Co říká Bible

Odpusť a zapomeň — Ale jak?

„ODPUSTÍM . . . JEJICH PROVINĚNÍ A NA JEJICH HŘÍCH JIŽ NEBUDU VZPOMÍNAT.“ (JEREMJÁŠ 31:34)

TATO slova, která zaznamenal prorok Jeremjáš, ukazují, že na Jehovově milosrdenství je cosi pozoruhodného: Když odpouští, zapomíná. (Izajáš 43:25) Bible dále říká: „Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“ (Kolosanům 3:13) Jako křesťané bychom tedy měli napodobovat Jehovův způsob odpouštění.

Vznikají však některé důležité otázky. Opravdu si Jehova naše hříchy už nepamatuje, když je odpustí? A když odpouštíme my, musíme zapomenout v tom smyslu, že to, co se stalo, si již nedokážeme v mysli vybavit? Je možné říci, že dokud takto nezapomeneme, vlastně jsme neodpustili?

Jak Jehova odpouští

K odpuštění patří to, že přestaneme cítit nelibost. Když Jehova odpouští, odpouští úplně.a Žalmista David napsal: „[Jehova] nebude po všechen čas vyčítat ani nebude na neurčitý čas rozezlený. Jak daleko je východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kteří se ho bojí.“ (Žalm 103:9, 12, 13)

Úplnost Božího odpuštění je dále vysvětlena ve Skutcích 3:19: „Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vaše hříchy vymazány.“ Výraz ‚byly vymazány‘ pochází z řeckého slovesa exaleipho, které znamená „zničit, smazat“. (Viz Zjevení 7:17; 21:4.) The New International Dictionary of New Testament Theology (Nový mezinárodní slovník novozákonní teologie) vysvětluje: „Představa, kterou zde — a snad i někde jinde — toto slovo vyjadřuje, je velmi pravděpodobně vyhlazování voskové tabulky na psaní, aby se dala použít znovu ([srovnej] ‚smazat to a začít znovu‘).“ Když se ze svých hříchů kajeme, Jehova ‚záznam‘ vymaže. Znamená to, že si už naše hříchy nepamatuje? Uvažujme o jednom příkladu zaznamenaném v Bibli.

Když se král David dopustil cizoložství s Bat-Šebou a později se to snažil zakrýt tím, že se postaral, aby její manžel zemřel, Jehova poslal proroka Natana, aby Davida pokáral. (2. Samuelova 11:1–17; 12:1–12) Jaký byl výsledek? David činil upřímné pokání a Jehova mu odpustil. (2. Samuelova 12:13; Žalm 32:1–5) Zapomněl Jehova na Davidovy hříchy? Vůbec ne! Později, krátce předtím, než David zemřel, pisatelé Bible Gad a Natan celý incident zaznamenali do 2. Samuelovy (dokončené kolem roku 1040 př. n. l.).

Tak je vzpomínka na Davidovy hříchy — a také na jeho pokání a následné Jehovovo odpuštění — dodnes živá, a je užitečná každému, kdo čte Bibli. (Římanům 15:4; 1. Korinťanům 10:11) Konec konců, „Jehovův výrok trvá navždy“, a proto Davidovy hříchy nebudou nikdy zapomenuty. (1. Petra 1:25)

Jak tedy můžeme říci, že když činíme upřímné pokání, Jehova naše hříchy zapomíná? Jak můžeme rozumět Jehovovým slovům: „Odpustím . . . jejich provinění a na jejich hřích již nebudu vzpomínat“? (Jeremjáš 31:34)

Jak Jehova zapomíná

Hebrejské sloveso přeložené „budu vzpomínat“ (tvar slovesa zachar) neznamená jen vybavovat si minulé události. Theological Wordbook of the Old Testament (Teologický slovník Starého zákona) říká, že toto sloveso může znamenat „zmínit se, oznámit, uvést ve výčtu, prohlásit, dovolávat se něčeho, připomenout, obvinit, dosvědčit“. Dílo Theological Dictionary of the Old Testament dodává: „Často [zachar] znamená nějakou činnost nebo se objevuje v kombinaci se slovesem, které vyjadřuje činnost.“ Když tedy Jehova o svém zbloudilém lidu říká, že „vzpomene na jejich provinění“, myslí tím, že proti tomuto lidu něco podnikne, protože nečinili pokání. (Jeremjáš 14:10) Naproti tomu, když Jehova říká „na jejich hřích již nebudu vzpomínat“, ujišťuje nás, že jakmile naše hříchy odpustí, už se k nim nebude vracet, aby nás vinil, soudil nebo trestal.

Prostřednictvím proroka Ezekiela Jehova vysvětlil, v jakém smyslu odpouští a zapomíná: „A pokud jde o někoho ničemného, v případě, že by se obrátil zpět od všech hříchů, kterých se dopustil, a opravdu by dodržoval všechna má ustanovení a konal právo a spravedlnost, rozhodně zůstane naživu. Nezemře. Všechny jeho přestupky, kterých se dopustil — nebudou se proti němu připomínat. Pro svou spravedlnost, kterou konal, zůstane naživu.“ (Ezekiel 18:21, 22; 33:14–16) Ano, když Jehova kajícnému hříšníkovi odpustí, smaže jeho hříchy a zapomene v tom smyslu, že kvůli těmto hříchům proti němu nikdy v budoucnosti nic nepodnikne. (Římanům 4:7, 8)

Jsme nedokonalí, a proto nikdy nemůžeme odpustit tak dokonale jako Jehova; jeho myšlenky a cesty jsou nekonečně vyšší než naše. (Izajáš 55:8, 9) Do jaké míry se tedy od nás může rozumně očekávat, že když proti nám někdo zhřeší, odpustíme a zapomeneme?

Jak můžeme odpustit a zapomenout

Dopis Efezanům 4:32 nabádá: „Velkoryse jeden druhému odpouštějte.“ Podle lexikografa W. E. Vinea řecké slovo „velkoryse odpouštějte“ (charizomai) znamená „bezpodmínečně věnovat přízeň“. Jsou-li přestupky, kterých se někdo proti nám dopustil, v podstatě bezvýznamné, možná nám odpouštění nedělá potíže. Máme na mysli, že i my jsme nedokonalí, a to nám umožňuje, abychom nedostatky druhých omlouvali. (Kolosanům 3:13) Když odpouštíme, znamená to, že přestáváme být rozmrzelí a náš vztah k tomu, kdo se nás nějak dotkl, snad neutrpí žádnou trvalou škodu. I vzpomínka na nějaké drobné ublížení možná časem vybledne.

Ale co když proti nám někdo zhřeší vážněji a hluboce nás raní? V extrémních případech, jako je krvesmilstvo, znásilnění nebo pokus o vraždu, může s odpuštěním souviset řada jiných otázek. To platí zvláště tehdy, když viník neuzná svůj hřích, nečiní pokání ani se neomluví.b (Přísloví 28:13) Ani Jehova neodpouští nekajícným, zatvrzelým hříšníkům. (Hebrejcům 6:4–6; 10:26) Když je rána hluboká, možná se nám nikdy nepodaří, abychom to, co se stalo, úplně vymazali z mysli. Může však pro nás být útěchou ujištění, že v nadcházejícím novém světě „dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce“. (Izajáš 65:17; Zjevení 21:4) Ať si potom budeme pamatovat cokoli, nebude nám to působit tu hlubokou bolest, kterou snad cítíme dnes.

V jiných případech možná bude třeba, abychom se chopili iniciativy a promluvili si s provinilcem předtím, než mu odpustíme. (Efezanům 4:26) Tak si můžeme vyjasnit jakékoli nedorozumění, případně se jeden druhému omluvit a odpustit si. A co zapomenutí? Možná se nám nikdy nepodaří, abychom to, co se stalo, úplně vypudili z mysli, ale můžeme zapomenout v tom smyslu, že k provinilci nebudeme chovat zášť a nebudeme se k jeho provinění už nikdy vracet. Nebudeme o tom mluvit s druhými ani se provinilci nebudeme úplně vyhýbat. Může to však nějaký čas trvat, než se náš vztah k němu zlepší, a možná už nebude tak blízký jako dříve.

Uvažujme o jednom znázornění: Dejme tomu, že se příteli, kterému důvěřujete, svěříte s velmi osobní záležitostí a později se dozvíte, že ji vyzradil druhým lidem. To vás uvede do rozpaků nebo vás to raní. Promluvíte si s ním o tom a on lituje, že to udělal; omlouvá se a prosí vás o odpuštění. Když slyšíte jeho upřímnou omluvu, dotkne se vašeho srdce a odpustíte mu. Zapomenete snadno na to, co se stalo? Pravděpodobně ne; bezpochyby si příště rozmyslíte s čím se mu svěřit. Přesto mu odpustíte; nebudete mu to neustále připomínat. Nebudete vůči němu cítit nelibost ani nebudete jeho provinění rozebírat s druhými. Možná k němu nebudete cítit takovou blízkost jako předtím, ale přesto ho budete milovat jako svého křesťanského bratra. (Srovnej Přísloví 20:19.)

Co ale dělat, jestliže navzdory našemu úsilí dát věci do pořádku provinilec nepřizná svou vinu a neomluví se? Můžeme odpustit tak, že přestaneme cítit nelibost? Odpouštět druhým neznamená, že budeme přehlížet nebo zlehčovat to, co udělali. Nelibost je těžké břemeno; může ovládnout naše myšlenky a připravit nás o pokoj. Budeme-li čekat na omluvu, která nikdy nepřijde, budeme stále sklíčenější. Vlastně tak připustíme, aby člověk, který nám ublížil, ovládl naše emoce. Proto potřebujeme druhým odpustit neboli oprostit se od nelibosti vůči nim nejen k jejich užitku, ale i k užitku svému, abychom mohli dále klidně žít.

Odpouštět druhým není vždy snadné. Ale když provinilec činí upřímné pokání, můžeme se snažit napodobit to, jak odpouští Jehova. Když Jehova odpouští kajícným provinilcům, přestane k nim mít odpor. Všechno smaže a zapomene v tom smyslu, že jejich hříchy nikdy nepoužije proti nim. I my můžeme pracovat na tom, abychom se zbavili pocitu nelibosti, když ten, kdo nám ublížil, činí pokání. Mohou však nastat případy, kdy nejsme povinni odpustit. Nikdo, kdo se stal obětí extrémně nespravedlivého nebo krutého jednání, by neměl být nucen, aby odpustil nekajícnému provinilci. (Srovnej Žalm 139:21, 22.) Ale ve většině případů, kdy proti nám nějaký člověk zhřeší, můžeme odpustit v tom smyslu, že vůči nim nebudeme cítit nelibost, a můžeme zapomenout tak, že tu záležitost nikdy v budoucnosti nepoužijeme proti nim.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 9]

Josef a jeho bratři