Viděli jste thylacina?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V AUSTRÁLII

„COŽE jsem měl vidět?“ ptáte se snad. „Vůbec nevím, co to thylacin je.“

Slovo „thylacin“ je vlastně zkrácená forma vědeckého názvu Thylacinus cynocephalus. Tak se jmenuje jedno fascinující zvíře od protinožců, nazývané také tasmánský tygr či vakovlk tasmánský.

Thylacinus cynocephalus znamená doslova „pes s vakem a vlčí hlavou“, ale od prvních evropských osadníků Tasmánie, která je malým ostrovním státem Austrálie, dostalo toto zvíře mnoho jednodušších jmen. Běžně se mu říkalo zebrovaná vačice, hyena, zebrovaný vlk a vačice se psí hlavou. Austrálci, kteří osídlili Tasmánii dlouho předtím, než asi před 200 lety přišli běloši, dali vakovlkovi jméno korinna.

Tasmánský tygr je dnes pokládán za vyhynulého, ale jeho vycpané exempláře je možné vidět v muzeích. Pokud je známo, poslední živý vakovlk uhynul roku 1936 v zoo v Hobartu, hlavním městě Tasmánie. Přesto existují lidé, kteří prohlašují, že několik vakovlků dosud žije; skrývají se prý v tasmánské divočině. Stále se objevují zprávy o tom, že byli spatřeni.

Jméno tasmánský tygr dostal vakovlk nepochybně proto, že je pruhovaný a že je masožravec. Ovšem s tygrem nemá nic společného. Výrazné tmavě hnědé, téměř černé pruhy se mu táhnou napříč přes hřbet až k dlouhému a tuhému ocasu. Další fascinující skutečností je, že vakovlk je vačnatec — to znamená, že samice má vak. Mláďata se rodí drobounká, ne zcela vyvinutá a slepá, ale najdou si cestu do matčina vaku, kde jsou kojena, dokud úplně nevyrostou a dostatečně nezesílí natolik, aby mohla opustit vak. Předtím, než se odváží ven, zůstávají drobounká novorozeňata po dobu asi tří měsíců ve vaku své matky. Když už je však mladý vakovlk jednou venku, netrvá to dlouho a začne při hledání potravy následovat svou matku.

Tvrdí se, že vakovlk je největší známý masožravý vačnatec, který žil ještě v nedávné době. Na rozdíl od jiných vačnatců, jako jsou například klokani, má samice vakovlka vak, který se otvírá dozadu. Může nosit a živit najednou až čtyři mláďata.

Jak byl rozšířený?

V mnoha částech Austrálie byly nalezeny zkameněliny vakovlka, austrálské malby na skalách a vyschlé, mumifikované exempláře vakovlka. Avšak hlavní lokalitou, kde se vakovlk vyskytoval, byla zřejmě Tasmánie. Ale ani tam se zřejmě nikdy nevyskytoval hojně. Za jeho vyhynutí jsou odpovědni především lidé. Tasmánský tygr byl predátor, ale pro vychytralé a chamtivé lovce, jakými byli někteří běloši, to nebyl rovnocenný soupeř. Byl snadnou obětí pušek a pastí, neboť byl zvědavý a většinou neměl strach z člověka.

Mnoho farmářů prohlašovalo, že tasmánský tygr zabíjí ovce, a proto velké chovatelské společnosti a tasmánská vláda vypsaly za jeho zabití přitažlivé odměny. Živé jedince chycené do pastí snadno získaly zoologické zahrady v zámoří. Třebaže byl jejich počet nepochybně ovlivněn vážnou a neznámou nákazou, kvůli které před mnoha lety v Tasmánii hynuly mnohé živočišné druhy, zdaleka největší decimaci vakovlka zavinil člověk.

Jedinečný způsob lovu

Vakovlk lovil obvykle sám, ale někdy i ve dvojici. Zaměřil se na nějaké zvíře, například na malého klokana, a pak ho honil, až se zvíře vyčerpalo. Vysílené zvíře zpomalilo, vakovlk na něj skočil a usmrtil ho stiskem svých mocných čelistí. Jeho čelisti byly další jedinečností tohoto zvířete. Dokázal je otevřít až do úhlu 120 stupňů!

Protože měl ve zvyku požírat jen určité části uloveného zvířete — obvykle jen vnitřní orgány — byl považován za zvíře, které zabíjí pro radost. Nebylo to však plýtvání, neboť jeden menší vačnatý masožravec, mrchožravý ďábel medvědovitý, který dosud existuje, brzo odklidil veškeré zbytky, jež vakovlk zanechal — kosti, srst a vše ostatní.

Vakovlk podle všeho nepředstavoval pro člověka žádnou hrozbu. Nejsou žádné podklady naznačující, že by někdy lovil lidi. Jeden stařec vzpomíná, jak kdysi před mnoha lety seděl u ohně a četl si, když skrze plameny náhle spatřil, jak se k němu pomalu přikrčeně a hrozivě plíží tasmánský tygr. Muž se bál, že ho zvíře napadne, a tak pomalu sáhl pro pušku, skrze plameny pečlivě zamířil a vystřelil. Vakovlk se nemotorně převalil dozadu, ale zřejmě nebyl vážně zraněn, protože vyskočil a zmizel ve tmě. Muž šel hledat nějaké stopy po krvi, aby zjistil, jak vážně je vakovlk zraněn, ale blízko u ohně našel velikou vačici, která v sobě měla vystřelenou kulku. Byla to právě ona, ke které se vakovlk plížil!

A co údajná zpozorování?

Od roku 1936, kdy v zajetí uhynul poslední vakovlk, bylo mnohokrát hlášeno, že byl zpozorován, ale doposud bylo shromážděno málo podkladů, jež by zoology přesvědčily, že je toto zvíře stále naživu. Jak to vypadá, přesvědčit úřady o tom, že vakovlk stále existuje, by mohly snad jen čerstvě pořízené fotografie nebo živý exemplář.

Mnozí starší lidé, kteří žijí ve venkovských oblastech Tasmánie, říkají, že kdyby tasmánského tygra spatřili, neohlásili by to. Mrzí je, že když byli mladí, jiní lidé způsobili vyhynutí tohoto jedinečného zvířete. Jestliže nějací vakovlci ještě žijí, lidé z Tasmánie je chtějí nechat na pokoji.

A proto, kdyby byli dotázáni „Viděli jste nedávno vakovlka?“, jejich odpověď — pravdivá či nepravdivá — by zněla: „Ne!“

[Podpisek obrázku na straně 26]

Tom McHugh/Photo Researchers