Kde jsou věřící?
OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! VE ŠPANĚLSKU
„Nic není pro náboženství tak zhoubné jako lhostejnost“. — EDMUND BURKE, BRITSKÝ STÁTNÍK Z OSMNÁCTÉHO STOLETÍ.
NA VĚTREM ošlehané planině v severní části Španělska leží malé městečko Caleruega. Středověkému městečku dominuje působivý románský klášter. Tento klášter byl postaven před sedmi stoletími na počest zakladatele dominikánského řádu, Dominga de Guzmána, který se zde narodil. Po sedm století bydlely v tomto klášteře řádové sestry, jež se rozhodly, že budou žít v tichosti a v ústraní.
Střecha kláštera je děravá a jeho starodávné stěny se začínají rozpadat. Matka představená je však zneklidněna ještě pronikavějším chátráním — rozpadem samotného náboženství. „Když jsem před třiceti lety vstupovala do kláštera, bylo zde čtyřicet řádových sester,“ říká matka představená. „Teď je nás tu jen šestnáct. Nemáme žádné mladé řádové sestry. Náboženské povolání se zdá být věcí minulosti.“
To, k čemu došlo v Caleruega, se děje v celé Evropě. Není to vlna protináboženských postojů, spíše je to nenápadné, neúprosné odpadnutí od náboženství. Velké evropské katedrály nepřitahují místní „věřící“, ale slouží spíše turistům. Kdysi nepřemožitelnou církev — ať protestantskou, či katolickou — zdolává apatie. V životě lidí převládají spíše světské než náboženské zájmy — zástupci církve tento trend nazývají sekularizace. Zdá se, že náboženství již nemá žádný význam. Mohlo by být náboženské ovzduší Evropy určitým ukazatelem toho, že k podobnému úpadku v blízké době dojde i v jiných částech světa?
Co se stalo s návštěvností kostelů?
V severní Evropě není tento jev ničím novým. Do kostela chodí pravidelně pouhých pět procent skandinávských luteránů. V Británii se účastní nedělních bohoslužeb jen tři procenta příslušníků anglikánské církve. Zdá se však, že nyní i katolíci na jihu Evropy následují příkladu svých severních sousedů.
Ve Francii, která je převážně katolickou zemí, jde každý týden do kostela pouze jeden z deseti obyvatel. Procento Španělů, kteří se pokládají za „aktivní katolíky“, kleslo v posledních pětadvaceti letech z 83 procent na 31 procent. Španělský arcibiskup Ramon Torrella na tiskové konferenci v roce 1992 řekl, že „katolické Španělsko neexistuje; lidé jdou o velikonočním týdnu na procesí a o Vánocích na půlnoční mši — ale nechodí [na mši] každý týden“. Papež Jan Pavel II. při své návštěvě Madridu v roce 1993 upozorňoval, že „Španělsko se musí vrátit ke svým křesťanským kořenům“.
Nezájem o náboženství nakazil jak duchovenstvo, tak laiky. Počet nově vysvěcených kněží ve Francii klesl v roce 1988 na 140 (což bylo méně než polovina proti roku 1970) a ve Španělsku se asi osm tisíc kněží vzdalo svého kněžského úřadu proto, aby se mohli oženit. Někteří z těch, kdo ve službě věřícím pokračují, o svém poslání pochybují. Pouze 24 procent duchovních švédské luteránské církve si myslí, že mohou kázat o pekle „s čistým svědomím“, a čtvrtina francouzských kněží pochybuje dokonce i o Ježíšově vzkříšení.
Požitky a záliby před zbožností
Čím je náboženství nahrazeno? Mnohé domácnosti vyměnily uctívání Boha za rekreaci. Rodiny míří o nedělích na pláže nebo do hor místo do kostela. „Mše jsou nudné,“ pokrčil rameny Juan, typický španělský mladík. Náboženské bohoslužby nemohou konkurovat fotbalovým utkáním nebo koncertům populární hudby, které přitahují davy a plní stadióny.
Pokles návštěvnosti kostelů není jediným dokladem náboženského úpadku. Mnozí Evropané dávají přednost tomu, že si vybírají jen ty náboženské názory, které se jim líbí. Oficiální církevní články víry dnes mají jen málo společného s osobní vírou těch, kdo se hlásí k určitému náboženství. Většina Evropanů — ať to jsou katolíci, nebo protestanti — již nevěří v posmrtný život a více než padesát procent francouzských, italských a španělských katolíků nevěří ani v zázraky.
Zdá se, že proti této mocné vlně nonkonformismu je církevní hierarchie bezmocná. Nikde to nebylo tak nápadné, jako při papežově kampani proti antikoncepci. V roce 1990 papež Jan Pavel II. naléhal na farmaceuty, kteří jsou členy katolické církve, aby neprodávali antikoncepční prostředky. Tvrdil, že tyto prostředky jsou „v rozporu s přírodními zákony a proti lidské důstojnosti“. Rovněž Katechismus katolické církve tvrdí, že „z manželské lásky muže a ženy vyplývají dva požadavky: totiž požadavek věrnosti a plodnosti“.
I přes tato přísná nařízení se tím běžné katolické dvojice neřídí. V katolických zemích jižní Evropy je nyní rodina s více než dvěma dětmi výjimkou. Ve Španělsku se před dvěma desetiletími prodávaly kondomy pouze na černém trhu — dnes je na ně pravidelná reklama v televizi. Pouze tři procenta francouzských katoliček říká, že se drží oficiálního církevního rozhodnutí o antikoncepci.
Evropané se zřejmě od církví a jejich nauk odvracejí. George Carey, anglikánský arcibiskup z Canterbury, popsal situaci ve své církvi takto: „Vymíráme,“ řekl, „a je to velmi naléhavý problém.“
Od nástupu reformace se náboženský systém v Evropě ještě nikdy nezdál být tak vratký. Proč začali být mnozí Evropané k náboženství lhostejní? Co čeká náboženství v budoucnosti?