Neměl jsem žádný cíl, a přesto jsem našel smysl života

PŘEDSTAVTE si moje leknutí a zděšení, když mě jednou časně ráno nečekaně vzbudili dva statní muži, kteří prohledávali ložnici. Maminka přihlížela — bledá a bezmocná —, byla zjevně v šoku. Ti muži byli detektivové.

Okamžitě jsem věděl, co hledají. Zaujal jsem sice nebojácný, vyzývavý postoj, ale hluboko ve svém nitru jsem měl strach. Uvědomil jsem si, že nad naší partou mladistvých zlodějů v New Jersey (USA) se stahuje policejní síť. Detektivové mi stroze řekli, abych se oblékl, a odvedli mě na policejní velitelství k výslechu.

Jak jsem se dostal do takové svízelné situace? Začalo to už tehdy, když jsem byl hodně mladý. Bylo mi teprve něco přes patnáct let, ale pokládal jsem se již za otrlého mladistvého delikventa. V šedesátých letech mnozí mladí lidé považovali za „skvělé“ být rebelem bez příčiny a já s nimi z celého srdce souhlasil. V šestnácti letech jsem byl vyloučen ze střední školy, protože jsem se potloukal po kulečníkových hernách. Dostal jsem se zde do party mladistvých, kteří se dopouštěli vloupání. Nejdříve jsem se podílel na několika menších loupežích. Vzrušení a napětí se mi zalíbilo a zjistil jsem, že každé vloupání je vlastně docela vzrušující.

Tak začalo devítiměsíční řádění, kdy jsme se vloupávali. Jako gang jsme se soustředili na finanční úřady, kde často zůstávaly obrovské sumy peněz v hotovosti. Čím více vloupání jsme provedli, aniž jsme byli přistiženi, tím smělejší jsme byli. Nakonec jsme se rozhodli vyloupit pobočku okresní banky.

Tehdy to bylo poprvé, co se věci nedařily. Ačkoliv jsme se do banky dostali bez potíží, strávili jsme uvnitř noc plnou zklamání, protože se nám podařilo vniknout pouze do kontrolních pokladen. Horší bylo, že se o naše vloupání začal zajímat Federální úřad pro vyšetřování (FBI). Krátce potom, co se do našeho případu zapojilo FBI, jsme byli všichni zatčeni.

Smutné důsledky nesprávného jednání

Já jsem byl obviněn ze 78 vloupání a bylo mi velmi nepříjemné, když se u soudu nahlas četl každý případ i s podrobnostmi. To všechno, a navíc publicita, kterou tomuto případu obstaraly místní noviny, zničilo moje rodiče. To, jaké pokoření a ostudu jsem jim tehdy způsobil, se mě však nijak zvlášť nedotklo. Byl jsem odsouzen na neurčitou dobu do státní polepšovny a to znamenalo, že do 21 let budu pod dozorem. Hlavně díky úsilí schopného právníka jsem však byl přeložen do zvláštní nápravné školy.

Vyhnul jsem se sice nepodmíněnému rozsudku, ale podmínkou bylo, že se nebudu stýkat se svou bývalou partou a bývalými společníky. Rodiče mě proto přihlásili do soukromé školy v Newarku, která se zabývala problémovými dětmi, jako jsem byl já. Navíc jsem musel mít každý týden pohovor s psychologem, který mi měl poskytnout odbornou pomoc. Moji rodiče všechny tyto podmínky splnili — za cenu velkých finančních obětí z jejich strany.

Úsilí o nápravu

Výsledkem široce publikovaného soudního procesu bylo bezpochyby to, že se v našich místních novinách objevil úvodník s nadpisem: „Když se hůl šetří“. Článek se kriticky vyjadřoval ke zdánlivě mírným trestům, které zločinecká parta dostala. Připomínky k tomuto článku byly tím, co poprvé zasáhlo mé svědomí. Vystřihl jsem článek z novin a slíbil jsem si, že rodičům jednou nějak vynahradím všechno to trápení, pokoření a výdaje, které jsem jim způsobil.

Myslel jsem si, že jedním ze způsobů, jak rodičům dokážu, že se změním, bude dokončit střední školu s mou bývalou třídou. Začal jsem se učit jako nikdy dříve. Na konci roku jsem se tedy mohl v přítomnosti sociálního kurátora znovu objevit před soudcem, který mě předtím odsoudil. Jeho přísný obličej se rozzářil, když zjistil, že jsem dosáhl velmi dobrých výsledků ve všech zkouškách. Otevřela se mi tak cesta pro návrat na mou bývalou střední školu a následující rok jsem školu dokončil.

Moje bezcílnost trvá dál

Nyní byl rok 1966, a zatímco mnozí moji spolužáci šli válčit do Vietnamu, já jsem odešel na Concord College v Západní Virginii. Zde jsem se setkal s drogami, mírovými pochody a se zcela novou kulturou, která zpochybňovala tradiční hodnoty. Něco jsem hledal, ale nevěděl jsem co. V Den díkůvzdání jsem místo domů jel stopem na jih na Floridu přes pohoří Blue Ridge.

Nikdy předtím jsem necestoval a teď jsem prožil nádherné dny, kdy jsem viděl spoustu nových a různých míst — tedy, od Dne díkůvzdání do doby, než jsem pro potulku skončil ve vězení v Daytona Beach. Velmi jsem se styděl, a tak jsem se rodičům vůbec neozval, ale spojil se s nimi vězeňský úřad. Tatínek zase raději zaplatil vysokou pokutu, než by mě nechal zavřít do vězení.

Po tom všem jsem nemohl zůstat ve škole. Místo toho jsem se s jediným kufrem a probuzenou touhou cestovat vydal znovu na cestu. Bezcílně jsem autostopem jezdil sem a tam po východním pobřeží Spojených států, a abych se uživil, přijímal jsem podřadná zaměstnání. Rodiče většinou nevěděli, kde jsem, i když jsem je občas navštívil. K mému překvapení se zdálo, že jsou vždy rádi, že mě vidí, ale já se nedokázal usadit.

Nebyl jsem již na škole, neměl jsem tedy statut studenta, statut, jenž mi umožňoval odklad vojenské služby. Byl jsem odveden jako plně schopný a byla to jen otázka času, kdy mě povolají do armády. Představa vojenského drilu a ztráty svobody byla nepřijatelná. Rozhodl jsem se tedy, že ze Států odpluji. Postupně se mi otevřela možnost nastoupit novou životní cestu. Mohl by to být konečně skutečný smysl mého života?

Život žoldnéře na moři

Jeden dlouholetý přítel naší rodiny byl kapitánem amerického obchodního loďstva. Řekl mi o nově zavedeném instruktážním programu pro lodní inženýrství. Ihned jsem byl přijat do zkráceného dvouletého studijního programu, který mi poskytoval dvojí výhodu — odklad vojenské služby a vyhlídku, že bych mohl absolvovat obor lodní inženýrství. V roce 1969 jsem studium ukončil s diplomem a přijal jsem místo třetího strojního důstojníka na své první lodi v San Francisku. S nákladem munice jsme okamžitě odpluli do Vietnamu. Cesta proběhla bez komplikací, a když jsme dopluli do Singapuru, odešel jsem ze svého místa na lodi.

V Singapuru jsem přijal místo na nezávislé vlajkové lodi. Říkalo se jí tak proto, že v docích najímala muže, kteří nebyli členy odborové organizace. Tato loď se plavila podél pobřeží Vietnamu ze zálivu Cam Ranh na jihu do Da Nangu na severu blízko demilitarizované zóny. V této oblasti neutichalo dunění bomb. Finančně však byla tato trasa výhodná a s válečným rizikovým příplatkem a s občasnými příplatky za přímou palbu jsem si jako žoldnéř vydělal za rok více než 35 tisíc dolarů. Přesto, že jsem měl najednou bohatství, pořád jsem neměl žádný cíl a ptal jsem se sám sebe, zda to je všechno, co život nabízí — kam vlastně jdu.

Náznak smyslu života

Po jednom zvlášť nebezpečném nepřátelském útoku mi začal Albert, který topil v lodním kotli, vyprávět o tom, že Bůh brzy uvede na zemi mír. Pozorně jsem této neobvyklé informaci naslouchal. Když jsme zase připluli do Singapuru, Albert mi řekl, že byl svědkem Jehovovým, ale nyní je nečinný. Společně jsme se tedy snažili najít v Singapuru svědky Jehovovy. Nikdo nám nedokázal pomoci, ale večer těsně před vyplutím našel Albert ve vestibulu hotelu časopis Strážná věž. Bylo na ní razítko s adresou. Neměli jsme však čas adresu najít, protože příští ráno jsme odpluli do Saseba v Japonsku, kde měla být loď po další dva týdny v suchých docích.

Zde posádka dostala výplatu a Albert loď opustil. Ale už za týden jsem ke svému překvapení dostal od něj telegram, ve kterém mi sděloval, že v Sasebu se bude konat příští víkend sjezd svědků Jehovových. Rozhodl jsem se, že na ten sjezd půjdu, abych viděl, co se tam bude dít.

Ten den — 8. srpna 1970 — mi navždy utkvěl v paměti. Na místo konání sjezdu jsem přijel taxíkem a vystoupil mezi stovky bezvadně oblečených Japonců. Ačkoli většina z nich vůbec nemluvila anglicky, zdálo se, že mi všichni chtějí podat ruku. Nic takového jsem dříve neviděl a přesto, že jsem z programu v japonštině nerozuměl ani slovo, rozhodl jsem se, že tam druhý den zase půjdu — jen abych viděl, zda mě budou opět tak vítat. A vítali!

Přijal jsem místo v nové posádce; za týden jsme již byli opět na moři a mířili jsme do Singapuru. První, co jsem po příjezdu udělal, bylo, že jsem si vzal taxi a jel na adresu, která byla na razítku v časopise Strážná věž. Z domu vyšla přívětivá žena a zeptala se mě, zda by mi mohla nějak pomoci. Ukázal jsem jí adresu ve Strážné věži a ona mě okamžitě pozvala dále. Tam jsem se setkal s jejím manželem a dověděl jsem se, že se jmenují Norman a Gladys Bellottiovi a jsou misionáři z Austrálie. Vysvětlil jsem jim, jak jsem přišel k jejich adrese. Byli velmi rádi a zodpověděli mi všechny otázky. Odcházel jsem s nákupní taškou plnou biblické literatury. Během několika příštích měsíců, kdy jsem se plavil podél vietnamského pobřeží, jsem přečetl mnohé z těchto knih včetně knihy Pravda, která vede k věčnému životu.

Poprvé v životě jsem měl pocit skutečného smyslu a cíle v životě. Při své příští cestě do Singapuru jsem loď opustil.

Zklamání při návratu domů

Poprvé v životě jsem také skutečně pocítil, že chci domů. A tak jsem za několik týdnů přijel domů; velmi nadšený jsem chtěl našim říci všechno, co jsem se o svědcích Jehovových dověděl. Oni však mé nadšení nesdíleli. Vzhledem k tomu, jak jsem se choval to bylo pochopitelné. Byl jsem doma sotva několik týdnů a v záchvatu vzteku jsem zdemoloval místní noční klub. K vědomí jsem přišel až ve vězeňské cele.

Začal jsem si tehdy myslet, že neexistuje žádná reálná naděje, abych se změnil a získal kontrolu nad svou výbušnou povahou. Snad už navždy zůstanu rebelem bez příčiny. Cítil jsem, že již nemohu zůstat doma. Musel jsem odejít. Během několika dnů jsem si zajistil jízdenku na norské nákladní lodi, která plula do Anglie.

Anglie a herecká škola

V Anglii se mi líbilo, byl však problém najít zde zaměstnání. Rozhodl jsem se tedy, že se přihlásím ke zkouškám do různých hereckých škol. K mému překvapení jsem byl přijat do Londýnské školy múzických umění. Ty dva roky jsem v Londýně strávil tím, že jsem silně pil, žil velmi společenským životem a samozřejmě také bral drogy všeho druhu.

Pak jsem se náhle rozhodl, že bych rád znovu navštívil svou rodinu ve Spojených státech. Umíte si však představit, jak jimi tehdy musel otřást můj umělecký vzhled? Nosil jsem černou pláštěnku se dvěma zlatými lvími hlavami, které byly na krku spojeny zlatým řetězem, červenou sametovou vestu a černé sametové kalhoty s koženými ozdobami. Kalhoty jsem měl zastrčené do holinek. Nebylo divu, že moji rodiče zjevně nebyli nadšeni, a já jsem se v jejich konzervativním prostředí cítil zcela nesvůj. Vrátil jsem se tedy do Anglie, kde jsem v roce 1972 získal diplom v oboru dramatického umění. Dosáhl jsem nyní dalšího cíle. Ale pořád zde byla ta trýznivá, znovu se vynořující otázka: „Kde jsme se tu vzali?“ Stále jsem cítil, že potřebuji najít skutečný smysl života.

Bezcílnost posléze končí

Zanedlouho potom jsem konečně začal mít pocit, že se můj život do určité míry stabilizoval. Začalo to přátelstvím se sousedkou Caroline. Byla to učitelka z Austrálie, jednala podle společenských pravidel a byla vyrovnaná — byl to přesný opak mé osobnosti. Dva roky jsme byli pouze přáteli bez jakéhokoli romantického podtextu. Caroline pak odjela na tři měsíce do Ameriky, a protože jsme byli dobří přátelé, zařídil jsem, aby mohla být několik týdnů u mých rodičů. Ti se pravděpodobně divili, jak může mít Caroline něco společného s člověkem mého typu.

Brzy potom, co Caroline odjela, jsem řekl přátelům, že jedu také domů, a ti mi uspořádali velkolepé rozloučení. Ale místo, abych jel do Ameriky, odešel jsem do South Kensingtonu v Londýně, kde jsem si najal sklepní byt a zatelefonoval jsem na odbočku svědků Jehovových v Londýně. Dospěl jsem k rozhodnutí, co se svým životem udělám. Během týdne mě navštívila velmi příjemná manželská dvojice a okamžitě se mnou zavedli pravidelné studium Bible. Vzhledem k tomu, že jsem publikace svědků Jehovových již přečetl, byl jsem velmi horlivý a požádal jsem o studium 2krát týdně. Bob viděl moje nadšení, a tak mě pozval poměrně záhy do sálu Království a zanedlouho jsem navštěvoval všechna týdenní shromáždění.

Když jsem zjistil, že svědkové Jehovovi nekouří, rozhodl jsem se, že s tímto zvykem ihned přestanu. Jak to však bylo s mým vzhledem? Již jsem se nechtěl odlišovat, a tak jsem si koupil společenskou košili, kravatu a oblek. Krátce potom jsem splnil požadavky, abych se mohl účastnit kazatelské služby dům od domu — a přestože jsem byl poprvé velmi nervózní, tuto službu jsem si oblíbil.

Myslím, že to bylo pro Caroline obrovské překvapení, když se vrátila zpátky. Nemohla uvěřit, že se v tak krátké době se mnou stala taková změna — v účesu, vzhledu i v mnoha jiných směrech. Vysvětlil jsem jí, jak mi pomohlo studium Bible, a povzbudil jsem ji, aby se také ona věnovala biblickému studiu. Zpočátku měla obavy, ale nakonec souhlasila, ale jen s podmínkou, že bude studovat pouze se mnou. Těšilo mě, když jsem viděl, jak rychle reagovala, a také to, že zanedlouho začala biblické pravdy chápat.

Po několika měsících se Caroline rozhodla, že se vrátí do Austrálie, a v Sydney pokračovala v biblickém studiu. Zůstal jsem v Londýně, než jsem byl pokřtěn — to bylo za sedm měsíců. Nyní jsem si přál odejít domů do Států a setkat se s rodinou. V tomto případě jsem však byl rozhodnutý dosáhnout cíle!

Odlišný příchod domů

Tentokrát chtěli udivení rodiče vědět, co se stalo — vypadal jsem příliš slušně! Byl jsem však rád, že se nyní cítím opravdu doma. Rodiče byli přirozeně zvědaví, co způsobilo takovou výraznou změnu. Byli však taktní a jednali se mnou s obvyklou laskavostí a shovívavostí. V následujících měsících jsem měl výsadu vést s nimi biblické studium. Začal jsem také studovat se svými dvěma staršími sestrami, na které nepochybně změna mého způsobu života rovněž zapůsobila. Ano, to byl skutečný návrat domů!

V srpnu 1973 jsem odjel za Caroline do Austrálie. Byl jsem šťastný, když jsem viděl, jak byla spolu s dalšími 1200 účastníky na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových v roce 1973 pokřtěna. Následující víkend jsme se v australském hlavním městě Canberra vzali. Od té doby zde již dvacet let sloužím v celodobé kazatelské službě a čtrnáct let jako starší místního sboru.

Společně s manželkou jsme vychovali tři děti — Tobbyho, Amberu a Jonathana. Potýkáme se sice s normálními rodinnými problémy, ale dosud se mi daří celodobě sloužit jako pravidelný průkopník a současně zajišťovat rodinu po hmotné stránce.

Moji rodiče ve Spojených státech jsou zasvěcenými služebníky Jehovy, a ačkoliv jim je přes osmdesát let, podílejí se stále na veřejné kazatelské službě. Otec slouží jako služební pomocník v místním sboru. Obě moje starší sestry také horlivě slouží Jehovovi.

Jak hluboce jsem Jehovovi vděčný za to, že ty mnohé roky bezcílného toulání jsou úplně pryč! Jehova mi nejen pomohl poznat ten nejlepší způsob, jak využít život, ale také mi požehnal tím, že mi dal jednotnou a milující rodinu. (Vyprávěl David Zug Partrick.)

[Obrázek na straně 23]

David se svou manželkou Caroline