„V Potosí je stříbro!“
OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V BOLÍVII
Psal se rok 1545. Uplynulo jen dvanáct let od doby, kdy Francisco Pizarro dobyl rozlehlou říši Inků. Španělé přistihli jednoho mladého Indiána, jak z jistého tajného místa v Andách, na území dnešní Bolívie, pokradmu vyjímá stříbro. To místo se jmenovalo Potosí. Najednou se začala šířit zpráva: „V Potosí je stříbro!“ A přestože se blížila zima, muži pospíchali, aby v té oblasti zabrali pozemky. Ruda byla neuvěřitelně bohatá — obsahovala padesát procent čistého stříbra! Za osmnáct měsíců žilo v Potosí již čtrnáct tisíc lidí.
RUDA byla uložena na svahu hory, která se tyčí do výše 4688 metrů nad mořem. Bylo to nehostinné místo — téměř bez vegetace, vysoko nad horní hranicí pásma lesů. Tato velmi bohatá ruda se tavila v přenosných pecích, které k rozdmychání žhavého uhlí na tu správnou teplotu využívaly větru. Kronikář z té doby popsal, že viděl hořet patnáct tisíc pecí najednou. V noci vypadaly jako hvězdná galaxie.
Město na úpatí hory bylo postaveno chaoticky. Mělo úzké klikaté uličky, aby bylo alespoň trochu chráněno před mrazivým větrem. Historik R. C. Padden napsal: „Neexistovalo žádné plánování ani regulace; hlavní příčinou toho byl zřejmě předpoklad, že stříbro dlouho nevydrží.“ Ale vydrželo. Ukázalo se, že hora, nazvaná Cerro Rico (Bohatá hora), obsahuje největší ložisko stříbra, jaké kdy bylo nalezeno.
Zotročení
Španělé při svém hledání stříbra snášeli značné útrapy. Často nebylo dost potravin, voda byla znečištěná a doly nebezpečné. Vážným problémem bylo i mrazivé počasí. Ti, kdo se snažili zahřát nad uhlíky dřevěného uhlí, se někdy otrávili oxidem uhelnatým.
Španělé si však brzy našli způsob, jak své strádání zmírnit. Jakožto dobyvatelé přinutili původní indiánské obyvatelstvo, aby jim sloužilo jako otroci. List Bolivian Times, který vychází v La Paz, uvedl, že během koloniálního období zahynulo v dolech Potosí „prý osm milionů Indiánů“. Krutost, přepracování a choroby byly příčinou ohromného vylidnění. Není divu, že v roce 1550 jeden kronikář nazval Potosí „chřtánem pekla“.
Babylón
V roce 1572 už bylo Potosí větší než kterékoli město ve Španělsku. V roce 1611 prý mělo 160 000 obyvatel a bylo stejně velké jako Paříž či Londýn. Bylo to také jedno z nejbohatších měst světa. Tamější módou bylo nosit hedvábné oděvy lemované stříbrnou či zlatou stužkou. Zdálo se, že lze získat jakýkoli přepych, pokud na to člověk má: hedvábí z Číny, klobouky z Anglie, punčochy z Neapole, parfémy z Arábie. Obyvatelé města si své domy zdobili koberci z Persie, nábytkem z Flander, obrazy z Itálie či sklem z Benátek.
Ale stejně tak, jako bylo Potosí bohaté, bylo i násilnické. Na náměstích byly na denním pořádku krvavé rvačky a rozmáhaly se také herny a nevěstince. Městu Potosí se začalo říkat Babylón.
Jedním ze základních cílů španělských dobyvatelů bylo zavést na americké pevnině katolické náboženství. Jak však tito údajní křesťané ospravedlňovali to, že ve velkém vydělávali na otroctví? Někteří duchovní proti takovému bezpráví otevřeně vystoupili, kdežto jiní ospravedlňovali otroctví tvrzením, že španělská tyranie je mírnější, než byla tyranie Inků. Tvrdili, že Indiáni jsou podřadnější a mají přirozený sklon k neřestem — proto je pro ně lepší, když pracují v dolech. Ještě jiní tvrdili, že pro Indiány je práce v dolech nezbytným krokem k tomu, aby se obrátili na katolickou víru.
Dějiny však ukazují, že duchovní patřili k nejbohatším lidem v Potosí. Historik Mariano Baptista říká: „Církev jako instituce i její představitelé jako jednotlivci tvořili privilegovanou část vykořisťovatelských kruhů.“ Tento historik cituje místokrále, který si v roce 1591 stěžoval, že duchovní „vysávají krev Indiánů s větší chamtivostí a úsilím než laici“.
Promrhaný poklad
Španělsko bylo chudou zemí, ale na několik desetiletí z ní její bohatství ze zámoří udělalo největší světovou velmoc. Toto výsadní postavení však netrvalo dlouho. Kniha Imperial Spain—1469–1716 (Španělské impérium — 1469–1716) od J. H. Elliotta se vyjadřuje k tomu, proč bohatství Španělsku nepřineslo trvalé výhody: „Doly v Potosí přinášely zemi nevýslovné bohatství; je-li dnes peněz málo, zítra, až dorazí lodě s poklady do Sevilly, jich bude zase dost. Proč plánovat, proč šetřit, proč pracovat?“
Poklad Potosí byl promrhán; toto období se vyznačovalo bankroty královské pokladny. Podle jednoho tehdejšího rčení byl přísun pokladů jako jemný letní deštík, který svlažil tašky na střeše a pak se vypařil. Jeden pozorovatel v sedmnáctém století o upadajícím Španělsku trefně řekl: „Kvůli všemu svému bohatství není bohaté.“
V osmnáctém století Potosí svou slávu ztratilo, když byly zásoby stříbra vyčerpány, ale znovu začalo vzkvétat, když začal být důležitý cín. Dnes už není významný ani cín, ale přesto je Potosí centrem důlního a zpracovatelského průmyslu. Mnoho turistů jezdí do Potosí proto, aby se pokochali jeho koloniálním půvabem. Možná si také všimnou velice zdobných chrámů, z nichž mnohé dnes zejí prázdnotou jako němí svědkové upadajícího zájmu o katolicismus.
Dnes je Potosí chmurnou připomínkou ohromného lidského utrpení, které vzešlo z chamtivosti, politických intrik a náboženské falše — připomínkou jedné kapitoly z dějin Bolívie, která začala zvoláním: „V Potosí je stříbro!“