Miliony lidí se staly otroky

V DOBĚ, kdy se Olaudah Equiano narodil, to bylo již dvě a půl století, co lodi z Evropy převážely africké otroky přes Atlantický oceán. Otroctví však vzniklo mnohem dříve. Zotročování lidí, obvykle jako důsledek válečných tažení, bylo od starověku ve velkém měřítku provozováno po celém světě.

Také v Africe otroctví vzkvétalo dlouho předtím, než připluly lodě z Evropy. The New Encyclopædia Britannica uvádí: „Během celých zdokumentovaných dějin černé Afriky existovalo vlastnictví otroků . . . Otroctví existovalo všude dokonce ještě před vznikem islámu, a černí otroci byli z Afriky vyváženi do celého islámského světa, kde se s nimi ve velkém měřítku obchodovalo.“

To, v čem se zámořský trh s otroky lišil, byl jeho rozsah a doba jeho existence. Počet otroků, kteří byli od 16. do 19. století převezeni přes Atlantický oceán, dosahoval podle jednoho z nejpřesnějších odhadů 10 až 12 milionů.

Trojúhelníková trasa

Brzy potom, co v roce 1492 připlul Kryštof Kolumbus, začali evropští kolonisté na americkém kontinentu s prací v dolech a založili plantáže s cukrovou třtinou. Evropané si podrobili místní lidi a kromě toho začali dovážet africké otroky.a V polovině 16. století byl transport otroků přes Atlantik jako tenký pramínek — a v Equianových dnech, v polovině 18. století, se změnil v záplavu: každým rokem bylo odvezeno asi 60 000 zajatců.

Lodě z Evropy se obvykle plavily po trojúhelníkové trase. Nejdříve pluly od Evropy směrem na jih, do Afriky. Pak pluly středem (po přeponě trojúhelníku) do Severní a Jižní Ameriky. Nakonec se vracely zpět do Evropy.

Kapitáni lodí obchodovali na každém z vrcholů tohoto trojúhelníku. Z evropských přístavů se na cestu vydaly lodě plné zboží — textilu, železa, zbraní a alkoholu. Když připluly k západnímu břehu Afriky, vyměnili kapitáni toto zboží za otroky, které jim opatřovali afričtí dodavatelé. Lodě přeplněné otroky potom vypluly směrem k americkému kontinentu. Tam kapitáni otroky prodali, a naložili pak zboží, jež bylo výsledkem práce otroků — cukr, rum, melasu, tabák, rýži a od osmdesátých let 18. století také bavlnu. Potom lodi pluly zpět do Evropy, konečného určení cesty.

Obchod s živým zbožím znamenal pro evropské a africké obchodníky i pro kolonisty na americkém kontinentu podnikání neboli prostředek k vydělávání peněz. Pro ty, kdo byli v otroctví — manžele a manželky, otce a matky, syny a dcery — znamenal tento obchod brutalitu a hrůzu.

Odkud se otroci získávali? Některé, jako Olaudaha Equiana, unesli, ale většina jich byla zajata ve válkách, které mezi sebou vedly africké státy. Dodavatelé otroků byli Afričané. Historik Philip Curtin, odborník v otázkách otrokářství, napsal: „Evropané brzy pochopili, že Afrika je pro jejich zdraví příliš nebezpečná. Nebylo možné, aby se osobně podíleli na raziích, při kterých se získávali otroci. Zotročování lidí se stalo úkolem, který prováděli Afričané sami . . . Většinu lidí prodaných do otroctví tvořili zpočátku hlavně zajatci.“

Střední trasa

Cesta na americký kontinent byla otřesným zážitkem. Afričané byli po skupinách připoutáni k sobě, a tak byli přivedeni na pobřeží, kde v kamenných pevnostech nebo dřevěných staveních strádali někdy celé měsíce. Když po čase připlula otrokářská loď, která měla namířeno k americkému kontinentu, bylo zdraví Afričanů následkem surového zacházení často již velmi špatné. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Otroci byli přivlečeni na palubu lodi, svlečeni do naha, prohlédnuti lodním lékařem nebo kapitánem, spoutáni a odvedeni do podpalubí. Kapitáni vzali na loď tolik otroků, kolik se jich tam vešlo, aby získali co největší zisk. Ženy a děti měly větší volnost pohybu, i když tím byly zároveň vystaveny pohlavnímu zneužívání posádkou.

Vzduch v lodním prostoru byl zkažený, zatuchlý. Equiano popisuje své dojmy takto: „Ve stísněném prostoru a horku jsme se téměř zadusili; na lodi bylo navíc velké množství lidí a byli tak stěsnáni, že jednotlivec se jen stěží mohl obrátit. V takovém prostředí se lidé silně potili, takže vzduch brzy začal být nedýchatelný kvůli četným odporným pachům a působil u otroků nemoci, na které mnozí zemřeli . . . Křik žen a sténání umírajících dodávaly celému obrazu téměř nepředstavitelnou hrůzu.“ Takové podmínky museli zajatci snášet po celou dobu transportu, který trval asi dva měsíce i déle.

Během těchto otřesně nehygienických podmínek se šířily nemoci. Časté byly epidemie úplavice a neštovic. Úmrtnost byla vysoká. Z písemných záznamů vyplývá, že do padesátých let 18. století zemřel při přepravě na takové lodi každý pátý Afričan. Mrtvá těla se házela přes palubu.

Příjezd na americký kontinent

Když se otrokářská loď blížila k pevnině, připravila posádka černochy k prodeji. Sejmuli jim okovy, nakrmili je a potřeli je palmovým olejem, aby vypadali zdravě a aby se zakryly boláky a rány.

Kapitáni své zajatce obvykle prodávali v dražbě, ale někdy zorganizovali „rvačku“, kde musel kupující zaplatit pevnou cenu dopředu. Equiano napsal: „Na daný signál (jako třeba úder na buben) vyrazili kupující najednou vpřed tam, kde byli drženi otroci, a vybrali si ty, kteří se jim nejvíc zamlouvali. Hluk a křik, který to vše provázel, a dychtivost v obličejích kupců výrazně zvyšovaly obavy vyděšených Afričanů.“

Equiano dodává: „Tímto způsobem byli příbuzní a přátelé bezohledně odloučeni a většinou se již nikdy neviděli.“ Zvlášť těžkou ranou to bylo pro rodiny, kterým se během hrůzy předcházejících měsíců podařilo nějakým způsobem zůstat pohromadě.

Práce a bič

Otroci z Afriky pracovali na plantážích, kde se pěstovala káva, rýže, tabák, bavlna, a zvláště cukrová třtina. Další otroci pracovali v dolech. Někteří pracovali jako tesaři a hodináři a jako námořníci; pracovali také při obrábění kovů a při výrobě zbraní. A ještě další se podíleli na práci v domácnosti — jako sloužící, chůvy, krejčí a kuchaři. Otroci mýtili lesy, stavěli cesty a budovy a kopali kanály.

Ačkoli otroci vykonávali tolik práce, pohlíželo se na ně jako na majetek, a podle zákona měl majitel na svůj majetek absolutní vlastnická práva. Otroctví však nepřetrvávalo jen tím, že byla popřena práva člověka a jeho svobody. Přetrvávalo pomocí biče. Moc, kterou měli majitelé a ti, komu svěřili dozor, závisela na jejich schopnosti působit bolest. A tu působili ve velké míře.

Aby zabránili vzpouře a měli otroky pod kontrolou, zavedli otrokáři za každý sebemenší poklesek ponižující tělesné tresty. Equiano píše: „[V karibské oblasti] bylo zcela běžné, že se otrokům vypálila do kůže počáteční písmena jména jejich majitele a kolem krku se jim pověsilo závaží z těžkých železných háků. Opravdu, z jakéhokoli nepatrného důvodu dostali okovy, a často jim nasadili i nástroje k mučení. Pro zanedbatelné chyby se jim někdy nasazovaly . . . kovové náhubky, byli mučeni palečnicemi atd. Viděl jsem, jak jednoho černocha tloukli, dokud mu nezlomili několik kostí jenom proto, že nechal překypět jídlo v hrnci.“

Někdy se otroci vzbouřili. Většinou však byly tyto vzpoury neúspěšné a byly trestány s nelítostnou krutostí.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 5]

Mrtví byli házeni přes palubu

[Podpisek]

Culver Pictures

[Obrázek na straně 5]

V podpalubí bylo tolik otroků, kolik se jich tam vešlo

[Podpisek]

Schomburg Center for Research in Black Culture / The New York Public Library / Astor, Lenox and Tilden Foundations