Stíny na deštném pralese

PŘI POHLEDU z letadla vám amazonský deštný prales připomíná huňatý koberec o velikosti kontinentu a vypadá stejně zeleně a nedotčeně jako v době, kdy jej Orellana zakresloval do mapy. Když se prodíráte horkým, vlhkým pralesem na zemi a uskakujete před hmyzem velkým jako malý savec, zjišťujete, že je těžké rozpoznat, kde končí skutečnost a začíná fantazie. To, co vypadá jako listí, se mění v motýly, z lián se stávají hadi, a špalky suchého dřeva jsou ve skutečnosti vylekaní hlodavci, kteří rychle peláší pryč. V amazonském pralese je hranice mezi smyšlenkou a skutečností stále nezřetelná.

„Největší ironií je,“ podotýká jeden pozorovatel, „že amazonská skutečnost je stejně neuvěřitelná jako amazonské mýty.“ A neuvěřitelná opravdu je! Představte si les velký jako západní Evropa. Napěchujte ho čtyřmi tisíci druhy stromů a okrášlete ho krásou více než šedesáti tisíc druhů kvetoucích rostlin. Obarvěte ho zářivými barvami tisíce ptačích druhů, obohaťte ho o tři sta druhů savců a prosyťte ho bzukotem snad dvou milionů druhů hmyzu. Teď vidíte, proč každý, kdo popisuje amazonský deštný prales, používá superlativy. Žádné skromnější přirovnání nevystihne bohatou biologickou štědrost tohoto největšího tropického deštného pralesa na zemi.

Izolovaná „živá mrtvola“

Před devadesáti lety americký spisovatel a humorista Mark Twain popsal tento okouzlující prales jako „zemi očarovanou, zemi marnotratně bohatou na tropické divy, zemi romantickou, jejíž každý pták, květina či zvíře by se hodili do muzeálních sbírek a kde jsou aligátoři, krokodýli a opice tak spokojeni, jako kdyby byli v zoo“. Dnes získaly Twainovy vtipné poznámky na vážnosti. Pro rostoucí počet amazonských tropických divů budou brzy muzea a zoologické zahrady možná jediným domovem, který jim zbyl. Proč?

Hlavní příčinou je samozřejmě to, že lidé amazonský deštný prales kácejí, a tak ničí přirozený domov místní flóry a fauny. Avšak kromě masového ničení ekosystému jsou ještě jiné, méně nápadné příčiny toho, že se rostlinné a živočišné druhy mění v „živé mrtvoly“. Jinými slovy, odborníci se domnívají, že vymírání těchto druhů nelze ničím zastavit.

Jednou takovou příčinou je izolovanost. Státní úředníci, kteří mají zájem na ochraně pralesa, možná z kousku pralesa vykážou řetězovou pilu, aby zajistili přežití druhů, které tam žijí. Avšak malé ostrůvky pralesa těmto druhům poskytují vyhlídku jen na to, že nakonec stejně vyhynou. Zpráva Protecting the Tropical Forests—A High-Priority International Task (Ochrana tropických pralesů — naléhavý mezinárodní úkol) uvádí příklad, na němž je vidět, proč si malé ostrůvky pralesa nedokážou udržet život příliš dlouho.

Tropické druhy stromů mívají stromy samčí a stromy samičí. K rozmnožování těchto stromů přispívají netopýři, kteří ze samčích květů přepravují pyl na květy samičí. Tuto službu ovšem poskytují jen tehdy, když stromy rostou v jejich doletu. Jestliže vzdálenost mezi samičím a samčím stromem příliš vzroste — a to se často stává, když je ostrov pralesa obklopen rozlehlou oblastí spálené země —, netopýr ji nemůže překlenout. Zpráva uvádí, že stromy se pak změní v „ ‚živé mrtvoly‘, protože jejich dlouhodobé rozmnožování už není možné“.

Tento vztah mezi stromy a netopýry je jen jedním ze vztahů, jež tvoří amazonské přírodní společenstvo. Jednoduše řečeno, amazonský prales je jako ohromný dům, jenž poskytuje byt a stravu sbírce jednotlivců, kteří jsou sice různí, ale jsou propojeni úzkými vztahy. Aby se nemačkali, žijí obyvatelé deštného pralesa v různých patrech; někteří blízko přízemí pralesa, jiní až nahoře v pralesním pokryvu. Všichni obyvatelé mají práci a pracují nepřetržitě — někteří ve dne, jiní v noci. Pokud svůj díl mohou vykonat všechny druhy, pak toto složité společenstvo amazonské flóry a fauny pracuje jako hodinky.

Amazonský ekosystém („eko“ pochází ze slova oikos, řecky „dům“) je však křehký. Dokonce i v případě, že se zásah člověka omezuje na využívání jen několika druhů, odrazí se ve všech patrech tohoto lesního domu. Ochránce přírody Norman Myers odhaduje, že vymření jediného rostlinného druhu může nakonec přispět k zániku až třiceti druhů živočišných. Tropické stromy jsou závislé zase na tom, že zvířata rozptylují jejich semena, a tak když člověk vyhubí nějaký živočišný druh, vede to k vymření stromů, kterým tito živočichové slouží. (Viz rámeček „Vztah strom–ryba“.) Narušování vztahů podobně jako izolování řadí stále více pralesních druhů mezi „živé mrtvoly“.

Malé kácení — malé ztráty?

Někteří lidé omlouvají odlesňování malých oblastí tím, že prales se zase rozroste a na pruhu holoseče naroste nová vrstva zeleně — podobně jako naše tělo vytvoří novou vrstvu kůže, když se řízneme do prstu. Je to tak? Ne docela.

Je samozřejmě pravda, že prales zase zaroste, když člověk nechá odlesněný kus země dostatečně dlouho v klidu. Je však také pravda, že nová vrstva vegetace připomíná původní prales asi tak, jako špatná fotokopie připomíná ostrý originál. Brazilská botanička Ima Vieirová studovala pruh amazonského pralesa, který byl před sto lety vykácen a vyrostl znovu. Zjistila, že z 268 druhů stromů, které rostly ve starém pralese, roste dnes v obnoveném pralese jen 65 druhů. Tentýž rozdíl, jak říká botanička, je i v druzích živočišných. I když tedy, jak někteří tvrdí, odlesňování zelené pralesy v rudé pouště nemění, mění části amazonského deštného pralesa v chabou napodobeninu originálu.

Kromě toho, i když se vykácí jen kousek pralesa, často se zničí mnoho rostlin a živočichů, kteří rostou, plazí se a šplhají jen na tomto kousku pralesa a nikde jinde. Například výzkumníci v Ekvádoru našli v jisté oblasti tropického pralesa o rozloze 1,7 čtverečního kilometru 1 025 rostlinných druhů. Více než 250 z nich neroste nikde jinde na zemi. „Místním příkladem,“ říká brazilský ekolog Rogério Gribel, „je sauim-de-coleira (česky ‚pestrý tamarín s holým obličejem‘),“ malá půvabná opička, která vypadá, jako by na sobě měla bílé tričko. „Těch několik, jež ještě zbyly, žije jen na malém proužku pralesa poblíž města Manaus ve střední Amazonii. Zničením této malé lokality,“ říká dr. Gribel, „bude tento druh navždy vyhuben.“ Malé kácení, ale velké ztráty.

Rolování „koberce“

Nejhrozivější stín však na amazonský deštný prales vrhá přímé odlesňování. Stavitelé silnic, dřevaři, horníci a spousty dalších lidí rolují prales jako koberec a v okamžiku vyhladí celý ekosystém.

I když rozhodně nepanuje všeobecná shoda v tom, jaká jsou přesná čísla, která rychlost ničení brazilského pralesa charakterizují, podle střízlivých odhadů je to 36 000 čtverečních kilometrů ročně. Část amazonského pralesa, která je již zničená, tvoří možná více než deset procent původní rozlohy. To je oblast větší než Německo. Přední brazilský zpravodajský týdeník Veja přinesl zprávu, že v roce 1995 řádilo v pralese asi 40 000 lesních požárů, které zažehli farmáři, aby získali půdu. To je pětkrát více než o rok dříve. Člověk vypaluje prales s takovou silou, upozorňuje Veja, že části Amazonie připomínají „peklo na zelené hranici“.

Druhy mizí — A co má být?

Někteří lidé se ptají: ‚Potřebujeme vůbec všechny ty miliony druhů? Ano, potřebujeme, tvrdí ochránce přírody Edward O. Wilson z Harvardovy univerzity. „Jsme na fungujících ekosystémech závislí; čistí nám vodu, obohacují nám půdu a vytvářejí samotný vzduch, který dýcháme,“ říká pan Wilson. „Rozmanitost druhů tedy není něco, co můžeme bezstarostně opomíjet.“ Kniha People, Plants, and Patents (Lidé, rostliny a patenty) konstatuje: „Přístup k hojné genetické rozmanitosti bude klíčem k přežití lidstva. Jestliže rozmanitost zmizí, brzy zmizíme i my.“

A opravdu, následky ničení druhů jsou daleko větší než poražené stromy, ohrožení živočichové a znepokojení domorodci. (Viz rámeček „Lidský faktor“.) Zmenšování tropických pralesů se může dotýkat i vás. Představte si zemědělce v Mosambiku, který řeže stonky manioku; matku v Uzbekistánu, která užívá antikoncepční pilulky; raněného chlapce v Sarajevu, který dostává morfin, nebo zákaznici v newyorském obchodě, která zkouší exotické vůně — všichni ti lidé, jak uvádí institut Panos, užívají produkty, jež mají původ v tropickém pralese. Živý prales slouží lidem na celém světě — tedy i vám.

Žádné hody — žádný hlad

Je jisté, že amazonský deštný prales nemůže zajistit celosvětové hody, ale může přispět k tomu, že se zabrání celosvětovému hladomoru. (Viz rámeček „Mýtus o úrodnosti“.) Jak? V sedmdesátých letech se začalo ve velkém měřítku sít několik rostlinných variet, které dávaly ohromnou úrodu. Tyto superplodiny sice pomohly nasytit dalších 500 milionů lidí, ale má to jeden háček. Těmto rostlinám chybí genetická rozmanitost, a proto jsou slabé a náchylné k nemocem. Nějaký virus může zdecimovat skvělou úrodu v celém státě. To by způsobilo hladomory.

A tak aby byly vyšlechtěny odolnější plodiny a odvrácen hladomor, Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) nabádá nyní k „používání širší škály genetického materiálu“. A právě tady vstupuje na scénu deštný prales a jeho původní obyvatelstvo.

Tropické deštné pralesy jsou domovem pro více než polovinu všech rostlinných druhů světa (mimo jiné asi 1 650 druhů, jež se dají využít jako potravinové plodiny), a proto je amazonská školka ideálním místem pro každého výzkumníka, který hledá druhy planých rostlin. Obyvatelé pralesa navíc vědí, jak tyto rostliny využívat. Brazilští Indiáni kmene Kajapó například nejen šlechtí nové odrůdy plodin, ale také uchovávají vzorky v genetické bance na svazích kopců. Křížení takových divokých plodin s choulostivými domestikovanými odrůdami podpoří sílu a odolnost plodin, které člověku poskytují potravu. A tato posila je nezbytně nutná, jak říká FAO, protože „během příštích 25 let se produkce potravin musí zvýšit o 60 procent“. A navzdory tomu buldozery rovnají prales se zemí a pronikají do amazonského deštného pralesa stále hlouběji.

Jaké to má důsledky? Člověk ničící deštný prales se podobá zemědělci, který jí osivo — uspokojí svou okamžitou potřebu, ale ohrožuje své budoucí zásoby potravy. Skupina odborníků na biologickou rozmanitost nedávno varovala, že „zachování a rozvoj zbývající rozmanitosti plodin je životně důležitou záležitostí celosvětového významu“.

Slibné rostliny

Vejděme nyní do pralesní „lékárny“ a uvidíte, že osud člověka je s tropickými popínavými i jinými rostlinami spojen. Například alkaloidy extrahované z amazonských popínavých rostlin se používají k uvolnění svalů před operací a každé páté dítě mající leukémii žije déle díky chemikáliím, jež obsahuje pralesní květina Catharanthus roseus. Prales je také zdrojem chininu, který se používá v boji proti malárii, digitálisem se léčí srdeční selhání, a diosgenin je v antikoncepčních pilulkách. Jiné rostliny vypadají slibně pro použití v boji proti AIDS a rakovině. „Jen v samotné Amazonii,“ uvádí zpráva OSN, „bylo zaznamenáno 2 000 druhů rostlin, jež domorodci používají jako léky a které mají farmaceutický potenciál.“ Jiná studie říká, že osm z každých deseti osob na světě se při léčení svých potíží obrací k léčivým bylinám.

Je tedy rozumné chránit rostliny, které chrání nás, jak říká dr. Philip M. Fearnside. „Ztráta amazonského pralesa se považuje za vážnou potenciální překážku úsilí najít léky proti lidské rakovině. . . . Představa, že skvělé úspěchy moderní medicíny nám dovolují vzdát se velké části tohoto materiálu,“ dodává, „je potenciálně smrtelnou formou arogance.“

Nicméně člověk ničí zvířata a rostliny rychleji, než je stačí nacházet a poznávat. Možná si říkáte: Proč odlesňování pokračuje? Může být tento trend zvrácen? Má amazonský deštný prales budoucnost?‘

[Rámeček na straně 8]

Mýty o úrodnosti

Představa, že amazonská půda je úrodná, je „mýtus, který se těžko vyvrací“, uvedl časopis Counterpart. Cestovatel Alexander von Humboldt v 19. století popsal Amazonii jako „obilnici světa“. O sto let později se prezident USA Theodore Roosevelt podobně domníval, že Amazonie slibuje produktivní zemědělství. „Není přípustné,“ napsal, „aby taková bohatá a úrodná země zůstávala ladem.“

A skutečně, farmář, který věří tomu, čemu věřili oni, zjistí, že rok nebo dva dává země slušnou úrodu, protože ji hnojí popel spálených stromů a rostlin. Potom však půda přestane rodit. Bujná pralesní zeleň sice slibuje, že pod ní je úrodná půda, ale právě půda je ve skutečnosti slabou stránkou pralesa. Proč?

Redaktor časopisu Probuďte se! mluvil s dr. Fláviem J. Luizãem, výzkumným pracovníkem v Národním ústavu pro výzkum v Amazonii a odborníkem na půdu deštného pralesa. Zde jsou některé z jeho komentářů:

‚Na rozdíl od mnoha jiných lesních půd nedostává většina půdy v Amazonské nížině živiny zespodu, z rozpadající se horniny. Matečná hornina je totiž na živiny chudá a leží příliš hluboko pod povrchem. Vyluhovaná půda dostává živiny zeshora, z deště a z mrti. Avšak kapky deště i spadlé listy potřebují pomoc, aby se přeměnily v živiny. Proč?

Dešťová voda, která dopadá na prales, sama o sobě mnoho živin neobsahuje, ale když dopadne na listy a stéká po kmeni stromů, nabírá živiny z listů, větví, mechu, řas, mravenišť a prachu. Než se vsákne do země, změní se v dobrou potravu pro rostliny. Aby tato tekutá potrava neodtekla do potoků, půda má na živiny past. Tu tvoří rohož jemných kořínků, která se rozprostírá v několika horních centimetrech svrchní půdy. Důkazem o účinnosti této pasti je to, že potoky, do nichž dešťová voda přitéká, mají ještě menší obsah živin než pralesní půda sama. Než voda doteče do potoků nebo řek, dostanou se živiny ke kořenům.

Dalším zdrojem potravy je mrť — spadané listí, větvičky a plody; za rok asi osm tun jemné mrti na hektar pralesní půdy. Ale jak se mrť dostane pod povrch půdy a ke kořenovému systému rostlin? Tomu napomáhají termiti. Řežou z listů kousky ve tvaru disku a ty si nosí do svých podzemních hnízd. Jsou zvlášť aktivní v období dešťů; tehdy do podzemí přenesou úžasných 40 procent veškeré mrti, která v pralese leží na zemi. Pomocí těchto listů budují zahrádky pro pěstování houby. Tato houba zase rozkládá rostlinnou hmotu a uvolňuje dusík, fosfor, vápník a jiné prvky, což jsou pro rostliny cenné živiny.

Co z toho termiti mají? Potravu. Žerou houbu a možná spolknou i kousky listů. Pak mají mikroorganismy v termitích vnitřnostech hodně práce, aby potravu chemicky rozložily, a výsledkem je, že hmyzí výkaly jsou pro rostliny potravou bohatou na živiny. Dešťové srážky a recyklace organické hmoty jsou tedy dva hlavní činitele, které umožňují, aby prales žil a rostl.

Není těžké si představit, co se děje, když prales vymýtíte a spálíte. Už neexistuje pralesní pokryv zadržující déšť ani žádná vrstva mrti, která by se dala recyklovat. Místo toho prudké deště dopadají na holou půdu přímo, s velkou silou, a dopadem dešťových kapek povrch země tvrdne. Zároveň na půdu dopadá přímé sluneční světlo, takže teplota půdy stoupá, a půda je stále kompaktnější. Výsledkem je, že dešťová voda nyní po půdě steče a živinami nezásobuje půdu, ale řeky. Ztráta živin z odlesněné a vypálené země může být tak velká, že potoky poblíž odlesněných oblastí trpí dokonce přebytkem živin, a život některých vodních druhů je ohrožen. Je zřejmé, že když je prales ponechán sám sobě, uživí se, ale zásah člověka věští katastrofu.‘

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Lidský faktor

Ničení ekosystému a odlesňování nepoškozuje jen rostliny a zvířata, ale také lidi. V pralese stále žije asi tři sta tisíc Indiánů, zbytek z pěti milionů Indiánů, kteří kdysi amazonskou oblast Brazílie obývali a kteří se svým pralesním prostředím žijí v souladu. Tyto Indiány stále více ruší dřevaři, zlatokopové a další lidé, z nichž mnozí Indiány považují za „brzdu rozvoje“.

Pak tu jsou caboclos, houževnatí lidé indiánského a bělošského původu, jejichž předkové se usadili v Amazonii asi před sto lety. Bydlí u řeky v přístřešcích na pilotách a možná nikdy neslyšeli slovo „ekologie“. Tito lidé však prales využívají, a přitom ho neničí. Nicméně jejich každodenní život je narušován vlnami nových přistěhovalců, kteří nyní přicházejí do jejich pralesního domova.

Budoucnost asi dvou milionů sběračů ořechů, sběračů kaučuku, rybářů a jiných domorodců, kteří žijí v celém amazonském deštném pralese v souladu s cykly pralesa a rytmem řek, je nejistá. Mnoho lidí se domnívá, že v úsilí zachránit prales by se mělo jít dál; že by se měli chránit nejen kapustňáci a mahagonové stromy, ale také lidští obyvatelé pralesa.

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Vztah strom–ryba

V období dešťů voda v Amazonce stoupá a zaplavuje stromy, které rostou v nížinatém pralese. Když je stav vody nejvyšší, má většina stromů v těchto pralesích plody a shazuje semena. Pod vodou však samozřejmě nejsou žádní hlodavci, kteří by semena rozptylovali po okolí. Tady přichází na řadu ryba tambaqui (Colonnonea macropomum), plovoucí louskáček na ořechy s citlivým čichem. Když tato ryba plave mezi větvovím potopených stromů, cítí stromy, které se právě chystají shazovat semena. Když semena padnou do vody, ryba svými silnými čelistmi rozlouskne skořápku, spolyká semena a stráví dužinu, jež je obklopuje. S výkaly vypustí i semena, která vyklíčí, když záplava opadne. Užitek má ryba i strom. Ryba tambaqui si ukládá tuk, a strom se rozmnožuje. Porážení těchto stromů ohrožuje tambaqui a dvě stě dalších druhů ryb, které se živí plody stromů.

[Obrázek na straně 5]

Netopýři přenášejí pyl z květů samčích na samičí

[Podpisek]

Rogério Gribel

[Obrázek na straně 7]

Vaše školka a lékárna

[Obrázek na straně 7]

Oheň ohrožuje zelenou hranici

[Podpisek]

Philip M. Fearnside