědků Jehovových pokřtít. Pak nás pozvala, abychom šli na shromáždění s ní. Tatínek se sice zdráhal, ale nakonec jsme se tam vydali.

Shromáždění se konala v jednom malém sále v centru Prahy a my jsme se jich pak začali účastnit jako rodina. Tatínek a já jsme tam však poprvé šli se smíšenými pocity — s nedůvěrou, ale zároveň i se zvědavostí. Překvapilo nás, že tam maminka už má přátele. I nás s nimi potom seznámila. Silně na mě zapůsobilo, jak jsou horliví a přitom rozumní, a také to, že si zřejmě velmi váží svého bratrského společenství.

Maminka viděla, že se nám shromáždění líbí, a tak navrhla, abychom někoho ze svědků Jehovových pozvali k nám a pohovořili si podrobněji. Když jsme se — tatínek a já — z naší vlastní Bible dozvěděli, že neexistuje nesmrtelná duše ani Trojice, byli jsme otřeseni! A když jsme poznali, co znamená modlit se, aby bylo posvěceno Boží jméno a aby přišlo Boží Království, otevřely se nám oči.

O několik týdnů později k nám tatínek pozval některé duchovní z naší církve. Řekl jim: „Bratří, chci s vámi mluvit o některých biblických myšlenkách.“ Nato postupně uvedl všechny základní církevní nauky a předložil důkazy, že tyto nauky odporují Bibli. Připustili, že má pravdu. Na závěr tatínek prohlásil: „Rozhodl jsem se — a mluvím i za svou rodinu — že z církve vystoupíme.“

Kazatelské dílo zakázáno

V únoru roku 1948, krátce předtím, než jsme s tatínkem začali chodit na shromáždění, převzala v zemi vládu komunistická strana. Ve škole jsem viděla, že spolužáci udávají profesory a učitelé začínají mít strach z rodičů svých žáků. Lidé se sobě navzájem začali odcizovat. Díla svědků Jehovových se to však zpočátku prakticky nedotklo.

Pro nás byl hlavní událostí roku 1948 sjezd svědků Jehovových v Praze. Konal se od 10. do 12. září a bylo na něm více než 2 800 účastníků. O několik týdnů později, 29. listopadu, vnikla do kanceláře odbočky tajná policie a kancelář byla z úřední moci uzavřena. V dubnu pak bylo naše dílo oficiálně zakázáno.

Naše rodina se těmito událostmi nenechala odradit, a v září 1949 jsme se účastnili zvláštního programu v lese za Prahou. Za týden nato jsme byli — tatínek a já — pokřtěni. Přestože jsme se při kazatelské práci snažili být opatrní, byla jsem v únoru 1952 zatčena, což bylo popsáno na začátku tohoto vyprávění.

Výslechy

Z toho, jak probíhalo několik výslechů, jsem usoudila, že asi budu ve vězení dlouho. Vyšetřovatelé se zřejmě domnívali, že čím déle je někdo ve vazbě a nemůže dělat nic, čím by vyplnil čas, tím ochotněji s nimi bude spolupracovat. Já jsem se však v myšlenkách stále vracela k tomu, k čemu mě vedli rodiče, a to mi velmi pomáhalo. Často mě totiž podle Žalmu 90:12 povzbuzovali, abych ‚počítala své dny‘, tedy abych si uvědomovala, jakou ve skutečnosti mají cenu, a abych tak ‚získávala moudré srdce‘.

A tak jsem si v duchu opakovala celé žalmy a jiné úseky z Bible, které jsem se kdysi naučila nazpaměť. Také jsem si vzpomínala na články ve Strážné věži, které jsme probírali před mým zatčením, a zpívala jsem si písně Království. V prvních měsících vazby jsem byla na cele s jinými ženami, a mohla jsem s nimi mluvit. Opakovala jsem si také různé poznatky ze školy, protože jsem měla jen několik měsíců po maturitě.

Při výsleších se ukázalo, že ten, kdo mě udal, se předtím účastnil mých biblických studií, a věděl tedy o mé kazatelské činnosti. Vyšetřovatelé také nabyli přesvědčení, že strojem psané biblické publikace, které nám byly zabaveny, jsem opisovala já. Ve skutečnosti je však opisoval můj bratr, a tomu bylo tehdy teprve patnáct let.

Vyšetřovatelé za čas pochopili, že nehodlám mluvit o jiných lidech, a chtěli mi tedy vyvracet mé náboženské názory. Dokonce mě konfrontovali s člověkem, který byl kdysi jako svědek Jehovův cestujícím dozorcem. Sám teď byl také ve vazbě, ale spolupracoval s komunisty, když jim pomáhal jiné uvězněné svědky Jehovovy přesvědčovat, aby se zřekli své víry. To byl ale ubožák! Po letech byl propuštěn a upil se k smrti.

V samovazbě

Po sedmi měsících jsem byla převezena do jiné věznice a tam mě dali do samovazby. Teď jsem byla úplně sama, a záleželo jen na mně, jak budu využívat čas. Mohli jsme si půjčovat knihy, ale žádná z nich neměla duchovní hodnotu. A tak jsem si sestavila časový plán činnosti, kterou jsem se chtěla zaměstnávat. Vyhradila jsem si v něm čas na čtení, ale také na uvažování o duchovních věcech.

Musím říci, že jsem se tehdy v modlitbách cítila k Jehovovi blíže než kdy předtím. Daleko více jsem si uvědomovala, jak drahé je mi naše celosvětové společenství bratrů. Každý den jsem se pokoušela představovat si, jak asi právě probíhá rozšiřování dobré zprávy o Království v té či oné zemi; v duchu jsem se toho účastnila a vymýšlela jsem si rozmluvy o Bibli.

Čas plynul poklidně, a přece jsem se přitom chytila do pasti. Odjakživa jsem totiž ráda četla, a teď, kdy jsem dychtila po jakýchkoli dojmech z vnějšího světa, jsem se někdy do čtení natolik zabrala, že jsem se pak nevěnovala přemýšlení o duchovních věcech. Ale potom jsem vždycky měla výčitky svědomí.

Jednou ráno mě odvedli k prokurátorovi. O ničem mimořádném se tam nemluvilo — jen o tom, co už bylo zapsáno v protokolech. Nepadla ani zmínka o tom, kdy se bude konat soud, a to mě velmi zklamalo. Za půl hodiny jsem byla zpátky na cele. Najednou mě přemohl pocit beznaděje, a dala jsem se do pláče. Proč? Že by na mě ty týdny samovazby přece nějak škodlivě zapůsobily?

Začala jsem uvažovat, co se vlastně stalo, a za chvíli jsem na to také přišla. Den předtím jsem se totiž zase příliš začetla, a nedodržela jsem svůj plán duchovní činnosti. A tak k nenadálému výslechu došlo právě ve chvíli, kdy jsem nebyla ve správném duchovním rozpoložení. Z celého srdce jsem to všechno Jehovovi vyznala a pevně jsem se rozhodla, že už duchovní věci nikdy nezanedbám.

Po tom, co se stalo, jsem se odhodlala se čtením úplně přestat. Ale pak mě napadlo něco lepšího: přinutím se číst něco v němčině. Za německé okupace ve druhé světové válce jsme se ve škole museli učit německy. Tehdy se však děly tak hrozné věci, že jsem po válce chtěla na všechno německé zapomenout; chtěla jsem zapomenout i němčinu. A teď jsem se rozhodla, že se za trest budu tu němčinu zase učit. To, čím jsem se chtěla potrestat, se však změnilo v požehnání. Povím vám o tom.

Některé knihy byly k dispozici v německém i v českém vydání, a tak jsem se začala cvičit v překládání — z němčiny do češtiny a obráceně. Ukázalo se, že je to dobré proti případným škodlivým účinkům samovazby, ale výsledky této činnosti mi byly k něčemu dobré i později.

Propuštění a další kazatelská činnost

V samovazbě jsem byla osm měsíců, a pak se můj případ konečně dostal před soud. Byla jsem obviněna z podvratné činnosti a odsouzena ke dvěma rokům vězení. Patnáct měsíců jsem však už měla za sebou, a když pak byla po volbě nového prezidenta vyhlášena amnestie, byla jsem propuštěna.

Ve vězení jsem se kdysi modlila, aby si naši o mě nedělali starosti. Když jsem se vrátila domů, viděla jsem, že tato má modlitba byla vyslyšena. Tatínek byl lékařem a mnoho svých pacientů podnítil ke studiu Bible. A tak maminka vedla týdně asi 15 studií! Tatínek kromě toho vedl skupinové studium Strážné věže a také překládal některé publikace Watch Tower Society z němčiny do češtiny. Můj bratr přepisoval překlady na stroji. A tak jsem se hned zapojila a brzy jsem vedla několik biblických studií.

Nový úkol

Jednou v listopadu roku 1954 u nás někdo zazvonil — bylo pozdě odpoledne a venku pršelo, jen se lilo. Ve dveřích stál muž v tmavé igelitové pláštěnce, po které stékaly stružky vody — byl to Konstantin Paukert, jeden z bratrů, kteří tehdy u nás vedli kazatelské dílo. Obvykle přicházel za tatínkem nebo za mým bratrem Pavlem, ale tentokrát se mě zeptal: „Mohla bys jít se mnou na chvíli ven?“

Nějakou dobu jsme šli beze slova. Prošlo kolem nás pár chodců. Na mokrém chodníku se matně odráželo světlo pouličních lamp. Konstantin se ohlédl — za námi nebyl nikdo. „Mohla bys nám s něčím pomoci?“ zeptal se náhle. Překvapeně jsem přikývla. „Potřebujeme něco přeložit,“ pokračoval. „Musíš si ale najít nějaké místo, kde bys to dělala; ne u vás doma ani u nikoho, o kom ví policie.“

A tak jsem za pár dnů seděla u psacího stolu v malém bytě u jedněch starších lidí, které jsem předtím neznala. Byli to tatínkovi pacienti a krátce předtím s nimi bylo zavedeno biblické studium. Teď se ukázalo, k čemu bylo dobré, že jsem se ve vězení učila německy — naše literatura se totiž tehdy překládala z němčiny.

Několik týdnů nato byli křesťanští bratři, kteří vedli dílo, zatčeni. Zatčen byl také bratr Paukert. S kazatelskou činností jsme však nepřestali. O biblické studijní skupiny a o naši křesťanskou kazatelskou službu pomáhaly pečovat ženy, také maminka a já. Můj bratr Pavel, tehdy teprve sedmnáctiletý, vozil bratrům v Čechách a na Moravě literaturu a předával jim organizační pokyny.

Milovaný společník

Koncem roku 1957 byl dočasně propuštěn z vězení Jaroslav Hála. Jako svědek Jehovův byl zatčen v roce 1952 a odsouzen k 15 letům vězení. Nyní se měl podrobit nějakému léčení. Pavel ho okamžitě navštívil, a Jaroslav se brzy plně zapojil do práce a začal bratrům pomáhat. Dobře znal cizí jazyky, a stačil tedy i překládat většinu naší literatury.

Jednou večer v létě roku 1958 Jaroslav pozval Pavla a mě na procházku. Tehdy bylo obvyklé, že jsme o organizačních věcech mluvili venku, protože náš byt byl odposloucháván. Jaroslav si nejdříve promluvil s Pavlem a pak ho požádal, aby počkal na lavičce. Dál jsme šli jen spolu. Chvíli jsme mluvili o mých úkolech, a pak se mě zeptal, zda bych se chtěla — i při jeho poškozeném zdraví a nejisté budoucnosti — za něho provdat.

To jsem nečekala. Ten upřímný a čestný návrh od bratra, kterého jsem si velice vážila, jsem však bez rozmýšlení přijala. Zasnoubili jsme se, a tak jsem se sblížila s Jaroslavovou matkou, která patřila k pomazaným křesťanům. Ona a její manžel byli ve dvacátých letech mezi prvními svědky Jehovovými v Praze. Oba byli za druhé světové války vězněni, a její manžel pak roku 1954 zemřel v komunistickém vězení.

Než jsme se vzali, Jára (tak jsme mu říkali) dostal úřední předvolání. Byl postaven před rozhodnutí: buď se svým chronickým zánětem pohrudnice podstoupí operaci — s níž byla tehdy spojena transfúze krve —, nebo doslouží zbytek svého trestu. Operaci odmítl, takže ho čekalo ještě téměř deset let vězení. Rozhodla jsem se, že na něho budu čekat.

Zkoušky a odvaha

Začátkem roku 1959 byl Jára znovu uvězněn a brzy jsme od něho dostali dopis, z něhož bylo jasně patrné, že má dobrou náladu. Další dopis přišel až po velmi dlouhé době a vyvolal v nás zděšení. Byla z něho patrná lítost, smutek a strach — vypadalo to, jako by se Jára nervově zhroutil. „To musel napsat někdo jiný,“ řekla jeho matka. Ale byl to jeho rukopis!

Obě jsme mu napsaly, že důvěřujeme v Boha, a snažily jsme se ho povzbudit. Uplynulo několik týdnů, a přišel další dopis, ještě více zarážející. „To určitě nepsal on,“ řekla zase jeho matka. Ale rukopis a některé charakteristické výrazy rozhodně vypadaly jako jeho. Pak už jsme žádný dopis nedostaly a nebyly nám ani povoleny návštěvy.

Také Jára dostal podobně znepokojivé dopisy, údajně od nás. Matčiny dopisy byly plné výčitek, že ji v jejím stáří nechal samotnou, a z mých čišela rozmrzelost, že na něho budu muset čekat tak dlouho. Rukopis a některé charakteristické výrazy — to vše bylo jakoby naše. Járu to zpočátku také rozrušilo, ale pak došel k přesvědčení, že jsme ty dopisy nemohly psát my.

A pak se stalo, že se u nás objevil neznámý muž, přinesl nějaký malý balíček a zmizel. V balíčku byly desítky lístků cigaretového papíru, které byly popsány droboučkým rukopisem. Jára na ně opsal ty dopisy, které jsme mu údajně psaly my, a přidal k tomu mnoho svých vlastních necenzurovaných dopisů. Z vězení to všechno propašoval jeden propuštěný vězeň, který nebyl svědkem Jehovovým, a my jsme pak pocítily nepopsatelnou úlevu a vděčnost Jehovovi. Kdo vymyslel ten ďábelský pokus zlomit naši ryzost, to jsme se nikdy nedozvěděli.

Později směla Járu navštěvovat jeho maminka. Vždy jsem ji doprovázela až k vězeňské bráně. Vzpomínám si, s jakou odvahou tato drobná, křehká žena jednala. Vězeňský dozorce je stále hlídal, ale ona přesto vždy dokázala vsunout synovi do ruky maličký balíček s literaturou v podobě miniaturních fotokopií. Kdyby se na to přišlo, nesl by těžké následky především její syn, ale ona se spoléhala na Jehovu. Věděla, že duchovní zdraví je ze všeho nejdůležitější.

Pak byla v roce 1960 vyhlášena všeobecná amnestie a většina svědků Jehovových byla propuštěna. Jára se vrátil domů a za několik týdnů jsme byli šťastnými novomanželi.

Můj způsob života se mění

Jára byl pověřen, aby bratrům v naší zemi sloužil jako cestující dozorce. V roce 1961 dostal za úkol zorganizovat první třídu školy služby Království v českých zemích, a několik tříd této školy měl na starosti i později.

V roce 1968 došlo v Československu k politickým změnám, a v následujícím roce se mnozí z nás mohli zúčastnit mezinárodního sjezdu svědků Jehovových, který měl motto „Mír na zemi“ a konal se v Norimberku. Jára však povolení k cestě nedostal. Někteří z nás na tomto nádherném sjezdu pořídili diapozitivy a Jára se pak na různých místech v naší zemi podílel na promítání povzbuzujícího programu, který chtěli mnozí bratři vidět znovu a znovu.

Tehdy jsme ovšem nevěděli, že při těchto programech je Jára u bratrů naposledy. Začátkem roku 1970 se mu náhle zhoršilo zdraví. Chronický zánět, s nímž se už naučil žít, mu poškodil ledviny, a selhání ledvin bylo smrtelné. Zemřel ve 48 letech.

Jehova poskytuje pomoc

Ztratila jsem člověka, kterého jsem velice milovala. Ale v Boží organizaci jsem ihned dostala pomoc — směla jsem se totiž podílet na překládání biblické literatury. Měla jsem pocit, jako by mi Jára v běhu předal štafetu, abych pokračovala v něčem z toho, co předtím dělal on.

Ve východoevropských komunistických zemích, kde byla naše činnost zakázána přes čtyřicet let, nás sloužilo mnoho. V roce 1989 zmizela železná opona, a život se začal od základu měnit. To, že by svědkové Jehovovi mohli mít sjezd na obrovském strahovském stadiónu v Praze, bylo mým snem, ale nikdy bych nevěřila, že se jednou splní. A přece se splnil, a to úžasným způsobem — v srpnu roku 1991 se na tomto stadiónu sešlo přes 74 000 lidí, kteří radostně uctívali Boha!

Rozdělením Československa v lednu roku 1993 vznikly dva státy — Česká republika a Slovensko, a k naší velké radosti byli 1. září 1993 svědkové Jehovovi v České republice oficiálně uznáni.

Během svého života jsem se přesvědčila, že Jehova nám vždy nějak požehná, pokud dovolíme, aby nás učil, jak máme počítat své dny. (Žalm 90:12) A já jej stále prosím, aby mě to učil. Své dny, které mi zbývají v tomto systému věcí, se stále chci učit počítat, abych pak mohla být mezi Božími šťastnými služebníky v novém světě, v němž dnů bude bezpočtu.

[Obrázek na straně 19]

Maminka a tatínek

[Obrázek na straně 21]

Shromáždění v lese po vydání zákazu v roce 1949: 1. můj bratr Pavel, 2. maminka, 3. tatínek, 4. já, 5. bratr Hála

[Obrázek na straně 22]

S mým manželem Járou

[Obrázky na straně 23]

Járova maminka a fotokopie takové literatury, jakou mu tehdy pašovala

[Obrázek na straně 24]

Dnes při práci v odbočce v Praze