Víra v Boha řídila můj život v komunistické zemi

VYPRÁVÍ ONDŘEJ KADLEC

V LÉTĚ roku 1966 jsem provázel jednoho amerického profesora ekonomie památkami svého rodného města, Prahy. Byl jsem tak zanícený pro víru, kterou jsem nedávno nalezl, že jsem s ním při prohlídce impozantních pražských kostelů a chrámů mluvil o Bohu.

„Nejste svědek Jehovův?“ zeptal se mě profesor.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nikdy jsem o svědcích Jehovových neslyšel. Jsem římský katolík.“

Jak jsem začal věřit v Boha

Moji rodiče měli významné postavení v oblasti školství, politiky a medicíny. Narodil jsem se v roce 1944 a následující rok, krátce po skončení druhé světové války, se můj otec stal komunistou. Byl vlastně spoluzakladatelem reformního komunistického hnutí a v roce 1966 se stal rektorem Vysoké školy ekonomické v Praze. O několik let později byl jmenován ministrem školství Československé republiky, která tehdy byla komunistickou a ateistickou zemí.

Maminka byla zásadová, poctivá a velmi nadaná žena. Byla oční lékařkou, údajně nejlepší v naší zemi. Své schopnosti však používala ve prospěch všech, kdo to potřebovali, aniž z toho něco těžila. Říkávala: „Jestliže člověk dostal nějaký dar, musí ho využít ve prospěch společnosti a národa.“ Když jsem se narodil, nevzala si ani mateřskou dovolenou, aby mohla sloužit na klinice.

Rodiče očekávali, že budu mít ve škole vynikající prospěch. Otec se mě ptával: „Je někdo lepší než ty?“ Často jsem byl vyznamenán za vynikající prospěch, a proto se mi zalíbilo soutěžení. Učil jsem se rusky, anglicky a německy a hodně jsem cestoval po komunistických zemích i mimo ně. Rád jsem potíral náboženské představy jako nesmyslné pověry. Ačkoli jsem zcela přijal ateismus, protivily se mi jeho politické důsledky.

V roce 1965, kdy mi bylo teprve jednadvacet let, jsem jel do Anglie. Velmi na mě zapůsobilo, když jsem se tam setkal s lidmi, kteří přesvědčivě a logicky obhajovali svou víru v Nejvyšší Bytost. Když jsem se vrátil do Prahy, jeden můj známý, který byl římský katolík, mi doporučil: „Nečti o křesťanství. Čti Bibli.“ A to jsem také udělal. Trvalo mi tři měsíce, než jsem ji celou přečetl.

Zaujalo mě, jak pisatelé Bible podávali své poselství. Byli upřímní a sebekritičtí. Dospěl jsem k přesvědčení, že nádherná budoucnost, o které mluvili, je to, co může předvídat a poskytnout jenom osobní Bůh.

Po několika měsících soukromého čtení Bible a rozjímání jsem měl pocit, že jsem schopen svou novou víru obhájit před otcem a přáteli. Věděl jsem, že budou mít námitky. Potom jsem začal horlivě obracet na víru jiné lidi. Ať byl v mé blízkosti kdokoli — jako například americký profesor, o kterém byla zmínka na začátku —, nikdo mému působení neunikl. Dokonce jsem si na stěnu nad postelí pověsil kříž, aby o mé víře věděl každý.

Maminka nicméně namítala, že těžko mohu být křesťan, když jsem tak podobný svému otci, který byl zapáleným komunistou. Já jsem však vytrval. Přečetl jsem Bibli podruhé a potřetí. Tehdy jsem si uvědomil, že chci-li dělat další pokroky, potřebuji vedení.

Mé hledání přineslo odměnu

Spojil jsem se s římskokatolickou církví. Mladý kněz se zaměřil hlavně na to, aby mě seznámil s církevními naukami, a já jsem je plně přijal. Potom jsem byl v roce 1966 — k hanbě svého otce — pokřtěn. Kněz mě pokropil vodou a potom mi doporučil, abych četl Bibli, ale dodal: „Papež již uznal evoluční teorii, tak buď bez obav; oddělíme zrno od plev.“ Hluboce mnou otřáslo, že by kniha, která byla zdrojem mé víry, měla být zpochybňována.

Mezitím, na podzim 1966, jsem mluvil s jedním přítelem z katolické rodiny a vyprávěl mu o své víře. Byl také seznámen s Biblí a vyprávěl mi o Armagedonu. (Zjevení 16:16) Řekl mi, že je ve styku se svědky Jehovovými, o nichž jsem poprvé slyšel asi před dvěma měsíci při zmíněné prohlídce města. Ve srovnání s mocnou, bohatou a početnou římskokatolickou církví se mi však tato skupina zdála bezvýznamná.

V našich dalších rozhovorech jsme zkoumali tři ožehavé otázky. Za prvé, je římskokatolická církev následníkem křesťanství z prvního století? Za druhé, kdo by měl být nejvyšší autoritou — Bible, nebo moje církev? A za třetí, co je správné — biblická zpráva o stvoření, nebo evoluční teorie?

Bible byla pro nás oba zdrojem víry, a proto nebylo pro mého přítele těžké přesvědčit mě, že nauky katolické církve se od nauk raného křesťanství velmi liší. Dozvěděl jsem se například, že dokonce i katolické zdroje potvrzují, že význačná církevní nauka o Trojici se nezakládá na učení Ježíše Krista a jeho apoštolů.

To nás přivedlo k otázce, která s tím souvisela: ‚Co by mělo být konečnou autoritou?‘ Poukazoval jsem na slova svatého Augustina „Roma locuta est; causa finita est“ neboli „Řím promluvil; spor skončil“. Můj přítel však zastával názor, že by nejvyšší autoritou mělo být Boží slovo, Bible. Musel jsem souhlasit se slovy apoštola Pavla: „Ať Bůh je shledán jako pravdivý, i kdyby každý člověk byl shledán jako lhář.“ (Římanům 3:4)

Přítel mi nakonec nabídl nevzhlednou, na stroji psanou publikaci, která se jmenovala Evoluce proti novému světu. Svědkové Jehovovi byli v Československu od konce čtyřicátých let zakázáni, a proto si pořizovali kopie publikací a museli být velmi opatrní v tom, komu je dali. Při čtení této brožury jsem pochopil, že obsahuje pravdu. Přítel se mnou začal vést biblické studium. Půjčil mi pokaždé několik stránek ze studijní pomůcky „Bůh budiž pravdivý“ a ty jsme spolu rozebírali.

Krátce potom, co začaly tyto naše rozhovory — o Vánocích roku 1966 —, přijeli ke mně do Prahy na návštěvu přátelé ze Západního Německa. Při jednom našem rozhovoru mluvili posměšně o křesťanech a označovali je jako pokrytecké válečné štváče. „Jako vojáci zemí NATO bychom mohli bojovat proti tobě, křesťanovi v komunistické zemi Varšavského paktu,“ řekli. Vyvodili z toho: „Je lepší být cynik než pokrytec.“ Zdálo se mi, že mají asi pravdu. Při příštím biblickém studiu jsem se proto přítele zeptal, jak praví křesťané řeší otázku války a vojenského cvičení.

Rozhodnutí, před kterými jsem stál

Jasné vysvětlení mého přítele mě ohromilo. Ale přizpůsobit se biblickému učení ‚překovat meče v radlice‘ pro mě znamenalo zásadně změnit život a zamýšlenou kariéru. (Izajáš 2:4) Za pět měsíců jsem měl ukončit lékařskou fakultu a potom bylo mou povinností nastoupit vojenskou službu. Co bych měl dělat? Znepokojovalo mě to. Modlil jsem se tedy k Jehovovi.

Několik dnů jsem přemítal a hluboce o tom uvažoval, ale nemohl jsem nalézt žádný důvod, proč bych nesplnil požadavek na pravé křesťany: být mírumilovným člověkem. Po promoci na univerzitě jsem se rozhodl, že než mě odsoudí pro odepření vojenské služby z důvodu svědomí, přijmu místo v nemocnici. Potom jsem se však dozvěděl, že Bible říká, abychom se zdržovali krve. Když jsem si uvědomil, že součástí mé práce může být podávání transfúzí, rozhodl jsem se, že v nemocnici pracovat nebudu. (Skutky 15:19, 20, 28, 29) Kvůli tomuto rozhodnutí jsem si široko daleko získal špatnou pověst.

Když se můj otec ujistil, že potíže nedělám schválně, abych zničil jeho politickou kariéru, zasáhl v můj prospěch a zařídil, aby mi byl nástup povinné vojenské služby odložen o rok. Léto 1967 bylo pro mě těžké. Představte si mou situaci. Bibli jsem studoval krátce a přítel, který mě vedl — jediný svědek, kterého jsem dosud poznal —, odjel na léto pryč. K osobnímu studiu mi nechal jen několik kapitol z knihy „Bůh budiž pravdivý“. Tyto kapitoly a Bible byly mým jediným zdrojem duchovního vedení.

Později jsem se seznámil s dalšími svědky a 8. března 1968 jsem křtem ve vodě symbolizoval své zasvěcení Jehovovi. Následující rok jsem dostal nabídku zúčastnit se dvouletého postgraduálního kursu na oxfordské univerzitě v Anglii. Někteří přátelé mi doporučovali, abych nabídku přijal. V Anglii bych mohl dělat duchovní pokroky, protože v této zemi svědkové neměli zakázanou činnost. Současně bych se mohl připravit na vynikající kariéru. Jeden křesťanský starší mi nicméně řekl, že moje služba v Anglii není tolik potřebná jako v Československu. Rozhodl jsem se tedy, že nabídku pokračovat v dalším světském vzdělání odmítnu a zůstanu v Československu, abych pomáhal v naší podzemní kazatelské činnosti.

V roce 1969 jsem byl pozván do školy služby Království, která se zvlášť zaměřuje na školení křesťanských dozorců. V tom roce jsem získal stipendium jako nejlepší mladý farmakolog v Československu. Mohl jsem se proto účastnit kongresu Mezinárodní farmakologické unie ve Švýcarsku.

Vědec mění své názory

V roce 1970 jsem se zúčastnil přednášky, ve které jeden vědec, František Vyskočil, vysvětloval komplikovanou problematiku přenosu nervového impulsu. Řekl, že kdykoli je to v složitém organismu potřeba, objeví se úžasný způsob řešení. „Příroda, čarodějka, ví jak na to,“ řekl závěrem.

Po přednášce jsem za ním šel. „Co myslíš,“ zeptal jsem se ho, „neměla by se zásluha za úžasný způsob, jak je všechno živé vytvořeno, připsat Bohu?“ Moje otázka ho překvapila, protože byl ateista. Reagoval otázkami jiného druhu. Zeptal se: „Jak vzniklo zlo?“ a „Kdo může za to, že tolik dětí přišlo o rodiče?“

Když jsem mu dal logické odpovědi založené na Bibli, projevil zájem. Ptal se však, proč Bible neposkytuje přesné vědecké informace, třeba popis buňky, aby lidé mohli lehce poznat, že autorem této knihy je Stvořitel. „Co je těžší,“ odpověděl jsem, „popsat, nebo stvořit?“ Půjčil jsem mu knihu Vyvíjel se člověk, nebo byl stvořen?

František knihu povrchně přečetl a označil ji za jednoduchou a nepřesnou. Měl také výhrady k tomu, co Bible říká o polygamii, o Davidově cizoložství a o vraždě, kterou spáchal na nevinném muži. (1. Mojžíšova 29:23–29; 2. Samuelova 11:1–25) Vyvrátil jsem jeho námitky a poukázal na to, že Bible poctivě uvádí nedostatky i u Božích služebníků, a dokonce jejich výrazné přestupky.

Nakonec jsem při jednom našem rozhovoru Františkovi řekl, že když člověk nemá dobrou pohnutku a lásku k pravdě, žádný argument ani logická úvaha ho nemohou o existenci Boha přesvědčit. Když jsem se chystal odejít, zastavil mě a požádal o biblické studium. Řekl, že si knihu Vyvíjel se člověk, nebo byl stvořen? přečte znovu, ale tentokrát s otevřenou myslí. Jeho postoj se potom zásadně změnil, jak dokládá následující citát, který byl v jednom jeho dopise: „Domýšlivost pozemského člověka se skloní a povýšenost mužů se sníží; a jediný Jehova bude vyvýšen v ten den.“ (Izajáš 2:17)

V létě 1973 byli František a jeho manželka pokřtěni jako svědkové Jehovovi. V současné době slouží František jako starší v jednom pražském sboru.

Kazatelská služba v době zákazu

Během zákazu naší činnosti nám bylo doporučováno, abychom byli v kazatelské službě velmi opatrní. Jeden mladý svědek mě jednou požádal, abych s ním šel do kazatelské služby. Pochyboval o tom, zda bratři, kteří vedou organizaci svědků Jehovových, sami chodí do kazatelské služby. Měli jsme během naší neformální kazatelské služby mnoho pěkných rozhovorů. Ale nakonec jsme potkali muže, který mě poznal podle fotografie v albu Státní bezpečnosti, i když já jsem si to v té chvíli neuvědomil. Nebyl jsem sice zatčen, ale od té doby jsem byl pod přísným úředním dohledem, což brzdilo mou působnost v našem podzemním kazatelském díle.

V létě roku 1983 jsem stejně jako v předchozích letech zorganizoval skupinu mladých svědků, abychom strávili několik dnů neformálním vydáváním svědectví v jedné odlehlé oblasti naší země. Opomenul jsem moudrou radu a jel jsem svým autem, protože to bylo pohodlnější než jet veřejnou dopravou. Na chvilku jsme zastavili, abychom nakoupili nějaké věci v obchodním domě, a auto jsem zaparkoval před obchodem. Při placení jsem ukázal na několik mladých prodavačů a poznamenal k jedné starší zaměstnankyni: „V budoucnosti bychom mohli být všichni mladí.“ Paní se usmála: „To není v silách člověka.“ Pokračoval jsem: „K tomu by byla nutná pomoc shora.“

Paní již v rozhovoru nepokračovala, a proto jsem odešel. Netušil jsem, že prodavačka pojala podezření, že propaguji náboženské názory, a výlohou sledovala, jak ukládám nákup do auta. Potom informovala policii. O několik hodin později, po neformálním vydávání svědectví v jiné části města, jsme se s mým spolupracovníkem vrátili k autu. Znenadání se objevili dva policisté a vzali nás do vazby.

Na policejní stanici nás řadu hodin vyslýchali a pak nás propustili. Mojí první myšlenkou bylo, co udělat s adresami lidí, kteří ten den projevili zájem o pravdu. Šel jsem tedy na záchod, abych je spláchnul. Než jsem to však mohl udělat, zabránila mi v tom pevná ruka policisty. Vyndal papíry ze záchodové mísy a očistil je. To mi způsobilo další stres, protože lidé, kteří mi dali adresu, byli nyní v nebezpečí.

Potom nás všechny odvedli do hotelu, kde již policie prohledala náš pokoj. Adresy dalších lidí, kteří projevili zájem, však nenašli, ačkoli nebyly nijak pečlivě ukryty. Později jsem za svou ilegální činnost dostal veřejnou důtku na pracovišti, kde jsem pracoval jako neurofarmakolog. Také bratr, který dohlížel na dílo v Československu, mě pokáral, protože mě již dříve upozorňoval, abych do služby svým autem nejezdil.

Podrobuji se ukázňování

V roce 1976 jsem byl pověřen, abych sloužil ve výboru, který dohlížel na kazatelské dílo svědků Jehovových v Československu. Když jsem se však kvůli nerozvážnému jednání ve věcech, o kterých jsem se již zmínil, dostal pod přísný dohled Státní bezpečnosti, byl jsem ze zemského výboru uvolněn a zbaven dalších výsad. Jednou z těchto výsad, které jsem si zvláště cenil, bylo vyučování ve škole pro cestující dozorce a průkopníky, jak se říká celodobým služebníkům.

Přijal jsem tuto kázeň, ale období od poloviny do konce osmdesátých let pro mě bylo obtížným obdobím sebezkoumání. Naučím se pracovat v teokratické činnosti opatrněji a vyhnu se dalšímu nerozvážnému jednání? Žalm 30, verš 5 říká: „Večer se snad ubytuje pláč, ale ráno je tu radostné volání.“ To ráno pro mě přišlo v listopadu 1989 s pádem komunistického režimu v Československu.

Úžasné požehnání

Byla to velká změna, když jsme mohli chodit do služby bez omezení a otevřeně komunikovat s ústředím svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku! Brzy jsem byl jmenován krajským dozorcem a s touto prací jsem začal v lednu 1990.

V roce 1991 jsem měl výsadu zúčastnit se školy služebního vzdělávání v Manchestru v Anglii. Bylo velkým požehnáním, že jsem mohl dva měsíce strávit ve společnosti zralých křesťanských mužů a nechat se od nich poučovat. Jako studenti jsme každý den dostali určité pracovní přidělení, které poskytovalo úlevu od školní výuky. Bylo mi přiděleno mytí oken.

Okamžitě po návratu z Anglie jsem začal pomáhat při přípravě významného setkání svědků Jehovových, které se konalo 9. až 11. srpna 1991 na obrovském strahovském stadiónu v Praze. Při této příležitosti se sešlo 74 587 lidí z mnoha zemí, aby uctívali našeho Boha Jehovu!

Příští rok jsem opustil své světské zaměstnání neurofarmakologa. Již skoro čtyři roky pracuji v pražské kanceláři a opět sloužím ve výboru, který dohlíží na dílo svědků Jehovových v České republice. Nedávno dostali svědkové Jehovovi darem desetipodlažní budovu, která byla upravena a začala se používat jako kancelář odbočky. Dne 28. května 1994 byl tento pěkný dům zasvěcen Jehovovi.

K mému největšímu požehnání patří výsada, že mohu mluvit o biblické pravdě s druhými včetně mých příbuzných. Otec a matka se zatím svědky nestali, k mé činnosti se však nyní staví příznivě. V několika posledních letech navštívili některá naše shromáždění. Mým upřímným přáním je, aby se rodiče spolu s dalšími miliony upřímných lidí pokorně podřídili vládě Božího Království a těšili se z mnoha dobrých věcí připravených pro ty, kdo si zvolí, že budou sloužit Bohu.

(Publikace, na něž jsou v tomto článku odkazy, vydala Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc.)

[Obrázek na straně 12]

V době vysokoškolských studií

[Obrázky na straně 13]

Otec se stal československým ministrem školství a matka byla význačná oční lékařka

[Obrázek na straně 15]

František Vyskočil, vědec a ateista, který se stal svědkem

[Obrázek na straně 16 a 17]

Po pádu komunismu uspořádali svědkové Jehovovi ve východní Evropě mnoho velkých sjezdů. Tohoto sjezdu v Praze se v roce 1991 zúčastnilo více než 74 000 lidí

[Obrázek na straně 18]

V pracovním přidělení na škole služebního vzdělávání v Anglii

[Obrázek na straně 18]

Budova pražské odbočky, která byla zasvěcena 28. května 1994