Našel jsem uspokojení ve službě Bohu

VYPRÁVÍ JOŠUA THONGOANA

V roce 1942 jsem byl velmi zmaten. Studoval jsem literaturu, kterou vydávali adventisté sedmého dne, a literaturu, kterou vydávala Společnost Strážná věž. ‚Kulhal jsem mezi dvěma různými názory‘ jako dávní Izraelité. — 1. Královská 18:21.

ADVENTISTÉ sedmého dne mi posílali tištěná kázání, která se jmenovala „Hlas proroctví“. Rád jsem odpovídal na jejich otázky a oni mi slíbili krásné osvědčení, pokud projdu všemi testy. Všiml jsem si však, že „Hlas proroctví“ i publikace Společnosti Strážná věž byly zasílány z jihoafrického Kapského Města. Říkal jsem si: ‚Jestlipak se tyto organizace znají? Shodují se jejich učení? Jestliže ne, kdo má pravdu?‘

Abych to vyřešil, poslal jsem oběma organizacím dopis podobného znění. Společnosti Strážná věž jsem například napsal: „Znáte lidi, kteří jsou spojeni s ‚Hlasem proroctví‘, a pokud ano, co říkáte jejich učení?“ Časem jsem od obou skupin dostal odpověď. V dopise od Společnosti Strážná věž stálo, že ‚Hlas proroctví‘ znají, ale bylo tam vysvětleno, že jeho učení, například o Trojici a Kristově návratu na zem v těle, se nezakládá na Písmu. Jejich dopis obsahoval biblické texty, které prokazovaly nesprávnost těchto nauk. — Jan 14:19, 28.

Odpověď „Hlasu proroctví“ prostě říkala, že „lidi od Strážné věže“ znají, ale s jejich učením nesouhlasí. Neudali žádné důvody. Rozhodl jsem se tedy pro Společnost Strážná věž, která je právním nástrojem svědků Jehovových. Dnes, po padesáti letech spojení se svědky, jsem šťastný, že jsem se tehdy rozhodl správně!

Náboženské zázemí

Narodil jsem se roku 1912 v zemědělské oblasti Makanye, východně od jihoafrického města Pietersburg. Makanye bylo tehdy pod náboženským vlivem anglikánské církve, a proto jsem se stal jejím členem. Když mi bylo deset, naše rodina se přestěhovala na místo, které bylo ovládáno luteránskou berlínskou misijní církví, a moji rodiče se k této církvi připojili. Brzy jsem byl způsobilý navštěvovat večeři Páně a přijímal jsem sousto chleba a doušek vína, ale mé duchovní potřeby to neuspokojovalo.

Když jsem ukončil osm let školní docházky, otec mě poslal na Kilnerton Training Institution a v roce 1935 jsem dostal osvědčení o absolvování tříletého učitelského studia. Jedna z učitelek, se kterými jsem pracoval, byla mladá žena Caroline. Vzali jsme se a Caroline po čase porodila holčičku, které jsme dali jméno Damaris. O několik let později jsem se stal řídícím učitelem na škole Sehlale v zemědělské vesnici Mamatsha. Školu spravovala afrikánská reformovaná církev. Přidali jsme se tedy k ní a pravidelně jsme navštěvovali její bohoslužby. Dělali jsme to, protože to bylo v módě, ale uspokojení mi to nepřinášelo.

Nastává zvrat

Jednu neděli roku 1942 jsme v kostele zpívali chvalozpěvy, když se u kostelních dveří objevil mladý běloch s třemi knihami od Společnosti Strážná věž — byly to Stvoření, Ospravedlnění a Příprava. Pomyslel jsem si, že by se ty knihy hezky vyjímaly v mé knihovně, a tak jsem je za tři šilinky přijal. Později jsem se dověděl, že ten muž, Tienie Bezuidenhout, je svědek Jehovův, jediný v té oblasti. Když příště Tienie přišel, přinesl gramofon a přehrál mi několik přednášek soudce Rutherforda. Jedna se mi velice líbila, jmenovala se „Léčka a podvod“, ale Carolině a mé sestře Priscille, která žila s námi, se nelíbila. Když Tienie přišel potřetí, dal mi gramofon, abych mohl desky pouštět přátelům.

Jednoho dne jsem listoval knihou Stvoření a narazil jsem na kapitolu „Kde jsou mrtví?“ Začal jsem číst v naději, že se dozvím něco o radostech, které v nebesích prožívají duše zemřelých. Ale v protikladu k mému očekávání kniha tvrdila, že mrtví jsou ve svých hrobech a nevědí vůbec nic. Na podporu tohoto tvrzení byly uvedeny verše z Bible, například Kazatel 9:5, 10. Jiná kapitola byla nadepsána „Vzkříšení mrtvých“ a na důkaz toho, že mrtví nemají vědomí a čeká je vzkříšení, byl uveden Jan 5:28, 29. To dávalo smysl. Bylo to uspokojující.

Právě tehdy, v roce 1942, jsem přerušil styky s „Hlasem proroctví“ a začal jsem ostatním vyprávět o věcech, které jsem se dověděl z publikací Společnosti Strážná věž. Jedním z prvních, kteří reagovali, byl přítel Judah Letsoalo, můj bývalý spolužák z Kilnerton Training Institution.

Judah a já jsme jeli na kole 51 kilometrů, abychom se účastnili sjezdu afrických svědků v Pietersburgu. Potom často přicházeli přátelé z Pietersburgu až do Mamatshy, aby mi pomohli předkládat poselství o Království sousedům. Nakonec jsem byl pokřtěn na jiném sjezdu v Pietersburgu v prosinci 1944 a symbolizoval jsem tak svou oddanost Jehovovi.

Má rodina a ostatní reagují

Caroline, Priscilla a má dcera Damaris dále chodily do afrikánské reformované církve. Pak přišla rána. Caroline porodila naše druhé dítě — zdánlivě zdravého chlapečka, kterému jsme dali jméno Samuel. Hoch však náhle onemocněl a zemřel. Carolinini přátelé z církve jí neposkytli žádnou útěchu, když říkali, že Bůh chtěl, aby s ním byl náš syn v nebi. Nešťastná Caroline se stále ptala: „Proč by nám Bůh bral syna?“

Když se zpráva o našem neštěstí dostala ke svědkům v Pietersburgu, přicházeli k nám a poskytovali nám opravdovou útěchu založenou na Božím slově. Caroline řekla později: „To, co říká Bible o příčině smrti, o stavu mrtvých a o naději na vzkříšení, dávalo smysl a poskytlo mi to velkou útěchu. Chtěla jsem být v novém světě a získat svého syna zpět z hrobu.“

Caroline přestala chodit do kostela a v roce 1946 byli ona, Priscilla a Judah pokřtěni. Judah brzy po svém křtu odešel do zemědělské oblasti Mamahlola, aby tam zahájil kazatelské dílo, a až dosud slouží plným časem jako průkopnický kazatel.

Když Judah odešel, byl jsem jediným mužem, který zůstal, aby pečoval o náš sbor s názvem Boyne. Potom se do našeho obvodu přistěhoval Gracely Mahlatji a nakonec se oženil s Priscillou. Každý týden jsme se s Gracelym střídali ve veřejných přednáškách, které jsme měli v místním africkém jazyku sepedi. Společnost mě požádala o překládání biblické literatury do jazyka sepedi, aby ji lidé mohli číst. Když jsem viděl, jak lidé mají z této literatury užitek, přinášelo mi to velké uspokojení.

Pro podporu kampaně veřejných přednášek jsme si koupili gramofon s velkým tlampačem, abychom mohli přehrávat biblické přednášky v celém našem obvodě. Půjčili jsme si vozík tažený osly, abychom mohli toto těžké zařízení převážet z místa na místo. Naši sousedé nám proto přezdívali „lidé z oslí církve“.

Mezitím náš malý sbor dále rostl. Nakonec se stali svědky mé dvě starší sestry a jejich manželé a všichni zůstali věrní až do smrti. Mnozí ze sboru Boyne (nyní Mphogodiba) se také ujali kazatelské práce plným časem a řada z nich v ní stále pokračuje. Nyní jsou v této rozsáhlé oblasti s rozptýlenými zemědělskými osadami dva sbory a celkem je tam více než sedmdesát zvěstovatelů činných v kazatelské práci.

Nová životní dráha

V roce 1949 jsem přestal učit ve škole a stal jsem se pravidelným průkopníkem. Mým prvním úkolem bylo navštěvovat černošské zemědělské dělníky, kteří žili na bělošských farmách kolem Vaalwateru v Transvaalu. Někteří majitelé farem podporovali nedávno přijatou politiku apartheidu a byli přesvědčeni, že černoši by měli uznat svou údajnou druhořadost oproti bělochům a měli by svým bílým pánům sloužit. Když jsem tedy kázal černošským dělníkům, někteří bílí se mylně domnívali, že jsem hlasatel neposlušnosti. Někteří mě dokonce obvinili, že jsem komunista, a hrozili, že mě zastřelí.

Podal jsem o této situaci zprávu do odbočky Společnosti Strážná věž a brzy jsem dostal jiné přidělení v zemědělské oblasti Duiwelskloof. Asi v té době přestala s prací učitelky i moje manželka a připojila se ke mně v průkopnické službě. Jednoho odpoledne roku 1950 jsme se vrátili z kazatelské služby a našli jsme velkou obálku od Společnosti. K našemu překvapení obsahovala pozvání, abych se zúčastnil školení pro krajské dozorce. Tři roky jsme navštěvovali sbory v Jižní Africe, a pak jsme byli v roce 1953 přiděleni do Lesotha, do země uzavřené v srdci Jižní Afriky.

Služba v Lesothu a v Botswaně

Když jsme začali sloužit v Lesothu, kolovalo mezi lidmi hodně pověstí, že se cizinci často stávají obětí rituálních vražd. Já i moje manželka jsme se báli, ale láska k našim sothským bratrům a jejich pohostinnost nám brzy pomohly, abychom na takové obavy zapomněli.

Ke sborům v lesothských horách Maluti jsem cestoval letadlem. Manželku jsem nechal v nížině, kde pokračovala v průkopnické službě, dokud jsem se nevrátil. Přátelé mě laskavě doprovázeli z jednoho sboru do druhého, a tím mi pomáhali, abych se v horách neztratil.

Jednou mi řekli, že máme-li se dostat do dalšího sboru, musíme jet přes řeku Orange na koni. Ujistili mě, že můj kůň je klidný, ale byl jsem upozorněn, že začne-li být proud příliš silný, koně se často snaží zbavit se svého nákladu. To mě znepokojilo, protože jsem nebyl ani dobrý jezdec, ani dobrý plavec. Brzy jsme byli v řece a voda sahala až k sedlu. Byl jsem tak vyděšený, že jsem pustil uzdu a držel jsem se koně za hřívu. Jaká to byla úleva, když jsme bezpečně dorazili na protější břeh!

Tu noc jsem skoro nespal, protože mě z jízdy na koni bolelo celé tělo. Ale stálo to za všechno nepohodlí, protože přátelé projevili pro tuto návštěvu velké ocenění. Když jsem v Lesothu začal práci krajského dozorce, byl tam vrchol 113 zvěstovatelů. Dnes jejich počet vzrostl na 1 649.

V roce 1956 bylo naše přidělení změněno do protektorátu Bečuánsko, nynější Botswany. Botswana je mnohem větší, a bylo potřeba překonávat mnohem větší vzdálenosti, abychom se dostali ke všem zvěstovatelům. Cestovali jsme vlakem nebo otevřeným nákladním autem. Nebyla tam žádná sedadla, a tak jsme museli sedět na podlaze vedle svých zavazadel. Často jsme přijeli na místo určení velmi zaprášení a unavení. Naši křesťanští bratři nás vždy vítali a jejich šťastné tváře nás osvěžily.

V té době byly publikace Společnosti v Botswaně zakázány, a tak se kázání dům od domu vykonávalo opatrně, bez literatury Společnosti. Jednou jsme byli přistiženi při práci poblíž vesnice Maphashalala a byli jsme uvězněni. Při své obhajobě jsme četli z Bible a poukazovali jsme na své pověření, zaznamenané u Matouše 28:19, 20. Ačkoli to na některé členy rady zapůsobilo, náčelník nařídil, aby byli místní svědkové zmrskáni. Kněz se k našemu překvapení u náčelníka přimluvil, aby byl shovívavý a trest nám prominul. Náčelník mu vyhověl a my jsme byli propuštěni.

Navzdory pronásledování a zákazu naší literatury dílo Království dále postupovalo. Když jsem přijel do Botswany, byl tam vrcholný počet zvěstovatelů 154. Dnes v té zemi káže 777 svědků Jehovových.

Vyučování a překládání

Časem jsem byl využíván jako instruktor ve škole služby Království pro křesťanské starší. Později jsem se těšil přednosti být instruktorem ve škole průkopnické služby. Spolu s manželkou jsme také pravidelně sloužili v jihoafrické odbočce. Při té příležitosti jsem pomáhal s překládáním a Caroline pracovala v kuchyni.

Jednoho dne roku 1969 ke mně přišel dozorce odbočky Frans Muller a řekl mi: „Bratře Thongoano, byl bych rád, kdybys přišel i se svou manželkou do mé kanceláře.“ Tam nám řekl, že jsme mezi vybranými delegáty na sjezd „Mír na zemi“, který se konal roku 1969 v Londýně. Těšili jsme se z láskyplné pohostinnosti bratrů v Anglii a ve Skotsku, a tím velmi vzrostlo naše ocenění pro celosvětové bratrství.

Poslední čtyři desetiletí je mi Caroline věrnou společnicí na naší životní dráze zvěstovatelů plným časem. Sdíleli jsme spolu mnohé radosti a také nějaké strasti. Ačkoli nám dvě děti zemřely, Damaris dospěla v dobrého svědka a také se podílela na překladatelské práci v jihoafrické odbočce.

Zdraví nám již nedovoluje účastnit se na práci cestujících služebníků, a tak několik posledních let sloužíme jako zvláštní průkopníci ve sboru Seshego, v africkém městečku blízko Pietersburgu. Sloužím jako předsedající dozorce. Bible říká, že „u [Jehovova] obličeje je radování do sytosti“, a ve službě Bohu v jižní Africe jsem skutečně našel radost a uspokojení. — Žalm 16:11.

[Obrázek na straně 26]

Vydávání svědectví v městečku Seshego v Jižní Africe