Náruživí hráči — Prohrávají vždy

„HRÁČSKÁ posedlost je nemocí stejně jako alkoholismus a závislost na drogách,“ prohlásil profesor Jean Ades z Francie. „Je to závislost bez drogy,“ řekl profesor a „stále více lidí zjišťuje, že má tuto závislost.“ Dokonce i potom, co náruživí hráči přijdou o velké sumy peněz, jsou často posedlí myšlenkou, že potřebují získat zpět to, co prohráli, a hrají ještě více. „Většina těch, kdo prohráli, rychle překoná své zklamání. U některých hráčů je však nutkání hrát tak neovladatelné, že jim může zničit život,“ napsal jeden francouzský reportér. „Stále slibují, že s tímto návykem přestanou, nicméně hraní je ovládne vždy znovu. Jsou na hazardních hrách závislí.“

Jeden jihoafrický hazardní hráč přiznal: „Jste-li závislí na hazardních hrách a posadíte se k ruletě nebo ke karetnímu stolku, pak vás již nic jiného nezajímá. V krvi vám stoupá adrenalin a vy byste vsadili i poslední cent za jediné další otočení kola nebo další karetní hru . . . Díky rezervám adrenalinu, které jsou v mém těle, jsem schopen být vzhůru nepřetržitě několik dnů a nocí, sledovat karty a čísla a čekat na tu ‚super‘ výhru, která mi stále uniká.“ Potom udělal závěr: „Je zde mnoho takových, jako jsem já, těch, kdo nejsou schopni přestat u několika stovek randů, nebo dokonce i u několika tisíc randů. Budeme pokračovat ve hře tak dlouho, dokud o všechno nepřijdeme a dokud vztahy v naší rodině nebudou nenapravitelně zničeny.“

Profesor sociologie na St. John’s University v New Yorku, Henry R. Lesieur, napsal, že touha hrát — ať již člověk vyhraje, nebo prohraje — je tak silná, „že mnozí hráči hrají celé dny beze spánku, bez jídla, a dokonce ani nejdou na záchod. Hra je zcela ovládne a vytlačí všechno ostatní. Během doby očekávání se rovněž objevuje ‚rauš‘, pro který jsou obvykle typické zpocené dlaně, zrychlený tep a nevolnost.“

Jeden člověk, který propadl hazardním hrám, přiznal, že hybnou silou jeho dlouhodobého návyku nebyla výhra, ale spíše rauš, vzrušení z hazardní hry jako takové. „Hazardní hra navozuje mimořádně silné emoce,“ řekl tento člověk. „Když se točí ruleta, když čekáte na šťastnou náhodu, je to moment, kdy cítíte závrať a téměř ztrácíte vědomí.“ André, hazardní hráč z Francie, s tím souhlasí: „Když jste vsadili 10 000 franků na koně a ten je sto metrů před cílem, mohl by vám někdo říct, že vám zemřela žena nebo matka — bylo by vám to jedno.“

André popisuje, jak to dělal, aby mohl pokračovat v hazardních hrách i po velkých prohrách. Půjčoval si v bance, od přátel a od lichvářů, kteří měli vysoké úroky. Kradl šeky a padělával poštovní spořitelní knížky. Při svých návštěvách kasina sváděl osamělé ženy a pak zmizel s jejich platební kartou. „Zatím,“ napsal jeden francouzský reportér, André „se vůbec nestaral o to, zda bude vůbec někdy schopen dát svou zoufalou finanční situaci do pořádku. K tomuto nerozumnému chování ho podněcovala pouze jeho posedlost.“ Dopustil se zločinu, a dostal se do vězení. Jeho manželství bylo v troskách.

V mnoha případech náruživí hráči — podobně jako narkomani a alkoholici — hrají dále, ačkoliv kvůli tomu ztratí zaměstnání, podnik, zdraví a nakonec rodinu.

V mnoha městech Francie se v poslední době hazardním hrám otevřely dveře. Tam, kde jiné druhy podnikání neuspěly, kvetou zastavárny. Jejich majitelé říkají, že hazardní hráči často prohrají všechny peníze a prodávají prsteny, hodinky, oblečení a jiné hodnotné věci proto, aby získali peníze a mohli si koupit benzín na cestu domů. V některých přístavních městech Spojených států byly otevřeny nové zastavárny; někdy jsou tři nebo čtyři vedle sebe.

Někteří lidé se dali dokonce na zločineckou dráhu, aby mohli uspokojit svůj návyk na hazardní hry. Studie, které byly do dnešní doby provedeny, podle profesora Lesiuera „ukázaly, že u hazardních hráčů je paleta nezákonného jednání široká . . . padělání šeků, zpronevěra, krádeže, ozbrojené vloupání, přijímání sázek, okrádání, zneužívání důvěry a prodej kradeného zboží“. K tomu se připojuje kriminalita administrativních pracovníků, kdy hazardní hráči okrádají své zaměstnavatele. Podle Gerryho T. Fulchera, ředitele Institutu pro převýchovu a léčení náruživých hráčů, osmdesát pět procent z mnoha tisíců těch lidí, u kterých byla prokázána závislost na hazardních hrách, připustilo, že své zaměstnavatele okrádali. „Z čistě finančního hlediska je hazardní hraní potenciálně horší než alkoholismus a závislost na drogách dohromady,“ řekl profesor.

Další studie dospěly k závěru, že přibližně dvě třetiny hazardních hráčů na svobodě a devadesát sedm procent těch ve vězení připustili, že prováděli nezákonnou činnost, aby financovali hazardní hry nebo splatili dluhy, které si hraním způsobili. Legalizované hazardní hraní se velmi rozmohlo v amerických městech ležících v Mexickém zálivu a v roce 1993 zde bylo šestnáct bankovních loupeží, což je čtyřnásobný vzestup proti předchozímu roku. Jeden člověk, aby mohl dále uspokojovat svůj návyk na hazardní hry, okradl osm bank o celkovou sumu 89 000 dolarů. V jiných bankách došlo k ozbrojenému vloupání, protože hazardní hráči byli nuceni vrátit svým věřitelům vysoké částky.

„Pokud by se hazardní hráči chtěli zbavit svého návyku, pak procházejí všemi abstinenčními příznaky, podobně jako kuřáci nebo lidé závislí na drogách,“ uvádějí noviny The New York Times. Hazardní hráči však přiznávají, že překonat návyk na hazardní hraní může být těžší než zbavit se jiných návyků. „Někteří z nás měli zkušenosti s alkoholismem a rovněž se zneužíváním drog,“ řekl jeden z nich, „a všichni jsme se shodli na tom, že hazardní hraní je mnohem horší než jakákoli jiná závislost.“ Doktor Howard Shaffer z Centra pro studium závislosti při Harvardově univerzitě řekl, že nejméně třicet procent hazardních hráčů, kteří se snažili přestat s tímto návykem, „bylo podrážděných nebo měli žaludeční potíže, poruchy spánku, zvýšený krevní tlak a rychlejší puls“.

Doktorka Valerie Lorenzová, která je ředitelkou Národního centra pro patologické hráčství v Baltimore (Maryland, USA), řekla, že dokonce i když náruživí hazardní hráči nepřestanou se sázením, „stojí před zdravotními problémy: chronické bolesti hlavy, migrény, dýchací potíže, bolesti u srdce, srdeční arytmie, snížení citlivosti na rukou a nohou“.

Dále jde o sebevraždy. Může být něco horšího než to, co je běžně známé jako „nezhoubná závislost“ způsobující smrt? Například v jedné americké zemi, kde byla kasina otevřena nedávno, „se nevysvětlitelně zdvojnásobil počet sebevražd,“ uvedl The New York Times Magazine, „a přesto žádný z představitelů zdravotnictví nebyl ochoten dát tento nárůst do spojitosti s hazardní hrou.“ V Jižní Africe spáchali v jednom týdnu sebevraždu tři hazardní hráči. Skutečný počet sebevražd kvůli hazardním hrám a dluhům, které tím legálně, či nelegálně vznikly, není znám.

Sebevražda je tragickým vyústěním pevného sevření hazardních her. V dalším článku si všimněte, jak se některým lidem podařilo z tohoto sevření uniknout.

[Praporek na straně 6]

Přibývají zastavárny — a vzrůstá zločinnost