Žít spolu v lásce

Milá babičko a dědo,

máte se dobře? Já jsem nachlazená.

Děkuju Vám za to, že jste si se mnou tehdy hráli. Že jste mě vzali do parku a na plovárnu. Moc se mi to líbilo.

Příští rok máme 11. února školní koncert. Jestli můžete zase přijít, prosím přijďte.

Dědečku a babičko, budeme moc rádi, když přijdete.

Buďte na sebe opatrní a ať se Vám pořád dobře daří. Začíná být chladno, tak si dejte pozor, abyste nenastydli.

Teším se, až zase příště přijdete a budete si se mnou hrát. Prosím, pozdravujte ode mě Yumi a Masakiho.

Mika (Japonka)

NAPSALO vám vnouče někdy takový dopis? Jestliže ano, pak jste měli nepochybně velkou radost. Takové dopisy jsou důkazem nádherné, láskyplné blízkosti mezi prarodiči a vnoučaty. Co je však zapotřebí k tomu, aby takový vztah vznikl, trval a sílil? A jak prospěšný by mohl být pro všechny tři generace?

Láska — ‚Dokonalé pouto jednoty‘

Roy a Jean, dva prarodiče z Británie, říkají: „Domníváme se, že hlavní je uznávat vedení hlavou a vycházet spolu v lásce.“ Tito svědkové Jehovovi zdůraznili text v Kolosanům 3:14, který popisuje křesťanskou lásku jako ‚dokonalé pouto jednoty‘. Láska vyvolává úctu, ohleduplnou pozornost, náklonnost a rodinnou jednotu. Když taťka přijde z práce domů, celá rodina spěchá, aby ho přivítala. Je-li v rodině láska, pak rodina reaguje při příjezdu prarodičů stejně. „Babička a děda jsou tady!“ vzrušeně volá dítě. Rodina, která je nyní větší, se večer sejde k jídlu a podle místní tradice má dědeček vyhrazené místo v čele stolu. Dovedete si představit sebe a svou rodinu v takové láskyplné atmosféře? Měli byste radost z takového požehnání?

„Šediny jsou korunou krásy“

Je zřejmé, že lásku a úctu k prarodičům je třeba projevovat stále, ne pouze při zvláštních příležitostech. K tomu je třeba vést děti neustále. V rodině se děti na příkladu svých rodičů učí, jak milovat své příbuzné a ostatní lidi. Mnozí z těch, kdo byli dotázáni, zdůraznili, že tento příklad je životně důležitý. Macaiah, jeden otec z Benin City v Nigérii, říká: „Myslím si, že můj příklad v úctě k tchánovi a tchyni mým dětem také pomáhal, aby byly pokorné a uctivé. Rodiče mé ženy jsem oslovoval ‚tati‘ a ‚mami‘. Děti slyší a vidí, že k nim mám stejnou úctu jako ke svým vlastním rodičům.“

Jestliže vnoučata neprojevují prarodičům úctu, pak jsou dědeček s babičkou roztrpčeni — ne tolik pro chování dětí jako takové, ale proto, že rodiče děti nenapomenuli. Demetrio, jeden dědeček z Říma (Itálie), říká: „To, jak nás moje dcera a zeť milují, mohu vidět na tom, že naše vnoučata vedou k tomu, aby k nám měla úctu a aby si nás vážila.“ Někdy se mohou vnoučata chovat k prarodičům příliš nenuceně, jako by to byli jejich vrstevníci, nebo dokonce s určitou nadřazeností. Je povinností rodičů, aby u dětí každý takový sklon usměrnili. Paul, jeden nigerijský svědek, říká: „Asi před rokem děti začaly s mou matkou jednat přezíravě. Když jsem si toho všiml, přečetl jsem jim Přísloví 16:31: „Šediny jsou korunou krásy“ a také jsem jim připomněl, že babička je mou matkou. Stejně, jako mají úctu ke mně, měly by mít úctu také k ní. Prostudoval jsem s nimi také 10. kapitolu knihy Využij co nejlépe své mládía, která má název ‚Jak se díváš na své rodiče?‘ Děti již nemají s úctou k babičce žádné problémy.“

Užitek z pěstování rodinných vztahů

Vzájemnou náklonnost lze pěstovat i tehdy, když členové rodiny žijí jeden od druhého daleko. Stephen, jeden dědeček z Nigérie, říká: „Píšeme dopisy každému vnoučeti jednotlivě. Je to náročný úkol, ale velkou odměnou je to, že si tak s vnoučaty vytváříme a udržujeme blízké vztahy.“ Rodičovské úsilí je v tomto ohledu nepostradatelné. Jindy mohou být prarodiče — podle svých možností — s vnoučaty ve styku po telefonu.

Giuseppe, jeden dědeček z Bari v Itálii, který má jedenáct vnoučat, vysvětluje, jak pěstuje vřelé přátelství s nejbližšími členy rodiny: „V současné době žijí tři ze šesti rodin, jež tvoří náš ‚rod‘, daleko od nás. To však není překážkou pro pěkné vztahy a pro to, abychom se scházeli. Dohromady je nás 24 a máme zvyk, že se sejdeme nejméně jednou za rok.“

Vztahy mohou být neosobní, pokud prarodiče žijí sami a vzájemné návštěvy, telefonické rozhovory či dopisy členům rodiny nejsou pravidelné. Náklonnost je potřeba projevovat stále. Někteří prarodiče jsou ve středním věku nebo mají dobré zdraví, a proto dokud mají energii a jsou soběstační, chtějí žít sami. Jestliže se však od rodiny úplně izolují, mohou zjistit, že když potom potřebují více lásky, není ihned na dosah.

Další užitečný návrh je od nigerijského dědečka Michaela: „Uplatňuji Ježíšovo Zlaté pravidlo — dělat druhým to, co chcete, aby druzí dělali vám. To je důvod, proč mne děti tolik milují. Máme velmi dobrou výměnu myšlenek.“ Dodává k tomu: „Jestliže některé z vnoučat udělá něco, co mne rozzlobí, řeknu mu to, je-li to nutné. Ale když je to něco, co mohu přejít, pak na to obvykle prostě zapomenu.“

Drobné dárky a pozornosti od prarodičů vedou k pozitivní reakci. Rodinný život zpříjemní laskavá, povzbudivá slova spíše než stálé stížnosti. To, že vnoučatům věnujete svůj čas, učíte je zábavné hry a drobné dovednosti, vyprávíte jim biblické příběhy nebo rodinné historky, povede k hřejivým a trvalým vzpomínkám. Tyto drobné, ale důležité věci život zpříjemňují.

Jak prospěšná je vzájemná úcta

„Prarodiče,“ říká lékař Gaspare Vella, „musí být opatrní, aby ve výchově neodporovali autoritě rodičů ani o ni nesoupeřili. Jinak by,“ dodává doktor Vella, „překračovali pole působnosti prarodičů a přivlastňovali by si postavení rodičů.“ Toto doporučení je v souladu s tím, co říká Bible — základní odpovědnost za výchovu dětí mají rodiče. (Přísloví 6:20; Kolosanům 3:20)

Vzhledem k životním zkušenostem je pro prarodiče snadné dát radu. Musí však být opatrní, aby nedávali nevyžádané a někdy nevítané rady. Roy a Jean říkají: „Je důležité uvědomovat si, že hlavní odpovědnost za výchovu a ukázňování dětí mají rodiče. Člověk má někdy pocit, že rodiče jsou příliš přísní a jindy nejsou dost přísní. Je proto potřeba bojovat s pokušením plést se do těchto věcí.“ Další dva prarodiče z Británie, Michael a Sheena, to potvrzují: „Pokud nás děti žádají o radu, poskytneme jim ji, ale neočekáváme, že ji rozhodně musí přijmout, a nezlobíme se, když to neudělají.“ Pro letité rodiče je dobré, mají-li důvěru ke svým dospělým dětem, jež jsou v manželství. Taková důvěra zlepšuje vztahy mezi těmito třemi generacemi.

Vivian a Jane, které žijí v jižní Anglii, se snaží vždy podporovat kázeň, kterou vnoučatům vštěpují jejich děti, s nimiž bydlí ve společné domácnosti: „Nesnažíme se jim vnutit naše názory na to, co snad cítíme jinak. Když si vnoučata uvědomí, že budeme stát za mamkou a taťkou, nikdy se nepokusí ‚postavit rodiče a prarodiče proti sobě‘.“ Prarodiče musí být velmi opatrní s ukázňováním dětí i tehdy, když rodiče nejsou doma. Harold z Británie říká: „Jakékoli ukáznění, které by v nepřítomnosti rodičů mohlo být potřebné, by prarodiče měli s rodiči prohovořit dopředu.“ Harold dodává, že vnoučatům často stačí laskavá, ale pevná slova nebo prostě jen připomenutí toho, „co rodiče vyžadují“.

Když si Christopher, jeden nigerijský dědeček, všimne nějakých chyb ze strany svých dospělých dětí, nemluví o nich v přítomnosti vnoučat. „Každou nezbytnou radu dám rodičům o samotě.“ Na druhé straně, rodiče musí plnit svou povinnost a zajistit, že úloha prarodičů bude respektována. „Zásadní věcí je,“ říká Carlos, otec, který žije v Římě v Itálii, „nikdy si před dětmi nestěžovat na prarodiče nebo jiné členy rodiny.“ Hiroko, jedna japonská matka, říká: „Vzniknou-li problémy s příbuznými z manželovy strany, rozeberu to nejdříve s ním.“

Výchovná úloha prarodičů

Každá rodina má svou minulost, zvyky a zážitky, kterými se odlišuje od všech ostatních rodin. Pojítkem rodiny s minulostí jsou většinou prarodiče. Podle jednoho afrického rčení „je každý starý člověk, který zemře, knihovnou, jež shořela“. Prarodiče předávají vzpomínky na příbuzné, na důležité události v rodině a rovněž na rodinné hodnoty, jež často rodinu spojují, protože poskytují pevný mravní a duchovní základ. Jeden odborník, který nebral v úvahu morální vodítko, které poskytuje Bible, řekl, že pokud „mladí lidé neznají minulost své rodiny, vyrůstají bez základních zkušeností, jež předcházely, nemají představu o hodnotách, jsou nestálí a nejistí“. (Gaetano Barletta, Nonni e nipoti [Prarodiče a vnoučata])

Vnoučata milují příběhy z doby, kdy mamka s taťkou a další příbuzní byli mladí. Prohlížení alba s fotografiemi může být velmi poučné a zábavné. Velká něžnost a vřelost vzniká tím, že prarodiče vyprávějí příběhy o událostech, které jsou na obrázcích.

Reg a Molly, dva prarodiče z Británie, kteří jsou svědky Jehovovými, říkají: „Jsme šťastní, protože si dokážeme s vnoučaty hrát a společně něco dělat, aniž bychom zasahovali do jejich blízkého vztahu k mamce a taťkovi; odpovídáme na spoustu jejich otázek, hrajeme si spolu, čteme si a učíme je, jak psát, posloucháme, jak čtou, a se zájmem sledujeme, co se učí ve škole.“

Závažná chyba, které se mnozí prarodiče a rodiče dopouštějí, je to, že se starají jen o tělesné blaho svých dětí a vnoučat. Již jsme se zmínili o prarodičích Molly a Regovi, kteří o tom říkají: „Nejcennější dědictví, jaké můžeme našim dětem a vnoučatům dát, je dbát na to, aby byli vychováváni v přesném poznání Božího slova.“ (5. Mojžíšova 4:9; 32:7; Žalm 48:13; 78:3, 4, 6)

Jednat v souladu s božským vyučováním

Svatá Bible, slovo Boha, „vykonává moc“ na lidech. Je schopné pomáhat lidem, aby ovládli nebo odstranili vlastnosti, jež rozdělují, jako je sobectví a pýcha. (Hebrejcům 4:12) Lidé, kteří biblické nauky uplatňují v praxi, se proto těší z pokoje a jednoty v rodině. Jedním z mnoha textů, které pomáhají překlenout jakoukoli propast mezi těmito třemi generacemi, je Filipanům 2:2–4. Tento text povzbuzuje všechny členy rodiny, aby projevovali lásku a poníženost mysli, aby udržovali jednotu a ‚nehleděli s osobním zájmem jen na své vlastní záležitosti, ale s osobním zájmem i na záležitosti ostatních‘.

Jednají-li jak rodiče, tak vnoučata v souladu s božským vyučováním, budou brát velmi vážně vybídnutí, že mají v hmotném, citovém a duchovním ohledu „splácet patřičnou náhradu svým rodičům a prarodičům“. (1. Timoteovi 5:4) Se zdravou bázní před Jehovou projevují prarodičům úctu a mají na mysli jeho slova: „Před šedinami bys měl povstat a osobě starce projevíš ohled a před svým Bohem budeš mít bázeň.“ (3. Mojžíšova 19:32) Prarodiče projevují dobrotu tím, že podporují blaho svých potomků: „Kdo je dobrý, zanechá dědictví synům synů.“ (Přísloví 13:22)

Ať již prarodiče, rodiče a vnoučata žijí spolu, nebo ne, mohou mít vzájemný prospěch z láskyplných vztahů, které jsou založeny na lásce a úctě, přesně tak, jak říkají Přísloví 17:6: „Korunou starců jsou vnukové a krásou synů jsou jejich otcové.“

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 8]

K jednotě v rodině mohou přispět společná setkání

[Obrázek na straně 9]

Vaše prarodiče povzbudí, když jim napíšete

[Obrázek na straně 10]

Prohlížení rodinného alba může být pro vnoučata obohacujícím zážitkem