Nakonec jsem našel pravdu

Koncem roku 1939 jsem se cestou domů do Budapešti zastavil v Moskvě. O několik dní dříve, 23. srpna, byl podepsán německo-sovětský Pakt o neútočení, a Kreml byl ozdoben nacistickými vlajkami s hákovým křížem. Proč jsem byl v Rusku a co mě čekalo doma?

DOVOLTE mi, abych se ve vzpomínkách vrátil nejprve do malého maďarského města Veszprém, kde jsem se 15. ledna 1918 narodil. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí a rodiče dohlíželi na to, abychom pravidelně chodili do kostela. V pěti letech jsem již pomáhal při mši v římskokatolickém klášteře. Doma jsem se oblékal do papírového oděvu, který jsem si udělal, a se sourozenci si hrával na mši.

Když mi bylo osm let, otec rodinu opustil a maminka se o nás starala s pomocí své matky. Za rok maminka zemřela na rakovinu. V letech, jež následovala, jsme byly my děti od sebe odděleny a dány do různých sirotčinců a pěstounských domovů. Poslední sirotčinec, ve kterém jsem žil, byl blízko Budapešti. Provozovali jej Frères Maristes (Bratři Mariini), francouzský katolický učitelský řád. Opravdu jsem Boha miloval, a tak když mi bylo třináct let, přijal jsem nabídku vzdělání v jejich náboženském řádu.

Rozsáhlá náboženská výuka

Rok nato jsem byl poslán do Řecka. Tam jsem chodil do školy Frères Maristes, v níž se vyučovalo ve francouzštině, a ta mě připravila na povolání učitele. Za čtyři roky, v roce 1936, jsem školu ukončil s osvědčením, které mě opravňovalo učit na základní škole. Po ukončení školy jsem se stal bratrem v náboženském řádu a složil jsem trojnásobný slib — slib chudoby, poslušnosti a čistoty. My bratři jsme sice nosili náboženský hábit a vyučovali jsme katechismus, ale nikdy jsme nestudovali Bibli.

To léto jsem požádal, abych mohl učit v Číně, a byl jsem přijat. Dne 31. října 1936 jsem vyplul zaoceánským parníkem z francouzské Marseille a 3. prosince 1936 jsem dorazil do Šanghaje. Odtud jsem pokračoval vlakem do hlavního města Pekingu v severní Číně.

V hornatém kraji asi 25 kilometrů od Pekingu měl náboženský řád Frères Maristes velkou školu, dormitáře a zemědělské budovy. Klášter ležel blízko císařova letního sídla a byly v něm krásně udržované zahrady a ovocné stromy. Tam jsem se věnoval intenzívnímu studiu čínštiny a angličtiny, ale nikdy jsme nestudovali Bibli.

Uprostřed zmatku

Začátkem třicátých let obsadili čínské území Mandžusko Japonci a v červenci 1937 se japonská a čínská vojska střetla poblíž Pekingu. Vítězní Japonci sestavili novou vládu z těch Číňanů, které si sami vybrali, a to mělo za následek, že proti nové vládě bojovali čínští partyzáni.

Náš klášter za Pekingem byl uznáván jako francouzské území, a proto se přímo tam nebojovalo. Přesto nás však zasáhly zbloudilé dělové koule a palba zranila některé z více než pěti tisíc Číňanů, kteří v našem klášteře hledali útočiště. Časem čínský venkov ovládli partyzáni.

V září 1937 zaútočilo na naše budovy asi tři sta ozbrojených partyzánů, kteří hledali zbraně, peníze a jídlo. Byl jsem jedním z deseti Evropanů, jež zajali jako rukojmí. Zadržován jsem byl šest dní a patřil jsem mezi první propuštěné. Onemocněl jsem ze zkažených potravin, a tak jsem strávil měsíc v nemocnici.

Když jsem se z nemocnice vrátil, byl jsem přeložen do jiné školy, kterou provozoval týž náboženský řád v bezpečnější oblasti v Pekingu. V lednu 1938 jsem byl poslán učit do Šanghaje, ale v září jsem se vrátil do Pekingu, abych učil tam. Když však skončil školní rok, své náboženské sliby jsem už neobnovil. Sedm let jsem se věnoval náboženskému životu a vzdělávání, ale ve svém hledání pravdy jsem uspokojení nedosáhl. Tak jsem z náboženského řádu odešel a hodlal jsem se vrátit domů do Budapešti.

Tehdy se schylovalo ke druhé světové válce. Moji francouzští nadřízení mi doporučovali, abych jel po transsibiřské magistrále, která vedla přes Sovětský svaz. Právě na této cestě jsem 27. srpna 1939 dojel do Moskvy a viděl Kreml ozdobený nacistickými vlajkami.

Svět ve válce

Do Budapešti jsem dorazil 31. srpna 1939. Druhý den Němci vpadli do Polska a začala druhá světová válka. Později Německo porušilo Pakt o neútočení uzavřený se Sovětským svazem a 22. června 1941 Hitlerova armáda vpadla do Sovětského svazu. Pronikla až k předměstí Moskvy, ale nedokázala se města zmocnit.

Maďarský regent podepsal mírovou smlouvu s Německem, a německým vojskům byl zaručen volný průchod Maďarskem. V roce 1942 jsem se oženil a v roce 1943 jsem byl odveden do maďarské armády. V březnu 1944 Němci vpadli do Maďarska, protože Hitler nebyl spokojen s tím, jak Maďarsko podporovalo jeho válečné úsilí. Toho roku se nám narodil syn. Aby se manželka vyhnula těžkému bombardování Budapešti, odstěhovala se se synem na venkov ke svým rodičům.

Průběh války se změnil a Sovětská armáda postupovala k Budapešti. Dorazila tam 24. prosince 1944. Rusové mě zajali a stal jsem se válečným zajatcem. Tisíce nás vězňů byly nuceny pochodovat asi 160 kilometrů do maďarského města Baja. Tam nás nacpali do dobytčáků a převezli nás do velkého tábora v Temešváru. Začátkem roku 1945 zemřelo nejméně 20 000 ze 45 000 vězňů při epidemii tyfu.

V srpnu bylo těch 25 000 zajatců, kteří přežili, odvedeno k Černému moři. Odtud jich bylo 20 000 deportováno do Sovětského svazu, avšak asi 5 000 dalších, kteří byli nemocní, mimo jiné i já, bylo posláno zpět do Maďarska a propuštěno. Tak skončilo osm strašných měsíců zajetí. Za několik týdnů jsem se setkal se svou manželkou a synem a vrátili jsme se do Budapešti.

Pro mnoho lidí pokračovalo utrpení i po válce. Potravin bylo málo a inflace byla katastrofální. To, co si člověk mohl v roce 1938 koupit za jeden maďarský pengö, stálo v roce 1946 více než 1 000 000 000 000 000 000 000 000 000000 pengö! Časem se náš život zlepšil, když jsem získal kancelářskou práci u železnic.

Nacházím pravdu

V roce 1955 začal jeden svědek Jehovův, který bydlel v našem domě, mluvit s mou manželkou Annou o Bibli. Když mi Anna řekla, že Bible neučí o pekle jako o místě trápení, vzbudilo to můj zájem. (Kazatel 9:5, 10; Skutky 2:31) Jako katolík jsem Bibli nikdy nestudoval, ani když jsem se vzdělával na speciálních církevních školách. Prostě jsem přijal nebiblické katolické nauky, například nauku o pekelném ohni. Nyní jsem začal biblické pravdy milovat, a zvlášť ty o Božím Království a o tom, jak toto Království naplní Boží záměr vytvořit ze země ráj. (Matouš 6:9, 10; Lukáš 23:42, 43; Zjevení 21:3, 4) Cítil jsem takové štěstí, jaké jsem do té doby nezažil.

Svědkové Jehovovi byli tehdy v Maďarsku pronásledováni a zavíráni, protože odvážně učili pravdy o Božím Království. Četl jsem všechnu literaturu svědků, kterou jsem mohl v maďarštině sehnat, a měl jsem možnost opatřit si i jejich anglické a francouzské publikace, které nebyly přeloženy do maďarštiny. Jak jsem byl rád, že jsem se tyto cizí jazyky naučil!

V říjnu 1956 se Maďaři vzbouřili proti komunistické vládě nastolené Rusy a v Budapešti probíhaly těžké boje. Mnoho vězňů bylo propuštěno, mimo jiné i svědkové Jehovovi. V té době jsme byli já a moje manželka pokřtěni a tak jsme symbolizovali své zasvěcení Jehovovi Bohu. Asi za týden ruská vojska revoluci potlačila. Svědkové, kteří byli propuštěni, byli znovu uvězněni.

Vzácná výsada

Většina svědků, kteří měli na starosti kazatelské dílo, byla ve vězení, a tak se mě jeden spolukřesťan zeptal, zda bych se mohl podílet na překládání naší biblické literatury. Nejprve jsem dostával soukromé dopisy ze Švýcarska, které obsahovaly francouzský strojopis článků ze Strážné věže. Překládal jsem je do maďarštiny a kopie přeložených článků se dávaly k dispozici sborům.

Když byl v roce 1959, po dvanácti letech věznění kvůli křesťanské neutralitě, propuštěn služebník maďarské odbočky János Konrád, byl jsem jmenován překladatelem. Pak jsem dostával k přeložení anglický materiál. Obvykle jej přinášela nějaká žena, jejíž jméno jsem neznal, a tak i kdyby mě chytili a mučili, nemohl bych její jméno prozradit.

Vždycky když jsem Strážnou věž přeložil, bratr Konrád zkontroloval přesnost překladu. Sestry pak opisovaly přeložené články na stroji na velmi tenký papír a pomocí kopírovacího papíru zhotovovaly až dvanáct kopií. A tak se občas stalo, že každý, kdo chodil na studium Strážné věže, měl svůj vlastní strojopis probírané látky. Potom ta skupina své kopie předala jiné studijní skupině. Často jsme však mohli pro každou studijní skupinu vyrobit jen jednu kopii Strážné věže. Pak museli všichni přítomní dávat obzvlášť dobrý pozor a dělat si poznámky, aby měli z biblického rozboru plný užitek.

Od doby, kdy jsem v roce 1956 začal překládat, až do roku 1978 se Strážná věž v maďarštině rozšiřovala pouze ve strojopisech. Od roku 1978 do roku 1990 se rozmnožovala na cyklostylu. Je velkým požehnáním, že od ledna 1990 máme maďarskou Strážnou věž i maďarské Probuďte se! tištěné v krásném barevném provedení.

Za vlády komunistů musel každý chodit do zaměstnání. A tak jsem 22 let, než jsem v roce 1978 odešel do důchodu, překládal v době, kdy jsem nebyl v práci. To bylo obvykle časně ráno nebo pozdě večer. Po odchodu do důchodu jsem začal sloužit jako překladatel celodobě. V té době pracoval každý překladatel doma a kvůli zákazu bylo obtížné navzájem komunikovat. V roce 1964 udělala policie razii v domovech všech překladatelů najednou a zabavila nám naše materiály. Celá léta jsme pak doma mívali policejní prohlídky.

Úžasné požehnání

V roce 1969 byla kladně vyřízena moje žádost o cestovní pas, a tak jsme se s Jánosem Konrádem vydali z Maďarska do Paříže a tam jsme se zúčastnili mezinárodního sjezdu svědků Jehovových „Mír na zemi“. Bylo velkým požehnáním setkat se se svědky z jiných zemí a strávit několik dní v odbočce svědků Jehovových ve švýcarském Bernu. V sedmdesátých letech mělo mnoho svědků z Maďarska možnost jet na sjezd do Rakouska nebo do Švýcarska.

Po létech omezení ze strany státu jsme v roce 1986 měli v Parku mládeže v Kamarském lese v Budapešti svůj první státem povolený sjezd. Více než čtyři tisíce přítomných měly v očích slzy radosti, když se vítali se svými bratry a sestrami a četli uvítání, které bylo vyvěšeno nad vstupem do parku.

Nakonec 27. června 1989 stát udělil svědkům Jehovovým oficiální uznání. Tato zpráva byla k radosti bratrů a sester oznámena v maďarské televizi a v rozhlase. Ten rok jsme pořádali bez jakéhokoli omezení naše první oblastní sjezdy po téměř čtyřiceti letech, kdy bylo dílo zakázáno. Setkání v Budapešti se zúčastnilo více než 10 000 lidí a další tisíce se zúčastnily čtyř jiných sjezdů v zemi. Měl jsem velkou radost, když byl pokřtěn můj nejmladší bratr László a jeho manželka.

Potom jsme v červenci 1991 zažili požehnání, o kterém se nám ani nesnilo — sjezd na ohromném budapešťském Népstadionu za účasti více než 40 000 delegátů. Tam jsem dostal výsadu tlumočit proslovy členů ústředí z Brooklynu.

Dnes pracujeme Anna a já a také dalších více než čtyřicet našich drahých bratrů a sester v krásné odbočce svědků Jehovových na předměstí Budapešti. Pracuji tady v překladatelském oddělení s dobrým týmem mladších spolupracovníků a Anna dělá v odbočce domácí práce.

Když náš syn vyrostl, biblickou pravdu nepřijal, přestože jsme se velmi snažili mu ji předat. Avšak nyní je pravdě příznivě nakloněn a doufáme, že časem začne Jehovovi sloužit.

Já i moje manželka jsme opravdu vděčni, že jsme našli pravdu o našem milujícím Bohu, Jehovovi, a že mu můžeme sloužit nyní už více než čtyřicet let. (Vyprávěl Endre Szanyi.)

[Obrázek na straně 21]

S manželkou