Jak člověk bojuje proti katastrofám

TŘI roky uplynuly, a generální sekretář OSN Butrus Butrus-Ghálí nebyl nijak nadšen. „Nepostupujeme dostatečně rychle,“ řekl na začátku roku 1993 skupině expertů. „Když jsem vás požádal, abychom se sešli raději teď než později, chtěl jsem zjistit, zda bychom mohli ty ztracené tři roky nějak dohonit.“ Ztracené roky? Co tím myslel? Myslel tím pět písmen: IDNDR. Co ta písmena znamenají? A proč ten spěch?

K expertům, kteří se účastnili setkání, patřil Frank Press, geofyzik a „otec“ IDNDR. Před jedenácti lety začal vědce z celého světa povzbuzovat, aby aktivněji bojovali proti přírodním katastrofám. O pět let později, v prosinci 1989, OSN reagovala na jeho výzvu k ukončení pasivity a označila léta 1990 až 2000 za Mezinárodní desetiletí omezení přírodních katastrof neboli IDNDR (International Decade for Natural Disaster Reduction). Co je cílem této aktivity?

Je potřeba změnit způsob uvažování

Brazilský profesor geologie a člen vědecké a technické komise IDNDR Umberto G. Cordani řekl časopisu Probuďte se!, že IDNDR je provoláním k mezinárodní veřejnosti, aby dala k dispozici své znalosti a prostředky a aby spolupracovala na omezení toho, co katastrofy způsobují: utrpení, zkázu, rozvrat a ztráty na životech. „K dosažení tohoto cíle,“ zdůraznil profesor Cordani, „je zapotřebí, aby se místo reakce na katastrofu začal celý svět zaměřovat na opatření, jež by katastrofě předcházela.“

Změnit způsob uvažování lidí na celém světě je však mnohem obtížnější než pojmenovat nějaké desetiletí, protože podle UNESCO Environment and Development Briefs „ti, kdo dělají rozhodnutí, mají sklon zaměřovat se spíše na pomoc po katastrofě než na prevenci“. Například z peněz, které se dnes v Latinské Americe vynakládají na zvládnutí přírodních pohrom, jde více než 90 procent na podporu po pohromě, a méně než 10 procent na prevenci. Konec konců, jak uvádí informační bulletin IDNDR Stop Disasters, politikové „získají větší podporu, když ji žádají pro oběti katastrofy, než když požadují daně na nedramatická preventivní opatření, kterými by se buď katastrofě předešlo, nebo by se zmírnil její dopad“.

Vytyčit si cíle

OSN chce změnit tento způsob dotování, a tak pro toto desetiletí určila tři úkoly. V roce 2000 by měly všechny země připravit: 1. odhad, jaké nebezpečí pro ně přírodní pohromy představují, 2. plány dlouhodobé připravenosti a prevence a 3. systém varování. Na úrovni jednotlivých zemí se vytvořily výbory, které mají úvahy a dobré záměry IDNDR promítnout do konkrétních plánů. V květnu 1994 proběhla v Japonsku světová konference o omezování přírodních katastrof, kterou financovala OSN. Proč nebyl Butrus-Ghálí spokojen, když je tolik aktivit v plánu, nebo již dokonce probíhají? Protože celkový trend je nepříznivý.

Zneklidňující trend

Úsilí IDNDR se na druhé straně vyplácí. Povědomí vědců o možnostech snížit počet katastrof vzrostlo a některá opatření, jako třeba zlepšení systému varování, vedou k záchraně lidských životů a zmenšení ztrát. Ředitel sekretariátu IDNDR, doktor Kaarle Olavi Elo, však uvádí, že přes všechny tyto úspěchy „počet a síla katastrof stále rostou a postihují více a více lidí“. Pozorovali jsme „trojnásobný vzestup od šedesátých do osmdesátých let“, potvrdil jiný expert OSN, „a další velký vzrůst v devadesátých letech“. Na celém světě zahynulo v roce 1991 ve 434 velkých katastrofách 162 000 lidí a v roce 1992 ztráty přesáhly 62 miliardy amerických dolarů. Podle Jamese G. Spetha, který je odpovědný za Program OSN pro rozvoj, se svět stal „mašinérií katastrof, která vyrábí krize s vyčerpávající pravidelností“. (UNDP Update, listopad 1993) Proč vzniká tento znepokojivý trend?

Proč katastrof přibývá?

Abychom na to mohli odpovědět, je třeba, abychom si nejdříve uvědomili, jaký je rozdíl mezi přírodní pohromou a přírodní katastrofou. To první je přírodní jev — například povodeň nebo zemětřesení —, který se potenciálně může stát katastrofou, ale ne vždy k tomu dojde. Například záplava v neobydleném povodí řeky Amazonky v Brazílii je přírodní jev, který způsobí jen malou škodu. Jestliže však povodeň postihne hustě obydlenou deltu řeky Gangy v Bangladéši, způsobí to rozsáhlé ztráty na lidských životech, materiální škody a naruší se životní prostředí. Ztráty jsou často tak katastrofální, že postižené komunity se s tím bez pomoci zvenčí nedokáží vypořádat. V takovém případě se přírodní pohroma stala přírodní katastrofou. Proč však těchto střetů člověka s přírodou přibývá?

James P. Bruce, který je odborníkem v problematice katastrof, uvedl, že „vzestupný trend v závažnosti a v četnosti pohrom“ je možná „jednou z příčin“. P. Bruce se však s dalšími vědci shoduje v tom, že hlavní příčinou vzestupu katastrof není přibývání přírodních pohrom, ale to, že tyto pohromy postihují více lidí. Tato skutečnost je podle časopisu World Health způsobena „kombinací demografických, ekologických a technických okolností“. Co patří k některým složkám této katastrofální směsi?

Jednu složku představuje rostoucí světová populace. Lidská rodina se stále zvětšuje, proto vzrůstá pravděpodobnost, že přírodní pohroma postihne někoho z 5,6 miliardy světové populace. Rostoucí hustota zalidnění navíc nutí miliony chudých lidí žijících v oblastech častých přírodních katastrof, aby bydleli v ne právě bezpečných budovách. Výsledek není překvapující: od roku 1960 se světová populace zdvojnásobila, ale ztráty způsobené katastrofami se zvýšily téměř desetinásobně!

K problémům přispívají změny životního prostředí. Od Nepálu po Amazonku a od severoamerických planin po tichomořské ostrovy — všude člověk kácí lesy, vyčerpává půdu, ničí bariérové útesy u pobřeží a působí další zásahy do ekosystému — a doplácí na to. „Čím více zatěžujeme únosnou kapacitu našeho životního prostředí a měníme jeho rysy,“ říká bývalý ředitel IDNDR Robert Hamilton, „tím více se zvyšuje pravděpodobnost, že by se přírodní pohroma mohla stát katastrofou.“

Jestliže činnost člověka přispívá k tomu, že se zvyšuje výskyt katastrof, jež se objevují v dnešních novinových titulcích, potom bude platit i opak: tím, že člověk podnikne určitá preventivní opatření, může změnit zítřejší titulky v tisku. Počet úmrtí a rozsah ničení lze značně omezit. Podle odborníků je při zemětřeseních například možné předejít 90 procentům úmrtí. Přestože existují přesvědčivé důvody pro zavádění preventivních opatření, mnozí lidé stále pokládají katastrofy za nevyhnutelné. UNESCO Environment and Development Briefs uvádí, že tento fatalistický pohled je „tou největší bariérou proti omezení katastrof“. Na které straně bariéry stojíte vy?

Nevyhnutelné, nebo omezitelné?

Takový pocit bezmocnosti je velmi rozšířen zvláště v rozvojovém světě — a nelze se tomu divit! Z lidí, kteří za posledních 50 let zahynuli při přírodních katastrofách, jich 97 procent žilo v rozvojovém světě! V některých těchto zemích je podle Stop Disasters „výskyt katastrof tak vysoký, že je těžké oddělit konec jedné katastrofy od začátku druhé“. V rozvojovém světě dochází v podstatě k 95 procentům všech katastrof. K tomu se připojuje nekonečný koloběh osobních pohrom — chudoba, nezaměstnanost, nelidské životní podmínky —, můžete tedy pochopit, proč chudé lidi zaplavuje pocit bezmocnosti jako stoupající příliv. Přijímají ztráty způsobené opakujícími se katastrofami jako hořkou, ale osudovou součást života. Jsou však tyto ztráty nevyhnutelné?

Co můžete a co nemůžete udělat

Je pravda, že nemůžete ovlivnit častost či sílu přírodních pohrom, ale to neznamená, že jste zcela bezmocní. Můžete omezit vliv, který tyto jevy na vás mají. Jak? Přemýšlejte o tomto přirovnání:

Řekněme, že nějaký člověk chce být méně vystaven slunečním paprskům (přírodní jev), aby předešel rakovině kůže (katastrofa). Jaká opatření může podniknout? Je jasné, že nemůže řídit východ a západ slunce (četnost jevů). Nemůže ani snížit množství slunečního záření ve svém okolí (intenzita jevu). Znamená to, že je bezmocný? Ne, člověk se může méně vystavovat slunci. Může například během nejžhavější části dne zůstat uvnitř, nebo není-li to možné, může si vzít klobouk a oděv, jež ho chrání, když je venku. Tím zvyšuje svou ochranu před sluncem (jev) a snižuje nebezpečí, že dostane rakovinu kůže (katastrofa). To může být výsledek preventivních opatření!

Podobně i vy můžete podniknout kroky, které zvýší vaši ochranu před účinkem některých přírodních pohrom. Při katastrofě tím snížíte možnost, že se zraníte a že utrpíte ztráty. Návrhy, které uvádí rámeček „Jste připraveni?“, mohou být užitečné pro lidi žijící v rozvinutých zemích. Žijete-li v rozvojovém světě, pak vám mohou příklady v rámečku „Levná, ale účinná vylepšení“ poskytnout představu, jaké typy jednoduchých opatření jsou dnes dostupné. Tato opatření mohou být velmi prospěšná, protože pomáhají zachraňovat životy a snižovat ztráty. Geofyziolog Frank Press připomíná, že vzhledem k technice, která je dnes po ruce, „již fatalistický postoj není přípustný“. Bezpochyby, pokud jde o přírodní katastrofu, je prevence jednoznačně lepší než řešení následků.

[Rámeček na straně 6]

Jste připraveni?

AMERICKÁ federální agentura pro řešení krizových situací doporučuje řadu způsobů, jak se s pohromou úspěšně vyrovnat. Následují některé důležité body.

Informujte se. Spojte se s místním úřadem, který řeší krizové situace, a zjistěte, k jakým katastrofám by mohlo dojít. Snad o některých víte, ale informace o jiných pohromách vás možná překvapí. Zjistíte-li, že by vaši domácnost mohla postihnout přírodní pohroma, pak:

◻ Sejděte se jako rodina a proberte všechny druhy pohrom, jež by vás mohly ohrozit. Ujasněte si, co v jednotlivých případech dělat.

◻ Naplánujte si, jak členové rodiny zůstanou ve spojení, jestliže by byli při takové události nějak odděleni. Vyberte dvě místa: jedno mimo dům v případě náhlého ohrožení, jako je třeba požár; a druhé místo vyberte mimo nejbližší okolí, pro případ, že se nebudete moci vrátit domů.

◻ Požádejte některého ze svých přátel, aby se stal vaší rodinnou spojkou, aby všichni členové rodiny mohli této spojce volat a říci, kde jsou, v případě, že nebude možné dostat se na určená místa setkání. Zvolte si přítele, který bydlí mimo vaši oblast, protože po katastrofě je často snazší telefonovat na velké vzdálenosti než v postiženém místě. Naučte děti, jak se mohou tomuto příteli dovolat. Prohovořte s nimi, co dělat, bude-li třeba se vystěhovat. Zvažte, co byste mohli udělat pro sousedy, kteří potřebují zvláštní pomoc. Naplánujte si, jak se postaráte o domácí zvířata.

◻ Na každý telefonní aparát umístěte číslo na pohotovost.

◻ Zjistěte si, kde je hlavní skříňka s pojistkami, hlavní vodovodní a plynové potrubí. Vysvětlete zodpovědným členům rodiny, jak a kdy je odpojit, a nechte potřebné nástroje v blízkosti hlavních vypínačů.

◻ Připravte se na případ požáru. Instalujte detektory kouře, a to zvláště v blízkosti ložnice.

[Rámeček na straně 8]

Levná, ale účinná vylepšení

SVĚTOVÁ banka uvádí, že skoro polovina populace světa žije z pěti dolarů týdně, nebo má i méně. Podle expertů i v takové situaci existují osvědčená opatření, která můžete použít. Informujte se o nich, protože — jak zdůrazňuje peruánský odborník v otázce katastrof Alberto Gieseke — „poučení je hlavní levné opatření, jež vede ke zmírnění následků přírodních katastrof“. Uvádíme několik příkladů z Jižní Ameriky:

Příručka Mitigating Natural Disasters (Zmírnění následků přírodních katastrof), kterou vydalo OSN, vysvětluje, co lze udělat pro to, aby se z nepálených cihel nebo hlíny stavěly lepší budovy:

◻ V hornatém terénu je třeba skopat zem, aby vznikla plošina, na které bude dům stát.

◻ Nejpevnější jsou čtvercové domy; potřebujete-li obdélníkový tvar budovy, postavte jednu stěnu dva a půlkrát delší, než je ta druhá.

◻ Použijte kamenné nebo betonové základy, aby se seizmické síly zmírnily.

◻ Postavte rovnoběžné stěny tak, aby měly stejnou hmotnost, pevnost a výšku. Snažte se, aby byly tenké a nízké. Takto postavené domy utrpěly při zemětřesení menší škodu než běžné hliněné domy.

Další osvědčenou technikou stavby je tradiční mřížová konstrukce (quincha). Podle informačního bulletinu Stop Disasters mají domy typu quincha kostru spletenou z rákosu a malých větviček, která je podepřená horizontálními a vertikálními trámy a má jako výplň jen nepatrné množství zeminy. Tento typ stavby, kde stěny jsou jen 10–15 centimetrů silné, umožňuje, že se domy při zemětřesení otřásají, ale když zemětřesení skončí, budovy se vrátí do původního tvaru. Když v roce 1991 došlo k zemětřesení, zůstaly všechny takové domy stát, zatímco 10 000 jiných staveb, které měly silné metrové zdi, se zřítilo a zabilo 35 lidí. Podle architekta Johna Beynona, který pracuje pro UNESCO, lidi nezabíjí zemětřesení — zabíjejí je budovy, které se zřítí.

[Obrázky na straně 7]

Člověk na některých místech bezohledně kácí lesy a tím umožňuje, aby bylo více přírodních katastrof