Tasmánie — Malý ostrov, jedinečný příběh

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V AUSTRÁLII

„TATO země byla první zemí, na niž jsme v Jižním moři narazili, a protože nebyla žádnému evropskému národu známa, udělili jsme jí na počest našeho ctihodného generálního guvernéra jméno Anthoony van Diemenslandt.“ To jsou slova Holanďana Abela Tasmana z 25. listopadu 1642 — ze dne, kdy zahlédl ostrov Tasmánii, druhý nejstarší australský stát.a Tasman neviděl žádné lidi, ale spatřil kouř vzdálených ohňů a na okolních stromech záseky ve vzdálenosti 1,5 metru od sebe. Tasman napsal, že ať už tyto záseky udělal kdokoli, buď měl neobvyklou metodu šplhání po stromech, nebo to byl obr! Tyto záseky byly určeny skutečně ke šplhání.

Van Diemenova země na 130 let zmizela z itineráře mořeplavců, dokud ji nenavštívili Francouz Marion du Fresne a Angličan Tobias Furneaux. V roce 1777 tam dorazil kapitán James Cook a podobně jako Du Fresne se setkal s jedinečnými ostrovními domorodci, později známými jako Tasmánci. Jeho návštěva však byla začátkem tragédie: „Některým národům [Cook] otevřel cestu civilizace a náboženství,“ píše John West v knize The History of Tasmania (Dějiny Tasmánie), „[ale] pro tuto rasu [pro Tasmánce] byl poslem smrti.“ Co vedlo k takovému tragickému konci?

Tasmánie se stává „vězením Impéria“

Deportace neboli vyhnanství byla britskou metlou kázně, a Tasmánie se stala jednou z britských trestaneckých kolonií. Od roku 1803 do roku 1852 bylo za zločiny od krádeže modlitebních knížek až po znásilnění vykázáno z Anglie a posláno na Tasmánii asi 67 500 mužů, žen, a dokonce dětí, z nichž některé byly teprve sedmileté. Většina trestanců však pracovala pro osadníky nebo na státních projektech. „Ani ne deset procent . . . vidělo trestaneckou kolonii zevnitř,“ píše The Australian Encyclopaedia, „a mnoho z nich tam bylo jen krátce.“ Hlavní trestaneckou kolonií byl Port Arthur na Tasmanově poloostrově, ale nejhorší zločinci šli do staršího vězení Macquarie Harbour, které vešlo do historie jako místo „zasvěcené mučení“. Úzký vjezd do přístavu dostal hrozivé jméno Brány pekla.

V knize This Is Australia (To je Austrálie) vysvětluje dr. Rudolph Brasch další důležitý rys této vznikající kolonie — její duchovnost, či spíše nedostatek duchovnosti. Píše: „Od začátku bylo v Austrálii [a ovšem i na Tasmánii] náboženství zanedbáváno a opomíjeno a většinou užíváno a zneužíváno vládnoucí vrstvou k jejímu vlastnímu prospěchu. Kolonie byla založena bez modlitby a zdá se, že první bohoslužba na australské půdě byla něčím druhořadým.“ Severoameričtí poutníci stavěli kostely, ale „první obyvatelé jižního světa,“ píše se v knize The History of Tasmania, „svůj první kostel zapálili, aby unikli nudě při bohoslužbách“.

Tuto již beztak upadlou morálku ještě zhoršovala hojnost rumu. Pro civilistu i vojáka byl rum „jistou cestou k bohatství“, jak říká historik John West.

Potravin však někdy bylo málo. V takových obdobích lovili propuštění trestanci a osadníci střelnými zbraněmi tutéž zvěř, kterou Tasmánci pronásledovali s oštěpy. Je pochopitelné, že napětí rostlo. Teď do této výbušné směsi přidejte rasovou aroganci bělochů, spoustu rumu a nesmiřitelné kulturní rozdíly. Evropané vytyčovali hranice a stavěli ploty; Tasmánci lovili zvěř a sbírali plodiny jako kočovníci. Stačila jen jiskra.

Vymírající lid

Ta jiskra přeskočila v květnu 1804. Ozbrojená skupina vedená poručíkem Moorem začala bezdůvodně střílet na velkou skupinu austrálských lovců — mužů, žen a dětí — a mnoho jich zabila a zranila. „Černá válka“ — oštěpy a kameny proti kulkám — začala.

Mnoho Evropanů se od pobíjení Tasmánců distancovalo. Guvernér sir George Arthur byl tak rozrušen, že vyjádřil ochotu udělat téměř všechno, aby ‚vynahradil bezpráví, kterého se vláda na Tasmáncích nechtěně dopustila‘. Zahájil tedy program, při němž měli být Tasmánci „obklíčeni“ a „civilizováni“. Při tažení zvaném „Černá linie“ asi dva tisíce vojáků, osadníků a trestanců postupovalo bušem ve snaze Tasmánce obklíčit a přesídlit je na bezpečné místo. Byl to však pokořující neúspěch; zajali jednu ženu a jednoho chlapce. Potom George A. Robinson, významný metodista, prosadil smířlivější přístup a ten byl účinný. Tasmánci Robinsonovi důvěřovali, a přijali jeho nabídku na přesídlení na ostrov Flinders severně od Tasmánie.

Ve své knize A History of Australia (Dějiny Austrálie) píše Marjorie Barnardová o Robinsonově úspěchu: „Pravděpodobně si to vůbec neuvědomoval, ale jeho smířlivost se ve skutečnosti podobala Jidášově polibku. Nešťastní domorodci byli segregováni na ostrově Flinders v Bassově průlivu a Robinson byl jejich strážce. Chřadli a umírali.“ Změna životního stylu a stravy dokončila to, co začaly muškety. Jeden pramen uvádí, že „poslední čistokrevnou Tasmánkou byla Fanny Cochrane Smithová, jež zemřela v roce 1905 v Hobartu“. Autority se v tom neshodují. Někteří poukazují na Truganini, ženu, která zemřela v roce 1876 v Hobartu, a jiní na ženu, která zemřela v roce 1888 na Klokaním ostrově. Potomci Tasmánců, kteří mají smíšenou krev, žijí dodnes a daří se jim dobře. Tato epizoda, další záznam v dlouhém seznamu zlořádů lidstva, byla výstižně označena za „největší tragédii státu Tasmánie“. Navíc to podtrhuje biblickou pravdu, že „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“. (Kazatel 8:9)

Viditelné kontrasty Tasmánie

Pokud byste nenavštívili nějaké muzeum, knihovnu či zříceniny věznice, sotva byste si uvědomili, že tento nádherný ostrov prošel křtem ohněm. Tasmánie je na jih od rovníku přibližně stejně daleko, jako jsou Řím, Sapporo a Boston na sever. A stejně jako její dějiny, i její přírodní poměry jsou plné kontrastů, přestože žádné místo na ostrově není dále než 115 kilometrů od moře.

Celkem 44 procent území Tasmánie je porostlé lesem a 21 procent území je národní park. To jsou velmi vzácné poměry! Podle publikace The Little Tassie Fact Book (Knížka faktů o malé Tassii) „je oblast světového dědictví západní Tasmánie jednou z posledních velkých oblastí nepoškozené volné přírody mírného pásma na světě“. Jezera, řeky a vodopády napájené deštěm a sněhem a plné pstruhů dodávají živiny lesům, v nichž rostou stromy Euphoria Tirucalli, eukalypty (blahovičníky), myrty, kapinice, stromy Doryphora sassafras, Eucryphia lucida, Phyllocladus trichomanoides a Dacrydium Franklinii, když jmenujeme jen některé. Není divu, že výhled, který skýtají vysoké pláně středozápadní náhorní roviny a její často zasněžené vrcholky, znovu a znovu přitahuje milovníky přírody.

Ale ochrana „světového dědictví“ nepřišla sama od sebe. A lidé, kterým leží na srdci životní prostředí, stále stojí proti zájmům hornictví, papírenského průmyslu a vodních elektráren. Měsíční krajina kolem hornického města Queenstown je trpkou připomínkou toho, jaké následky má bezohledné drancování přírodního bohatství.

Škodu utrpěla i domorodá zvířata, především thylacin neboli vakovlk tasmánský, žlutohnědý vačnatec podobný psu. Tmavé pruhy přes hřbet a zadek mu vynesly jméno tasmánský tygr. Žel, tento štíhlý, plachý masožravec dostal chuť na drůbež a na ovce. Na jeho hlavu byla vypsána odměna a v roce 1936 vyhynul.

Další jedinečný tasmánský vačnatec, ďábel medvědovitý, zdaleka vyhynulý není. Tento svalnatý mrchožravý tvor vážící šest až osm kilogramů může svými silnými čelistmi a zuby zkonzumovat celého mrtvého klokana i s lebkou.

Tasmánie je známa také tím, že tam žije buřňák tenkozobý. Svou migraci začíná u Tasmanova moře a potom prakticky oblétává Pacifik. Každý rok se však vrací do téhož písčitého doupěte — to je výkon, který skutečně chválí jeho Konstruktéra a Stvořitele.

Poblíž jeho nočních shromaždišť žije jiný pták a ten „létá“ pod vodou — roztomilý kilogramový chumáč peří s malým zobákem zvaný tučňák nejmenší. Tento tučňák nejmenší je také tučňák nejhlučnější! Jeho projevy mají různou intenzitu a jeho hlasová a tělesná aktivita je někdy až horečná. Zamilovaný pár dokonce zpívá duet, aby si vzájemně potvrdili svou oddanost. Žel, mnoho jich zahyne v rybářských vlečných sítích, v ropných skvrnách nebo tím, že si spletou umělou hmotu s potravou. Také je zabíjejí psi nebo zdivočelé kočky.

Klidnější tvář ostrova

Když se z okraje centrální náhorní roviny podíváte na sever nebo na východ, uvidíte civilizovanější tvář Tasmánie s jejími obdělanými, čokoládově hnědými poli, meandrujícími řekami a potoky, silnicemi lemovanými stromořadími a se smaragdově zelenými pastvinami, na nichž se pasou ovce a dobytek. Poblíž severního města Lilydale jsou v lednu v plném květu levandulové farmy a ty dodávají této venkovské mozaice pastelovou fialovou barvu a lákavou vůni.

Po obou stranách řeky Derwent, nedaleko od jablečných sadů, jež Tasmánii vysloužily název Jablečný ostrov, se rozkládá hlavní město Hobart, v němž žije asi 182 000 obyvatel. Jeho dominantou je obrovitá zachmuřená hora Mount Wellington vysoká 1 270 metrů. Za jasného dne můžete z této hory, která je často zasněžená, vidět město z ptačí perspektivy. Od roku 1803, kdy poručík John Bowen a jeho skupina 49 mužů včetně 35 trestanců vystoupili na břeh v Risdon Cove, se Hobart velmi změnil. Ano, plachty a praskání dřeva jsou pryč, ale jednou za rok je připomínkou těchto zašlých dní vyčerpávající závod plachetnic ze Sydney do Hobartu. Barevné plachty a proudnicové trupy lodí sprintují kolem davu diváků přímo do centra Hobartu.

Od země pronásledování k duchovnímu ráji

Geoffrey Butterworth, který byl v roce 1994 jedním z 2 447 delegátů oblastního sjezdu svědků Jehovových „Zbožná bázeň“ v Launcestonu, vzpomíná: „Pamatuji si na dobu, kdy na celé Tasmánii nebylo více než čtyřicet svědků.“ Nyní je tam asi 26 sborů a 23 sálů Království.

„Ale tak příznivá doba nebyla vždycky,“ dodává Geoff. „Například v roce 1938 jsme Tom Kitto, Rod McVilly a já na sobě nesli plakáty oznamující veřejnou biblickou přednášku ‚Hleďte skutečnostem v tvář‘. Přednáška byla bodavým odhalením falešného náboženství a měla být vysílána z Londýna po rozhlasové síti. Když jsem se přidal ke svým společníkům, právě je ohrožovala parta mladíků. A policisté jen přihlíželi! Běžel jsem jim na pomoc a hned jsem něco schytal. Ale nějaký muž mě popadl za límec a odtáhl mě stranou. Místo aby mě zbil, zařval: ‚Nechte je být!‘ A pak mi tiše řekl: ‚Vím, co to je pronásledování, kamaráde, jsem Ir.‘“

Jehova těmto prvním průkopníkům žehnal, protože dnes už se dobrá zpráva o Božím Království dostala do všech částí ostrova, na němž žije 452 000 lidí. Mnoho potomků dávných trestanců a Tasmánců očekává, že budou na očištěné zemi znovu vítat všechny — černé i bílé —, kdo v té dřívější kruté době tak nespravedlivě zemřeli. Bible totiž slibuje „vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. (Skutky 24:15) Situace se od základů změní, takže „dřívější věci nebudou připomínány“. (Izajáš 65:17)

[Poznámka pod čarou]

[Mapy a obrázky na straně 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Nahoře: Hora Cradle a jezero Dove

Vpravo nahoře: Ďábel medvědovitý

Vpravo dole: Deštný prales v jihozápadní Tasmánii

Austrálie

TASMÁNIE

[Podpisek]

Ďábel medvědovitý a mapa Tasmánie: Ministerstvo turistiky, sportu a rekreace — Tasmánie; mapa Austrálie: Mountain High Maps® Copyright © 1995 Digital Wisdom, Inc.